Vyrážíme na dobrodružnou cestu (píše Lenka)

Ve čtvrtek 15. června večer jsme vyrážely trajektem z Cozumelu do Playa del Carmen a posléze na cestu po Yucatanském poloostrově a po Chiapasu a do města Oaxaca. Alba, u které jsme bydlely, nás na trajekt vzala autem i s našimi asi 70 kg zavazadel. U trajektu se s námi chtěli ještě rozloučit Cynthia a Lópezovi, ale nakonec nikomu z nich nevyšlo, aby dorazili. Takže se nám to poslední loučení zjednodušilo. Vzhledem k tomu, že jsme měly koupené jízdenky na různé trajekty, Julča jela se společností Ultramar a já s Katkou jsme nasedly do trajektu Waterjets.

V Playa del Carmen jsme si nejdřív koupily jízdenku na následující den do Valladolidu a potom jsme šly na taxi, které by nás zavezlo ke couchsurferovi Nestorovi, u kterého jsme měly přespat. K naší radosti nám hned první taxikář nabídl přijatelnou cenu, takže jsme s ním jely. Cestou nám povyprávěl, jaké nabízí denní výlety z Playi a že rozhodně máme navštívit Bacalar a Mahahual. Do Bacalaru jsme se chystaly, akorát samozřejmě autobusem. A na změnu plánů, abychom jely i do Mahahualu už nám nezbývaly volné dny. Nicméně jsme vzaly v úvahu jeho radu, abychom si u jezera Bacalar zaplatily cestu člunem po jezeře, ať vidíme celé jezero ze všech stran.

K Nestorovi jsme dojely večer, popovídaly jsme si s ním a přespaly v pokoji, který nám uvolnil. Taky jsme s ním byly domluvené, že u něho necháme zavazadla, která nepotřebujeme na cestu do Chiapasu, a vyzvedneme si je, až se vrátíme. Ráno, když jsme chytaly taxi zase zpátky do centra na autobusové nádraží, bylo to skoro takové dobrodružství jako při stopování. V zájmu stihnutí autobusu jsme věděly, že ani nemůžeme moc smlouvat cenu. Jenomže hlavní bylo, aby vůbec nějaké taxi projelo. Viděly jsme, že tam stojí i jiní lidé a my jsme stály za nimi. To se samozřejmě nezdálo jako dobrý nápad. Ale zase jsme stály za křižovatkou a oni před ní. Nakonec jsme se rozdělily. Katka šla před křižovatku, Julča za ni a já jsem přešla na druhou stranu silnice. Všechny jsme mávaly, když nějaký prázdný taxík jel a nakonec to ani netrvalo tak dlouho a mně jeden zastavil. Nabídl hned pěknou cenu, tak jsem zase mávala na Julču s Katkou. Ty rychle přebíhaly silnici, abychom mohly nasednout a jet. Ti další lidé tam tedy pořád stáli, ale holt nenapadlo je takticky se rozdělit. Ale snad nepotřebovali stihnout autobus.

Autobus nás dovezl do Valladolidu. Tam se nám neozval žádný couchsurfer, tak holky našly na internetu nejlevnější hostel, za 150 pesos na noc. Po příjezdu do Valladolidu jsme se rozdělily, Julča jela na pyramidy do Chichen Itzá, kde ještě nebyla, a já s Katkou jsme šly dát batohy do hostelu. Hostel byl parádní, a jak jsme se dozvěděly, ten den se právě otvíral, takže jsme byly úplně prvními hosty. V poledne otevřeli a my jsme přišly asi 5 minut po dvanácté. Takže se nám paní omlouvala, že ještě není úplně všechno dochystané, ale hned nás uvedla do pokoje s asi 10 připravenými postelemi, donesla nám ručníky a mýdla a ukázala nám skříňky na věci a místo, kde se dala napustit voda nebo uvařit kafe. To bylo milé. Nechaly jsme si v hostelu zavazadla a vyrazily jsme do města.

Hostel ve Valladolidu

Chtěly jsme navštívit některou cenote v okolí. Rozhodly jsme se, že nepojedeme colectivem nikam za město, ale půjdeme jen do té cenote, která je v centru, tím pádem je schůdnější i levnější. Cenote nás nezklamala. Vypadalo to jako hluboké jezero uprostřed jeskyně. Polovina vodní plochy byla krytá pod přírodním stropem, polovina byla pod širým nebem. Dalo se tam skákat pěkně z výšky, čehož jsme sice samy nevyužily, ale bavily jsme se aspoň pozorováním ostatních lidí, jak se odhodlávají a skáčou. Trochu nemile nás překvapilo, že už se nějak nemůžeme dlouho udržet na hladině ve sladké vodě. Tak jsme si zvykly koupat se v moři, že jsme částečně pochopily, proč se Mexičané v cenotes koupou v plovacích vestách :-)

Vstup do cenote

Cenote v centru Valladolidu

Po koupání v cenote jsme si prošly město a navštívily jsme místní muzeum a kostel.

Podloubí na náměstí

Že by butik pro muže?

Ulice "de los frailes" - řádových bratří

 

Tradiční tance v krojích

Pak jsme se setkaly s Julčou a společně jsme si zašly na večeři. Daly jsme si dohromady mexický talíř pro dva a úplně nám to stačilo.

Po náročných akčních dnech na Cozumelu to byl vlastně takový odpočinkový den, jen nevím, z čeho jsme byly večer všechny tak unavené. Každopádně jsme se po večeři odebraly do hostelu a šly jsme spát.