Pyramidy v Cobá a tequila noc v Tulumu (píše Julča)

Další den jsme se zase nijak nechtěly honit, tak jsme si v klidu daly snídani na terase, vypily kafe a pan domácí nám donesl talíř ovoce.

Snídaně v hostelu

Poté jsme vyrazily hledat colectivo, kterým jsme se chtěly dopravit do Cobá. Nejdřív jsme se dostaly do houfu taxikářů, kteří tvrdili, že tam žádné colectivo nejede a nabízeli odvoz za různé, jen ne levné, ceny. Samozřejmě, že jsme jim nevěřily. Ale bohužel nám tuto informaci potvrdili i řidiči colectiv. Takže jsme musely na autobus, který jel ale až někdy před polednem. To mi aspoň dalo čas se jít podívat po okolí a vyfotit se u městského nápisu Valladolid, kde holky byly už předešlý den.

Po asi hodině jsme dorazily do Cobá. Zastávka naštěstí nebyla daleko od ruin, které jsme chtěly navštívit. Dokonce nám i pohlídali batohy, jen za malé spropitné. Nejdřív to vypadalo, že nás poslali jen někam k záchodům, ale pán, který tam hlídal a rozdával toaletní papír, nám ukázal malinkatý kamrlík, kam jsme si mohly ty batohy odložit.

Hned u vstupu se na nás vrhli průvodci a také pronajímatelé kol. Ruiny jsou to celkem rozlehlé, takže by se kola i hodila, ale my jsme se rozhodly jít pěšky a taky se to dalo.

Kolem nás byla džungle a tomu odpovídající vedro a vlhko. Zhruba po půl hodině jsme došly k největší pyramidě, na kterou se dalo bohužel vylézt. Sice toho z vrchu nebylo moc vidět, ale i pohled na nekonečnou zeleň stál za to. Jen kdyby se člověk pořád tak nepotil.

Pyramida, na kterou se bohužel dalo vylézt

Vrcholová fotografie

Pohled dolů

Musely jsme se kousek vrátit stejnou cestou a odbočily na jinou cestou, která nás zavedla k jiným ruinám a stélám. Na stélách měly být různé malůvky. Nejčastěji to byl nějaký náčelník stojící na dvou zajatcích. Jenže vidět to tam chtělo opravdu hodně fantazie. Ale po čase jsme se již staly odborníky a když se někdo zeptal, co je na tom kameni, tak to byl pochopitelně náčelník na zajatcích.

Co myslíte, že je asi na této stéle?

Nějaký tropický džunglový pták

Po zhlédnutí všeho jsme se opět vydaly hledat colectivo, které nás mělo odvézt do Tulumu, kde jsme měly domluvený nocleh u jednoho couchsurfera. Měly jsme ještě dost času do odjezdu autobusu, tak jsme něco pojedly a hlavně popily. Nepřestává mě udivovat, jak levné tu jsou čerstvé šťávy z ovoce.

Cestou na zastávku nám zastavilo taxi a pán nás ukecal, ať jedeme s ním. Do Tulumu jsme dorazily někdy v šest večer a náš couchsurfer Juan konečně odepsal, že je až do 22 hodin v práci. Tak jsme se rozhodly si zajít na pláž. Podle mapy to nebylo moc daleko. Ale nikdy nevěřte mapě, která nemá měřítko, protože ta pláž rozhodně blízko nebyla. Snažily jsme se chytit nějaké colectivo, ale všechny jely směrem od pláže. A taky nám začalo být jasné, proč všichni ti lidi jezdí na kole.

Šly jsme a šly, až jsme došly do bodu, kdy jsme byly podle GPS lehce za půlkou a už nemělo cenu se vracet. Konečně jsme došly až do místa, kde už ta pláž měla být, ale byla tam akorát zeď. Prostě pobřeží nekonečně dlouhé, ale téměř nemožné se k němu dostat přes všechny ty domy a hotely.

Když jsme se zeptaly pána, na kterou stranu je to blíž k pláži, jen pokynul rukou doleva. Ale ani tam to nevypadalo, že tam ta pláž je. Ptaly jsme se dalšího pána, který venku zrovna čistil auta, jak daleko to ještě je. Odpověděl, že asi kilometr, a pak, když nás viděl, nám nabídl, že nás tam zaveze.

Pláž v Tulumu

Na pláži nebyly žádné záchody ani převlékárny. Ale když už jsme došly tak daleko, ani tohle nás nezastavilo. Krátce jsme se vykoupaly, znovu převlíkly, a přemýšlely jsme, jak se dostaneme zpátky, protože ani jedné se nechtělo jít tu dlouho štreku. Navíc to vypadalo, že bude každou chvíli pršet. Zkoušely jsme stopovat, ale stopování kazí všudypřítomné taxíky. Když jsme znovu došly na hlavní silnici, zkoušely jsme stopovat znovu, a téměř hned nám zastavil pán, který nás odvezl až do centra Tulumu.

Pořád ještě bylo brzo, tak jsme si sedly na náměstí a sledovaly kulturní program, který tam zrovna probíhal. Kvalita kulturního prožitku nebyla valná, ale aspoň jsme se nenudily.

Konečně se taky ozval Juan s informací, kde se sejdeme. Po menších komplikacích se to nakonec povedlo a Juan, i se svým kamarádem Diegem, nás vyzvedl a odvezl k sobě domů. Než jsme se stihly pořádně rozkoukat, už se nás ptali, jestli chceme vyrazit někam na párty. To se nám nechtělo, protože  jsme byly dost unavené (a je možné, že by se nám nechtělo, ani kdybychom nebyly). Takže náhradní řešení bylo, že si jen zajedeme koupit pití a zůstaneme doma.

My jsme si vybraly svůj drink a Juan dorazil k pokladně s pivy a tequilou. Poté nás trochu zaskočil tím, že chtěl, abychom mu na to přispěly. Doufaly jsme, že jen ochutnáme. Nakonec jsme teda já s Katkou přispěla každá stovku a Lenku jsme omluvily, že ona pít nebude, tak by nebylo fér, aby za to platila.

A doma to pak začalo. Přišel i jejich další kamarád, Argentinec, jehož jméno jsme zapomněly. Pilo se a povídalo, a pak zase pilo. Bavili jsme se o všem možném – o víře, hudbě, surfování, o tom, jak je normální v Mexiku pít a řídit, apod. Jako první odešel argentinský kamarád. Potom se Lenka rozhodla jít spát, což bylo velice rozumné řešení. Poté odpadl Juan a nakonec už jsme zbyly jen my dvě s Katkou a Diegem. Konečně se i nám podařilo se nachystat ke spánku, což například znamenalo se vysprchovat ve sprše, která byla vlastně jen trubka ve zdi (až později se ukázalo, že to byla velice luxusní sprcha). To už asi bylo 5:30 ráno. Jen nás trochu zaskočilo, že Diego neodešel spát k Juanovi do pokoje. Naštěstí po té spoustě tequily a piv hned usnul, tak jsme se i my relativně klidně, ale velice krátce vyspaly.