Jak jsme se připravovaly na West Coast Trail

Dorota, u které jsme v Kanadě na návštěvě, nám už v zimě psala, jestli bychom nechtěly zkusit tzv. West Coast Trail - 75 km dlouhou pobřežní stezku v národním parku Pacific Rim. Sice jsme o něčem takovém nikdy v životě neslyšely, ale lehké zagooglení prozradilo, že se prý jedná o jeden z nejlepších vícedenních treků na světě. Zároveň jde asi o trek nejdražší. Protože je o stezku mnohem větší zájem, než je její kapacita, je potřeba udělat si rezervaci dopředu - každý den může vyrazit jen 75 lidí. Vstupné stálo v letošním roce 127 kanadských dolarů, k čemuž je třeba ještě přičíst 32 dolarů za povinné převozy trajektem a dalších 110 dolarů za autobus, aby se ke stezce člověk vůbec dostal.

Dlouho jsme zvažovaly, jestli do toho jít nebo ne. Protože jsme se nacházely v tropickém Mexiku, mělo to několik zásadních překážek. Například jsme neměly stan, spacáky, pohorky a podobné věci. Už jsme se skoro smířily s tím, že vyrazíme někam jinam, když se nám ozvala Klárka Ambrožová, že jede v červenci do Kanady. Přivezla s sebou stan a naše pohorky a taky spoustu dalšího vybavení, třeba ešusy a levné tábornické jídlo z ČR. Na rezervaci v tu dobu sice už bylo pozdě, ale kromě rezervace existuje i možnost zkusit štěstí přímo na místě - každý den může vyrazit několik lidí bez rezervace. Nevěděly jsme přesně, jak to funguje a jestli tam nebudeme muset čekat třeba pět dní, ale po telefonickém ověření se ukázalo, že pravděpodobně budeme moct vyrazit hned v den příjezdu.

Protože se Klárce v batohu roztrhl jeden sáček s gulášem, musely jsme vše pořádně vyčistit, aby to nevonělo medvědům

Klárka přijela do Sidney v sobotu večer a nedělní odpoledne jsme chtěly věnovat nutným nákupům a balení, abychom v pondělí brzy ráno mohly nastoupit do autobusu na West Coast Trail. Abychom věděly, na co se připravit, přečetla jsem několik informačních a blogových článků o tom, co si sbalit s sebou. Oficiální informace mnohokrát opakovaly, že se jedná o náročný trek, který není určen pro začínající a nezkušené turisty. Zhruba jeden člověk ze sta je prý evakuován kvůli zranění. Počasí se může ve vteřině nevyzpytatelně změnit. Je nutné mít pevné neprokomavé kotníkové boty. Také je potřeba sbalit si batoh rozumně těžký a dávat si pozor na úrazy kotníků a kolen. Internetové "packing listy" (seznamy co s sebou) lidí, kteřé stezkou prošly, obsahovaly samé značkové kousky, všechno muselo být lightweight (lehké), quickdry (rychleschnoucí) a waterproof (nepromokavé). My jsme skoro nic takového neměly, ale zase na druhou stranu se ukázalo, že celkově máme věcí vhodných na cestu hodně málo, takže budeme mít alespoň lehké batohy.

Odpolední nakupování jsme pojaly dost na pohodu. Asi ve čtyři odpoledne jsme byly ve městě, kde se ukázalo, že skoro všechny obchody zavírají v pět. Hlavně nám to vadilo u obchodu s outdoorovým vybavením, kde jsme potřebovaly koupit plynovou bombu na Klárčin napichovací vařič. Ten jsme s sebou ovšem zapomněly vzít a nic nevypadalo, že by to na něj sedělo, takže v tu chvíli se nakupování rázem změnilo v závod o čas. Lenka s Klárkou se rychle vydaly zpět domů pro vařič a dokázaly tam doběhnout tak rychle, že přišly zpět asi 15 minut před pátou.

Já jsem mezitím běžela do sekáče, kde se mi podařilo koupit skvělé legíny na spaní jen za 5 dolarů ("Ty legíny mi sice úplně nejsou, ale zato když se dobře natáhnou, tak mi zakryjí celé nohy až po špičky"), a do dalšího obchodu, kde jsem si koupila svoje nejdražší ponožky v životě, abych v pohorách nemusela chodit v těch kotníkových. Pak jsem šla rychle do obchodu s jídlem a s hrůzou jsem zjistila, že zavírá taky v pět. Bylo tři čtvrtě, takže jsem vběhla dovnitř a snažila se nakoupit dostatek lehkého, výživného a levného jídla na celý týden. Mezitím holky přiběhly s vařičem a v obou obchodech s plynovými bombami zjistily, že na náš vařič žádná nesedí. Koupit jiný vařič nestily, protože obchod mezitím zavřel. Takže se mohly v klidu připojit ke mně v supermarketu a sdělit mi, že jsem se přehlídla a obchod ve skutečnosti zavírá až v deset.

Protože jsme neměly na čem vařit, po nějakou chvíli jsme přehodnocovaly náš jídelníček na studenou sušenou stravu. Ještě ale byla jedna naděje. Všimla jsem si totiž, že společnost, která zajišťuje autobus na West Coast Trail, nabízí i prodej či pronájem některého outdoorového vybavení, mimo jiné právě vařičů a bomb. Telefonicky si to objednáte a pak vám to předá řidič autobusu. Jediný problém byl s tím telefonováním, protože naše telefony tady v Kanadě jaksi nefungují, ale podařilo se nám u jednoho supermarketu připojit na wifi, najít telefonní číslo a zavolat přes Skype - a k našemu překvapení to na druhé straně někdo zvednul a řekl, že nám tedy vařič i bombu pošle. Docela nám spadl kámen ze srdce. 

Nákup jídla se nám myslím opravdu podařil. Především jsme vymyslely věc, která nás nikdy předtím nenapadla - místo pomazánek na chleba, které se musí udržovat v chladu a zalepovat izolepou, aby nevytekly, jsme koupily salátový dresing za zlomek ceny a v praktické zavírací plastové lahvičce. Bylo to sice na chlebu trochu nezvykle kyselé, ale dalo se na to zvyknout. Místo drahého sušeného mléka jsme koupily kondenzované mléko v plechovce. To chutnalo výborně, ale jinak to zase tak dobrý nápad nebyl, protože se nám ho nikdy nepodařilo dobře zalepit. Navrhovala jsem sice, že příště by to chtělo udělat dírku uprostřed místo na kraji, ale Klárka poznamenala, ať to raději nejdřív zkusíme doma. Jako nečekaný problém se ukázala koupě zapalovače (musely jsme všechny ukázat průkazku totožnosti a moje v červnu prošlá občanka neobstála), náhradních baterií (byly tak strašně kvalitní a drahé, že jsme nakonec žádné nekoupily) a vody (nikde se neprodávala taková ta levná balená voda, takže nejlevnější alternativou bylo koupit dvě dvoulitrovky jakési coly).

S tímto nízkonákladovým vybavením jsme se tedy večer sbalily a v noci skoro vůbec nespaly, protože ráno jsme vstávaly v pět a vyrážely vstříc velkému dobrodružství.

Naše jídlo na týden