Dobrodružství v džungli (píše Julča)

Ráno, po noci plné vydatného spánku v autobuse, jsme dorazily zpět do Tuxtly. Chvíli nám trvalo, než jsme se vychystaly. Chtěly jsme nakoupit nějaké věci do Triunfa a hlavně to byla poslední možnost dostat se na internet, než zmizíme někde v džungli.

Chytly jsme městské colectivo, které nás zavezlo na místo, odkud jsme pokračovaly jiným colectivem do Chiapa de Corzo. Odtud jsme chtěly jet lodí kaňonem a nechat se vysadit cestou, odkud bychom pokračovaly dál do Triunfa. V první společnosti nás odmítli s tím, že je zakázáno kdekoli cestou zastavovat z důvodu bezpečnosti. Platí to prý pro všechny společnosti a jediná možnost, jak se dostat lodí na místo bývalého ekoparku je jet úplně odjinud. Rozhodly jsme se, že se ale tak rychle nevzdáme a zkusíme najít nějakou společnost, do které platnost tohoto zákona ještě nedorazila nebo kde to nebudou brát tak vážně. Uspěly jsme hned u druhé společnosti, kde jsme se ptaly. Jen se několikrát ujišťovali, že nás tam opravdu někdo bude čekat, že nezahyneme v džungli a že se někdy ještě dostaneme zpátky. Paní, co nám prodávala jízdenky, vypadala, že má o nás vážně strach. Několik lidí nás potom ještě přišlo zpovídat. Zajímalo je kam jedeme, proč tam jedeme, co tam budeme dělat a hlavně jak se dostaneme zpátky. My jsme samozřejmě jen doufaly, že to, co jsme španělsky po telefonu před 14 dny domluvily, plat a lidé z Triunfa nás tam budou čekat. Nicméně v zájmu toho, aby nás na potřebném místě vysadili, jsme hrdinně všem kolem tvrdily, že je to naprostá jistota a dobře víme, co děláme.

Postupující čas a otázky pracovníků turistické společnosti nás samozřejmě znatelně znejistily, takže Katka zašla koupit jedny „emergency“ sušenky. Spočítaly jsme si, že vybavené asi čtyřmi litry vody, těmito sušenkami a toaletním papírem bychom měly v džungli přežít minimálně 3 dny, kdyby nás tam náhodou opravdu nikdo nečekal.

Nalodily jsme se se všemi věcmi a vyrazily. Cestou jsme se dozvěděly, že všude kolem žijí divoká zvířata jako krokodýli nebo opice.

Most nad Kaňonem del Sumidero

Tady někde jsme viděli naživo opici!

Také jsme viděly několik vodopádů, protože předchozí den hodně pršelo. Jinak by tam tak krásné vodopády nebyly.

Vodopád Vánoční stromeček

Kaplička ve skále

Viděli jsme různé zajímavé a vzácné ptáky

Všichni turisté obdivovali až 1000 metrů vysoké skalní stěny kaňonu, jen my jsme se trochu děsily toho, jak se právě tím kaňonem dostaneme nahoru do Triunfa.

 Dojely jsme až na konec, kde byla velká přehrada a elektrárna.

Cestou zpátky nás lodivod vysadil u bývalého ekologického parku, kde nás měli čekat lidi z Triunfa s mulou, která nám měla nést batohy. Většina lidí nechápala, že na nás fakt bude čekat mula. Uznávám, že to není úplně běžná věc. Vlastně právě proto jsme se rozhodly pro tento způsob cesty do vesnice. Při vyloďování začalo lehce poprchávat.

Bohužel jsme na místo dorazily asi o 2 a půl hodiny později, než bylo plánováno. Po zkušenostech s mexickým časem jsme doufaly, že tam na nás stále ještě budou čekat. Nejdříve jsme musely přejít dřevěný most, který moc důvěry nevzbuzoval (pak nám místní řekli, že oni by přes něj nešli, že je tam ještě jiná cesta, tak příště).

Opuštěný ekologický park vypadal hodně zajímavě. Záviděla jsem holkám, že neviděly Jurský park, protože tak nějak to tam vypadalo – opuštěné budovy, prázdné klece – a nikdo nevěděl, proč to vlastně skončilo a kde jsou všechna ta zvířata jako třeba jaguáři a krokodýli.

Chvíli jsme chodily a snažily se najít ty, co na nás měli čekat. Jenže široko daleko nikde nikdo, jen spousta komárů. Musím říct, že obléci se do džungle je věda. V kraťasech a tílku vám není takové vedro (v džungli vám vedro bude pořád), ale žerou vás komáři. V dlouhých kalhotech a šusťákovce vám je hafo vedro, ale komáři mají menší plochu na zaútočení. Po chvíli bylo stejně oblečení už úplně jedno, protože jsme všechny byly i mokré i poštípané. Ale aspoň pak přestalo pršet.

Vrátily jsem se dolů k řece a zkusily najít mobilní signál, abychom zavolaly do Triunfa, že jsme tu a jestli pro nás někdo přijde. Po chvíli hledání správného místa se holkám nakonec podařilo zavolat. Lenka mluvila s panem Fidelem, kterému nejde rozumět ani naživo, ale prý ti, co nás měli čekat, už odešli, a že teda přijdou další. Řekly jsme jim, že jsme v hlavní budově a doufaly, že nás někdo najde. Čekání jsme si krátily různě – čtečkou, mobilem, počítačem, hraním s mačetami či prozkoumáváním okolí. V hlavní budově byly 2 hamaky, ve skříňkách nějaké deky, různé nádobí a podobně, Robinson by nám mohl závidět. V případě potřeby bychom tam určitě pár dní přežily, zvlášť když jsme měly s sebou železnou zásobu 10 sušenek a toaletní papír, bez kterého jsem se odmítla do džungle vydat.

Po asi 3 hodinách čekání nás nakonec našel pan Fidel ještě s nějakým klukem. Oznámili nám, že tu na nás dopoledne čekal pan předseda výboru s dalšími lidmi a několika mulami, a že jsme se minuli asi o půl hodiny. Teď měli s sebou už jen jednu mulu a ptali se, jestli chceme vyrazit, protože už je dost pozdě a čeká nás namáhavá, asi 10 km dlouhá cesta. Jenže nám nenabídli další alternativu, tak jsme vyrazily na náročný pochod.

Nakládání věcí do pytlů pro mulu

Nejdřív nám na mulu naložili všechny naše věci. Pánové nás poslali napřed, že nás doženou. Že prý máme sledovat stopy bestie (což ve španělštině značí větší zvíře, v tomto případě mulu). Asi hned po prvních 50 metrech jsme nevěděly kudy jít, ale mulí bobky nám napověděly. Během chvilky nás dohnala mula i s pány a hravě nás, i se vším tím nákladem, předběhla. Pan Fidel byl hned v závěsu za ní. Mladší z průvodců šel s námi pomalu, ale nakonec to taky nevydržel a šel vpředu. Cestou jsme ještě vyzvedli druhou mulu, na které ten mladík chvílemi jel, ale svezení nám nenabídl.

Výhled na kaňon

Cesta šla pořád do kopce a nemělo to konce. A to nebyl normální kopec, ale prudký stoupák, jak už to tak v kaňonech bývá. Naši průvodci nás celkem honili a neustále nám připomínali, že musíme jít, že už je pozdě a bude brzy tma. A zatímco oni vypadali stále svěže, my jsme začínaly uvadat. A to měli na sobě rifle a gumáky. Několikrát jsme měly naději, že už budeme nahoře, že tam už prosvítá světlo mezi stromy, ale vždy nás čekalo zklamání a další cesta do kopce. Pánové byli daleko vpředu, jen se občas ujišťovali, že jsme stále ještě za nimi. Po asi 2,5 hodinách těžké námahy, kdy jsem si většinu času říkala, jestli mám tohle zapotřebí, jsme dorazili do vesnice.

Přivítání v El Triunfu

Později jsme se bavili o této cestě a bylo nám řečeno, že oni to běžně zvládají za hodinu, což mně přijde nemožné. Ale potěšilo nás, že jiné skupině Čechů, kteří tu byli, to trvalo 5 hodin (hlavně proto, že některým z nich bylo 70 let), ale kdyby i ti to zvládli rychleji než my, tak to už by byl trapas.

Náš příchod byl docela vtipný. Kus před námi 2 muly a naši průvodci a asi 20 metrů za nimi my 3, zpocené, špinavé a zadýchané. Takhle jsme procházely vesnicí a u každého domu stáli lidé na zápraží a pozorovali nás. Takže se nám nepodařilo přijít nenápadně.

Zavedli nás k modlitebně, kde nás čekal pan předseda výboru a večeře, na kterou jsme se hodně těšily. Po večeři nás zavedli k našim hostitelům. Dostaly jsme krásný velký pokoj se třemi postelemi a dvěma hamakami. Během doby, kdy se nám ohřívala voda na „osprchování“, jsme se seznamovaly s našimi hostiteli. Po umytí jsme po dlouhém a namáhavém dni spokojeně usnuly.

Náš domeček zvenku

Náš domeček zevnitř