Střípky z Triunfa

Musely jsme si zvyknout na nové zvuky. Každou chvíli začne hýkat osel, za okny se ozývají zvuky kopyt, hlavně brzy ráno to není příjemný zvuk, často je slyšet hlášení místního rozhlasu. Také není neobvyklé, že vám v 5 ráno někdo pustí rádio pod oknem.

Jedno odpoledne několikrát za sebou hlásili rozhlasem, že pan Sanchez další den ve 4.30 pojede do Tuxtly. Nad ránem potom prý stál dost blízko od nás a vytrvale troubil. Od té doby Julča nemá pana Sancheze ráda.

Muly jsou mnohem chytřejší než koně, mají větší uši a kopyta a nemají hřívu. Také dokážou vytušit nebezpečí na několik desítek metrů. Cena za mulu se může pohybovat mezi 12-30 tisíci pesos. Dožívají se asi 25 let, ale protože jsou to kříženci, nemohou se dále množit.

Ve vesnici na ulicích neustále někdo jen tak stojí nebo sedí na schodku před barákem. Zejména potom na schodku u domu našich hostitelů, protože ten stojí naproti hřišti, kde se hrává basketbal. Případně na křižovatce kousek od nás na šutrech pod velkým stromem. Snad jedině během bouřky tam nikdo nebyl.

Není tu neobvyklé, že jdete po ulici a proti vám vyběhnou krávy nebo ovce. Slepice se po vesnici pohybují běžně. Prý ví, ke kterému domu patří, a samy se vrací domů. Taky tu každou chvíli projíždí muži se širokými klobouky na mulách, scény jako vystřižené z kovbojky.

Ptaly jsme se, co je tohle za zvíře, a prý že kráva. Ale tohle přece není normální kráva, ne? Usoudily jsme, že by to mohla být kráva zebu, ale bez internetu jsme se dál než k usuzování nedostaly

Tahle krůta se procházela po vesnici a zašla si do kostela

Těmto banánům se tady říká "guineos"

Pomerančovník

Lidé tu žijí bez internetu a mobilního signálu, fungují pouze pevné linky. Takže to, že žijete offline, se projeví i tak, že chytrý telefon není třeba celý týden nabíjet. Jediné místo, kde internet funguje, je školní budova druhého stupně, což mi přijde jako dobrý tah, jelikož děti mají motivaci chodit do školy, i když je možné, že pak kvůli internetu nedávají pozor.

Ačkoli tu lidé nejsou bohatí, chodí pěkně oblíkaní, zvlášť holky. Člověk někdy žasne, co za vyfiknuté lidi vychází z těch nuzných domků. Je zajímavé v jakých podmínkách jsou lidé ochotní žít. Nevím, jestli jim to takhle vyhovuje nebo jestli nemají na nic lepšího. Třeba splachovací záchod. Všichni tu mají záchody, které se splachují kýblem, takže nějaká kanalizace tu být musí, ale nikdo už si nezařídí tekoucí vodu. Domky jsou malé, kamenné. Často to jsou místnosti různě pospojované, dveře se tu moc nevedou, v oknech není sklo, jen mříž a okenice. Moc si to tu nedokážu představit v zimě.

Záchod je kapitola sama pro sebe. Z domu jsme zvyklé na určité soukromí, ale tady se jen těžko utají, že jde člověk na záchod. Třeba u modlitebny, když se jde na záchod, je nutné si nabrat kýbl vody a vzít si s sebou toaletní papír, a to moc nejde udělat nenápadně. Za úspěch se považuje, pokud o vaší návštěvě záchodu ví pouze 5 lidí.

Náš záchod, kde jsme se ještě cítily nejvíce v soukromí

Sprchuje se v malé místnůstce s odtokem, kde si mističkou nabíráte vodu z kýblu a poléváte se. Když jsme přijely, ohřáli nám v kuchyni vodu. Za dva dny jsme se znova ptaly, jestli se můžeme osprchovat. No jasně. A chtěly byste ohřát vodu? To jsme považovaly za samozřejmost, ale z této konverzace jsme pochopily, že samozřejmost je sprchovat se studenou vodou, která se maximálně dá přes den ohřát na sluníčko.

Cesta na záchod a do "koupelny"

Malý domeček uprostřed vlevo je "koupelna", kde jsme se "sprchovaly"

V Triunfu původně byly všechny ulice kamenité a nedalo se tam vůbec projet autem. Asi před 10 lety některé silnice a taky části cesty do nejbližší vesnice Palmaru vybetonovaly a od té doby se tam dá projet terénním vozidlem. V Triunfu je asi 10 aut.

Takhle původně vypadaly všechny ulice, dnes už jenom některé

Vybetonované silnice vypadají takto; v pozadí krásný výhled na hory

Jednou při večeři se nás bratr Fidel ptal, jak to děláme, že máme peníze na cestování. A dodal, že když tu někdy dřív byli na návštěvě Švýcaři, vysvětlili mu, že mají takový systém, že neutrácí a šetří. Je to tak, Mexičani prostě nešetří. Toho jsme si všimly už na Cozumelu. My jsme zvyklé neplýtvat, nevyhazovat peníze zbytečně. Mexičani sice vypadají, že mají peněz míň, ale nedělá jim problém kamkoli jet taxíkem, místo aby si počkali na levnější colectivo, nebo si zajít na snídani do dvakrát dražší restaurace, protože tam jim to prostě chutná.

Domky se tady staví z kamnů a hlíny, protože toho je tady spoustu, zatímco cihly jsou drahé. Tohle je domeček, který Ricardo postavil pro svého syna, když přijede na návštěvu.

Tortilly se tu dělají zásadně ručně. A to je práce na dlouho, když si člověk uvědomí, že se tortilly jí ke každému jídlu. Ruční výrobu jsme si za odborné asistence kuchařek taky vyzkoušely.