Práce (a odpočinek) ve vesnici El Triunfo II. (píše Lenka)

Na páteční dopoledne byl naplánovaný kurz české kuchyně. Začaly jsme v 9 ráno a chtěly jsme naučit místní ženy uvařit ovocné knedlíky a bramboráky. Přišlo tak 10 žen ze sboru, dalších aspoň 10 holek z mládeže a několik dětí. Když jsme viděly všechny ty místní zkušené kuchařky, přišlo nám to až trochu trapné, že my je budeme něco učit. Ale patřičně jsme si to užily. Jakožto „znalkyně“ jsme jen říkaly, co udělat, a místní ženy samy už míchaly těsto.

Příprava těsta na knedlíky

Než těsto na knedlíky vykynulo, zahájily jsme práci na těstu na bramboráky. Potřebovaly jsme však struhadlo a v ideálním případě i škrabku, což se Mexičanům špatně vysvětluje. Ale v pohodě, není problém. Někdo doma struhadlo má. Takhle to tam běžně chodilo, ani jsme si nevšimly, že někdo odešel, ale za chvíli přicházel se struhadlem. Když jsem to jejich struhadýlko viděla, přišlo mi to fakt vtipné. Bylo to jen malé struhadlo, které se v jedné ruce drží a na prostoru asi 10x5 cm se může strouhat. Abych vysvětlila, proč se směju, popsala jsem jim, jaká máme struhadla v Česku. Chvíli pokračujeme ve zpracovávání brambor a najednou koukáme a přichází jeden kluk a v ruce struhadlo! Úplně jako české. Akorát správně po mexicku zrezivělé. Tak se pokračovalo na dvou struhadlech.

Když jsme potřebovaly něco dokoupit (vajíčka, česnek, mouku), zašly jsme do obchodu téměř naproti. Byly jsme tam celkem 3x, takže z nás asi taky museli mít srandu. Smetanu ale v žádném obchůdku ve vesnici nevedli. Smažení bramboráků jsme přenechaly místním kuchařkám, což byl dobrý tah, protože se jim to opravdu povedlo, rozhodně to dopadlo líp, než kdybychom smažily my. Bramboráky zmizely téměř okamžitě. Potom jsme se pustily do přípravy knedlíků. Měly jsme pocit, že se nám tentokrát těsto moc nepovedlo, ale samozřejmě jsme se snažily dělat, že přesně takhle to mělo vypadat. Do balení knedlíků se zapojili všichni. Na každého vyšel jen jeden nebo dva, ale myslím, že jim taky chutnaly.

Povedené bramboráky

Na páteční odpoledne byl opět naplánovaný nácvik scének a písniček na neděli. Mládežníci i děti dorazily a během nácviku nám svitla naděje, že přece jenom budou schopní v neděli něco předvést.

Po nácviku nám Ricardo domluvil prohlídku místní kliniky s někým, kdo měl klíče. Kliniku v Triunfu asi před 20 lety postavili obyvatelé Triunfa ve spolupráci se švýcarským misijním týmem. Na úřadech v Tuxtle si vyžádali, aby jim do vesnice poslali lékaře, který tam potom pracoval až do minulého roku, kdy skončil kvůli nemoci. Teď čekají na nového lékaře, který měl přijít v červnu, ale zatím se neobjevil. Ve vesnici je jen jeden pomocník lékaře, který může vydávat určité léky. Ani léků ale nemají dostatek.

Léky ve zdravotním středisku

Záchody, jak si můžete přečíst nahoře, rozlišené na dámské a pánské

Ordinace

Večer jsme stihli už jen další kafe s Ricardem a účast na večerní bohoslužbě.

Na sobotu byl naplánovaný výlet. Mládežníci nás měli vzít na vyhlídku na Kaňon Sumidero, případně možná ještě někam. Bratři z výboru se nás ptali, co bychom chtěly vidět, ale to se samozřejmě špatně rozhoduje člověku, který to tam nezná. Tak jsme jim řekly, že určitě chceme jít na tu vyhlídku, že bychom rády viděly nějaké jeskyně (kterých je prý v okolí spousta), nejlépe pak tu, do které kdysi José María Pérez ukryl svůj poklad, a nakonec že bychom se moc rády projely na mule. Zjevně se nám to ale nepodařilo vysvětlit moc jasně, nebo jsme zase my nechápaly, kam se tedy vlastně půjde.

Večer předtím se muži z výboru bavili o našem výletě, a jako obvykle, když se bavili mezi sebou, jsme jim moc nerozuměly. Jenom občas jsme zachytily něco jako „tam jsem šel 2 hodiny a nedošel jsem tam“, „tam přijdete a je tam takhle díra dolů“, „v té jeskyni se našly kosti“ a podobně. Když jsme sledovaly gesta, která u toho ukazovali, trochu jsme se začaly obávat, co nás čeká. Jak jsme napůl rozuměly a napůl si to po svém interpretovaly, měly jsme ten večer zároveň záchvaty smíchu a doufáme, že jsme tím pány z výboru nějak nepohoršily. (Obzvlášť když do ticha někdo zaníceně vyprávěl, jak prošel zatáčkou (španělsky "curva") a my jsme navíc nerozuměly, proč tam vlastně šel, neubránily jsme se smíchu - ale chápu, že jim to třeba vtipné nepřišlo.) Na závěr jsme se jich ptaly, kam se teda půjde a co máme mít s sebou, a oni nám odpověděli, že neví, že to mají na starost Chilo a Armando z mládeže.

V sobotu ráno bylo teplo a slunečno, tak jsme se oblékly do kraťasů a obuly jsme botasky, že takhle vyrazíme. Po snídani jsme čekaly, až dorazí mládežníci. Jako první přišli Heber Makíel a Fanny. Oba měli samozřejmě rifle, ale Fanny šla v takových ošuntělých střevíčkách a Heber měl kroksy. Tak jsme si říkaly, že snad to bude v pohodě. Pak se ale začali trousit další mládežníci a všichni měli dlouhé kalhoty, pevné boty a košile nebo mikiny. Ptaly jsme se jich, kam se jde, a oni se zase ptali nás, kam bychom chtěly my. Pak si nejspíš řekli něco mezi sebou a začali se ztrácet, odcházeli domů a vraceli se s mačetami a baterkami. Leydi a Josué, kteří byli tak normálně oblečení jako my, najednou taky odešli a vrátili se s mikinami a čepicemi. Trochu nás znervózňovalo, co se dělo, hlavně když jsme tomu nerozuměly, ale měly jsme s sebou batoh s flaškou vody a s mikinami, kdyby tedy byly potřeba. Z Mexičanů překvapivě zase skoro nikdo neměl ani batoh ani pití. Jen pár z nich mělo ty mačety. Ptaly jsme se Fanny, na co ty mačety, a ona že přece na prosekání cesty, co jiného.

Takhle jsme byli na výlet vychystaní my...

...a takhle oni

Pohled na Triunfo z dálky

No nic, vyrazili jsme. Nejdřív jsme šli po normální cestě, většina mládežníků vpředu, my 3 s Heberem, Valerií a Leydi s Josuém, kteří je hlídali, vzadu. Z cesty jsme odbočili na menší cestičku, kterou bychom samy určitě nenašly. Pár kluků s mačetami za chvíli šlo víc vpředu a ostatní nejistě čekali, co bude. Říkaly jsme si, že když jim nevěří ani Mexičani, radši taky počkáme. Pak na nás kývli, ať jdeme. Opravdu prosekali cestu k jeskyni mačetami, abychom tam všichni mohli projít. Byla to pěkná jeskyně s krápníky, volně přístupná (tedy pro ty, kteří ji objeví). Šli jsme všichni dovnitř a svítili si baterkami a mobily na cestu. Prošli jsme jednou chodbou, za zatáčkou ještě další chodbou na konec a jeskyně pokračovala trochu nahoru se sníženým stropem, kam se nám moc nechtělo lézt, tak jsme vyslali dopředu děti. Heber s Valerií tam vylezli a řekli, že tam už jeskyně končí, tak jsme se aspoň nemuseli namáhat.

Valeria (uprostřed) slézá dolů k jeskyni...

...protože kluci mačetami krásně prosekali cestu

Když jsme se soukali zpět nahoru do svahu vysekaného mačetami, Julča se nás ptala, kam teď jdeme, ale to jsme samozřejmě nevěděly, jen jsme doufaly, že to nebylo všechno, a že půjdeme i na tu vyhlídku na kaňon. Aha, a proč jsme šli do té jeskyně? No, usoudily jsme, že nejspíš proto, že jsme jim ráno řekly, že bychom tam chtěly. Cože? Kdo jim to řekl? Co jste jim řekli? To snad ne! Já jsem tady vlastně takový váš zajatec, vy si řeknete, co chcete, a ani se mě nezeptáte. Ale počkejte, až se naučím španělsky. Jak se španělsky řekne jeskyně? Cueva? Já už se s nimi nějak domluvím. No cueva! :-)

A tak jsme se nakonec dostaly i na tu vyhlídku. Při cestě přes vesnici jsme měly pocit, že se každou chvíli někdo ze skupiny ztrácel a zase objevoval. Vyložily jsme si to tak, že si asi vždycky skočili domů. Cesta k vyhlídce byla pěkná, jen bylo hrozné horko a z nás lilo. Asi tedy i z nich, když ještě k tomu měli všichni ty dlouhé kalhoty, ale oni asi měli trochu jinou fyzičku nebo nevím co, ale tvářili se v pohodě.

Odpočinek na cestě

U vyhlídky jsme pobyli, pokochali se a popovídali si. Heber s Valerií stáli u okraje před zídkou a Leydi, která je evidentně dostala na starost, se každou chvíli zhrozila, když viděla, že lezou nahoru na zídku, naklání se a podobně. Ti dva ovšem byli nejvíc v pohodě, hýřili nápady, co udělat, hned chtěli natáhnout přes kaňon hamaku a spát v ní, spustit dolů provazový žebřík, vylézt si na strom nad propastí nebo cokoliv dalšího, asi jsem ani všechny jejich nápady nedokázala zachytit.

Vyhlídka na kaňon stála za to

Většina z nás stála či seděla a povídali jsme si, a najednou zničehonic se objevili dva kluci s dvěma velkými Coca-colami a kelímky a všem nám nalili. Vůbec netušíme, kde to tam vzali, jestli to zaběhli koupit (což bychom se vůbec nedivily) nebo jestli to nesli celou dobu s sebou, ale to zase nevíme, jak by to utajili, když neměli batohy. Každopádně dát si na vyhlídce Coca-colu byl výborný nápad.

Společná fotka s Coca colou

Po vyhlídce jsme se vraceli zpátky. Došli jsme do Triunfa k dómu, kde jsme se my starší posadili a děti si dávaly závody v běhu na druhou stranu. Pak Katka skočila pro balonky a zorganizovaly jsme s celou partou hru se šlapáním na balonky uvázané k nohám.

Pak se nás Chilo ptal, jestli to je všechno nebo máme nachystané ještě nějaké aktivity, co bychom mohli dělat. To jsme samozřejmě neměly, ale řekly jsme si, že něco vymyslíme. Pak jsme se pokoušely vysvětlit a názorně ukázat Mexičanům hry z English Campů Knight, horse, princess a Vikings, ale ani jedna z těch her se nesetkala s pochopením. Tak jsme řekly, ať navrhnou nějakou hru oni. Tak třeba honičku! No, ne že by hoňka byla naše nejoblíbenější hra, ani jsme zrovna tenhle návrh od mládežníků nečekaly, ale nakonec proč ne. Tak jsme hrály mrazíka. Byli tři honiči a nutno říct, že hráli s dobrou taktikou, hlídali si zmrzlíky, které pochytali, až nakonec opravdu vychytali všechny. Překvapilo nás to, ale Mexičané to hráli s takovým nadšením, že jsme se bavili všichni. Přemýšlely jsme, co za hru ještě navrhnout, a napadla nás spásná myšlenka: hu-tu-tu-tu. To by je mohlo bavit. Vysvětlily jsme jim to a ač se samozřejmě moc nedodržovaly čáry, myslím, že to opravdu všechny bavilo. Potom už byl čas k obědu, ale domluvili jsme se, že se ve 4 hodiny odpoledne opět sejdeme na pár her a na nácvik na neděli.

Hry a nácvik jsme tentokrát trochu zkrátily, protože už jsme si taky chtěly odpočinout. Navíc se blížila závěrečná neděle a my jsme ještě vůbec nevymyslely, co bychom mohli těm, kteří se o nás celou dobu starali, dát za dárky. Nakonec nás ale po příchodu domů opět Ricardo pozval na kafe, což jsme samozřejmě neodmítly, a tím jsme měly až do večeře o program postaráno. Po večeři jsme si říkaly, že teď už ale opravdu musíme něco pro ty hostitele vymyslet a vyrobit, tak jsme se do toho pustily.

Napadlo nás napsat našim třem kuchařkám knížečku s českými recepty, dětem rozdat dárečky (propisky, bločky, bonbony), výboru předat peníze a kartičku s poděkováním, jen jsme nemohly přijít na nic, čím bychom mohly poděkovat Ricardovi. Měly jsme k dispozici bílé papíry, pastelky, nůžky a lepicí pásku, což zní docela dobře, ale chyběly nám barevné papíry, lepidlo, pravítko a především internet. Nicméně po pracném vymyšlení čtyř českých receptů (bez googlu a pouze s Katčiným zdarma slovníkem v mobilu (kvalita odpovídá ceně)) jsme se pustili do realizace. Julča psala a Katka stříhala a oblepovala, zatímco já jsem psala kázání na dopolední bohoslužbu. Připadalo mi, že to bude hned, protože jsme se o tématu kázání už 3 dny bavily a nacvičovaly jsme k tomu ty scénky, takže jsem to měla celé v hlavě. Ale když holky o půlnoci prohlásily, že výrobu přání zabalí hned, jak půjdu spát i já, řekla jsem jim, ať na to radši nečekají. Nicméně potřebné přípravy jsem dokončila a v neděli ráno jsme hned po snídani měly sraz s mládežníky.

Ti sami navrhli, ať se setkáme hodinu před shromážděním. Souhlasily jsme, ale ptala jsem se, jestli vůbec už bude kostel otevřený. „Vždyť nemá dveře,“ odpověděla mi jedna z nich. No, to je pravda. Kostel ještě nebyl dostavěný, byl bez dveří a bez oken, takže nebyl problém sejít se dřív. (Jenom tedy mohla být zamčená brána, ale vlastně nemohla, protože my jsme tam v 8 ráno měly snídani.) Děti a mládežníci sice dorazili o něco později, než jsme si řekli, zato však byli opravdu připravení. Skoro všichni měli s sebou dobové oblečení a starší holky všechny oblékaly, sešívaly jim prostěradla, aby jim to pěkně sedělo a moc dobře se na scénky nachystaly. Jen nám pořád chyběl „Zacheus“, bez kterého jsme pochopitelně jednu scénku zahrát prostě nemohli. Ale těsně před shromážděním dorazil i on.

Oblékání do kostýmů

U písniček se děti snažily a aspoň poslední slabika verše vždycky šla slyšet :-) Scénky si ale úplně užily. Zahrály to výborně a v sále bylo snad větší ticho, než když byl během zkoušek prázdný. Dokonce se publikum během scének i pobavilo, čímž nás v této vážné církvi obzvláště potěšili. Kázání nevím, jak bylo v mém podání srozumitelné, ale doufám, že aspoň hlavní myšlenku si z toho posluchači odnesli.

Biblická scénka

Kázání

Společná fotka se všemi herci

Po shromáždění jsme mluvili s Ricardem a ten byl nadšený. I bratři z výboru se vyjadřovali k našemu vystoupení na shromáždění velmi pozitivně, tak jsme byly rády, že se to tak povedlo a že to sbor povzbudilo.

Mládežníci se s námi opět chtěli sejít, tak jsme se domluvili, že se uvidíme zase ve 3 odpoledne. Oběd jsme měli ve 2, takže jsme chtěli ve sboru počkat, a nakonec jsme opravdu čekali, ale ne do tří, ale skoro až do půl páté. Začala totiž taková bouřka a liják, že jsme se ani my nedostaly zpátky domů (a to jsme bydlely asi dvě minuty chůze pěšky) ani pochopitelně nedorazil nikdo z mládežníků (teda kromě Fanny a Hebera). Takže jsme přečkaly déšť v teple kuchyně a pak jsme usoudily, že i když budeme mokré, půjdeme domů, protože máme spoustu práce na výrobě kuchařek a dalších poděkování.

Přečkáváme bouřku v kuchyni

Mokré, ač s deštníky, jsme dorazily domů, ale vůbec se nedalo projít přes potok, který tekl z našeho dvorku. Naštěstí nám Ricardo otevřel druhé dveře, tak jsme prošly přes jeho pokoj k nám. A když už jsme se s ním viděly, zase jsme se domluvily, že přijdeme na kafe. Taky Ricardo vytáhl diapozitivy a ukázal nám, jak asi před 20 lety přijel švýcarský tým a pomohli jim postavit tamější kliniku.

Volný čas na vyrábění poděkování se nám tak smrskl na půl hodinu před večerním shromážděním, za kterou jsme samozřejmě nestihly skoro nic. Ale aspoň jsme s sebou vzaly na shromáždění obálku s penězi a poděkováním pro bilaterální výbor. Kdyby se s námi nějak oficiálně loučili, ať jim taky máme co dát. I když jsme nic nestihly dodělat, přišly jsme na shromáždění pozdě. Tedy časově včas, ale oni začali dřív, což byla samozřejmě čára přes rozpočet. A hlavně nás starší hned posunkem vyzvali, ať si jdeme sednout za nimi na podium, což byl trapas. Ale šly jsme tedy. Škoda, že z podia jde hůř rozumět, ale naštěstí kazatel mluvil docela zřetelně, tak jsme z jeho slova pochytily hlavní myšlenky. A na konci shromáždění nám opravdu poděkovali za naši službu v jejich sboru a předali nám osvědčení o naší práci. (Nejvíc mě tedy překvapilo, že osvědčení byla barevně vytisknutá na polotvrdém papíře. Kde to vzali?) Byla to moc hezká chvíle rozloučení s presbyteriánským sborem.

Před večeří jsme tedy aspoň předaly obálku výboru. A pak nás čekal dlouhý večer. Nejdřív jsme jehlou a nití dosešívaly kuchařské příručky, vepsaly jsme věnování do bločků Heberovi a Fanny a začaly jsme znova přemýšlet, co dáme tomu našemu hostiteli Ricardovi, když fakt vůbec nic vhodného nemáme.

Sešívání příruček

Hotové dílo

Když už nemáme žádný dárek, aspoň bychom mu měly věnovat nějaké vymakané přání, nejenom kartičku s muchas gracias. A po 9. večer najednou začaly přicházet nápady. Kartičku s poděkováním ve tvaru domečku. A bude tam otvírací okénko, ve kterém bude kafe. Protože děkujeme, že nám poskytl ubytování ve svém domě. A nebo jak se otevře přáníčko a z prostředka na něho vyskočí 3D papírový dům (něco na styl skládacích papírových betlémů). Katka je žena činu, takže hned začala vyrábět návrh a vymýšlet, jak by to šlo udělat. Opravdu měla za chvíli hotovou první verzi. Takže jsme ji jmenovaly hlavní konstruktérkou a pustily jsme se do toho.

Vymyslet, co tam napsat, vymalovat to, vystříhat, nalepit lepicí páskou (lepidlo nemáme), a do toho si sbalit věci. Začínaly jsme v 11 a dohodly jsme se, že když se nám to nepodaří do jedné v noci vyrobit, přistoupíme k nějaké náhradní jednodušší variantě. Vzhledem k tomu, že jsme neměly materiálu nazbyt, musely jsme pracovat postupně a opatrně. Především jsme měly jen jeden tvrdý papír, který jsem navíc já neuváženě ještě ustříhla na kartičku pro výbor, takže ten kdyby někdo zkazil, neuděláme už nic. Tak nakonec jsme v jednu hodinu byly opravdu skoro hotové, nebo aspoň se to tak zdálo. Každopádně jsme zalehly s tím, že to dokončíme ráno. Jenže ráno kromě posledních dodělávek Katka zjistila, že domečku nalepila naopak střechu, takže to ještě celé asi 25 minut předělávala. Celý výtvor se však zdařil a Ricardovi jsme jej slavnostně předaly. Doufáme, že přání dobře schová, aby ho nenašly „holčičky“, vnučky jeho bratra, které by se s ním jistě vypořádaly rychle.

Po snídani nás potom čekalo předání dárků kuchařkám, Fanny a Heberovi a poslední rozloučení s Triunfem.