Cesta zpět do civilizace (píše Lenka)

Společně s Josuém, Leydi a bratrem Florentinem jsme v pondělí ráno nasedly na korbu „camionety“ a jely jsme dolů do vesnice Palmar. Jak pro nás byl zážitek cesta zdola od kaňonu, tak i cesta autem byla takovým zážitkem, že jsme opravdu rády, že jsme o to nepřišly. Obzvlášť v období dešťů cesta byla místy v hrozném stavu a docela jsem se divila, že to camioneta všechno vyjela a sjela, ale holt v Triunfu asi musí mít lidi fakt dobrá auta. Po příkladu Mexičanů jsme většinu cesty na korbě stály, protože tím jsme zmírňovaly nárazy při překonávání skal, kolejí v bahně a podobně. Koukaly jsme se kolem sebe a nemohly jsme přijít na to, proč si zrovna tuhle kamenitou krajinu kdysi vybrali zemědělci, aby si tady vysázeli svoje políčka s kukuřicí. Pole opravdu byla ve svazích mezi skalami na neuvěřitelném terénu.

Loučení, pohled z "camionety" dozadu

Lepší úsek cesty

V tomhle terénu jsou všude políčka s kukuřicí

Přemýšlely jsme taky, proč se na korbě veze krumpáč a motyčka. Asi že když už cesta nepůjde projet, prostě je potřeba na ní začít pracovat. A opravu přišla chvíle, kdy jsme projeli větší kaluž, řidič zastavil, dva chlapi vzali do rukou nářadí a vyhloubili z kaluže odtok. Po takové cestě by se člověk snad ani neodvážil jet sám, protože není nic výjimečného, že se cestou musí pracovat na terénu.

V Palmaru jsme čekali na další auto, které nás odvezlo do města Chiapa de Corzo.

Palmar, jak vidíte, je dostupnější vesnice, do které se již dá dostat normálním autem

Ale běžnými dopravními prostředky jsou třeba i osli

Čekání v Palmaru, za námi na zdi nápis vyzývající k plánování rodičovství

Tam jsme ještě přestoupili na colectivo a Leydi s Josuém, kteří nás celou dobu doprovázeli, nás uvedli do domu Ricardova bratra Andronica, kde jsme měly strávit poslední noc před cestou zpět. Andronico a jeho manželka sice byli v práci, ale skvěle se o nás postarala jejich dcera Angélica. Dostali jsme oběd a s Angélicou i s Leydi a Josuém jsme vyrazili do města. Prošli jsme si krásně Chiapu de Corzo, nakoupili jsme poslední suvenýry za hezké ceny a dali jsme si zmrzlinu u přístavu s čluny u Kaňonu del Sumidero.

Pila, kašna ze 16. století

Zajímavá hra

Hlavní kostel v Chiapě de Corzo

Tradiční šaty (pro holky) a masky (pro kluky) na svátek v Chiapasu

Se zmrzlinou na břehu kaňonu

Výhled na Chiapu de Corzo

Na část procházky ve městě se k nám přidali i maminka a bratr Angélicy. Večer jsme si poseděli u nich doma a popovídali jsme si chvíli i s Andrónicem. Hned když jsme ho uviděly, jsme konstatovaly, že je opravdu hrozně podobný Ricardovi. Do toho nás hned na začátek uvítal tou nejtypičtější Ricardovou větou „Cómo les fue?“ (Jak jste se měli?), čímž se pro nás stal jednoduše druhým Ricardem. K povídání nám nabídli broskve a manga a pak jsme si s nimi společně dali večeři.

Sprchu a záchod měli ve stylu Triunfo, splachovalo se kyblíkem a ve sprše jsme se polévaly kelímkem. Shodly jsme se, že nechápeme, jak takhle mohou žít. Dům ve městě, táta právník, ale holt záchod na dvorku, při čištění zubů se plive na zem, voda se nabírá z nádrže. Musely jsme konstatovat, že jsme tehdy Efraínovi v Oaxace křivdily, když jsme nebyly spokojené s jeho „koupelnou“, a to přitom on ohříval vodu v kýblu na „sprchování“ aspoň elektrickým ohřívačem!

Vzhledem k tomu, že jsme se po 10 dnech dostaly na internet, bylo jasné, že se asi moc nevyspíme. Do půlnoci jsme vyřizovaly jen ty nejdůležitější věci. Ale všechno druhořadé jsme odložily na později a šly jsme spát, protože po dvou nocích, kdy jsme vyráběly přáníčka, už jsme byly dost unavené. Jak jsem konstatovala, v pondělí se asi moc nevyspíme, víte proč. Protože internet. No, vlastně v úterý se asi taky moc nevyspíme, víte proč, autobus. A ve středu, dodala Katka, se asi taky moc nevyspíme, protože víte co, letadlo. Takže tak nějak to je.

V pondělí ráno jsme se nasnídaly u našich hostitelů v Chiapě, naposledy se se všemi rozloučily a odjely jsme colectivem do Tuxly, odkud nám o půl druhé jel autobus zpět do Playa del Carmen. Měly jsme dostatečnou rezervu, takže jsme všechno krásně stihly. V jednom pekařství jsme si koupily nějaké sladké pečivo a Julča říká: Ještě by to chtělo nějakou tortu a aguu frescu. Vyjdeme ven a zrovna přichází pán, který prodává torty a aguu frescu. Koupily jsme tedy jen tu vodu, že po tortách se ještě podíváme. Původně jsme totiž chtěly tortu s „milanesou“ (řízkem), ale to se tam nějak nikde nevedlo, tak nakonec jsme pořídily jen nějakou kuřecí.

Víc než 2 hodiny jsme čekaly na autobusovém nádraží společnosti Cristóbal Colón, které ovšem vůbec nebylo tak luxusní jako ADO, takže jsme byly zase bez internetu. Potom se tam autobus objevil, spousta lidí k němu šla se svými zavazadly, řidič různě chodil kolem, ale pořád nikdo nedával pokyn k uložení zavazadel. Už nás nebavilo čekat, tak se Katka šla zeptat řidiče, proč ještě nemůžeme nastupovat. A zjistily jsme, že náš autobus ještě nehlásili, tak ještě nemůžeme nakládat věci. A hlásili ten autobus vedle, tak se nakládají věci tam, a dokud to nenaloží, nemůžeme nakládat my. A autobus vedle odjíždí až za 5 minut, takže nemůžou ukončit nakládání věcí. Sice má odjezd až po našem autobuse, ale holt budeme muset počkat, až paní zahlásí ten náš autobus, abychom se někam pohnuli. No, ale nakonec jsme se dočkali hlášení, tak jsme asi s půlhodinovým zpožděním mohli vyrazit.

Do Playa del Carmen jsme dojely následující den před polednem. Katka chtěla jít na pláž, ale mně s Julčou se vůbec nechtělo, tak jsme ji přehlasovaly. Nechtělo se nám tedy dělat skoro nic. Když si člověk po tak dlouhém cestování uvědomí, že další den vyráží zase na nové cesty, chce se mu jen už být doma. To jsme samozřejmě nemohly, ale pojaly jsme ten den „odpočinkově“. Prošly jsme si v Playi několik obchodů za účelem koupě tašky typu „adéla“ (lehká, velká a v ideálním případě i pevná vietnamská taška, která se hodí na cestování letadlem především když máte problém s dodržením hmotnostního limitu). Nakonec asi po hodině cesty jsme jednu takovou tašku koupily. Nebyla sice nejlevnější, ale zato je to jistě nejkrásnější adéla, se kterou jsme kdy cestovaly.

Pak jsme si společně zašli na céviche do nám již známé restaurace El Pirata a odjely jsme ke couchsurferovi Nestorovi, u kterého jsme měly odložená svá zavazadla a domluvený nocleh. Celé odpoledne jsme pak strávily jednak publikováním článků a vyřizováním všech možných věcí po dlouhé době na internetu a jednak přebalováním zavazadel. Nasmály jsme se u představ, co všechno si zase na sebe navlékneme, jak budeme v ruce držet 1,5kg GEBa nebo velkou Bibli jakožto povolený „reading material“ a že když bude se zavazadly nějaký problém, přioblečeme se ještě nebo sníme všechny svačiny. Nakonec nám to hmotnostně všechno vyšlo akorát i bez všech těchto opatření, takže jsme se s Katkou ve 2 hodiny ráno vydaly na celodenní cestu třemi letadly do Kanady opravdu každá jen s malou taškou s několika nejnutnějšími věcmi, všechno ostatní se vlezlo do odbavených zavazadel. Další kufr věcí nám dopravila do Česka Julča.

Balení

Z cesty do Kanady stojí za zmínku to, že se mi podařilo propašovat do Spojených států mexický banán, i když si nás teda kvůli tomu podali, nakonec mě nechali projít. Cestovaly jsme od 2 ráno snad všemi dopravními prostředky (taxi, autobus, 3x letadlo, vlak, autobus, trajekt, auto) a po 23 hodinách cesty jsme ještě týž den vítězně dorazily na ostrov Vancouver do Kanady (2 hodiny časový posun oproti Mexiku, 9 hodin oproti ČR).