V Triunfu jsme byly hosty presbyteriánské církve. Jejich přijetí bylo tak vážné a oficiální, že jsme šly prvního večera spát s obavami, jestli můžeme naplnit jejich očekávání. A z nedělních bohoslužeb jsme odcházely s pocitem, že je to tu všechno tak strašně vážné, že to asi nevydržíme. Na to, že je církev hodně tradiční a puritánská, jsme byly připravené, ale stejně nás překvapilo, jak moc to bylo vzdálené tomu, co známe. Zpívaly se kancionálové písně z 18. století, neustále se vstávalo a sedalo. Na většině shromáždění, která jsme navštívili, měl také někdo připravené „hudební vystoupení“ – buď se zpívalo k doprovodu z CD, nebo hrálo několik lidí na kytary, všechno ve stylu mexické kovbojské dechovky (mcaca, mcaca). Všichni ostatní návštěvníci bohoslužeb v tuto dobu seděli na svých místech a vystoupení sledovali, aniž by hnuli brvou. A to vlastně dělali i v průběhu celé bohoslužby – tvářili se vážně a nedávali najevo žádné emoce. Dokonce i když přišli na bohoslužbu o 10 minut dřív, sedli si do lavic a mlčky čekali. Prostě do Božího domu zábava a smích nepatří. A to my jsme tedy tak úplně nezvládaly. Hlavně proto, že jsme moc nevěděly, co se od nás čeká, kam kdy máme jít, co máme říct apod., takže jsme se na lidi okolo omluvně usmívaly a snažily se to trochu odlehčit a odpovědí nám byly kamenné tváře.
Protože jsme si nebyly jisté, jaké přesně jsou místní zvyky, bály jsme se celou dobu, abychom někoho nepohoršily tím, co řekneme nebo uděláme. Člověk najednou neví, jestli si může vzít kraťasy, jestli je v pohodě vyrábět s dětmi náramky či jestli může k rozcvičce pustit písničku, která má křesťanský text, ale taneční rytmus.
Že si neděláme obavy zbytečně se ukázalo, když jsme s dětmi a mládeží nacvičovali písně na neděli. Chtěly jsme nacvičit anglicky Amazing Grace a španělsky Král slávy (Rey de gloria). Na nácvik přišel i jeden mladík, který Lence pomohl správně odposlouchat španělský text písničky a nabízel, že může na nácviku i hrát, ale že asi nebude moct vystupovat v neděli. Nechápaly jsme proč, to bude v neděli někde pryč? Nebo že by nebyl ze sboru? Ukázalo se, že ze sboru je, ale je v kázni, takže nemůže mít žádnou službu ani vystupovat na pódiu. To byla zvláštní situace. Bylo vidět, že by se v neděli zúčastnil rád, a my bychom byly taky rády, protože jako jediný z kluků dokázal zazpívat druhý hlas a na zkoušce, kde byl, zněla píseň úplně jinak, než když tam nebyl. Nevěděly jsme, jestli kázeňské opatření se vztahuje i na takovéto speciální vystoupení a on si taky nebyl jistý, tak jsme se rozhodly zeptat se na to staršovstva. Copak asi ten hoch provedl?
Druhý den s námi večeřel jeden starší a bratři z bilaterálního výboru mu vysvětlili situaci. Následovala dlouhá diskuze mezi nimi, ze které jsme nerozuměli skoro nic, nicméně závěr byl, že zpívat nemůže. Druhý den za námi přišla jeho maminka a prosila nás, jestli bychom jí nevěnovali pár minut. Zjevně nechtěla, abychom si o jejím synovi myslely něco špatného. Jádrem problému byla hudba. Její syn totiž měl spolu s několika dalšími kamarády kapelu, kde hráli chvály. Jenže je hráli v hudebním stylu norteňo a tropical, což bylo staršovstvem považováno za nevhodné, a proto jim bylo zakázáno hrát ve sboru. Tohle rozhodnutí jej tak naštvalo, že se rozhodl ze sboru odejít. Po nějaké době ale naznal, že to nebylo dobré rozhodnutí, že církev potřebuje, a proto se do sboru vrátil. Takže právě teď je v procesu obnovy členství, kdy 6 měsíců až do července nemůže sloužit. Zároveň hraje ve své kapele a rodiče ho podporují v hudbě, vystupují v různých sborech a na křesťanských akcích v okolí, ale ve svém sboru vystupovat nemůžou.
Celý příběh nás dost udivil. Nám naštěstí za celou dobu nikdo neřekl, že bychom se dopustily něčeho nevhodného. Jenže spíš to bylo tak, že nám nikdo neřekl vůbec nic a z kamenných tváří se žádná zpětná vazba vyčíst nedala. Už jsme se chystaly, že se na ni asi budeme muset před odjezdem samy zeptat. A pak najednou přišla. Poslední neděli se nám podařilo rozesmát presbyteriánské shromáždění díky biblickým scénkám dětí. Našemu hostiteli Ricardovi se takto ilustrované kázání o milosti zjevně líbilo a přišel nám potom říct, že jsou rádi, že jsme přinesly něco nového, a že se s celým výborem bavili, že by chtěli navrhnout staršovstvu, aby se takové věci s mladými víc dělaly a aby církev nebyla taková uzavřená. Wow, tak to jsme tedy nečekaly. A další zpětná vazba přišla na večerním shromáždění. Na jeho konci sdělili starší, že už odjíždíme a chtěli by nám poděkovat za naši práci. Pak vzletnými slovy hovořili o tom, co jsme tu celý týden dělaly a jak to bylo skvělé a předali nám na základě toho vytvořený certifikát. Všechno se ovšem odehrávalo strašně vážně a oficiálně, takže naše pokusy taky se k tomu lámanou španělštinou nějak vyjádřit dopadly velice trapně, ale nikdo (kromě nás) to samozřejmě nedal nijak najevo.
Protože jsme si nebyly jisté, jaké přesně jsou místní zvyky, bály jsme se celou dobu, abychom někoho nepohoršily tím, co řekneme nebo uděláme. Člověk najednou neví, jestli si může vzít kraťasy, jestli je v pohodě vyrábět s dětmi náramky či jestli může k rozcvičce pustit písničku, která má křesťanský text, ale taneční rytmus.
Že si neděláme obavy zbytečně se ukázalo, když jsme s dětmi a mládeží nacvičovali písně na neděli. Chtěly jsme nacvičit anglicky Amazing Grace a španělsky Král slávy (Rey de gloria). Na nácvik přišel i jeden mladík, který Lence pomohl správně odposlouchat španělský text písničky a nabízel, že může na nácviku i hrát, ale že asi nebude moct vystupovat v neděli. Nechápaly jsme proč, to bude v neděli někde pryč? Nebo že by nebyl ze sboru? Ukázalo se, že ze sboru je, ale je v kázni, takže nemůže mít žádnou službu ani vystupovat na pódiu. To byla zvláštní situace. Bylo vidět, že by se v neděli zúčastnil rád, a my bychom byly taky rády, protože jako jediný z kluků dokázal zazpívat druhý hlas a na zkoušce, kde byl, zněla píseň úplně jinak, než když tam nebyl. Nevěděly jsme, jestli kázeňské opatření se vztahuje i na takovéto speciální vystoupení a on si taky nebyl jistý, tak jsme se rozhodly zeptat se na to staršovstva. Copak asi ten hoch provedl?
Druhý den s námi večeřel jeden starší a bratři z bilaterálního výboru mu vysvětlili situaci. Následovala dlouhá diskuze mezi nimi, ze které jsme nerozuměli skoro nic, nicméně závěr byl, že zpívat nemůže. Druhý den za námi přišla jeho maminka a prosila nás, jestli bychom jí nevěnovali pár minut. Zjevně nechtěla, abychom si o jejím synovi myslely něco špatného. Jádrem problému byla hudba. Její syn totiž měl spolu s několika dalšími kamarády kapelu, kde hráli chvály. Jenže je hráli v hudebním stylu norteňo a tropical, což bylo staršovstvem považováno za nevhodné, a proto jim bylo zakázáno hrát ve sboru. Tohle rozhodnutí jej tak naštvalo, že se rozhodl ze sboru odejít. Po nějaké době ale naznal, že to nebylo dobré rozhodnutí, že církev potřebuje, a proto se do sboru vrátil. Takže právě teď je v procesu obnovy členství, kdy 6 měsíců až do července nemůže sloužit. Zároveň hraje ve své kapele a rodiče ho podporují v hudbě, vystupují v různých sborech a na křesťanských akcích v okolí, ale ve svém sboru vystupovat nemůžou.
Celý příběh nás dost udivil. Nám naštěstí za celou dobu nikdo neřekl, že bychom se dopustily něčeho nevhodného. Jenže spíš to bylo tak, že nám nikdo neřekl vůbec nic a z kamenných tváří se žádná zpětná vazba vyčíst nedala. Už jsme se chystaly, že se na ni asi budeme muset před odjezdem samy zeptat. A pak najednou přišla. Poslední neděli se nám podařilo rozesmát presbyteriánské shromáždění díky biblickým scénkám dětí. Našemu hostiteli Ricardovi se takto ilustrované kázání o milosti zjevně líbilo a přišel nám potom říct, že jsou rádi, že jsme přinesly něco nového, a že se s celým výborem bavili, že by chtěli navrhnout staršovstvu, aby se takové věci s mladými víc dělaly a aby církev nebyla taková uzavřená. Wow, tak to jsme tedy nečekaly. A další zpětná vazba přišla na večerním shromáždění. Na jeho konci sdělili starší, že už odjíždíme a chtěli by nám poděkovat za naši práci. Pak vzletnými slovy hovořili o tom, co jsme tu celý týden dělaly a jak to bylo skvělé a předali nám na základě toho vytvořený certifikát. Všechno se ovšem odehrávalo strašně vážně a oficiálně, takže naše pokusy taky se k tomu lámanou španělštinou nějak vyjádřit dopadly velice trapně, ale nikdo (kromě nás) to samozřejmě nedal nijak najevo.
Žádné komentáře:
Okomentovat