Jak jsme se vykoupaly v modrých vodách Bacalaru a shlédly první zajímavosti státu Chiapas (píše Katka)

Po probdělé noci v Tulumu jsme byly rády, že nás čeká tříhodinová cesta autobusem, při které to budeme moct trochu dospat. Naším cílem byl Bacalar, laguna sedmi barev (nebo jezero? Oni Mexičani říkají laguna jezerům, takže si nejsme jisté). Na fotkách to vypadalo překrásně, obrovská modrá vodní plocha a nad ní stará španělská pevnost a malé městečko, alespoň tak jsem si to představovala já. Takže mě trochu zklamalo, když nás autobus vyhodil mezi pár baráky na velké silnici a po vodě ani památky. Naštěstí laguna i centrum města byla ve vzdálenosti chůze s velkými batohy. Našly jsme náměstíčko i španělskou pevnost. Co jsme ale nenašly byl přístup k vodě. Jezero bylo obehnané vysokou zdí, kterou jen na pár místech přerušovaly restaurace a turistické resorty, přes které se sem tam dal zahlédnout kousek modré vody. Takže naše představa, jak se tady vyvalíme a vykoupeme, se ukázala jako zcela lichá.

Laguna Bacalar a nad ní pevnost. Takhle to ze břehu odnikud neuvidíte

Jeden taxikář v Playa del Carmen nám řekl, že po jezeru se za 250 pesos dělají vyjížďky lodí, kde se za dvě hodiny podíváte na různá zajímavá místa a ostrovy. I když cena to není nejnižší, říkaly jsme si, že bychom to asi chtěly zažít. A teď, když jsme zjistily, že k vodě se nedá dostat, ukázalo se, že je to vlastně jediný způsob, jak jezero vidět. Proto jsme přijaly nabídku pána na náměstíčku, který přesně takovou vyjížďku organizoval. Ale máme s sebou velké batohy, nemáme nic k jídlu, musíme na záchod a nejsme převlečené do plavek. V pohodě – kupte si něco k jídlu a zbytek se vyřeší v přístavu – tam je záchod i místo na batohy. Sehnal pár dalších lidí, objednal nám taxík a sám vyrazil k přístavu na kole.

Na místě, kam nás taxikář zavezl, bylo přístavů s loďkami spoustu – proto nás taky vysadil u špatného, ale nakonec jsme to našli. Bohužel ten náš byl asi ze všech nejškaredější a místo na převlečení, odložení batohů a hlavně záchod překonaly naše nejhorší očekávání. Polorozpadlá bouda, kde jsme se měly převléct, byla skoro ze všech stran průhledná, navíc se z ní šlo na venkovní záchod se skleněnou stěnou a když jsme se chtěly převlékat, stále tam někdo čekal ve frontě na záchod. A všechno to dokonal strašidelně škaredý pes, který vylezl zpod postele.

Nakonec jsme to přece jen nějak zvládly a nastoupily do loďky už plné různorodé společnosti. Původní nabídka slevy při počtu alespoň 10 lidí se nakonec nekonala, ale i tak jsme byly za projížďku rády, protože bez ní bychom z jezera nic neměly. Jak jsme projížděli podél břehů, bylo vidět, že k vodě se ze všech stran dá dostat jen ze soukromých pozemků. Voda v laguně je průzračně azurově modrá, protože je na většině míst mělká a má písčité dno. Když se projíždíte člunem uprostřed jezera, není nic divného potkat tam lidi, jak se koupou a vodu mají jen po krk. Na několika místech se ale nachází cenote, přírodní studny, které jsou součástí jezera a jsou hluboké desítky metrů. V mělké i hluboké vodě jsme se zastavili na vykoupání, projeli jsme také kolem Ostrova ptáků, kde hnízdí pelikáni, plameňáci a spatuly rosy a asi ještě hromada dalších vodních ptáků.

Poslední zastávka byla u mělkého břehu se sulfurovým bahnem, které je prý velice zdravé na pleť – když se tím namažete, budete mít kůži jako dětskou prdelku, tvrdil náš průvodce. My jsme se bahnem namazaly, ale hned jsme ho ze sebe zase smyly, jednak protože smrdělo a jednak protože nás nebavilo se v tom patlat. Většina Mexičanů z naší lodi ale zůstala pomazaná bahnem stát v mělké vodě a asi dvacet minut si povídali, než ho ze sebe smyli, a někteří si dokonce dvě kila bahna vzali do pytlíku s sebou. To už jsme my ale byly trochu nervózní, protože to vypadalo, že každou chvíli začne pršet. Taky že začalo hned, jak jsme všichni nastoupili na loď, která měla naštěstí stříšku, takže nás aspoň trochu chránila. Když jsme se opět ve strašidelné boudě převlékly, chytily jsme taxíka na autobusovou zastávku a celý déšť jsme šťastně přečkaly v autobusu do Chetumalu.

 

Chetumal je hlavní město státu Quintana Roo, ale podle popisu v průvodci se zdálo, že v něm není vůbec nic zajímavého kromě toho, že se z něj dá lehce dostat do Belize. Proto mě město docela příjemně překvapilo, protože mělo pěkné centrum, na které hned navazovala promenáda kolem pobřeží. Ta by byla opravdu moc hezká, kdyby se tam na nás nevyrojily mračna mušek a komárů, takže jsme pořád poskakovaly, oháněly se a škrábaly se. Nejhorší bylo, když nás zastavila nějaká mládež, že prodávají buchty na podporu církevních aktivit. Koupit si buchtu na snídani na druhý den nám přišlo jako dobrý nápad, ale než jsme záležitost vyřídily, přibyly nám desítky štípanců.

Tady u toho nápisu mušky štípaly nejvíc

V Chetumalu jsme měly čas asi 4 hodiny než nasedneme na noční autobus do Palenque. Protože se jedná o přímořské město, v plánu bylo zajít si do restaurace a dát si nějaké speciality z mořských plodů. To byl dost specifický požadavek, který nám v době plánování připadal naprosto realistický. Když jsme však po dvou hodinách hledání a odhánění mušek objevily jen jednu jedinou restauraci s mariscos, mořskými plody, a to za ceny dvojnásobné oproti prý předraženému Cozumelu, spokojily jsme se s burritos.

Před půlnocí jsme nasedly na autobus k jednomu z nejznámějších míst státu Chiapas, k mayským ruinám Palenque. Nočním přejezdem jsme skvěle využily čas a ráno jsme k ruinám dorazily jen chvíli po otevření, což bylo super, protože dopolední prohlídkou jsme se vyhnuly velkým davům i dennímu vedru. Od města Palenque to k ruinám bylo ještě 8 km a tady se nám konečně poprvé (a ne naposledy) za naši cestu podařilo využít colectivo.

Julča je šťastná, že konečně jedeme colectivem

Palenque bylo asi jedno z nejstarších a největších mayských měst v Mexiku. Proč si místní Mayové vybrali zrovna místo, kde je takové vedro a vlhko, je nám záhadou. Na druhou stranu, oproti městům na Yucatánu, které byly závislé na vodě z cenotes, v Palenque je vody spousta a v okolí pramení několik řek. Pyramidy tu stojí doslova uprostřed džungle, takže si člověk připadá fakt dobrodružně, i když jde jenom po upravené cestičce. Na téměř všechny stavby se dá vylézt, což po pár desítkách schodů už zase tak neoceníte a doufáte, že někam nahoru bude vstup zakázán. Ale když se nahoru může, tak prostě musíte jít, protože kdo by nechtěl vidět kamennou stélu, na které je zobrazen nějaký z dávných vládců? Což bychom samozřejmě nikdy nepoznaly, kdyby nám to informační cedule neporadily, a i přes jejich snahu se nám stejně nikdy nepodařilo najít znak hada a jaguára.

 

Když člověk navštíví Palenque, rozhodně by prý neměl vynechat místní muzeum, kde najde spoustu artefaktů z vykopávek. To my jsme ale bohužel vynechaly, protože jsme tu byly zrovna v pondělí, kdy muzeum bylo zavřené. A tak jsme znovu sedly do colectiva a nechaly se odvézt zpátky do města. Tady se nás rovnou ujali další řidiči colectiv, protože jsme prozradily, že dál chceme pokračovat k vodopádům Agua azul.

Cesta colectivem byla dlouhá a ne úplně nejpohodlnější, protože vedla přes často rozbitou silnici plnou topes, zpomalovacích prahů. Takže když vás cesta začne uspávat a vy chcete trochu dospat předešlou noc, každou chvíli auto poskočí a praštíte se hlavou do okna. Jinak ale byl výhled z okna super, velká změna po rovinaté krajině v Quintana Roo – projížděli jsme totiž krásnými divokými horami, až se člověk divil, že tudy vůbec může vést silnice.

Řidič nás vyhodil u odbočky k vodopádům, kde už na nás čekal připravený taxikář. K vodopádům je to 6 km, dlouhá cesta a navíc taky nebezpečná, protože tam dochází k přepadením. On nás tam vezme za 20 pesos na osobu. To nám připadalo hodně, zkusily jsme nabídnout 50 za všechny tři, ale vědom si toho, že moc jiných možností tady nemáme, odmítl. Zrovna v tu chvíli ale na druhé straně zastavilo auto s manželským párem, který se ptal domorodců na cestu k vodopádům. Hned jsme se jich šly zeptat, jestli by nás nevzali. Jasně, nastupte si. Až v té chvíli jsme si všimly, že vzadu jim sedí ještě syn. Ale žádný problém, kluk si přesedl k mámě dopředu a my jsme se s batohy nasoukaly dozadu. A taxikář zůstal smutně stát na křižovatce.

Nádherné vodopády Agua azul se takhle jmenují proto, že jimi teče průzračně modrá voda. Tedy samozřejmě v případě, že zrovna někde nahoře nepršelo. My jsme sice měly na počasí fakt štěstí a přesto, že je už období dešťů, jsme měly celý den krásně, ale vodopády takové štěstí neměly a jejich voda teď byla krásná a divoká a zcela jednolitě hnědá. Takže plavky zůstaly v batohu a jen jsme si udělaly procházku podél celé kaskády až nahoru. Okolo cestičky nechyběly stánky se suvenýry a s občerstvením a tady jsme si uvědomily, že už jsme opravdu v Chipasu, nejchudším a nejvíc indiánském státě Mexika. Všude prodávaly pět empanad za 20 pesos, cenu na Cozumelu naprosto nemyslitelnou, a prodavači mezi sebou hovořili nám nesrozumitelným jazykem tzeltal. Podle našeho průvodce žije v Chiapasu přes 70 % lidí pod hranicí chudoby. Takže člověk by sice rád co nejvíc ušetřil, ale zároveň má pocit, že když si něco koupí nebo za něco zaplatí, zachrání tím celou rodinu prodejce před smrtí hladem. Proto jsme se také nechaly odvézt nahoru ke křižovatce místním domorodcem za 50 pesos, i když nahoře se ukázalo, že pokračuje někam dál, tudíž by tam stejně jel, i kdyby nás nevezl.

Vodopády s hnědou vodou

Pět empanad za 20 pesos!

Pokračovaly jsme do města San Cristóbal de las Casas a než jsme stihly více rozvinou teorie o tom, jaká auta bychom mohly zkusit stopovat a jaká by nás nejspíš unesla nebo zavraždila, naštěstí už se objevilo oficiální colectivo, které nás tam bezpečně dopravilo. V San Cristóbalu jsme měly domluvený nocleh u couchsurfera Crise kde to vypadalo spíš jako hostel – bylo tam několik pokojů a kromě nás tam přespávalo dalších asi 8 lidí. Osprchovaly jsme se ve vlažné vodě a protože jsme byly strašně unavené, šly jsme spát.