Historie vesnice a církve El Triunfo (píše Katka)

Zajímalo nás, jak a proč tahle vesnice v nepřístupné pustině vlastně vznikla. Naštěstí náš hostitel Ricardo o tom věděl úplně všechno a dokonce o historii vesnice a místní církve napsal i tenkou knížku, kterou nám půjčil k přečtení. Kupodivu všechno tady vzniklo docela nedávno.

Na konci 19. století se do místních hor vydal José María Peréz Peréz, švagr dědečka našeho hostitele, i se svou nejbližší rodinou. Našel tu obrovskou rozlohu úrodné půdy, jen ji tedy musel dost náročným způsobem obdělat, vykácet prales a tak. Jednomu místu v džungli, které už dnes neexistuje, se říkalo Jardín, zahrada, protože tam bylo spousta divokých ovocných stromů s obrovskou úrodou. K práci na pozemcích využíval José María mozy, nevolníky, kteří sice byli rádi, že mají kde bydlet a pracovat, ale byli svému pánu vydáni na milost i nemilost, pracovali každý den od svítání do soumraku, v neděli pěli chválu na svého pána a neměli šanci nikdy z jeho područí vymanit ani sebe ani svoje děti.

Situace se změnila v roce 1914, když po mexické revoluci byli mozové osvobozeni, i když pro spoustu z nich to nebyla zase taková výhra, protože začínali úplně od nuly a neměli ani kde bydlet. Nový zákon byl pro José Maríu taková rána, že krátce na to zemřel. Bohatství, které na otrocké práci vydělal, však nikdy nikdo neviděl. On sám prý jedl tortilly se solí a ani svým dětem nedopřál vzdělání. Říká se, že své peníze ve zlatě ukryl v některé z jeskyní v okolí, ale nikdo je nikdy nenašel.

Protože José María obdělával velkou část pozemků, které mu legálně nepatřily, protože si je nikdy nenechal zapsat, rozhodlo se několik lidí včetně Ricardova dědečka, že využijí možnosti založit tu zemědělské družstvo. Jednak tu půda byla už obdělaná, jednak se tady v horách nemuseli bát války, která mezitím v Chiapasu probíhala. Pro založení družstva bylo nutných alespoň 8 lidí. Proto se zakládajícími družstevníky stali i Ricardův otec a strýc, kterým v té době bylo asi 10 let. Na skupinové fotografii, kterou se měli prezentovat vládě, je proto postavili dozadu na kameny a dali jim na hlavy velké klobouky. Prošlo to.

Postupně sem přicházeli další osadníci a vesnice rostla. Půda tu byla dobrá a úrodná, ale většina vesničanů žila přesto v extrémní chudobě. To proto, že své peníze utráceli za alkohol, často se v opilosti porvali a někdy i zabili a slavili spoustu nákladných katolicko-pohanských svátků. Situace se změnila v 60. letech, když do vesnice přišlo pravé evangelium. Jedna rodina se odstěhovala do Tuxtly, kde se setkala s evangeliem a začala chodit do místního presbyteriánského sboru. Později se však vrátili zpět do Triunfa a začali zvát ostatní rodiny k sobě domů a kázat tam evangelium. Společně četli Bibli, ale moc jí nerozuměli. Požádali proto někoho v Tuxtle, aby přišel k nim a Bibli jim vysvětlil. Tak vznikla v Triufnu presbyteriánská církev, která rychle rostla, a život ve vesnici se zcela proměnil.

Nová sborová budova presbyteriánské církve

Pohled na sborovou budovu z ulice

My jsme měli tu čest bydlet v Triunfu u bratra Ricarda v domě po jeho mamince. Ricardo nás často po odpoledních zval na kafe a vyprávěl nám o historii i současnosti Triunfa nebo o svých cestách po světě. Znal se totiž dobře s kazatelem Bernardem ze Švýcarska, který se během svého pobytu v Mexiku jednou rozhodl vydat se do hor a objevil vesnici Triunfo. Napřed ho napadlo, že v takové zapadlé vesnici by ještě mohli žít kanibalové, ale po příchodu byl příjemně překvapený, když zjistil, že v této vesnici vědí o evangeliu a dokonce tam mají církev. Přátelstvím Bernarda a Ricarda začala dlouholetá mexicko-švýcarská spolupráce. Ricardo se po smrti své manželky stal cestujícím kazatelem a během toho navštívil nejen mnoho částí Mexika, ale také Švýcarsko, Českou republiku a další země.

Ricardovy děti bydlí ve městech, takže on zůstal v Triunfu sám. Ve skutečnosti ale asi polovinu vesnice tvoří jeho rodina. Ve vedlejším domě (ale víceméně propojeném, se stejným záchodem, sprchou a kuchyní) bydlí Ricardův bratr s manželkou, jejich dcera Leydi s manželem Josuém a jejich syn Rudi s manželkou Magdou a dvěma malými holčičkami (Yaroha – 3 roky, Dara – 2 roky). Holčičky se s námi hned skamarádily a často nás chodily navštěvovat a vyprávěly nám různé příhody, ale postupně jsme se pro jistotu ve volných chvílích začaly zamykat, abychom měly trochu klidu, což se o čase, kdy přišly, říct nedalo.

Nahoře vedle nás tří Ricardo, dole zleva Rudi, Magda, Ricardův bratr s manželkou a s "holčičkami", Josué

Nejlépe jsme se z celé rodiny seznámily s Leydi a Josuém. Josué společně s dalšími dvěma bratry z církve Fidelem a Florentinem totiž tvořili výbor pro bilaterální vztahy, takže měli na starost celý program našeho pobytu v Triunfu. A jejich tři manželky nám po celý týden výborně vařily. Na jídlo jsme vždycky chodily do nově postavené (ještě rozestavěné) budovy církve.

Zleva předseda výboru Florentin, pokladník Josué, Julča, Katka, Lenka, náš hostitel Ricardo a sekretář Fidel

Dvě z našich skvělých kuchařek - vlevo Leydi a vpravo Mari, manželka Fidela

Dále jsme se dobře seznámily s dětmi Fidela, šestnáctiletou Fanny a devítiletým Heberem Makíelem. Kromě těchto dvou se vždycky ještě někde kolem vyskytla prvňačka Valerie, jejíž rodina taky byla z církve, a především bydlela hned naproti sborové budově, takže mohla kdykoliv přicházet.

Fanny a Heber Makíel