Všichni už jsou v Mexiku...: Velryby a květiny

V pondělí 24. 7. jsme měly v plánu velice speciální program: Whale Watching, pozorování velryb. Je to sice poměrně drahá záležitost, ale ono tady v Kanadě je prostě drahé všechno a usoudily jsme, že když už jsme v oblasti, kde kolem proplouvají velryby, asi bychom si to neměly nechat ujít.

Původně bylo v plánu jít velryby pozorovat se společností, která sídlí tady v Sidney. Ve Victorii je několik podobných společností, ale ceny mají v podstatě všichni stejné a tady to máme nejblíž. Cena měla být 119 CAD, ovšem po přičtení jakési daně a poplatku by nám to nakonec vyšlo na 253 CAD za obě dohromady. V neděli večer však sedla Dorota k počítači a pokusila se najít možnost nějaké slevy. A to se jí povedlo. Ne sice tak, že bychom ušetřily nějaké peníze, ale našla nám 20% slevu na pozorování velryb ve Victorii spojené s návštěvou Butchard Gardens, vyhlášených zahrad, kam bychom jinak určitě nešly, protože vstupné tam stojí 30 CAD a jsou to "jenom" zahrady. Celková cena za tento balíček byla 256 CAD - takže za pouhé tři dolary si zajdeme ještě do zahrad!

Tím se z pondělka rázem stal velice nabitý den. Ráno jsme si koupily celodenní jízdenku na autobus a vyrazily do Victorie. Loď odplouvala až ve 13:15 a my jsme se předtím ještě chtěly stavit v obchodě s křesťanskými knihami, hudbou a spoustou dalších věcí. Měly jsme instrukce, že máme vystoupit u obchodního domu Mayfair. To se nám nějak nepovedlo, ale když jsme to zjistily, nastoupily jsme na autobus v opačném směru a tenokrát už jsme to trefily. Nebylo divu, že jsme obchodní dům nepoznaly, protože vypadal takto:

V obchodě měli tolik věcí, že nám naše téměř dvě hodiny téměř nestačily na to, abychom si vše prohlédly. Byly jsme rozhodnuté, že si určitě nebudeme kupovat žádné knížky - už tak jich totiž máme opravdu hodně na to, že je musíme nacpat do zavazadel na let zpátky. A navíc máme doma spoustu zajímavých nepřečtených knížek v češtině, tak proč kupovat další v angličtině? Jenže nakonec stejně jediná věc, kterou jsme si koupily, byla knížka, a sice moderní překlad Bible The Message. Původně jsme chtěly koupit celkem levnou (a lehkou) brožovanou vazbu, ale pak jsme objevily v oddílu slevněných knih ještě levnější verzi v pevných deskách a rozhodly jsme se pro tuto. Bohužel až doma jsme si všimly, že jsme vlastně nekoupily celou Bibli, ale jen Nový zákon, Přísloví a Žalmy. Proto asi byla tak levná.

Na pozorování velryb jsme jely se společností Prince of Whales, což je asi nejvyhlášenější místní společnost, nebo přinejmenším má největší reklamu - jejich letáky jsou snad všude. Jeli jsme na lodi s částečně krytou horní palubou a celkem nás tam bylo kolem třiceti. Jeli s námi dva průvodci a jedna bioložka, kteří nás neustále zásobovali spoustou zajímavých informací o místní mořské fauně. Mimo jiné jsme se například dozvěděly, že v tomto ročním období s největší pravděpodobností zahlédneme nějaké kosatky. Žijí tu dva druhy kosatek - residenti a transienti. Residentní typ jsou menší kosatky, které se živí hlavně lososy, zatímco transienti jsou větší a loví lachtany a tuleně. Jedna kosatka prý sežere zhruba jednoho tuleně za den. Představovala jsem si, jak kosatka připluje k tuleňovi vyvalujícímu se na kameni a spolkne ho. Ale samozřejmě tak jednoduché to není, protože ona se na skálu nedostane, takže to dělá takhle - připluje ke spícímu tuleni a práskne do vody ocasem. Tuleň se lekne a probudí a rychle skočí do vody - protože neví, že tam už čeká připravená kosatka, která ho slupne jako malinu. Stáda kosatek i jiných velryb jsou podrobně prozkoumaná a protože skvrny, které mají na hřbetě pod ploutví, se u každého jedince liší, dokáží biologové nazvat každou kosatku jménem. V rodinné skupině spolu většinou plují matky a jejich synové - syn se totiž drží celý život u matky, které se o něj stará.

Několik skupin kosatek jsme opravdu zahlédli. Jelikož jsme se ale museli zdržovat dost daleko od nich, pokusy zachytit je na náš foťák moc velké úspěchy nepřinesly. Nejlepší výhled jsme měli, když jsme pozorovali skupinu kosatek, která se pak ale potopila a zmizela nám z očí a nikdo nevěděl, kde se zase vynoří. Mezitím kosatky pod vodou protly dráhu naší lodi a vynořily se na druhém boku a o hodně blíž, než jsme je viděli předtím.

Na palubě byla za jízdy dost zima - proto posádka rozdávala tyto slušivé kulichy

Jedna z námi zahlédnutých kosatek

Kromě kosatek jsme na výpravě hledali "humpback whales", keporkaky. Společnosti organizující pozorování velryb si navzájem předávají informace o tom, kde kdy byly jaké druhy zahlédnuty, takže jsme věděli, že zrovna dnes jednoho keporkaka viděli. Ale hledali jsme ho marně a naše posádka nám pak sdělila, že za poslední hodinu ho nikdo neviděl, takže by bylo opravdu štěstí, kdyby se někde před námi objevil. Objeli jsme ovšem nejjižnější bod, který ještě patří k ostrovu Vancouver, a tam se na kamenech vyvalovali lachtani a tuleni. A pak už jsme museli zamířit na sever, abychom mohli včas přistát v Butchart Gardens. Nenapadlo nás, že cesta tam bude trvat tak dlouho, takže nás trochu zklamalo, že ze tří hodin jsme vlastně strávili jen jednu pozorováním velryb a další dvě cestou do zahrad. Ale projížďka mezi ostrovy byla taky pěkná a naši průvodci nám ještě mezitím říkali zajímavosti o tom, kudy jsme projížděli.

Maják na nejjižnějším bodu

Vzadu na cestě z vody jsou vidět rypouši severní, anglicky zvaní "elephant seals" - sloní tuleni, protože byli velicí a měli jakoby chobot

Lachtani ušatí, kteří byli mnohem větší než lachtani, které jsme viděly třeba v Mexiku a navíc měli zlatavou barvu. Jak se tam tak vyvalovali, tak jsme úplně pochopily, proč se jim anglicky říká "sea lions" - mořští lvi, protože tak trochu opravdu vypadali. Česky se prý těmto druhům lachtanů dřív říkalo lvoun

"Bílý ostrov", který je obydlím mnoha mořských ptáků a kvůli jejich dobrému metabolismu má také takovou krásnou bílou barvu. První osadníci to prý z dálky považovali za mramor, ale to se jim nepotvrdilo. Protože je ostrov maličký, nebyl obydlený a proto se sem s osadníky nedostaly krysy, které by jinak ničily ptačí vajíčka. Dneska to je prý chráněné území, kam můžou jen vědci. Alespoň takhle nám to tvrdili naši průvodci, ale když jsme se potom na internetu snažili najít, který ostrov to byl, nic jsme o něm nenašli

Loď nás nakonec dovezla do přístavu v Butchart Gardens. Jde o rozlehlé zahrady, které tu před sto lety (to je v Kanadě fakt hodně) začala vytvářet rodina Butchartů a dnes tam pracuje asi 50 zahradníků. Každý večer tu navíc bývá nějaký koncert a v sobotu i ohňostroj. Protože bychom ale na koncert musely ještě několik hodin čekat, rozhodly jsme se poslechnout si jen zvukovou zkoušku a pak se vydat k domovu. Ono jen se dostat těmi ne zrovna často jezdícími autobusy co nejblíž k našemu domu zabralo hodinu a půl, takže ještě že jsme neriskovaly poslední večerní spoje.

O dva dny později jsme si své znalosti podmořského života ještě rozšířily, když jsme navštívily muzeum podmořského života v Sidney. Internetové recenze tvrdily, že na to, jak vysoká je vstupní cena, je to docela malé. Muzejní akvária totiž obsahovala výhradně živočichy, kteří se nacházejí v místním Sališském moři (Salish sea). Pro nás, které jsme vyrostly bez moře a v podobném muzeu jsme nikdy nebyly, to ale bylo tak akorát, protože prakticky všechny informace, které jsme se tu dozvěděly, pro nás byly úplně nové. Navíc bylo super, že pracovníci muzea postávali okolo a když viděli, že si něco prohlížíme, přišli k nám a řekli nám ještě další zajímavosti, které bychom napsané okolo neobjevily.

Obrovské medúzy

Jeden z druhů mořské okurky

Asi největším lákadlem muzea je tahle chobotnice. Měly jsme štěstí, že jsme ji viděly v pohybu. Normálně se prý hýbe jen pár dní v týdnu a jinak sedí na jedno místě, protože poté, co ji nakrmí potřebuje hodně času na trávení (což způsobuje její rychlý růst). Teď se ovšem vyloženě předváděla a lozila z jedné strany na druhou. Mají ji tu vždycky půl roku, potom ji pustí do vody, protože z delšího pobytu v akváriu by se unudila, a chytnou nějakou další.