San Cristóbal de las Casas, město zapatistů a volnomyšlenkářů (píše Katka)

San Cristóbal je krásné koloniální město ve státě Chiapas a přesto že není největší ani hlavní, je asi turisty nejnavštěvovanější. Kdo ví, co Španěly vedlo k tomu, aby jedno z prvních měst ve svém Novém Španělsku založili zrovna tady, vysoko v horách. San Cristóbal leží ve výšce kolem 2200 m n. m. a když jsem se před odjezdem dívala, jaké počasí tu můžeme čekat, abych věděla, co si sbalit, nnaa každý den hlásili po celý den déšť a bouřky a teploty max. 18°C. Takže jsem si představovala, jak budeme celou dobu městem chodit s deštníky a vodou nasáklými batohy na zádech a nebylo to moc příjemné. Měly jsme ale štěstí. Jednak teploty kolem 20°C byly sice nižší, než na co jsme si už zvykly, ale docela se to dalo, a jednak prý několik dní před naším příjezdem neustále pršelo, ale my jsme tu strávily dva dny téměř bez deště.

Dvorek domečku, kde jsme bydleli. Mexičané jsou zvyklí žít mnohem víc venku než my a ve studenějších oblastech nám to nepřipadá úplně praktické, ale naštěstí nám tu počasí vyšlo

V noci nám sice trošku zima byla, ale užívaly jsme si, že jsme ráno nemusely nikam spěchat. Chystaly jsme se na prohlídku města zdarma, která měla začít v 10. Cestou jsme se ještě stavily na snídani, která byla mnohem levnější než na Cozumelu, i když jak jsme později zjistily, tak na Chiapas byla docela drahá. Na náměstí jsme potkaly skupinu indiánských protivládních demonstrantů a taky skupinu mezinárodní mládeže, která se stejně jako my chtěla zúčastnit prohlídky města. Náš průvodce José dorazil s půlhodinovým zpožděním a sdělil nám, že v Chiapasu je čas velmi relativní.

Tahle prohlídka města byla úplně jiná než ta, kterou jsme absolvovaly v Ciudad de México. Tam jsme se dozvěděly hodně o historii města, různých zajímavých domech a podobně. Zatímco v San Cristóbalu jsme se spíš dozvěděly, jak se tady žije. Navštívili jsme několik restaurací a kaváren a podobných míst a většinou jsme tam i dostali zdarma něco na ochutnání. Prohlídka díky tomu trvala skoro čtyři hodiny, ale to nevadilo, protože byla celkem zábavná a navíc s velkou mezinárodní skupinou cestovatelů. Dozvěděly jsme se, že sám José původně vůbec není odtud, přistěhoval se ze severu Mexika teprve před dvěma měsíci. A stejně tak ostatní průvodci, alespoň ti, se kterými jsme se setkaly, byli původně odjinud. Ale tohle město je prostě uchvátilo svou pohodovou atmosférou a proto si ho zvolili k životu. Žije tu spousta lidí, kteří se rozhodli opustit své uspěchané metropole a místo toho začali pěstovat bio zeleninu a organizovat kulturní večery s filmy o lidských právech a hnutí zapatistů.

Ochutnávka polévek s roztodivnými názvy, které jsme zapomněly

Paní, která kreslí tyhle obrazy, se sem před lety přestěhovala z Německa a otevřela si vlastní galerii

Tenhle krásně zdobený kostel je zvláštní hlavně sochami v nejnižším patře - domorodci jim prý urazili hlavy, protože tam nechtěli mít nějaké španělské svaté

Obrovské tržiště

Takhle vypadá San Cristóbal

Koukali jsme se ze střechy jakési volnomyšlenkářské budovy

Samotné zapatisty jsme tu sice nepotkaly, ale na trhu byly na prodej jejich panenky s černě zahaleným obličejem. Jde o organizaci, které se v devadesátých letech podařilo upozornit na problémy indiánské populace Chiapasu tím, že obsadila právě San Cristóbal de las Casas. Po vyjednávání sice vláda slíbila nějakou pomoc a spravedlivé nakládání s půdou, ale velkou změnu to nepřineslo. Takže v Chiapasu stále probíhá něco jako „studená válka“, ale obyčejného člověka se to nijak nedotýká. Alespoň nám to tvrdil náš průvodce.

Prohlídka města byla zakončena ochutnávkou místních alkoholických nápojů comiteco a pox, které se stejně jako jiné slavné mexické nápoje vyrábí z agáve. Ochutnávka proběhla v kavárně provozované lidmi, kteří dělají free walking tours, a protože bylo zrovna úterý, pozvali nás na večer, jelikož každé úterý tu prý hrají loteríu mexicanu (což je vlastně obyčejné bingo s předpřipravenými kartami). Rozhodly jsme se, že sem tedy večer zajdeme. 

Ochutnávka chiapaských nápojů

Ještě předtím jsme se ale vydaly na trh, prochodily jsme uličky s různorodým jídlem i jiný trh plný ručně dělaných výrobků a něco málo jsme nakoupily. Vypadalo to, že každou chvíli začne pršet, takže jsme přemýšlely, kam se schovat. Padlo to na muzeum jantaru, který se tady v okolí těží. Bylo to docela zajímavé, protože jsme se například naučily poznat pravý jantar od falešného. Sice nám to až tak moc na nic není, protože kupovat pravý jantar neplánujeme, ale aspoň s tím můžeme trochu machrovat. K očekávanému dešti nedošlo, takže jsme ještě stihly vylézt na kopec Guadalupe, jeden ze dvou kopců s kostelem, které se tyčí nad San Cristóbalem. 

Muzeum jantaru

 

V dáli kopec Guadalupe

Ale zase tak super výhled z něj kvůli stromům není

Chvíli jsme si odpočinuly doma a odložily si tu věci. Bylo moc fajn bydlet takhle v centru. Navíc jsme od Crise dostaly klíč od domu, takže jsme nemusely řešit, kdy a jak se dostaneme domů. Jediný problém, který jsme tu řešily, byla teplá voda – když jsme se chtěly osprchovat, musel to Cris někde zapnout a ohřát, ale když třeba zrovna nebyl doma, tak jsme se holt musely sprchovat studenou.

Navečer jsme se vydaly na loteríu. Nebyly jsme si úplně jisté, kde vlastně ta kavárna je, protože jsme se tam tehdy dostaly po dlouhé spletité procházce městem. Ale pamatovaly jsme si, že jsme se tam dostaly z trhu, takže jsme zamířily na trh a odtud někam směrem nahoru na kopec. Po nějaké době Lenka poznamenala, že tady to vypadá podobně jako v naší ulici. Nebydlíme tady někde? Kdyby jo, tak asi v tomhle baráku. Užasle jsme stanuly přímo před domem, ze kterého jsme před dvaceti minutami vyšly a vzápětí jsme se složily smíchy. Nevěděly jsme, že jsme na tom s orientací až tak špatně. Takže jsme opět zamířily k tržišti a znovu jsme se z něj pokusily vyjít správným východem. Další záchvat smíchu nás popadl, když jsme zjistily, že kavárnička, do které míříme, je asi 5 minut od našeho domu, ale na prohlídce města jsme si toho vůbec nevšimly, protože jsme naši ulici přešli z opačné strany.

Claudio, který nás předtím zval na mexickou loterii, tam ještě nebyl, přestože jsme přišly skoro hodinu po začátku, tak jsme si zatím daly chiapaskou horkou čokoládu. Po nějaké době nás pozvali na další ochutnávku poxe a comitánu, kterou dělali pro skupinu, která se zúčastnila odpolední prohlídky města. Ptaly jsme se, jestli někdy bude ta lotería, co měla začít před dvěma hodinami. No, asi prý ne. Za chvíli tady zavíráme. Ale určitě nezapomeňte přijít na „noche de salsa“, která začíná za hodinu kousek od náměstí.

Protože jsme bydlely tak krásně v centru, jak jsme před chvílí zjistily, vydaly jsme se hledat noche de salsa. Prochodily jsme sem a tam několik uliček v okolí náměstí a čekaly jsme, že tam někde na ulici uvidíme nachystanou aparaturu a lidi tančící salsu. Pak jsme ale zjistily, že se jedná o akci uvnitř v nějakém podniku, a protože hrozilo, že se tam bude platit vstupné, a tančit salsu jsme stejně nechtěly, náš večerní výlet jsme ukončily a šly jsme spát.

Další den jsme se rozhodly dopoledne zamířit do vesnice San Juan Chamula. Je to nedaleká vesnice indiánů z kmene Chamula, která je známá především svým opravdu kuriózním kostelem. A to ne úplně v pozitivním slova smyslu. Ačkoli kostel je oficiálně katolický, to, co se tam odehrává, nemá s křesťanstvím (dokonce ani katolickým) nic společného. Podlaha kostela je pokrytá dlouhým jehličím a po stranách stojí jedna socha svatého vedle druhé. Nikde nejsou žádné lavice, zato je tam spousta svíček. Indiánská rodina přijde, zapálí pár desítek svíček a sedne nebo stoupne si před svatého, ke kterému se modlí. Některé skupiny lidí si nalévají mezcal a coca-colu a používají je pro nějaký svůj náboženský rituál. A někteří dokonce uprostřed kostela zakroutí krkem kuřeti, jehož oběť má pomoci uzdravit nemocného. Zvláštní, neuvěřitelně zvláštní. Pokud to jako turista chcete vidět, musíte si zaplatit vstupné. A hlavně nesmíte fotit, za to by vás prý indiáni mohli přetáhnout holí. Kromě kostela bylo pro nás ve vesnici zajímavé tržiště, kde jsme nakoupily nějaké suvenýry, a pak už jsme zase sedly do colectiva a jely zpátky do města.

Kostel San Juan Chamula

Julča si dala Pepsi v 600 ml skleněné lahvi, to se u nás nevidí. Jediná nevýhoda byla, že to musela vypít naráz, aby mohla tu láhev vrátit

Zbytek dne jsme využily na návštěvu druhého kopce s kostelem, najedly jsme se, koupily jsme poslední suvenýry z Chiapasu a vyrazily jsme na noční autobus, který nás měl odvézt do Oaxaky.