V neděli 11.6. jsem vystoupila v Cancúnu na
letišti a během pár vteřin jsem já i moje věci byla navlhlá. To byl můj první
dojem, vedro a vlhko. Holky už mi předem vše vysvětlily, takže nebyl problém
najít autobus do Playa del Carmen ani navazující trajekt na Cozumel. Pak už
zbývalo jen asi 20 minut chůze a konečně jsme se setkaly s Katkou a Lenkou
v místní církvi. Dřív, když holky odjely do Mexika, pro mě takové setkání
vypadalo úplně nereálně, a ejhle, teď tu jsme všechny pohromadě.
Po skončení shromáždění jsme pak ještě seděly, jedly a
povídaly. Teda já jsem spíš jen seděla a jedla a povídání obstarávaly holky. I
když se španělštině dá částečně rozumět i bez dlouhého studia, je to jen velmi
kusé porozumění, takže mě občas mrzí, že jsem se neučila španělsky a tudíž si
moc s místními nepopovídám. Ale pořád je to lepší než v Číně.
Nakonec nás vyzvedla Alba, která nám poskytla ubytování ve
svém domě a také veškerý servis kolem. Mohla jsem si poprvé vyzkoušet spaní
v hamace. Po chvíli převalování a hledání správné polohy, jsem zvažovala,
jestli nemám požádat o pomoc google, abych se dozvěděla, jak si tam správně
lehnout, ale nakonec jsem to s hrdostí zamítla, že to přece nemůže být tak
těžké. Nakonec se mi povedlo usnout, a možná i díky únavě z dlouhého
cestování jsem spala až do rána.
Pondělí
Ráno jsme nejdříve musely zavolat, jestli je dnes možný
šnorchlovací výlet na lodi. Ale ten den to nešlo kvůli větru. Takže přišel na
řadu náhradní program – cesta kolem ostrova na kolech. Toho jsem se děsila a
v koutku duše doufala, že k tomu nedojde. Protože pokud čtete tento
blog, víte stejně jako já, jaká kola holky mají. Když jsem to četla
z pohodlí domova, přišlo mi to vtipné, ale smích mě přešel, když jsem i já
musela usednout na ono pověstné kolo, které nejede ani z kopce bez šlapání.
Vyrážely jsme někdy později dopoledne, takže vedro sice
bylo, ale naštěstí bylo celkem oblačno. Nejdříve jsme musely vyzvednout kolo od
kamarádky holek. Takže jsme cestou vyzkoušely jízdu na stupátku, kdy jedna
normálně jede a druhá stojí vzadu a přidržuje se. Škoda jen, že to stupátko
bylo jen jedno, jinak by ta jízda na něm určitě byla příjemnější. Po asi hodině jízdy, teď už na třech kolech, jsme dojely do
Sky Reefu, kde jsme chvíli šnorchlovaly a pak si daly drink na baru, kde mají
místo židlí houpačky.
Po dalších necelých dvou hodinách jsme dojely na nejjižnější
část ostrova, Punta Sur, a také do půlky naší cesty. Až v průběhu cesty
jsem se dozvěděla, že to nebude 50-60 km, ale asi 70. Ale to už se nedalo nic
dělat. Tady jsme si udělaly krátkou pauzu a opět vyrazily.
Další zastávka byla Chen Rio. Nejdřív jsme se byly podívat,
jestli je v laguně krokodýl (upozorňuji, že tam se nekoupe, takže to
nebylo nebezpečné), ale žádného jsme bohužel neviděly. A pak jsme si šly
zablbnout do vln, i když nám chvíli trvalo se donutit jít se převléct do
plavek. Ale stálo to za to.
Docela dlouhý úsek jsme jely proti větru. A to prostě
nechceš na tom kole, které nejede. Ono i těch 20 minut než se střídají kola
bohatě stačí, aby se člověk vysílil. I když ta další kola taky nebyla žádná
výhra. Jedno mělo špatné sedlo, takže z toho bolel zadek a druhé mělo
sedlo pro změnu hodně nízko a bolela z toho kolena.
Ale musím říct, že ta cesta kolem pobřeží byla nádherná.
Když člověk zrovna nemá oči plné potu, tak může vidět krásné modré moře, sem
tam leguána, může naslouchat šumění vln a užívat si vůně moře ve vzduchu.
Domů jsme dorazily něco po sedmé. Já jsem teda měla dost,
všechno mě bolelo. Alba pro nás měla nachystanou večeři, tak jsme pojedly a
celou dobu tajně doufaly, že nám nabídne na večer odvoz k Lópezům, kde
měla proběhnout závěrečná zkouška Emy z angličtiny a zároveň rozloučení.
Takže jsme chvíli povídaly o tom, jak jsme unavené, jak se nám už znova na kolo
nechce sedat a jak budeme projíždět „psí uličkou“, kde se po vás prý vrhají
různí pouliční psi, až nám Alba nakonec odvoz nabídla. I když jsem rodinu
Lópezových viděla pouze pár hodin, můžu za sebe říct, že na mě působili velice
mile.
Úterý
V úterý už konečně vyšel šnorchlovací výlet na lodi.
Díky tomu, že holky znaly někoho, kdo znal někoho, dostaly jsme slevu. Z centra
nás odvezlo taxi do přístavu. Celkem nás na lodi bylo asi 9 šnorchlařů a 4
potápěči.
Chvíli trvalo, než jsme vůbec vyjeli a ještě cestou sprchlo, ale pak
už bylo celou dobu krásně. Dojeli jsme k prvnímu místu. Nejdřív jsme
vysadili potápěče, a tady pro mě nastal trochu problém. Jak loď zastavila a
pohupovala se ve vlnách, začalo se mi dělat trochu zle, ale zatím nic
kritického. Jen se teda mohli chystat trochu rychleji. Na druhou stranu jsme
aspoň měly možnost pozorovat, co vše dělají, abychom se už připravily na další
den, kdy to čekalo i nás. Když jsme se tak na ně dívaly, shodly jsme se, že by
nám možná i jenom to šnorchlování stačilo. Nakonec došla řada i na nás a mohli
jsme vyskákat do moře a začít šnorchlovat. Já teda nemám velké zkušenosti se
šnorchlováním u břehu, ale i tak mi přišlo, že jsme najednou viděli jiné ryby a
korály, než ty u břehu, což potvrdily i holky. Taky jsme hned při prvním
nahlédnutí do vody spatřily želvu.
Druhé šnorchlování proběhlo na Cielu, kde je nádherně modrá
a celkem mělká voda, a na dně žije spousta hvězdic, které jsme měli to štěstí
vidět. Při druhém vylodění už mi bylo o něco hůř, ale pořád jsem ještě
nezvracela, i když jsem k tomu neměla daleko. Ono k lepšímu stavu
nepřispívalo ani to, že mi do šnorchlu neustále zatíkala mořská slaná voda.
Před třetím vyloděním jsme si ještě dali svačinu v podobě
ovoce, například ananas posypaný sladko-slano-kyselo-ostrým práškem zvaným
chamoy, což v mém případě nebyl nejlepší nápad. Pak jsme opět čekali, než
se potápěči vyprdolí a mohli jsme jít my. A tady už jsem to nedala. Chvíli jsem
sice ještě šnorchlovala, dokonce si i Lenka se mnou vyměnila šnorchl, což bylo
pak o dost lepší, ale stejně už jsem nedokázala zabránit tomu, abych potupně
vrhla do moře. Ještě nikdy předtím se mi to nestalo, ale jak pak jedna holka
podotkla, aspoň jsem nalákala spoustu ryb, které pak oni mohli pozorovat. Po
cestě zpět už to naštěstí bylo vše ok.
Původně jsem se měli vrátit někdy brzy odpoledne, takže v plánu
bylo odpoledne jít do místní čokoládovny nebo prostě odpočívat, což ale
nevyšlo, protože celý výlet trval až do pozdního odpoledne. Na večer jsme byly pozvané na další rozlučku, Mexický večer,
v církvi Príncipe de Paz. Jídlo tam bylo super a pak také malá vyjížďka na
korbě pastorovic auta byla zážitek.
Středa
Ve středu nastal ten dlouho očekávaný den, kdy jsme se měly
jít potápět. Opět to bylo stylem, že holky znaly někoho, kdo znal někoho, kdo
nám to dá za výhodnou cenu. Nejdřív jsme musely dojet do přístavu, kam jsme
předešlý den dojely taxíky na to šnorchlování. Já s Lenkou jsme se šly
převléct do plavek a Katka mezitím hledala našeho instruktora Álvara. Vrátila
se s tím, že ho našla, že dochystá loď a můžeme nastoupit a vyrazit. „Myslím
ale, že je to Španěl,“ hlásila. „Protože říkal „Vale, vale.“
(Lenčina vsuvka: Álvaro
byl skutečně Španěl z Granady a spolu s ním byli na naší lodi ještě 3
další Španělé. Vyslovovali „th“ tam, kde
Mexičané říkají „s“, džus nazývali „zumo“ místo mexického „jugo“ a dokonce
používali 2. osobu čísla množného „vosotros“, což také Mexičani nedělají. Zjistily
jsme, že už ani španělskou španělštinu neumíme používat. Říkala jsem si, že když to jsou Španělé, měla bych na ně mluvit jejich řečí, tak jsem řekla jednu větu, ve které jsem to "vosotros" skutečně použila. Ale dost dlouho jsem si to rozmýšlela, než jsem to vyslovila.)
Po nástupu na loď jsme nejdříve vyplnily papíry o našem zdravotním
stavu. Byly ve španělštině a občas jsme tak tipovaly, co to asi je, ale nakonec
z toho vyšlo, že jsme způsobilé k potápění. Poté nastala instruktážní
část, která trvala asi hodinu. Álvaro nám vysvětlil, co k čemu slouží, jak
se to používá, co nás čeká a co budeme nacvičovat. Byl velice trpělivý a
názorný, takže to šlo vše pochopit, i když se nám toho zdálo být hodně a že
přece není možné, to všechno zaráz zkoordinovat.
Pak už jsme se začaly chystat a nervozita stoupala, což je
asi normální, když máte něco dělat poprvé. Už nasoukat se do neoprenu přineslo
první problém a musela jsem si říct o větší, což mě moc nepotěšilo:) Nakonec
jsme na sebe všechno navlíkly, neopren, zátěžový pás, ploutve, brýle a vestu s bombou,
a mohly jsme vykročit do vody (protože s bombou na zádech se neskáče).
Začínali jsme v malé hloubce. Čekalo nás několik cvičení, hlavně na to,
jak si zpátky nasadit regulátor, přes který se dýchá, v případě, že nám
vypadne nebo nám ho někdo vyrazí. Takže jsme si ho pod vodou vydělávali a zase
nasazovali, napouštěli si vodu do brýlí a pak ji zase vypouštěli (pro mě tohle
bylo nejtěžší, protože to je moje noční můra, voda v brýlích), učili se
vyrovnávat tlak v uších a nakonec se snažili naučit se pohybovat pod vodou bez
zběsilého pohybu rukou. Pod vodou by to mělo fungovat tak, že pokud uděláte
hluboký nádech a pak už dýcháte normálně, mělo by vás to vynést kousek nahoru.
Pokud několikrát za sebou vydechnete, tak byste naopak měli klesnout. Takže
dobří potápěči svůj pohyb ve vodě ovládají hlavně vzduchem v plicích. No,
my jsme se tam chvíli motaly, snažily se přijít na to, jak to funguje a pak už
přišel signál, že se vynořujeme. Ani jedna jsme neměly pocit, že by nám to už
šlo, ale nedalo se nic dělat. Už jsme přejížděli na další místo.
Opět jsme se připravily, „naskákaly“ do vody a šly ke dnu.
Musím říct, že ve větší hloubce a taky proto, že už jsme se nemusely snažit
udržet na jednom místě, to bylo vše jednodušší. A také k naší radosti
fungovala ta dýchací technika.
A pod vodou to bylo úžasné! Najednou to nevidíte pouze z dálky,
ale jste přímo tam, u dna, blízko korálům a všem dalším živočichům. Naprostá paráda!
Jen jsme se pak shodly, že občas jsme se tak moc snažily se držet všech
instrukcí, dělat to správně a sledovat Álvara, že jsme se zapomněly dívat
kolem. Ale i tak jsme viděli želvu, humra, holky i velkého rejnoka, a spoustu
dalších krásných ryb a podmořských útvarů. Ani se nám nechtělo se vynořit.
Po vynoření následovala pohodička na lodi, s ovocnou svačinou
a pitím na horní palubě lodi. Prostě karibská pohoda.
Počítaly jsme s tím,
že se budeme potápět dvakrát. Jenže nám Álvaro oznámil, že ta cena, se kterou
jsme počítaly, je jen za jednu bombu a za další si budeme muset připlatit. I
když nás to moc nepotěšilo, pořád to byla dobrá cena a řekly jsme si, že když
už jsme tu, tak do toho půjdeme. Byl to asi nejdražší vzduch, co jsme zatím
dýchaly.
Ale stálo to za to. Druhý ponor byl taky naprosto super!
Byli s námi i ti Španělé s instruktorem, takže bychom snad mohly i
mít fotku z pod vody díky nim, kteří byli vybavení. Byl tam docela silný
proud, takže se nedalo moc na nikoho čekat nebo se vracet, ale zase nebylo
nutné se namáhat s ploutvemi. Když jsme se vynořili, bylo nám řečeno, že
jsme pod vodou byli 45 minut, což nám připadalo jako asi jen 15 minut.
Cestu zpět jsme strávili na horní palubě sluněním, svačením
a povídáním. Shodly jsme se na tom, že to byl skvělý zážitek a že i když to
nebylo nejlevnější, určitě to stálo za to a každému to doporučujeme.
Volné odpoledne se zase nekonalo, protože jsme se vrátily
opět docela pozdě, ale aspoň jsme měly volný večer, povečeřely jsme s Albou
a začaly chystat prezentaci o České republice na druhý den u Alby ve škole.
 |
| Společná fotka s naší hostitelkou Albou |
Čtvrtek
Prezentace probíhala ve 2. třídě. Teda vlastně to byly dvě
třídy spojené dohromady. Ukázaly jsme dětem, kde Česko leží, nějaké fotky
krajiny, měst a také jídla. Někde v půlce jsme pustily jeden díl Krtečka,
ale bohužel nešel zvuk. On toho Krtek stejně moc nenamluví, ale bez zvuku to
zkrátka není ono. Prezentaci jsme zakončily krátkým kvízem a nakonec jsme s dětmi
vyrobily večerníčkovskou čepici. Alba nás pak ještě provedla po škole. Prý to
dříve bývala býčí aréna. Dnes už se tam krotí jiná zvěř.
Pak jsme musely vrátit kamarádce kolo a další, již prodané
kolo, odvézt kupujícímu. Oběd jsme si daly v restauraci Casa Mission a
vyrazily na předem domluvenou prohlídku místní čokoládovny. I zde jsme dostaly
cenu pro místní díky známosti.
Čokoládovna byla zajímavá. Dozvěděly jsme se vše o původu
čokolády, jak se vyráběla, a pak jsem si její výrobu mohly samy vyzkoušet. Již
nasušené a opražené kakaové boby jsme několikrát pomlely na pastu, pak jsme si
mohly určit, kolik cukru přidáme a znovu jsme mlely a hnětly. Nakonec nám náš
průvodce ukázal, jak hezky tu čokoládu zabalit. Nám se to sice tak hezky
nepovedlo, ale zase to byl znak ruční práce. Takto připravený a zabalený tovar
se používá k výrobě horké čokolády. Jen se to hodí do hrnku a zalije buď
mlékem nebo vodou. Bohužel jsme ty čokolády zapomněly u Alby v ledničce,
takže netušíme, jak chutnají.
A po návratu z čokoládovny holky prodaly ještě druhé
kolo a všechny jsme se musely sbalit. Balení ještě bylo proloženo společnou
poslední večeří s Albou. Závěr na ostrově byl celkem hektický, ale i přes
to jsme stihly trajekt na pevninu v sedm hodin večer. Holky jely na jednom
trajektu, já na druhém a sešly jsme se v Playi.
Odtud jsme si vzaly taxi k Nestorovi, couchsurferovi, u
kterého holky již přespávaly. U něj jsme nechaly věci, které nebudeme během
cestování potřebovat a druhý den ráno vyrazily na autobus, který nás zavezl do
Valladolidu.
 |
| Lenka telefonuje s Albiným telefonem, který vypadá jako kachna |
Žádné komentáře:
Okomentovat