Práce (a odpočinek) ve vesnici El Triunfo I. (píše Julča)

Na neděli bylo domluvené ranní setkání u kafe v 7:30 a v 8 že bude snídaně. Vstávání bylo náročné, ale přišly jsme včas. Jenže nikdo z výboru tam nebyl, pouze paní, které nám vařily. Dávaly jsme to za vinu relativnímu mexickému času, ale až odpoledne při plánování našeho pobytu nám bylo řečeno, že tady ve vesnici se nemění čas na letní, tudíž jsme tam ráno byly o hodinu dřív. Zkrátka taková nepodstatná informace.

Po snídani jsme se zúčastnily bohoslužby. Ani tady se nám nesplnilo zůstat nenápadné. S tím, že nás představí, jsme počítaly, ale nečekaly jsme, že většinu bohoslužby budeme sedět vpředu na podiu.

Po bohoslužbě byl oběd a potom jsme společně s výborem pro zahraniční spolupráci konečně naplánovali, co tady budeme celou dobu dělat. Před příchodem jsme vůbec netušily, co nás tu bude čekat. Nevěděly jsme ani přesně, kde ta vesnice leží, kolik lidí tam žije a ani co se od nás očekává. Vím, že když člověk jede někam pomáhat, musí se naučit být spontánní a flexibilní, ale tohle nejsou zrovna vlastnosti mně nejbližší. Naštěstí holky s tím nemají problém. Ono i když se naplánovalo, co teda budeme dělat, nikdy jsme netušily, kolik lidí se bude účastnit. Je trošku rozdíl, jestli přijde 10 nebo 50 dětí, ale člověk musí počítat se vším.

Původně se nás už v sobotu ptali, co teda budeme dělat v neděli na bohoslužbě, jestli máme připravené nějaké vyučování a tak. To jsme ještě ukecaly, že se zatím budeme jen dívat, ale stejně na večerním shromáždění už Lenka kázala a zpívaly jsme „Pojď“ česky a španělsky.

Na pondělní dopoledne byl naplánován program pro děti. Nikdo netušil, kolik jich přijde, tak jsme radši počítaly s 50. Nakonec jich přišlo asi 25. Celou dobu nám byly k dispozici paní z nedělní školky a překládaly naši španělštinu do španělštiny, které děti rozuměly. Začaly jsme rozcvičkou, něco ve formě vtipnoaerobiku. Ale narazily jsme na kulturní rozdíl, kdy děti vůbec nechápaly, oč jde, a jen se na nás bezradně dívaly, co že to po nich chceme. Trošku se chytly, až když jsme je svolaly do kruhu. Byly to docela dlouhé 4 minuty. Zahrály jsme několik her v týmech a zdálo se, že tohle už děti baví. Poté jim Katka povyprávěla příběh o marnotratném synu (pointa příběhu byla, že život není hra, ale dar od Boha) a zazpívala se píseň „I am somebody“. Nakonec si děti vyrobily z papíru „nebe, peklo, ráj“ (tenhle název papírové skládačky jsme jim samozřejmě neprozradily), kam si vepsaly pointu z příběhu. A celý program byl zakončen společným posezením u osvěžujícího nápoje.

Hry s dětmi

Vyrábění

Balonky měly úspěch

Odpoledne nás čekala angličtina pro středoškoláky. Opět jsme netušily, kolik přijde lidí ani jaká bude jejich úroveň angličtiny. Když jsme se na to ptaly, nikdo nám nedokázal odpovědět. Dorazilo jich asi 15 a znalost angličtiny téměř nulová. Jako nečekala jsem žádné hluboké konverzace v angličtině, ale stejně mě zarazilo, že nerozuměli ani základní frázi jako je „Jak se jmenuješ?“ Takže po úvodních hrách jsme začali procvičovat úplné základy – jak se jmenuješ, jak se máš, kolik ti je let,... Poté ještě čísla, zvířata a barvy. Je pravda, že je tady nenaučíme všechno za pár hodin, ale příjemně mě překvapilo, že se fakt snažili, aktivně se zapojovali a vypadali, že je to baví.

Angličtina se středoškoláky

Později jsme se dozvěděly, že mají angličtinu jen 3 roky na druhém stupni, jednou týdně. Tak co bychom pak po nich chtěly. Celkově je tu prý školství velice zkorumpované a úroveň nevalná. Většinou lidé ve vedení, ať už na státní či federální úrovni, nemají zájem o rozvoj vzdělání, ale hlavně o peníze. Často učitelé nemají ani odpovídající vzdělání, mají třeba pouze rok střední školy, pak si koupí titul a jdou učit. Tady ve vesnici také není nic neobvyklého, když učitelé prostě nepřijdou nebo sice přijdou, ale o 2 hodiny později, někteří třeba opilí, nebo spící ve vyučování. Na druhém stupni se také často vyučuje pomocí výukových materiálů na videu, takže učitel tam vlastně jenom zapne video, případně pak dovysvětlí látku žákům, kteří to nepochopili. A přitom platy učitelů v Chiapasu jsou prý velmi dobré, 35000 až 50000 pesos. Je to smutné, přijde mi líto těch dětí a mládežníků, kteří by se třeba i chtěli naučit víc, ale nemůžou.

Večer jsme pak ještě zašly na krátké modlitební setkání, daly si večeři a šly domů nachystat se na další den.

V úterý byla domluvená návštěva druhého stupně s výukou angličtiny. Po zkušenostech se středoškoláky už jsme si trochu dokázaly představit úroveň dětí na 2. stupni. Jen jsme nevěděly, kolik děcek tam bude. Trošku mě to znervózňovalo, protože jsem nikdy neučila, nemám žádné zkušenosti, co všechno se dá dělat, neznám různé výukové metody ani aktivity, a ještě k tomu všemu neumím španělsky, abych jim mohla v případě potřeby vysvětlit, co po nich chci.

Nakonec tam bylo asi 19 dětí. Hned jsme si je rozdělily do tří skupinek a snažily se je něco naučit – barvy, čísla, povolání, části těla, věci v místnosti. I tady mě překvapilo, že se děcka zapojovala. Jasně že se to neobešlo bez chichotání, ale nakonec dělali vše, co jsme po nich chtěly.

Pak nás odvedli na první stupeň, kde jsme navštívily 4 třídy, a v každé jsme zazpívaly písničku „Hello, how are you“. Sice až v té poslední třídě hned pochopili, že by bylo fajn zpívat a ukazovat s námi, ale stejně jsme byly pro všechny příjemným zpestřením před koncem školního roku.

Na 1. stupni

Po obědě bylo další setkání se středoškoláky. Před večeří jsme ještě chtěly zajít za pánem, který tu vede kulturní centrum a zval nás. Jen jsme se chtěly ujistit u našeho pana hostitele, že je to v pořádku, protože místní církev nemá s tímto pánem nejlepší vztahy. Bylo nám řečeno, že je to ok, a že nás tam doprovodí jeden pán z výboru, abychom našly zkratku. Cestou jsme ovšem ještě vyzvedli pana předsedu a ti dva tam pak celou dobu seděli a pozorovali nás. Bylo to trošku zvláštní setkání, ale během něho jsme pochopily, proč tento pán nechodí do církve. Měl tam snad od každého náboženství něco, trocha budhismu, islámu, náboženství Mayů, lapače snů a nade dveřmi obrácená podkova. Ale aspoň jsme vyjednaly zapůjčení projektoru na prezentaci o České republice.

Ve středu dopoledne jsme zase šly do školy. Nejdříve na druhý stupeň, kde k našemu překvapení bylo dvakrát víc dětí, než minule. Takže náš plán vyměnit si mezi sebou šestičlenné skupinky, se kterými jsme pracovaly včera, nevyšel. Rychle jsme proto vymyslely společnou aktivitu venku a pak si Lenka vzala jednu celou třídu a my s Katkou jsme si rozdělily druhou skupinu. Nějak jsme to přežily, i když já jsem měla pocit, že většinu času děti nevěděly, která bije.

Poté jsme šly do jedné třídy na prvním stupni a do školky. Vše to bylo takové spíše improvizované, ale stačilo to.

Ve školce

Po škole jsme začaly připravovat prezentaci o ČR, hlavně sladké kynuté knedlíky. Těsto jsme udělaly už ráno, takže když jsme přišly, bylo již pěkně vykynuté. Knedlíků plněných mangem bylo asi 50.

V mexické kuchyni vyrábíme kynuté knedlíky

Vše tedy bylo nachystané. Jediná věc, která nám nedošla, byla, že ve tři odpoledne je světlo a tudíž promítat něco venku je téměř nemožné, takže znovu přišla na řadu improvizace, kdy jsme mluvené slovo doprovázely malůvkami na tabuli. Ono to stejně nebylo moc vidět, ale publiku to zřejmě nevadilo. Přišlo možná kolem stovky lidí, hlavně děti. Na konci jsme rozdaly knedlíky a měly jsme pro ten den splněno.

Zkouška promítání

Posluchači seděli úplně všude kolem

Prezentace doplňovaná malůvkami na tabuli

Rozdávání knedlíků

Před večeří jsme ještě poseděli s hostitelem, který jak se zdá, ví vše o všem, zejména o historii Triunfa. Moc rád vypráví a naštěstí pro nás mu jde i pěkně rozumět.

Ve čtvrtek dopoledne byl nácvik písní a scének, které jsme plánovaly pro nedělní shromáždění. Přišlo celkem dost dětí a dokonce byly ochotné se zapojovat. Nacvičili jsme 2 písně, anglickou Amazing grace a španělskou Rey de gloria. Dokonce se občas podařilo zpívat i dvojhlasně. I do scének se děti pustily s vervou, ani nebyl problém obsadit role, protože se vždy našli dobrovolníci. Jedna scénka byla o Zacheovi, druhá o Ježíši a cizoložné ženě a třetí o lotrovi na kříži.

Zkouška písniček

Zkouška scénky o cizoložné ženě

Během nácviku Katka vytáhla bavlnky a ve volných chvílích pletla náramek. Myslely jsme, že to pro děti nebude nic nového, že to všichni znají, ale ukázalo se, že většina to neznala vůbec a hodně je to zaujalo. Protože jsme měly volné odpoledne, domluvily jsme se s nimi, že můžou přijít a budeme dělat náramky. Úderem třetí hodiny, kdy se mělo začínat, přišlo asi 6 kluků, holky dorazily až později. Dokonce kluci z chválící kapely po zkoušce odložili kytary a vyrobili si náramek. Všichni byli šikovní a rychle se to naučili, takže nám pak stačilo už jen přihlížet.

Hudebníci odložili kytary...

...a šli plést náramky

Před večeří jsme si udělaly malou procházku po vesnici s hostitelem a opět chvíli poseděli u kafe, dozvěděly se další zajímavé informace a šly se najíst.