Na skok do Oaxacy a zpět

Slyšely jsme tolik lidí mluvit pěkně o městě Oaxaca (čti „wachaka“), že jsme se rozhodly také tam během cesty jižním Mexikem zavítat. A to i kdybychom tam měly jet třeba 10 hodin a zůstat tam třeba jen 2 dny. Tak přesně to totiž bylo naplánované. Měly jsme na návštěvu Oaxacy vyhrazené přesně dva dny ohraničené nocemi strávenými v autobusu při cestě tam a zpět. Doufaly jsme, že to bude stát za to, když se tam budeme tak dlouho dopravovat.

Naše cesta do Oaxacy tedy začala v 9 večer v Tuxtle na terminálu ADO. K našemu potěšení jsme zjistily, že máme jízdenky na autobus ADO gl., takže nás pustili do speciální čekárny, kde jsme měly zadarmo záchody, pitnou vodu, čaj a kávu. Tam jsme se chystaly na dlouhou cestu. O půl jedenácté jsme nasedly do autobusu, který byl také luxusní. Co nás ovšem nepotěšilo, bylo, když nám oznámili, že vzhledem k nějakému mostu poničenému povodní pojedeme oklikou a cesta nebude trvat 10 hodin ale 14 hodin. Když jsme si tenhle rozdíl připočetly i k zpáteční cestě, měly jsme pocit, že moc času nám na tu dvoudenní návštěvu Oaxacy nezbylo. Nicméně po příjezdu jsme se šly ptát na informace ohledně zpáteční cesty a bylo nám řečeno, že vzhledem k tomu, že zpátky jedeme jiným autobusem (méně luxusním), pojedeme přes ten most, takže cesta bude trvat jen těch 10 hodin. To nám taky nedodalo úplně klidu, nicméně jsme aspoň nemusely řešit výměnu jízdenek na dřívější čas. 

Na noc, kterou jsme měly strávit v Oaxace, nám nabídli ubytování dva couchsurfeři. Jeden měl jenom jednu referenci, a to negativní. Tak jsme ho radši odmítly. Druhý měl také jednu referenci, ale aspoň byla pozitivní. U toho jsme se tedy rozhodly ubytovat. Po příjezdu do města jsme se s ním zkontaktovaly a on nám vysvětlil, kterým autobusem máme dojet do centra, kde se potom setkáme. Dojely jsme, pak jsme na něho různě čekaly a popocházely sem a tam, až jsme se setkali. Přišel pěšky a zavedl nás do svého čalounického obchůdku. Po cestě nám vysvětlil, že u něho je kromě nás na tuto noc ubytovaných ještě 5 mexických studentů biologie, kteří byli společně na nějaké konferenci a teď také cestují. Ti prý dnes jeli na ruiny Monte Albán, večer si projdou město a další den pojedou společně k vodopádům Hierve el Agua. Tak nám v podstatě rovnou naplánoval na tyto dva dny v Oaxace stejný program. Hned nás vzal autem do Monte Albán, kde na nás po telefonické domluvě dalších 5 cestovatelů počkalo a potom jsme si společně s nimi prošli ruiny. Asi bychom jinak návštěvu ruin oželely, ale když nám to náš hostitel tak zorganizoval, byly jsme rády, že jsme viděly i tyhle ruiny, které patřily k nejstarším na území Mexika a zase byly jiné než ostatní. 

Po návštěvě Monte Albánu jsme společně s mexickou partou dojeli zpátky do města a dali jsme si oběd na místním trhu. Trochu jsme si ještě spolu prochodili centrum města a potom jsme se rozdělili a domluvili se, že se v 9 večer zase sejdeme v centru, odkud zavoláme našemu hostiteli, aby nás vzal domů. Oaxace jsme si prošly příjemné barevné uličky, podívaly jsme se do nějakého kostela, koupily jsme si aguu frescu a celkově jsme v ní strávily příjemný večer. 

V 9 večer pochopitelně naši Mexičani na sraz nepřišli, ale to nás samozřejmě nijak nepřekvapilo. Když tam nebyli ani ve čtvrt na deset, napsaly jsme jim a oni odpověděli, že nestíhají, tak přijdou pozdě. Brzy se tam pak objevil náš hostitel Efraín, tak jsme společně počkali do deseti na druhou partu. Efraín nás naložil částečně do auta a částečně na korbu a jeli jsme. Bydlel prý 20 minut od Oaxacy, ale myslím, že spíš 20 minut z kraje města než z centra. 

Cestou se nás Efraín ptal, jestli se budeme chtít osprchovat. No tak samozřejmě. Spolu s holkami z druhé party jsme se ještě bavily o tom, co budeme dělat zítra, že vlastně vůbec nevíme, ale třeba to večer najdeme na internetu. Jestli teda Efraín bude mít internet. Ani my ani oni jsme to nevěděli. Když nás uvedl k sobě do domu, padly všechny naše naděje. Baráček to byl relativně velký, spíš ale šlo o několik místností jeho čalounické dílny. V jedné jsme si všichni sedli na špinavou zem a na různé odstřižky látek, kousky matrací a jiný čalounický materiál. Efraín si evidentně chtěl s námi všemi užít pěkný večer a pokecat si s námi, akorát my cestovatelé jsme toužili po takových přízemních věcech jako je sprcha. Jasně, není problém. Záchod se splachoval kyblíkem a jako sprcha nám sloužil jiný kbelík, ve kterém se elektrickým ohřívadlem ohřála voda, naředila se se studenou, aby byla akorát, a malým kelímkem jsme se mohly v klidu polévat v malé místnosti s odtokovým kanálkem. Efraín se tvářil, že to je ta nejnormálnější věc na světě, a vyprávěl nám, že tam má často návštěvy a že na podzim u něho bude bydlet 50 lidí, kteří přijedou na nějaký bruslařský závod. Kromě toho když jsme byly za závěsem (prostěradlem visícím na hřebíku) na záchodě nebo ve sprše, občas se nás chodil ptát, jestli máme všechno, co potřebujeme, jestli je tam dost toaletního papíru a podobně. No, určitě se o nás snažil starat hezky, nicméně neměly jsme dost klidu na to, abychom se ve sprše zdržovaly déle, než bylo nutno, například abychom si tam umyly vlasy. Internet Efraín taky neměl. Měly jsme před sebou noc v autobuse a potom více než týden v El Triunfu, takže jsme se prostě s teplou vodou a internetem rozloučily.

Pohoda, ne?

Takhle spali Mexičani

Takhle jsme spaly my

Záchod a sprcha jsou za závěsem

Venkovní umývárka

Ale jinak je to přece pohoda :-)

Další den ráno jsme vstávaly úměrně tomu, kdy jsme šli spát, potom jsme čekaly na všechny Mexičany a s nimi jsme pak nasedli k Efraínovi na korbu auta a jeli jsme na snídani. Tu jsme si dali všichni společně v pravém mexickém stylu. Bylo to formou tzv. bufetu, čili každý si může dát, co chce a kolik chce. Paní v kuchyni málem nestačila doplňovat jídlo, kolik jsme toho snědli. Ale myslím, že Mexičani toho snědli ještě mnohem víc než my. Prostě na mexické snídani je důležité se pořádně najíst, protože to může být na celý den, jako tomu bylo i v našem případě (to jsme ale samozřejmě ještě nevěděli).

V bufetu na snídani

Pak jsme opět sedli do „camionety“, my tři Češky jsme si opět vylezly na korbu, protože přece nepojedeme vevnitř, když to se dá i v Česku. Jeli jsme poměrně daleko k vodopádům Hierve el Agua. První část cesty byla normálně po silnici, druhá část pak přes docela vysoký kopec po polňačce. Když jsme dojeli, už jsme měly korby docela dost.

Cestou jsme se stavili v Tule, kde se nachází nejšírší strom na světě

Pokud by někoho zajímaly nějaké číselné údaje

Celá parta v Tule

Pohodička na korbě

V Hierve el Agua byly vodopády a krásná jezírka. Mělo jít o termální prameny, ale teplá voda tam nebyla. Nebylo ani moc vedro, tak jsme se nekoupaly, jen jsme si očváchaly nohy a pokochaly se krásnou přírodou kolem. Atmosféru dokreslovalo dechové sexteto, jehož členové stáli téměř na okraji zkamenělého vodopádu a vyhrávali, jako by nic. Usoudily jsme, že asi si přišli udělat fotky na nové CD. Efraín nás potom zavedl na dobrodružnou procházku k druhému zkamenělému vodopádu. Místy to vypadalo, že dojdeme k místu, kde už budeme muset jen spadnout ze skály dolů, ale nakonec se tam vždycky nějaká ta cestička našla. 

Při cestě od vodopádů se nám zdálo, že možná začne pršet, tak jsme byly rády, že všichni Mexičani brali jako samozřejmost, že se měníme a zpátky jedou na korbě ti, co jeli cestou tam uvnitř. Takže my tři jsme se naskládaly na zadní sedačky a byly jsme v suchu a teple. Zezačátku spadlo jenom pár kapek a pak přestalo pršet, tak byli nakonec v suchu i ti na korbě. Až ke konci cesty se rozpršelo, tak jsme zastavili, abychom se všichni nacpali dovnitř. Nakonec jsme jeli 4 vzadu a 3 vpředu a 2 zůstali na korbě a zmokli.

Kromě bohaté mexické snídaně jsme ten den nic nejedli, tak jsme se chtěli někde zastavit a něco si koupit. Efraín nám zastavil v jednom městečku, kde ale nic moc k jídlu neprodávali, ale měli tam spoustu suvenýrů. To se líbilo Mexičanům, kteří ještě nebyli na cestách tak dlouho jako my, takže se dali do nakupování. Zdrželi jsme se tam tři čtvrtě hodiny a pořád jsme byli bez jídla. Druhý pokus o večeři podnikl Efraín v Tule, kde zastavil u nějakého stánku, ale Mexičani tam nechtěli jíst, protože by jim tam nedali doklad na proplacení jídla univerzitou. Nechtěly jsme zdržovat, tak jsme řekly, že se taky můžeme najíst až potom. Nakonec jsme se s nimi domluvily, že bychom chtěly jet nejdřív pro batohy k Efraínovi, potom na nádraží, a pak už se případně najíst samy. Že nejdůležitější pro nás je to, abychom stihly autobus. Tak jsme to nakonec udělali, a po dlouhé cestě k Efraínovi, čekání, než se sbalí Mexičani, a opětovné cestě do města, jsme nakonec dorazily na autobusové nádraží asi hodinu a půl před odjezdem autobusu. To bylo tak akorát, abychom si nakoupily jídlo, vykonaly nejnutnější hygienu a nasedly do autobusu zpět do Tuxtly.