Střípky z Kanady

Kanadská doprava

Když přijedete do Kanady z Mexika, velmi vás zaujme, jak zde funguje silniční provoz. Skoro každý tady má dobré velké auto, ale často za volantem sedí postarší paní. Čeho si ovšem chodec všimne okamžitě je to, že každý tu řídí velmi ohleduplně. Přicházíme k přechodu, ještě se ani nestihneme rozhlédnout, a auta už nám zastavují. Chvíli koukáme do mapy a každý se zastavuje a ptá se, jestli potřebujeme poradit. Rychlostní limity se dodržují a jezdí se bezpečně. Často tady mají značku 4-way stop, což znamená, že ze všech čtyř směrů vedoucích do křižovatky auta zastaví a potom jedou v tom pořadí, v jakém ke křižovatce přijela. Kdo dřív přijel, má přednost. Pokud to není jasné, dává se přednost zprava, nebo běžněji, prostě se domluví. Nám tahle značka dělala hrozný problém, když jsme jely na kolech. Nikdy jsme nevěděly, kdo má přednost a kdy máme křižovatku projet, zvlášť, když tam zrovna bylo víc aut. Ale většinou jsme prostě počkaly, až nás pustí nebo až se nám bude zdát, že můžeme. Blízko domu, kde jsme bydlely, byla pro nás úplně nelogická značka 3-way stop. Bylo to v přehledné křižovatce a v úplně klidné ulici, kde sem tam projelo auto. My Češi bychom tam dali hlavní a vedlejší silnici a bylo by to jasné. Tady ale musela auta ze všech směrů vždycky zastavit, rozhlédnout se a jet dál, přestože řidiči už dávno viděli, že široko daleko nic nejede. Ale světě div se, ohleduplní kanadští řidiči opravdu všichni ze všech směrů vždycky zastavovali. V Česku se podle nás jezdí velmi spořádaně, ale je to jiné než tady. Češi jezdí podle pravidel, zatímco Kanaďané jako gentlemani. 

Nakupování a placení

V Mexiku, a především na jihu v Chiapasu bylo důležité mít u sebe vždycky dostatek peněz v hotovosti (s výjimkou velkých supermarketů a restaurací pro turisty). Na rozdíl od toho v Kanadě jsme si prvních 10 dnů vystačily jen s platebními kartami. Kartou se zpravidla dá platit vždy a všude, ovšem s jednou výjimkou. Autobus. V autobuse nejen, že je potřeba platit hotově, ale musíte mít u sebe přesný obnos. Peníze se totiž hážou do automatu, který sice počítá, kolik jste vhodili, ale nevrací. Takže pokud nemáte přesně, můžete vhodit víc, svezete se, ale drobné zpět už neuvidíte. Pokud se drobné počítají v dolarech, pro nás to samozřejmě až tak moc „drobné“ nejsou, takže od toho, co jsme zjistily, jak to v kanadských autobusech funguje, jsme si vždycky dávaly pozor, abychom měly u sebe dostatek drobných. Ve městě Vancouver jsme se ovšem opět chtěly svézt autobusem. Naše dvě jízdenky dohromady měly stát 5.7 dolarů, což jsme si předem napočítaly a připravily. Myslely jsme si, jak jsme na to vyzrály, ale zase nás převezli, protože tady nestačilo mít přesně, ale bylo potřeba zaplatit přesně jen v mincích. Takže s nachystanou papírovou pětidolarovkou jsme nepochodily. Naštěstí nás řidič i tak vzal a řekl nám, ať zbytek doplatíme v jiném autobuse, až budeme mít drobné. Nutno ovšem podotknout, že autobus je jedno z mála míst, kde se přesná částka předem jakž takž dá připravit (když už víte, jak to chodí), protože cena se dá najít na internetu, případně na jiných místech. Jinak to funguje v obchodech, kde sice najdete vystavenou cenu zboží, ale když si vyberete a přinesete k pokladně, co chcete, započítá se vám skoro vždycky víc, protože v inzerované ceně není zahrnuta daň. Takže těžko odhadnout, kolik to bude stát. Nechápeme, že jim to nevadí. Mám dva dolary, chci si koupit věc za dva dolary, ale ejhle, stojí to třeba 2.20. Největší paseku nám to nadělalo při snaze utratit přesně napočítaných posledních pár dolarů před odjezdem do Spojených států. Ale nakonec se nám to podařilo.

Kromě toho, že jsou Kanaďani bohatí a ohleduplní, nejspíš musí být i čestní. Kolikrát tady totiž najdete vedle cesty stánek s květinami, vajíčky nebo čímkoliv dalším, u kterého není žádný prodavač, jen napsané ceny a pokladnička. Ta by byla asi tím prvním, co by náhodný kolemjdoucí Čech z tohoto stánku vzal. Ale zjevně jim to tady takhle funguje.

Thrift store

V Sidney jsme narazily na spoustu tzv. „thrift store“. Nejdřív jsme nevěděly, o co jde, ale pak jsme zjistily, že to jsou tzv. „sekáče“, tedy obchody s již použitými a tím pádem relativně levnými věcmi. Tady to ovšem není čistý bussiness jako u nás, nýbrž tyto obchody provozují různé charitní organizace jako například Armáda spásy. Lidé tam přinášejí věci, které už nepoužívají, a následně je dobrovolníci prodávají za zlomek ceny. Výtěžek jde právě na pomoc lidem v nouzi. Je zajímavé, že zatímco v normálních obchodech jsou věci velmi drahé, v těchto thrift storech můžete sehnat skoro všechno "za babku". Cenový rozdíl je tu obrovský. Prodávají oblečení, boty, nábytek, dekorační předměty, nádobí, elektrické spotřebiče, hračky, a taky spoustu knížek. Právě knížka Blue like jazz v angličtině byla první věc, kterou jsem si tam koupila. Kdo by to nekoupil za dolar? Jinak jsme bohužel sháněly hlavně suvenýry a jídlo, což zrovna v těchto obchodech neměli.

Kromě thrift storů na pomoc potřebným jsou tu různá komunitní centra, která zjevně taky vyvíjí činnost pro dobro společnosti. Kate nám vyprávěla o různých food bankách, během kterých se rozdává jídlo chudým, hasiči někdy prý zorganizují vánoční sbírku všech možných věcí pro ty, kteří by si sami dárky nakoupit nemohli. Taky církev se často stará o potřebné v okolí nebo jen jednotlivci udělají radost svým sousedům tím, že jim přinesou tašku s jídlem nebo jim darují jiné důležité věci.

  

"Food bank" v supermarketu - každý může přihodit nějaké trvanlivé jídlo pro potřebné

K thrift storům se váže ještě jeden příběh, který souvisí se sháněním kufru. Květuška je sice moc krásná taška, ale po cestě vlakem a autobusem z letiště ve Vancouveru na trajekt jsme seznaly, že ačkoliv má cestování s taškou vietnamského typu spoustu nesporných výhod, ve chvíli kdy jsme dvě a máme něco přes 50 kilo věcí, není to úplně nejkomfortnější. Začaly jsme se poohlížet po kufru v jednom thrift storu v Sidney. Stál 6 dolarů, což se nám zdálo jako investice, která by se nám při cestování v následujících týdnech skutečně vyplatila. Nicméně jsme to nechtěly kupovat hned a odložily jsme to na později. Když jsme kolem tohoto obchodu šly později, tenhle kufr tam už nebyl, ale měli jiný, který stál 8 dolarů. To by šlo, ale vážil 4,7 kg! Tak to se nám zdálo moc. Opět zůstal tam. Zjistily jsme, že se tam skoro každý den mění sortiment. Kufry snad každý den mizely a zase se objevovaly nové. Jenže málokdy jsme se k tomuhle obchodu dostaly, když měli zrovna otevřeno. Další zajímavostí totiž je, že tady část zboží měli vystavenou venku před obchodem, a když zavírali, zamkli dveře, ale věci venku nechali tak, jak byly. Čas v Sidney se nám krátil. Ve čtvrtek večer jsem se během večerní procházky znovu podívala ke stejnému obchodu. Měli tam přesně ten kufr, co jsme potřebovaly. Velký a lehký, za 5 dolarů. Bylo už ale klasicky po zavíračce a nechtěla jsem Kanaďanům narušit jejich funkční systém důvěry, tak jsem tam kufr nechala do následujícího rána. To jsme ovšem já s Katkou byly na výletě, ale domluvily jsme se s našimi hostiteli, že se nám tam pro ten kufr staví. Stavili se tam, přeměřili ho a zjistili, že o 2 cm přesahuje povolené rozměry do letadla. Takže ho pro jistotu nekoupili. Den před odjezdem jsme s Katkou zase sháněly kufr, ale tentokrát v různých thrift storech ve Victorii, kde sice byl výběr, ale ceny vysoké. Večer jsme se vrátily do Sidney opět po zavírací době „našeho“ obchodu. V neděli jsme z ostrova odjížděly a abychom nemusely znovu vytáhnout na cestu Květušku, stavily jsme se po shromáždění ještě naposledy v tom stejném obchodě. Měli tam krásný kufr, pěkný, akorát velký, lehký a jen za 5 dolarů! Byly jsme zachráněné. Ani jsme se nemusely dlouho rozmýšlet. Deseticentimetrová díra v jednom švu nás nezaskočila. Katka si koupila ozdobnou duct tape, takže jsme to po příjezdu domů zalepily a máme kufr jako nový! 

Kanadské borůvky

Terka a Graža, které byly spolu s námi ubytované u Doroty a Kate, chodily asi po 3 týdny vždycky dopoledne sbírat borůvky na farmu. V Kanadě je ovšem všechno velké, včetně borůvek. Rostou na vysokých keřích a kuličky jsou fakt obrovské! A chutnají skvěle.

Borůvkové keře...

...obsypané borůvkami

Kanadské klima

Kanada leží v podobné zempisné šířce jako Česká republika a klima je tu velmi podobné. Stejně jako u nás je i tady momentálně docela teplé léto. Docela teplé pro nás, co jsme přijely z Mexika, velmi teplé pro zdejší obyvatele. Narozdíl od České republiky tu ale v létě bývá velmi sucho, téměř vůbec neprší. Letos je obzvlášť velké sucho, a proto je tu extrémní nebezpečí požárů. Tzv. bushfires, lesní požáry, jsou tady každý rok, letos však ve větším měřítku než obvykle. Naštěstí zrovna ostrova Vancouver se zase tolik nedotklo to, co trápí zbytek Britské Kolumbie - kouř ve vzduchu, zamlžené nebe a někde dokonce evakuovaná města. V zimě tady potom prší nebo sněží, asi zhruba jako u nás. Celkově je tu ale vlivem blízkosti k moři o něco chladnější počasí.

Zdejší fauna 
V Kanadě potkáte podobná zvířata jako žijí u nás, přesto jsme si všimly některých odlišností. Například klidně ve městě potkáte spoustu volně pobíhajících králíků.

Takhle blízko cesty...

...takový pěkný králík

Dorota nám říkala, že taky v areálu Univerzity ve Victorii bylo spousta králíků, ale potom se rozhodli se jich zbavit, tak už tam nejsou. Asi je prý odvezli do Texasu. 

Taky tady potkáte spoustu jelenů nebo jim podobných zvířat (angličtina stejně jako čeština má pro ně spoustu výrazů, ale v reálu si nikdy nejsme jisté, o co přesně se jedná). Vypadají, že se moc nebojí, klidně si přeběhnou přes cestu kousek před turisty nebo se pasou u baráčku u silnice:

Jednou jsme si takhle šly, a najednou před nás vyskočila dlouhosrstá kočka. A ne, to bude mýval! 

Dál jsme si tady všimly velkých barevných slimáků a poslechly jsme si vyprávění o různých druzích velkých hadů. O medvědech, pumách a vlcích více v článku o treku na West Coast Trail :-)

Přáníčka

Všimly jsme si, že tu hrozně letí papírová přáníčka. V obchodech najdete nejrůznější druhy všech možných přáníček od narozenin, přes svatby, narození dítěte, poděkování, gratulace k promoci až ke kondolenci, a jednoduchých a levných kartiček až k složitým, často ručně vyráběným drahým přáním. Od toho se taky samozřejmě odvíjí ceny. Pravděpodobně jsou Kanaďané zvyklí dávat si navzájem přání opravdu vždycky a všude. Graža s Terkou koupily přání s poděkováním majiteli farmy, na které pracovaly, a on předal podobné přání jim. Tak to tu prostě chodí.