West Coast Trail (WCT) se nachází v národním parku Pacific Rim a je jedním z mála míst, kde najdete deštný les v mírném pásu. Díky pásmu ochrany přírody a také celkové vzdálenosti od civilizace procházíte opravdu divokým lesem, kde příroda funguje bez zásahu lidí - staré vyvrácené stromy obrůstají mechem a na nich zapouštějí kořeny nové stromy a další rostliny. V lesích žijí mývalové, orli, černí medvědi, pumy a vlci.
Nepředvídatelné počasí a ostré útesy daly západnímu pobřeží ostrova Vancouver jméno "Hřbitov Pacifiku". Stovky lodí tu skončily svou pouť ztroskotáním a ti, kdo se z nich zachránili, museli ještě překonat náročnou cestu do civilizace. Poslední kapkou bylo ztroskotání parníku Valencia v roce 1906, kde zahynula většina ze 160 pasažérů. Po tomto neštěstí došlo ke zlepšení záchranné infrastruktury podél pobřeží, byl postaven další maják a byla vybudována záchranná stezka. S celkovým zlepšením námořní navigace byla později opuštěna a ponechána svému osudu, ale v roce 1973 se stala součástí národního parku a byla přeměněna v komerční turistickou trasu.
V pondělí ráno jsme se přes Victorii dostaly autobusem West Coast
Trail Express k severnímu bodu treku (Pachena Bay), odkud jsme vyrážely.
Během cesty nám došlo, že čtyřmi hodinami cesty autobusem nebyla míněna
vzdálenost z Victorie, ale jen z jižního na severní konec trasy. Celkem jsme strávily v autobuse 6 hodin, než jsme se dostaly na začátek stezky.
 |
| Stylový autobus (vzpomínka na mexické autobusy) |
S naším vybavením vhodnějším do tropického Mexika než do kanadského
deštného lesa jsme samozřejmě měly spoustu obav. Co budeme dělat, když
bude pršet? Už v autobuse jsme totiž docela vymrzly, a to jsme ještě ani
nebyly venku. Co když nás napadne divoká zvěř? Ani tady nás cesta
neuklidnila, protože jsme během ní spatřily dva medvědy. Z autobusu se jevili docela roztomile, ale věděly jsme, že zanedlouho možná budeme mít tu čest setkat se s nimi tváří v tvář, což už by asi tak roztomilé nebylo.
 |
| Pán, který se chystal na West Coast Trail po osmé a uklidňoval nás, že na ní nikdy medvěda ani pumu nepotkal |
Na začátku trasy jsme se zúčastnily povinného školení, na kterém nás paní velmi zajímavě a vtipně informovala ohledně toho, co nás na trase čeká, a jak bez úhony dorazit do cíle. Škoda jen, že jsme jí moc nerozuměly. Já jsem si zapamatovala především to, že na WCT nemám nikdy sama umývat nádobí, protože skloněná u vody bych se mohla jevit pumě jako kořist. A na pumu je potřeba působit jako velká, silná a statečná. Narozdíl od toho medvěd se bojí lidí, tak stačí na něho promluvit či zakřičet, aby ustoupil, ale zároveň tak, aby se nelekl a nezaútočil. Pročetly jsme si, kde byli v nedávné době na WCT spatřeni medvědi (či medvědice s mláďaty) a rozhodly jsme se mezi kilometrem 5 a 8 celou dobu nahlas zpívat. "Medvěd je vlastně něco jako jelen," usoudila jsem. "A jelenů se nebojíme."
 |
| Chata, ve které proběhlo školení | |
Před cestou jsme se vyfotily, dokud jsme byly ještě svěží a plné odhodlání. Bylo nám povoleno na trasu vyrazit hned v den příjezdu, takže jsme se po školení sbalily a vyrazily. Sice jsme se hned vydaly špatným směrem, protože jsme následovaly ostatní, kteří šli jen do kempu a vyráželi až následující den, ale brzy jsme to napravily a započaly svůj první kilometr.
První den nás k nejbližšímu tábořišti čekalo 12 kilometrů, které jsme bez problémů zvládly, i když jsme vyrazily po třetí hodině odpoledne. Tím jsme zároveň potvrdily svoje heslo, že totiž "nemusíme jít rychle, stačí jít dlouho".
Vstupné bylo poměrně vysoké na to, že
člověk vlastně platí za to, že chodí a nosí si na zádech svoje vlastní
věci. Ale když jsme stezku viděly, musely jsme uznat, že se o ni opravdu
dobře starají. Bez žebříků, dřevěných chodníků, mostů a lanovek by se
opravdu dala překonat dost těžko. Některé chodníky byly sice už značně
zvetšelé, ale všechny mosty byly ve skvělém stavu a jednou jsme na cestě
dokonce potkaly partu dělníků, která právě dělala nový chodník. Táboří
se v tábořištích, kde je vždy pitná voda, kovový box na schování jídla
před zvěří a ekologické kadibudky. Stezka je hodně populární, takže
člověk cestou potkává další turisty a na tábořišti se setká s velkou
partou lidí.
 |
| Vyrážíme |
 |
| První žebříky |
 |
| Tohle jsme našly po cestě |
 |
| Vysoké stromy! |
 |
| Další pozdrav na cestě |
 |
| Člověk si myslí, jak je na WCT pusto a najedou maják a dva baráky |
 |
| Tady začalo jít do tuhého |
 |
| Občas byl trochu složitější terén, ale všechno se dalo přejít |
Na prvním tábořišti jsme se pustily do stavění nového stanu, který dovezla Klárka. Chvíli nám to trvalo, protože jsme potřebovaly nejdřív zjistit, jak na to. Asi jsme vypadaly trochu bezradně, protože jeden "supernice Canadian" kluk se nás ptal, jestli nechceme pomoct. My jsme ale hlavně potřebovaly přijít na to, jak se ten stan staví. Když byl hotový, Katka nahlédla dovnitř a s nejistým povzdechem se otočila k nám. Když jsme ji viděly, Klárka se ptala, co se stalo. "Ten stan je jenom pro dva?" A Katka říká: "Je to pro tři velice blízké přátele."
Klárka vzala kromě levných českých jídel velmi hmotnostně úsporné nádobí. Jeden ešus s pokličkou, dvě plastové misky, malou nerezovou lžičku a dvě ještě menší plastové lžičky. Samozřejmě to nebylo na žádné velké vyvařování, ale to jsme ani na treku neplánovaly a pochopitelně jsme k tomu neměly ani suroviny. Takže nádobí bylo naprosto dostačující, a hlavně jsme díky tomu měly ty lehké batohy! (Aspoň poslední dva dny teda byly lehké.)
 |
| Příprava jídla: kvůli medvědům je žádoucí vařit daleko od stanu, na tábořištích, kde je jeden stan vedle druhého, to ovšem moc nelze praktikovat (tedy lze vařit daleko od našeho stanu, akorát je to blízko jiného stanu - a radši nedebatujeme o tom, kdo na místě našeho stanu vařil včera) |
Na prvním tábořišti hned vedle nás měla stan rodinka se dvěma dětmi, odhadem tak 12-13 let. S těmi jsme se večer daly do řeči. Prý jdou jenom z poloviny směrem na sever (vynechávají jižní část, která by měla prý být nejnáročnější), ale berou to na pohodu jako rodinnou dovolenou a jsou na cestě už 6. den. Čili zjevně to pojali spíš jako táboření než chození. Pozorují mořskou hladinu a tvrdí, že něco z těch vln vzadu jsou velryby. Maminka si vyrábí ozdobný proutek s mušlemi a ulitami mořských ježků, které si vždycky přála vidět, a konečně se jí to splnilo. Pohled na spokojenou rodinou nás uklidňuje, že WCT musíme zvládnout. Co nás opět neuklidňuje je to, že i po 6 dnech na cestě se pořád baví o medvědech a k tomu nám ještě oznamují, že zrovna ten den jednoho medvěda viděli.
V úterý jsme vstaly, nasnídaly se a vychystaly na cestu, a zničehonic kolem nás pusto, jen ta rodinka. Tak nakonec se nám podařilo vyjít odhadem tak o 10 minut dřív než se nachystali oni. Nevím, kam všichni spěchají, přece jsme si to tady přišli užít a ne brzy vstávat a běžet na další tábořiště!
Cesta druhý den vedla převážně po pláži. Trek na pláži byl pro nás Češky docela zajímavý zážitek.
 |
| S úsměvem na rtech poprvé brodíme řeku |
 |
| Pobřeží za odlivu |
 |
| Občas jsme po cestě potkaly nějaký zbytek vraků lodí, které tu kdysi ztroskotaly |
 |
| Odpočinek na kládách |
 |
| Krásné výhledy po cestě |
 |
| Samozřejmě jsme zastavovaly na každém odpočívadle. A tady byla dokonce nachystaná křesla! |
 |
| Pomocný motor taky z nějakého vraku lodi |
 |
| Studujeme speciální nepromokavou mapu, kterou jsme dostaly na začátku treku |
 |
| Za odlivu na některých místech zůstala sůl |
 |
| První lanovka na cestě: bylo potřeba přitáhnout si ji po laně, pak jsme se posadily (1-2 osoby) a do poloviny jsme dojely díky gravitaci, druhou polovinu pak bylo potřeba se opět přitáhnout po laně |
 |
| Někdy to s těmi žebříky přeháněli, ale na druhou stranu pořád se šlo lépe nahoru po žebřících než prudce do kopce po zemi |
Druhý večer jsme došly na krásné tábořiště u Tsusiat Falls. Byly jsme tam celkem brzy, tak kolem 3. hodiny, ale všechna další tábořiště byla až o 16 kilometrů dál, takže jsme moc jiných možností, kam dojít, neměly. Ale bylo krásně, takže jsme volný čas využily nejen k vaření, ale i ke koupání. Po cca třívteřinovém koupání v Pacifiku se tůňka pod vodopády zdála i docela teplá.
 |
| Pohodička, dovolená na pláži, koupání pod vodopády... a tak |
 |
| Opravdický orel |
 |
| Vaříme kuskus, který zalijeme hrachovkou. Kuskus se jenom zalije vroucí vodou a sám se udělá. Je to jednoduché, rychlé a výživné. Asi se stane mým novým oblíbeným jídlem! Po nejistotě prvních dvou dnů (jak dlouho půjdeme, jestli nám bude stačit jídlo atd.) poprvé jíme dřív, než mám hlad (prostě jen proto, že je čas večeře) |
 |
| "Bearbox" do kterého je potřeba uložit na noc všechno jídlo a kosmetiku (hlavně zubní pastu), ne-li i oblečení, ve kterém jsme vařily, aby na nás nepřišel medvěd. Na tomto tábořišti byl jen jeden bearbox (jinde dva či tři), takže jsme si dávaly pozor, ať si tam uložíme věci co nejrychleji. Dobře jsme udělaly, protože pár lidem se tam opravdu zásoby už nevešly, tak je museli zavěsit na strom. |
Co se to tady říkalo o tom medvědovi? "Včera se říkalo, že jestli v
noci přijde Méďa Béďa, tak náš stan je první na raně, a dneska je to pravda."
Vzhledem k tomu, že jsme v rámci úspor s sebou nevzaly žádné knížky ani frisbee jako ostatní turisté, četly jsme si před spaním letáky o medvědech, pumách a vlcích, které jsme si vzaly na začátku stezky. O klidném usínání se mluvit nedá, ale Méďa Béďa v noci nepřišel, takže noc poměrně klidná byla.
Následující den ráno střídavě mrholilo a pršelo, ale ne nijak silně. Takže jsme normálně vyrazily dál. Nařídily jsme si budík na 6.30, abychom v 8 vyšly. Sbalené jsme ale byly až v 8.18. První den jsme pozdní odchod dávaly za příčinu tomu, že to ještě nemáme nacvičené. Druhý den dešti. A od třetího dne jsme si na to zvykly. Když jsme se i poslední den sbalily přesně v 8.18, už jsme to braly s nadhledem. Každý den jsme vyrážely téměř na minutu ve stejný čas.
 |
| Tudy se dá projít jen za odlivu |
 |
| Mírný déšť nás trochu znervóznil, ale nenechaly jsme se odradit |
 |
| Podle poznámky v naší mapě tzv. luxusní stan Ditidahtů (původních obyvatel) - vůbec jsme nevěděly, co to znamená, ale pán na konci WCT nám vysvětlil, že je tam možnost pronajmout si stan. My jsme si značku v mapě spletly s tábořištěm, tak jsme tam druhý den chtěly dorazit, ale naštěstí jsme si včas všimly, že to není klasické tábořiště. Kdybychom ten den pokračovaly v cestě až sem, čekalo by nás k následujícímu tábořišti ještě nemilých 11 kilometrů. |
 |
| Občas se na cestě vyskytlo hodně bahna |
 |
| Ale vždycky se to dalo překonat! |
 |
| Dvě cesty, jak přejít potok |
 |
| Deštný les! |
 |
| Jedna umělecká |
 |
| Cesta prvním trajektem na trase |
 |
| Tak jsme si to namířily do toho nejhlubšího lesa, a ona je tu restaurace... (samozřejmě jsme výborné nabídce lososů a krabů za ceny v kanadských dolarech bez problémů odolaly a místo toho jsme ulehčily svým batohům) |
 |
| Tyhle boty tu někdo zapomněl asi už hodně dávno... |
 |
| Pozdrav mamince |
 |
| Jedna z mnoha lávek přes potok |
 |
| Nějaké mořské rostliny - no, my jsme tomu prostě říkaly cibule |
 |
| Další objekt z vraku lodi |
 |
| V písku sledujeme stopy vydry |
 |
| No, není to romantika? |
 |
| Jeden z mnoha krabů, kteří se nám pletli pod nohy |
 |
| Taky zvláštní mořská rostlina |
 |
| Na žebřících dodržujeme (aspoň většinou) pravidlo, že leze jen jeden, protože jak nám povídala paní na začátku, lezlo jich takhle víc, a ten horní spadl... |
 |
| Další maják |
 |
| Shodou okolností jsme byly u majáku zrovna když přiletěl vrtulník. Prý jim tam vozí poštu jednou měsíčně. Paní byla ještě tak hodná, že vytáhla dalekohled a nechala nás všechny podívat se jím na tuleně, kteří pobývali na nedaleké skále. |
 |
| Maják zdálky vypadal skoro jako hrad na kopci |
 |
| V pozadí nákladní loď |
 |
| Kost dinosaura (nebo tak něco) |
 |
| V Česku známe vydru jen z vyjmenovaných slov, ale tady si normálně proběhla kousek před námi. Na našem posledním tábořišti jsme vydru viděli znovu a ještě víc zblízka |
 |
| Poslední lanovka nás tak vysílila, že tentokrát jsme se rozhodly brodit. Skupina, co šla za námi, to prošla v botech, ale po přejití řeky si ty boty stejně sundali a chladili si nohy jako my |
 |
| Znovu potkáváme pána, který to jde po osmé, a společně se fotíme |
 |
| Nejdrsnější visutá lávka - mně to moc příjemné nebylo, ale Klárka to brala jako vždycky s úsměvem |
 |
| Lávka nad potokem Logan v celé své kráse |
 |
| Tam, kde byly hotové dřevěné chodníčky, se šlo parádně. Zrovna tady je "krásně jako u nás v Jeseníkách" |
Čtvrtý den jsme poprvé nestavěly stan na pláži, ale v lese. Pláž tu totiž prý bývá celá pohlcená přílivem. Bylo to na tak krásném místečku u pobřeží mezi skalami, až nám z toho byla zima. Hrozně brzy tam totiž slunce zašlo za skály a lesy. V noci nám pak bylo i trochu tvrdo (zvlášť nám, co jsme neměly karimatky). Kromě nás bylo na tomhle tábořišti jen 7 dalších turistů, z toho 3 jednotlivci a jedna skupina čtyř kamarádů. Trochu nás znervózňovaly cedule ukazující, kam máme utíkat v případě tsunami, ale naštěstí se nic takového nestalo, takže jsme se v klidu vyspaly.
 |
| Zkoušíme, kolik plynu nám zbývá v bombě, a zjišťujeme, že docela dost. Takže přestáváme šetřit a po večeři si dáváme čaj se sušenkami, akorát teda bez čaje, který samozřejmě s sebou nemáme. Ale aspoň teda horký nápoj z Celaskonu. |
 |
| Žebřík, co ve třetině mění sklon, to už je vyšší level |
 |
| Vzhledem k tomu, že je dost sucho, některé potoky se dají překonat i suchou nohou (a bez námahy s lanovkou) |
Pátý den jsme přišly opět do pěkného tábořiště na pláži vzdáleného od cíle WCT jen 6 km. Po všech těch upozorněních a bezpečnostních opatřních jsme celou dobu měly strach, jestli to vůbec zvládneme, ale teď jsme věděly, že každopádně bez problémů dojdeme. Až nám skoro bylo líto, že jsme WCT prošly tak rychle, zvlášť když jsme tolik zaplatily za vstup. K tomu nás ještě napadlo, že je sobota a nevíme jistě, jestli naši hostitelé nebudou na víkend pryč. Tak jsme se rozhodly, že na tomhle tábořišti zůstaneme ještě jednu noc a uděláme si odpočinkový den. Zrovna to bylo příhodné i vzhledem k trase, protože byly dvě varianty, jak k tomuhle tábořišti dojít. My jsme zvolily cestu lesem, protože jsme šly v době přílivu, kdy se to po pláži nedalo. V odpočinkovém dni jsme si tedy chtěly projít nalehko bez batohů cestu po pláži a zpět.
Skamarádily jsme se s německým párem, který tábořil vedle nás, a poseděli jsme společně večer u ohně, dokud nám nepřijela (na člunu) policejní hlídka oznámit, že vzhledem k suchu a velkému nebezpečí požárů je tady zákaz rozdělávání ohňů. Policista k nám přišel, zeptal se, jak se nám daří a ze kterého směru jsme na WCT vyrazili, a potom nám tedy řekl, že musíme uhasit ten oheň. My Češky jsme se s tak mile vyřčeným zákazem nikdy nesetkaly, tak jsme zůstaly jen koukat. Po uhašení ohně byla dost zima, tak jsme si všichni zalezli do stanů.
V odpočinkovém dni jsme vstaly, až bylo tábořiště prázdné, jen poslední 4 lidi (včetně těch našich známých dvou Němců) se chystali vyrazit. Ale o tom přece je odpočinkový den. V klidu jsme se nasnídaly a provedly ranní hygienu. Nic jsme nemusely balit, protože jsme vyrážely nalehko. Jenže začalo pršet. Tak jsme místo toho zase zalezly do stanu. Počítaly jsme, že vzhledem k přílivu a odlivu bychom měly vyrazit nejpozději o půl jedenácté, což už se blížilo, ale moc se nám do toho mrholení nechtělo. Pak se ale z lesa ozval zvuk evidentně nějakého zvířete, zhruba jako zachrochtání divočáka, ale co to bylo za zvíře, asi nikdy nezjistíme. Samozřejmě jsme si představily medvěda společně s pumou a v tu ránu jsme byly všechny tři venku a vyrážely jsme na cestu.
Cesta po pobřeží měla prý být náročná. Mapa tvrdila, že se jedná o "difficult route with surge channels and many boulders." Nevěděly jsme sice, co přesně to znamená, ale paní na začátku nám ukazovala obrázek nějakého "surge channel" (řekněmě puklina ve skále) širokého 3 stopy (což taky nevíme, kolik je, ale prý asi metr) a upozorňovala nás, že přes to nemáme skákat s batohem, ale napřed hodit batoh a pak skočit. Protože tři to prý skákali s batohem a dva z nich tam spadli. Oba to teda přežili, ale asi to nebyl hezký zážitek. Ale prý se to dá obejít po kraji lesa. No, tak to jsme byly zvědavé, kde na tenhle "surge channel" narazíme. Fakt jsme to chtěly vidět, a kromě toho jsme klidně mohly skočit, když jsme stejně neměly batohy.
 |
| U mysu Owen prolézáme takové napůl jeskyně |
 |
| Nějakou dobu stojíme a jen pozorujeme tuleně na nedalekých skalnatých ostrůvcích |
 |
| Že by konečně ten 3 stopy široký surge channel? Katka tvrdí, že to rozhodně není metr (je to širší) a obcházíme to lesem |
 |
| Tenhle surge channel paní taky nemohla myslet, protože ten je moc úzký (tak půl metru) a v pohodě by se dal skočit i s báglem |
 |
| Ale při cestě zpět usuzujeme, že asi myslela ten širší. Tahle trojice
dobrodruhů to vzala jako výzvu. Podle rady paní opravdu nejdřív hodili
batohy a potom skočili. Dva kluci a jedna holka. Holce naštěstí kluci
ten batoh přehodili, pak sami skočili, ale nakonec musela skočit i ona
(pokud to tedy nechtěla obejít). Nějakou dobu se rozmýšlela, pak se
rozběhla. Těsně před propastí ale zaváhala, zastavila se, ale nakonec
přece skočila. Bylo to hodně těsné, ale doskočila na hranu druhé strany
kanálu, kluci jí pomohli vylézt a dobře to dopadlo. Podle toho, jak se
pak s jedním z těch kluků vedla za ruku, jsme usoudily, že tenhle skok
stačil k tomu, aby jí slíbil, že si ji vezme, protože žádný další kanál
už neskákala. |
 |
| Cesta po kamenech byla místy opravdu náročná. Fakt jsme nezáviděly těm, kdo to šli s batohem :-) |
 |
| Kousek od cesty byla houpačka! |
V průběhu naší cesty jsme si všimly, že kanadští turisté jsou trochu jinak vybavení než
my. Že budou mít všichni kromě nás všcehno waterproof a značkové, to
jsme čekaly. Ale zaujal nás třeba jejich způsob čištění vody. My jsme
měli s sebou kapky do vody Sanosil. Do nabrané vody stačí trochu
nakapat, počkat 30 - 240 minut a můžete pít. Všichni ostatní s sebou ale
měli vodní filtr. Vždycky, když jsme nabírali vodu do flašky, ostatní
tam seděli a pumpovali a pumpovali. Byla to asi trochu větší makačka,
ale na rozdíl od nás mohli tu vodu rovnou pít. Taky nikdo z nich neměl
obyčejné pet flašky, ale měli takové ty umělohmotné barevné "americké
flašky". Úplně praktické nám to ale nepřipadalo. Jednak je tenhle druh
lahve o dost těžší než ty naše od Coly, jednak se do nich vejde docela
málo vody.
I jídlo na cestu si Kanaďané chystali jinak. Většinou měli všechno zabalené v obyčejných plastových zavíracích sáčcích. Že by koupily velký balík instantního rizota a pak si ho rozdělili do menších pytlíčků? Vedle tábořící rodinka nás vyvedla z omylu, když nám vysvětlila, že všechno jídlo na celý týden si uvařili dopředu doma a pak si ho usušili ve "food dehydratoru". Zdálo se, že to je věc, kterou má doma každý. Pak jen přilijete vodu, ohřejete a je to.
Když jsme přišli z odpočinkového výletu podél pobřeží, naskytla se nám příležitost prozkoumat kanadské jídlo ještě blíže. Jelikož jsme totiž odcházeli z tábořiště jako poslední a byli jsme jediní, kdo tu zůstávali i další den, všimli jsme si, že v Bearboxu kromě našich potravin zůstalo ještě dalších několik pytlíků. Byly popsané jménem Dave a některé byly označené dny "Tuesday", "Thursday"... Nevěděly jsme, kdo je Dave, ale bylo nám jasné, že do tábořiště se už pravděpodobně nevrátí. Buď tu jídlo zapomněl, nebo ho tu nechal naschvál, když po prvním úseku zjistil, že má moc těžký batoh. Koneckonců to asi někdy bývala běžná praxe - lidé, kteří zjistili, že si jídla vzali moc, ho někde na trase nechali těm, kteří zase jídla měli málo. Na všech tábořištích ale visely cedulky, nabádající nás, abychom v bearboxech nenechávali přebytečné jídlo, že tím nikomu nepomůžeme a jen se tím bedny zbytečně zaplní. Rozhodly jsme se tedy pomoci ostatním turistům a zmenšit obsah Davova přídělu, než se to zkazí.
Když jsme obsah jednoho ze sáčků prozkoumaly, byly jsme docela překvapené, co všechno si s sebou nejspíš běžný Kanaďan na den bere. Sáček byl fakt těžký, i když zjevně v něm bylo jídlo pro dva. Kromě několika jídel na vaření obsahoval drobné sáčky naplněné oříšky, bonbóny, chipsy, sušenými jablky a podobně. Pochutiny, které by nám snad stačily na týden. Není divu, že to tu Dave nechal, jestli takovýhle pytel měl na každý den. My jsme ještě měly nějaké svoje jídlo a taky špagety, které jsme dostaly včera od Němců, ale přesto jsme neodolaly a část obsahu Davova jídla jsme ochutnaly. Pak nás ovšem trochu trápily výčitky svědomí, protože čím déle jsme o tom přemýšlely, tím divnější se nám zdálo, co všechno Dave v bearboxu nechal. Vždyť tam zůstal i ručník a kartáček. To přece nemohl úplně všechno jen tak zapomenout. Byl snad Dave i se svou partnerkou evakuován a v průběhu záchranných operací si na věci v bearboxech nevzpomněli? To, že šel s partnerkou, jsme usoudily z pečlivě zabalených a popsaných pytlíčků. Nebo Dave vůbec nebyl turista a byl to někdo z pobřežní stráže, kdo se tady pro to dnes večer staví? Při pojídání oříšků jsme trnuly při představě, že každý nový příchozí, který se na nás divně dívá, najednou přijde a řekne: "Já jsem Dave. To jsou moje oříšky." Pro jistotu jsme toho nechaly v boxu ještě dost na to, aby s tím v pohodě přežil den. Dave se ale neobjevil, takže jsme se dobře najedly a druhý den nechaly jeho svačinu v bearboxu znovu opuštěnou.
Po několika krásných dnech bylo poslední den ráno zase mlhavo a deštivo, ale na konci treku to zpravidla ničemu nevadí. Vyrazily jsme klidným tempem na posledních 6 km, které měly být náročné (kořeny, bláto, žebříky), ale ne nijak nebezpečné. Na začátku jsme předběhly dvě holky, ale potom už jenom pořád někdo předbíhal nás. Nechápeme, že fakt běželi a hrozně spěchali. Nakonec jsme se stejně všichni sešli, když jsme čekali na stejný trajekt, který nás dovezl ke konečnému bodu WCT.
 |
| Mlhavo a deštivo |
 |
| Další motor na cestě |
 |
| Čekáme na trajekt a dojídáme poslední zásoby |
 |
| Vpravo trajekt, který nás přes tuto řeku převezl |
 |
| Už sice nejsme na treku, ale tohle je prostě nádhera. Přesně takhle jsme si představovaly Kanadu! |
 |
| Ještě jednou vydry, tentokrát už ale nevypadají tak romanticky |
Na konci treku jsme odevzdaly svůj "permit" a vyptaly jsme se pána, co tam byl, na spoustu otázek, které jsme během cesty měly. Taky jsme zjistily, kde je dobré místo na stopování zpět do Victorie. Opět se nám potvrdilo, že "Canadians are generally supernice people", protože jedno auto nám zastavilo, když jsme ještě ani nestopovaly, a vzalo nás skoro až ke křižovatce, kde jsme stopovat začaly (přestože tam původně nejeli). Tam nám zastavilo další auto, které sice jelo jen do Sooku, ale nakonec nás vzali až do Victorie přímo na zastávku autobusu, včetně toho, že nám našli číslo autobusu, kterým se dostaneme do Sidney.
West Coast Trail byla super zážitek. Nebyla nakonec tak strašně těžká, jak se při čtení informací zdálo. Jak prohlásil kluk z Německa, při čtení, jak se na WCT připravit, si kladl otázku, jestli "je to fakt tak těžké, nebo jenom nechtějí, aby tam chodili idioti?" Ukázalo se, že spíš šlo o druhou možnost. Jistě v tom hrálo velkou roli i hezké počasí. Zjistily jsme nicméně, že člověk nemusí být žádný namakaný sportovec, aby ji ušel za předpokládaných 6 dní, ale zároveň je možné jít úplně pohodovým tempem a roztáhnout si to třeba na deset dní.
