Když jsem odjížděla do Mexika, někteří přátelé vyjádřili obavy, abych se tam náhodou nevdala za nějakého Mexičana. A rovnou vyzkoušeli, jak by to znělo, kdybych se jmenovala Kateřina Rodriguéz. Docela dobře, že?
Jenže v Mexiku to funguje se jmény i s příjmeními úplně jinak. Především jich mají mnohem víc než my. Každý Mexičan má nejméně dvě jména a dvě příjmení. Když jim řekneme, že my máme od každého jen jedno, diví se nám asi tak stejně jako my jim. I u nás v Česku už v dnešní době rodiče často dávají dětem dvě jména. Ale ve všech případech, které znám, se používá jen jedno z nich a na to druhé si dítě vzpomene maximálně když by mohlo oslavit druhý svátek. Tady se běžně používají jména obě. Například jeden kluk se nám představil jako Ismael, ale když jsme se s ním potom bavily, řekl nám, že většina bližších přátel mu říká Eddy. A v rodině, kterou často navštěvujeme a učíme děti angličtinu, jsme si nebyli jisté, jestli jsme si dobře zapamatovaly, že kluk se jmenuje Misael, protože jsme pořád slyšely někoho oslovovat ho Isaí. Tak jsme se pro jistotu zeptaly, jak se vlastně jmenuje. No přece má dvě jména. Říkají mu, jak je zrovna napadne. A to nemluvím o tom, že ho ještě oslovují nějako zdrobnělinou nejspíš jednoho z těch dvou jmen.
Když jsme kdysi psali parodickou telenovelu Salamandra, pojmenovali jsme hlavního mužského hrdinu José Luis Fernando Armando. Připadalo nám to tehdy vtipné. Po návštěvě Mexika musím říct, že na tomto jméně není zhola nic parodického a vůbec bych se nedivila, kdyby se někdo z našich známých takto jmenoval.
Co se týče používaných křestních jmen, zdá se, že Mexičani jsou v tom hodně free. Kromě klasických "španělských" jmen jako José nebo Juan (a taky třeba Jesús) používají spoustu jmen, která znějí exoticky a nikdy předtím jsme je neslyšely. Třeba Yamin, Artemio, Zuri, Alnair, Yadira... A v církevním prostředí se to jen hemží biblickými jmény - Josué, Josias, Abraham, Dorkas (tohle jsou všichni sourozenci), Jocabet, Sarahí, Damaris, Israel... V jedné rodině, která má děti v Montessori škole, to ale podle mě přehnali, když dva sourozence pojmenovali Angel Uriel a Angel Gabriel.
Ke dvěma jménům mají Mexičané ještě dvě příjmení - jedno po otci a jedno po matce. A tahle dvě příjmení jim zůstanou celý život. Svatbou se příjmení nemění. Takže žádné zkoušení, jaké příjmení by se dobře hodilo k mému jménu. Když jsme jim řekly, jak to funguje u nás (a asi i ve zbytku světa), že žena si vezme příjmení manžela, některým holkám to přišlo jako docela dobrý nápad a vyjádřily přání vdát se do Česka, aby se zbavily svého příjmení, které se jim nelíbí. Naopak moje německá kamarádka, která by si přála mít příjmení Guacamole, mi napsala, že až seňora toho jména potkám, mám jí dát vědět - a že svatbu samozřejmě uspořádá v Německu, aby jeho příjmení získala. Takže ano, jedině podobným způsobem bych mohla získat to příjmení Rodriguéz. Mexičanky, které si vezmou Čecha v ČR a vezmou si jeho příjmení, s tím ale potom můžou mít v Mexiku problém. Protože tady změna příjmení není zvykem, úřady nechápou, že se jedná o jednu a tutéž osobu.
Možná si říkáte, jak to asi funguje, když každý dědí příjmení po svých rodičích, takže těch příjmení za pár generací musí být desítky. To naštěstí ne. Dědí se vždy jen to první příjmení, takže vlastně příjmení v mužské linii zůstává zachováno pro budoucí generace. Například v rodině našich známých se muž jmenuje příjmením López Něco a žena Jaimes Něco. Jejich děti se potom jmenují López Jaimes. A když někdo má potřebu říct něco o té rodině jako celku, řekne "rodina López Jaimes". Je to sice zvláštní, ale nejspíš jim stejně zvláštní přijde naše přechylování příjmení. V té souvislosti jsme ovšem narazily na zajímavý problém. Kdyby si totiž některá z nás vzala Mexičana a měla s ním syna, nebohý syn by zdědil příjmení Pohanková. Naštěstí v příští generaci by to už zmizelo. A asi by to nikomu stejně nepřišlo moc zvláštní, jelikož třeba jedna mexická doktorka, na kterou máme kontakt, se jmenuje křestním jménem Pavlova podle příjmení ruské baleríny.
Žádné komentáře:
Okomentovat