Aktivity v místních církvích

Po velikonočních prázdninách a poté, co jsem přestala pracovat ve škole Montessori, se víc než předtím naším útočištěm stala místní církev. Vzhledem k tomu, že jsme se vrátily z dlouhého cestování a téměř všechny nejzajímavější věci na Cozumelu jsme už viděly, vůbec nám nevadilo trávit většinu času na jednom místě. Díky tomu jsme se mohly víc zapojit do různých aktivit, co pořádala místní církev a sblížit se se svými stávajícími i novými přáteli. 

Jak už jsme psaly, navštěvujeme tady 3 místní sbory, z toho dva jsou z denominace Asambleas de Dios a jeden je mezidenominační sbor, který pořádá bohoslužby v angličtině. 

Anglická církev

Bohoslužby v angličtině budou koncem května končit, protože Američané a Kanaďané, kteří tráví zimu na Cozumelu, už jsou všichni zpátky ve svých zemích. V podstatě celý květen se nás tam schází asi 12. Nicméně právě díky tomu, že už tam moc lidí není, jsme se blíže seznámily s mexickou pastorkou Albou, která nám i nabídla ubytování na dobu, kdy ještě budeme na Cozumelu, ale už nebudeme moct bydlet ve školním bytě. Stalo se pravidlem, že po ranní bohoslužbě s Albou a ještě s Karlou ze Salvadoru chodíme společně na snídani.

Nedělní snídaně s vyhlídkou

V anglicky mluvícím sboru jsme se ještě podruhé a naposledy zúčastnily "food bank", což je rozdávání jídla chudým mexickým rodinám. Je to vždycky 25. dne v měsíci, což se nám ne vždy podařilo sladit s naším kalendářem. Ale bylo tam vždycky dost Američanů, kteří to zajišťovali, takže jsme tam v jiné dny zřejmě nijak nechyběly.

Buen pastor

Do sboru Buen Pastor, který patří do Asambleas de Dios, chodíme rády v neděli, protože tam mají pro nás kulturně přijatelnější chvály :-) Kromě toho se tam už známe s některými lidmi a samozřejmě si s nimi rádi po bohoslužbě popovídáme u porce mexického občerstvení, které se po skončení shromáždění vždycky prodává. Našimi nejbližšími přáteli se stala rodina Isaího a Cameriny, které pravidelně navštěvujeme u nich doma. Naposled, co jsme u nich byly, jsme jim připravily kuře na paprice s českým knedlíkem, který se tady ovšem pochopitelně nedá koupit, tak jsme ho poprvé v životě vyráběly.

Tak buď toho těsta bylo moc nebo máme malý hrnec... každopádně vaření knedlíku jsme si opravdu užily

A vidíte, jak to Isaímu chutnalo :-) Za povšimnutí stojí i domácí způsob servírování kávy - s ledem v litrovém kelímku od jogurtu nebo od čeho.

Príncipe de paz

Nejvíce kontaktů máme ve sboru Príncipe de paz, který taky patří pod Asambleas de Dios, ale je k nám blíž - asi 10 minut cesty pěšky. Především tam tedy já chodím každé ráno od 8 do 10 učit angličtinu. Na hodinu anglické konverzace od osmi hodin tam chodí i pastorka Yesenia, takže se každý den vídáme. Kromě toho nás často zvou na další aktivity, které sbor pořádá, takže se tam cítíme pořád víc jako doma.

Jeden večer nás pozvali na zlatou svatbu jednoho páru ze sboru. Takovéhle akce nebo oslavy narozenin se tady dělávají v určitý den večer, v době, kdy jinak mají ve sboru bohoslužbu. Na žádné zlaté svatbě jsme nikdy předtím nebyly, ale spíš bych si zlatou svatbu představila podobně jako oslavu osmdesátin. Tady ovšem ženich a nevěsta normálně přišli v průvodu, dávali si prstýnky a znovu potvrzovali manželskou smlouvu. Jejich potomstvo jim zazpívalo píseň, pastorka měla kázání a bylo to pojaté podobně jako třeba narozeninová bohoslužba díkůvzdání, jakou už jsme tady taky jednou zažily. Po shromáždění nachystala rodina manželů pro všechny přítomné společnou večeři.

Minulou sobotu nás pozvala pastorka Yesenia na "fogatu", táborák, který organizovali ve sboru především pro mládež a dorost. Že prý se v pět odpoledne sejdou ve sboru a pak pojedou na ranč do džungle (aspoň teda podle názvu Rancho de la selva - Ranč v džungli). No, tak počítaly jsme s tím, že to asi nezačne v pět, ale zase jsme nechtěly přijít moc pozdě, aby nám třeba neujeli. Tak jsme asi 10 minut po páté dorazily do sboru. Po zkušenostech už jsme vždycky na všechno vybavené, takže po další hodinku jsme si v klidu a tichu četly své knížky. Postupně se ve sboru objevovali další lidé a snad už nějak před sedmou jsme vyráželi. To jsme ještě těsně před odjezdem zjistily, že každý má s sebou vlastní jídlo (normálně tu většinou někdo uvaří pro všechny a prodává to na místě), tak jsme si šly rychle nakoupit. A jak jsme jeli? Na korbu prvního auta se naložily věci - stoly, židle atd. a naskákali si tam všechny děti (asi 6 kluků a jedna holka) a na korbu druhého auta nasedli všichni "starší mládežníci" a jeli jsme. Bylo to jenom asi 5 kilometrů, ale pro nás Češky velké vzrušení, že jedeme na korbě. Pro Mexičany samozřejmě normálka.

Na ranči už bylo připravené ohniště, poskládali jsme kolem židle, na které si sedlo několik starších lidí, děti pobíhaly a snažily se zapálit konkurenční oheň, Yamin a Francisco, což byli hlavní dva organizátoři akce, dochystali hry pro děti a mohlo se začít.

Pastor s mačetou v ruce chystá dřevo na oheň

Nejdřív všechny starší i mladší mládežníky (včetně nás tedy) rozdělili do dvou týmů a hráli jsme několik soutěží. Prolézání celého družstva přes "pavučinu" mezi stromy, překážková dráha včetně skákání v pytlích a házení míčkem do krabice, a nakonec noční stezka se zavázanýma očima. Jak jsme zjistili, v Mexiku se na pravidla zas tak moc nehraje. Víc než o vítězství šlo prostě o to, abychom si to užili.

Potom už jsme se sešli všichni kolem ohně, zpívali jsme společně chvály a Francisco měl připravené slovo z Bible. Na konci jsme se modlili za sebe navzájem a zůstali jsme ještě nějakou dobu ve ztišení před Bohem. Velmi mě celé shromáždění oslovilo a musím říct, že celková atmosféra u táboráku byla opravu silná. Až jsem znovu zalitovala, že letos nebudu na našem royalovském táboře, kde často zažíváme podobné věci.

Ve sboru Príncipe de paz jsem se taky částečně zapojila do chval. Jednou jsem se domluvila s pastorem, že mu dám hodinu klavíru, abych ho trochu naučila, jak doprovázet zpěváky. Říkal mi, že jejich sbor míval dobré hudebníky, ale v poslední době nemají nikoho, kdo by vedl zpěváky. A že se modlil, aby přišel někdo, kdo by je mohl učit. Tak mi nabídl, že se můžu zúčastnit několika zkoušek s pěveckým sborem, abych je vedla. Zatím jsem s nimi nacvičovala třikrát.

Minulý týden nás pastorka Yesenia pozvala na večeři ke Dni učitelů. Především to bylo určené pro učitele nedělní školy z jejich sboru, ale i pro další učitele, takže dala pozvánku i mně s Katkou. Nedělní škola je tady pro všechny členy sboru a schází se každou neděli od 10 hodin ráno (bohoslužby mají večer). Jsou rozdělení do různých tříd, mají učebnice a každé oddělení má své vedoucí, takže těch učitelů je tu asi 20. 

Začínalo se klasicky o 50 minut později, než bylo napsané, ale to už jsme si zvykly. Nejdřív jsme měli společnou bohoslužbu, na kterou přijeli i hosté z Veracruzu - kazatel a mladá zpěvačka, která pro nás měla přichystaných několik písní. A potom jsme společně s dalšími učiteli dostali dobrou mexickou večeři.

Večeře pro učitele

A nakonec pro nás měli nachystané překvapení - tzv. piñatu. To je zdejší tradice o různých oslavách. Nějaká ozdoba se zavěsí za provaz a nejčastěji tedy děti např. na oslavě narozenin, Vánoc nebo jiného svátku se u ní střídají s klackem v ruce a bouchají do ní, aby se rozbila. Do toho ostatní recitují říkanku a když skončí, dítě předá klacek dalšímu kamarádovi, který jde zase bouchat. Nějakou dobu to trvá, ale nakonec se piňata rozbije a vysype se z ní hromada bonbonů a lízátek. Děti už mají ideálně nacyhstané sáčky, vrhnou se na bonbony a sbírají, jak nejrychleji umí. Bonbonů je tam dost, takže se na každého dostane. 

Dost nás překvapili, že nám takovou piñatu nachystali na den učitelů. Ale opravdu jsme se u ní všichni vystřídali, až jsme ji rozbili. Uvnitř nebylo nic jiného než spousta bonbonů a lízátek, jak má být. A překvapilo nás, že všichni ti dospěláci i starší paní se na ně opravdu vrhli jako malé děti a skutečně si každý nasbíral, kolik jen unesl. Jen jsme neměli ty sáčky. Ale jedna paní nám ukazovala plné kapsy a říkala: "Já jsem přišla připravená." To bylo fakt vtipné. My jsme se se snažily sbírat jenom ty, co nejsou s ostrým práškem z "chamoy". Nasbíraly jsme mnohem míň než ostatní, protože jsme nebyly připravené, že se na to fakt všichni tak vrhnou. I tak ale máme tolik bonbonů, že nemáme šanci to sníst.

Piñata připravená (to není plyšák)

Statečně bouchám do piñaty, až jsem u toho zlomila ten klacek

Katka to taky bere z ostra. U nás dvou (narozdíl od ostatních) totiž nejde tu piñatu zvednout tak, abychom na ni nedosáhly

Nakonec jsme se s pastorkou Yesenií domluvily, že u nich ve sboru uspořádáme i tzv. Noche de café, tedy večer s kávou, na který si pro všechny zájemce ze sboru i mimo sbor připravíme prezentaci o České republice a uvaříme české ovocné knedlíky. Vyrobily jsme s Katkou pozvánky, které jsme rozdaly všem svým známým z Cozumelu a Yesenia je rozeslala všem členům sboru. Dva dny jsme strávily nad přípravou prezentace - já jsem to brala, řekněme jako takovou závěrečnou ústní zkoušku ze španělského jazyka. Vybraly jsme do prezentace všechno o Česku, co jsme považovaly za důležité sdělit, ale zase tak, abychom nemluvily víc než hodinu. Všechny složitější formulace jsme si pro jistotu sepsaly španělsky, abychom je případně mohly přečíst. Když jsme měly hotovo, mohly jsme se v klidu věnovat vaření knedlíků. 

Nakonec se ten večer strhla bouřka, což asi spoustu lidí, kteří chtěli přijít, odradilo. Mně to naopak dodalo naději a skoro bych řekla novou chuť do života, protože teplota konečně aspoň na tu jednu noc klesla na nějakých přijatelných pětadvacet stupňů. Dorazilo tedy asi 20 lidí. Z toho většina byla ze sboru Príncipe de paz, ale také přišly dvě učitelky ze školy Montessori s jednou svou španělskou kamarádkou a naše kamarádka Karla ze Salvadoru. Začaly jsme podle mexických zvyků asi o 50 minut později, než jsme avizovaly, jednak protože jsme ještě dodělávaly knedlíky (za pomoci kolegyň z Montessori školy, které přišly včas) a jednak protože večerní bohoslužba v Príncipe skončila asi o 35 minut později než obvykle. 

Ale myslím, že prezentace měla docela úspěch. Kolegyně ze školy i lidi ze sboru byli nadšení, že se dozvěděli něco o České republice. Naší španělštině bylo prý rozumět, takže zkoušku považuji za úspěšně složenou. Po prezentaci jsme měly nachystaných několik kontrolních otázek a výhercům jsme rozdaly omalovánky s Krtečkem, což už jsou jedny z posledních upomínkových předmětů z Česka, co ještě máme. Ale největší úspěch měly bezkonkurenčně české kynuté knedlíky, ovšem plněné mexickým mangem. Na každého vyšly 2-3 knedlíky a všichni si je pochvalovali. Rovnou nám i vymysleli, jak bychom si na tom mohly založit byznys. Což o to, my toho vymyslíme dost, co bychom mohly dělat, jenom ty peníze nějak na tom vydělat neumíme :-)

Během přednášky jsem všem zdůraznila, že kdyby si o Česku nezapamatovali nic, měli by aspoň vědět, že to už skoro 25 let není Československo, ale Česká republika a Slovenská republika. Nevíme o všech, co tam byli, ale jisté je, že minimálně Francisco si to zapamatoval a i po našem odjezdu bude jak pastora, tak všechny další lidi, které potká, upozorňovat, že Československo už neexistuje, ale že jsme z České republiky.

Prezentace České republiky

No, a nejčerstvější aktivita v Príncipe de paz se odehrála včera. To si takhle užíváme, že máme po dlouhé době volný večer. Samozřejmě to jsou jenom naše zájmy, že po večerech nejsme doma. Nicméně to je taková zajímavá věc, že máme hodně volného času, ale jenom přes den. Ráno vstáváme na osm do práce a pokud chceme něco podniknout ve sboru nebo se sejít s kamarády, je to skoro vždycky večer, protože tu většinou každý bývá dlouho v práci. Takže my máme vlastně celé volné odpoledne, ale potom někam jdeme, vrátíme se v noci a ráno zase brzo vstáváme.

Každopádně tedy bylo půl jedenácté večer, my jsme končily práci na počítači, co jsme chtěly dodělat, a libovaly jsme si, že teď už si jenom zalezeme do postele s knížkou a půjdeme rozumně spát. Když tu se na mobilu objevila zpráva od Yesenie. "Yamin udělala čerstvé tortilly, přijďte na jídlo." To jako vážně, že nás o půl jedenácté v noci zve na večeři? Vždyť už jsme skoro spaly! No, ale připojila pár fotek, abychom věděly, že si nedělá srandu. Je to kousek, tak jsme se sbalily a šly jsme. V kuchyni u pastorů Francisco a Yamin dodělávali tortilly, ale tentokrát ne z kukuřice, ale normálně z pšeničné mouky. Dosmažili nějaké ty směsi, co se k tomu jí, a ve čtvrt na dvanáct nás šest zasedalo k výborné večeři. Do půl jedné jsme si pak všichni povídali, než jsme se rozešli domů, abychom se zase ráno potkaly v angličtině (já, Yesenia a Yamin). Prostě tady čas nehraje roli. Jsme v Mexiku, tak proč si to neužít :-)