Střípky VIII

Tarantule

Jednou jsme přišly večer domů do svého bytu, já jdu do sprchy a najednou slyším výkřik. Tarantule. Hned u Katčiny postele. Já jsem nemohla hned vylézt, ale Katka se zachovala velmi statečně. Než jsem přišla, tarantuli vyfotila. Potom vzala kelímek od velkého jogurtu, tarantuli jím přiklopila, potom zavřela a vynesla ven. Tarantule ještě chvíli okouněla před dveřmi, ale dovnitř se nedostala. Od té doby jsme ještě důsledněji zavíraly vždycky síťované dveře. Ty druhé totiž byly takové děravé - nebo jinak už nevíme, kudy se k nám tak velký pavouk mohl dostat. 

Tento obrázek si vysloužil velkého ohlasu na facebooku, odhaduji, že měl víc komentářů než jakákoliv jiná fotka z Mexika. Když jsme fotku ukazovali mexickým přátelům, většinou říkali, že to by se taky báli, a obdivovali, jak statečně si Katka vedla, že ji vyhodila ven. (Ono totiž takhle v cizí zemi člověk vůbec neví, jestli je to nebezpečné, jak rychle to utíká a co s tím.) Jediný Isaí to komentoval tak, že přece taková tarantule se opeče na ohni a sní, ne?

Nápad na zavařování ovoce a ochutnání guanabany

Už několik lidí se nás ptalo, jestli jsme ochutnaly další druh místního ovoce zvaný guanabana. Ten jsme neochutnaly, protože jak jsme pochopily, nebyla zrovna jeho sezóna. Někdy jsme si daly aguu frescu z guanabany, ale příchuť není všechno. Nedávno jsme však byly pozvané na oběd do sboru Príncipe de paz a po obědě pastorka Yesenia donesla guanabanu, že si všichni dáme. Guanabana je dost velký kus ovoce, takže bylo dobře, že nás na to bylo tolik. Byla šťavnatá a dobrá. Akorát se člověk zaplpal ještě trochu více než u jezení melounu.

Potom jsme rozvinuli řeč o českém a mexickém ovoci, vyprávěly jsme, že u nás je zrovna sezóna jahod, že v srpnu chodíme na borůvky, které potom zavařujeme, a na podzim zase máme spoustu jablek, ze kterých děláme mošt. Ten samozřejmě taky zavařujeme, aby se nezkazil. Když jsme to říkaly Yesenii, vypadala, že ji nikdy nenapadlo, že by se ovoce dalo zavařovat, aby vydrželo. Sice zná kompoty, které se dají koupit v supermarketech, ale neslyšela o tom, že by někdo doma zavařoval. Holt tady je sezóna po celý rok, akorát se střídá, které ovoce zrovna roste. Vypadalo, že ji to zaujalo a že určitě rozjede projekt na zachování ovoce, které se jinak jenom válí po zemi a hnije, přitom by se v době mimo sezónu mohlo prodat.

Guanabana

Hodina na Gardneru

Do anglického sboru chodila Mexičanka Paty, která je ředitelkou vyhlášené cozumelské školy Gardner. Když se dozvěděla, že hledám práci, nabídla mi, že u nich můžu občas suplovat, když budou potřebovat. Nakonec v době, kdy jsem mohla, vyšla jenom jedna hodina. Ale aspoň jsem se podívala na Gardner a vyzkušela si zase si stoupnout před neznámé děti.

Třetí třída na Gardneru, kterou jsem jednu hodinu suplovala

Fiesta u Cynthie

Hodně jsme toho slyšely o mexických fiestách, ale pořád jsme měly pocit, že jsme tu ve skutečnosti nic takového nezažily. Oslavy ve sboru nás nijak příliš nenadchly - každý přišel, najedl se a šel. Skoro ke konci pobytu nás naše známá Cynthia pozvala na rodinnou oslavu narozenin svého syna. Těšily jsme se, že teď možná zažijeme tu pravou mexickou fiestu. Nevěděly jsme, jak se obléct a co vzít s sebou za dárek, naštěstí nám Cynthia poradila, že máme vzít dort. Tak jsme se oblékly do svého nejlepšího oblečení (moc tady toho s sebou nemáme), koupily jsme dort a vyrazily jsme. Spíš než oslava to byla taková grilovačka, takže jsme tam byly jediné v šatech, všichni ostatní měli kraťasy, trička a tílka. Ale vzhledem k tomu, že jsme takhle byly dvě, myslím, že to vůbec nevadilo. Bylo tam do dvaceti lidí, většinou rodina a pár dalších kamarádů a musím říct, že na nás všichni byli moc milí. I když se na nás španělsky musí pomalu, celou dobu si s námi někdo povídal. Kromě toho jsme se pobavily anglicky s Australanem, což byl, pokud jsme to dobře pochopily, manžel Cynthiina bratra. Samozřejmě jsme si myslely, že spíš by to měl být manžel její dcery, ale ti dva muži opravdu tvrdili, že se vzali a jsou manželé. Tak jsme to radši moc nerozebíraly. Jinak musím říct, že oslava byla moc fajn a určitě srovnatelná s našimi rodinnými oslavami, kde se sejdeme, jíme, pijeme a povídáme a užíváme si to.

Vzadu Cynthia a její bratr, vpředu jeho australský manžel

Cesta kolem ostrova s Vanessou a Charliem

Vanessa ze sboru nám jednou napsala, jestli budeme mít některý den volný, že by nás ráda vzala na výlet. Domluvila se se svým kolegou z práce (oba jsou učitelé na střední škole), ten měl auto a společně nás vzali na cestu kolem ostrova. Zajeli jsme si i k mayským ruinám San Gervasio, kde jsme předtím nebyly. Nešly jsme sice dovnitř, protože vstupné je větší než na významnějších mayských ruinách, kde už jsme byly, ale aspoň jsme to viděly zvenku. Pak jsme se společně projeli po druhé straně ostrova, kde jsme zastavovali na různé vyhlídky. 

Loď, která nedávno připlula ke Cozumelu. Nemá vlajku, takže je nelegální. Než se zjistí, o jakou loď se jedná, hlídají ji ze břehu vojáci

Vrcholová fotka na nejvyšším kopečku Cozumelu

Takové špinavé jezírko kousek od Chen Ria, kde už jsme se několikrát koupaly. Charlie tam zastavil, protože tam prý žije pár krokodýlů, tak možná nějaké uvidíme. A opravdu zrovna přímo před námi takhle na divoko se objevil krokodýl!

Koukáme se na útesy. Prý se zdejší krajina dost změnila po hurikánu Wilma v roce 2005. Právě po tomhle hurikánu vzniklo i to jezírko, kde dnes žijí krokodýli.

Do písku na pobřeží v noci kladou želvy vajíčka. Ochránci je potom evidují těmito tyčkami. Některá vajíčka přenášejí z pláží do většího bezpečí, aby je zachránili

Zkoušky chval

Když jsme ještě někdy v první polovině pobytu na Cozumelu byli ve sboru Príncipe de paz a slyšela jsem, jak hraje chválicí skupina, byla jsem z toho fakt nešťastná. Vpředu zpívají asi 4 zpěvačky, samozřejmě hlasitě a ještě do zesílených mikrofonů, ovšem melodii a rytmus moc nechytají. Do toho hraje kytara, klávesy a bicí, ale spíš hraje každý sám než spolu. Někdy jsou třeba klávesy v jiné části písničky než zpěv. Nebo zpěváci zpívají v jiné tónině než hraje kytara. Když jsme jednou s Katkou odcházely ze sboru, kde se během doby chval pastor snažil doprovázet zpěv na klavír, povzdechla jsem si Katce: "Já bych ho to jako naučila, ale nevím, jestli to je to, co bych měla dělat."

Nicméně poté, co jsem přišla o práci, jsme s ženou pastora vymyslely, že bych mohla učit u nich ve sboru angličtinu, klavír a vůbec všechno. Ona sama začala každý den chodit na hodinu angličtiny a mluvila o tom, že pastor by se chtěl učit na klávesy, aby hrál líp. No, já jsem byla pro. Ale zdálo se mi, že ačkoliv žena pastora je z té myšlenky nadšená, pastor sám se do toho nějak nemá. Nicméně jednou, když jsem byla ve sboru, protože jsem "učila" hodinu angličtiny, na kterou nikdo nepřišel, sedli jsme si tedy s pastorem ke klávesám a opravdu jsme si dali hodinu. Pastor vypadal, že si rád nechá poradit, co udělat, aby hrál líp. Taky mi vyprávěl, že dřív měli ve sboru více dobrých hudebníků, ale v poslední době moc ne. A že mají dost lidí, kteří rádi zpívají, ale chybí jim vedoucí. Tak se prý modlil, aby jim Bůh poslal nějakého hudebníka. No, tak to vypadá jako vyslyšená modlitba, ne?

Nakonec jsme se domluvili, že bych jim mohla pomoct vést chvály - tzn. dirigovat zpěv, pomoct sladit nástroje a podobně. Skutečně jsme se pak na několika zkouškách sešli (vždycky od půl deváté do deseti večer, tady se dřív zkoušet nedá, protože jsou všichni v práci). Nakonec jsme zahráli všech 6 nacvičených písní na poslední bohoslužbě, kde jsme byly. 

Pastor pilně trénuje na klavír

Přespání u Lópezů, Rummi a Scrabble

Rodina Cameriny a Isaího, v našem podání tzv. Lópezovi, nás několikrát zvali, abychom u nich přespali, hlavně poté, co se dozvěděli, že v našem bytě nemáme klimatizaci a že máme v plánu, až bude nejhůř, jít přespat v hamakách na pláž Las Casitas. Přespat na pláži jsme se tedy nikdy neodvážily. V našem bytě to šlo vydržet někdy lépe, někdy hůře, ale vždycky to šlo. Přesto jsme se jednou rozhodly, že jejich nabídky využijeme. Bylo to o prvním víkendu, kdy se už nekonala anglická shromáždění, takže jsme měly volnou neděli ráno. Domluvily jsme se s Lópezovými, že přijedeme v sobotu večer po shromáždění v Asambleas de Dios, večer si s nimi zahrajeme Rummi, přespíme u nich a v neděli ráno nás Camerina naučí uvařit mexickou snídani – enchiladas verdes. Opravdu všechno klaplo, zahráli jsme si Rummi, přespaly jsme s Emy a Misaelem v dětském pokoji v hamakách a ráno jsme všichni měli společnou snídani. Spíš tedy vařila Came, ale aspoň jsme jí trochu pomohly a hlavně jsme viděly naživo, jak na to, tak třeba to ještě někdy budeme moct samy uvařit. Emy se nás hned ptala, kolik dní tam budeme spát a kdy zase přijedeme, tak jsme ji musely zklamat, že tam přespíme jenom jednou.

Hrajeme Rummi

Misael chtěl původně spát v hamace s Katkou...

...potom si lehl k Emy, ale nakonec stejně celou noc spal s maminkou

Pomáháme Came s enchiladami

A tohle je výsledek

A na závěr společná fotka nás s celou rodinou Lópezových, včetně psa Bógara

I když jsme Emy zklamaly, že jsme tam přespaly jenom jednu noc, hned v pondělí jsme se zase všichni viděli, když jsme tam přijeli na naši již pravidelnou večerní návštěvu. V neděli po shromáždění jsme se s nimi bavili o tom, že si musíme zahrát Scrabble, což jsme řešili už i dřív, ale nikdy jsme to ještě společně nehráli. Nejdřív jsme nechtěly souhlasit se Scrabble, protože samozřejmě nemít španělštinu jako rodnou řeč je v této hře velká nevýhoda. Ale pak nás napadlo, že když prohrajeme, aspoň budeme mít výmluvu, že to je právě kvůli té španělštině. Když jsme v pondělí dorazily, vytáhly jsme z tašky španělský slovník a oznámily jsme Came, že jsme nachystané na Scrabble. Pak jsme učily Emy angličtinu, Came si volala s Isaím a ten najednou dorazil domů a vytáhl z tašky na stůl úplně novou, ještě zabalenou hru. Tak to jsme nečekaly. Fakt nás nenapadlo, že když mluví o tom, že budeme hrát Scrabble, musí ho nejdřív koupit. Nicméně jsme se tedy navečeřeli a zahráli jsme si Scrabble. Isaí to nikdy předtím nehrál a ani teď tak úplně nehrál, protože asi po čtyřech kolech šel spát, Came to už hrála, ale strašně dávno a nepamatovala si moc pravidla. No, takže jsme nakonec opravdu vyhrály já s Katkou. Tak jsme si připadaly blbě, že nás pozvali, kvůli nám tu hru koupili, a ještě jsme je porazili. Když jsme se o týden později loučili, děkovali jsme jim za čas, který jsme společně na Cozumelu prožili včetně toho, že jsme s nimi hráli hry, že se na nás nenaštvali, když jsme je porazily ve Scrabble a podobně. A Came na to: „Počkej, kdo ti řekl, že jsme se nenaštvali? Já jsem se naštvala.“ 

Scrabble!

Dosažení Isla Pasión

Celkem jsme podnikly 3 pokusy k dosažení Isla Pasión na severním cípu ostrova. Název je trochu zavádějící, ve skutečnosti se nejedná o ostrov, ale o poloostrov. Nedá se k němu ovšem dostat ze strany pevniny, protože tam je obklopen džunglí a nemá žádnou přístupovou cestu, tak je potřeba přeplout záliv moře na člunu.

Poprvé jsme se snažily dojet k severnímu cípu ostrova už kdysi dávno na kolech, ale skončily jsme před obrovskou kaluží, kterou jsme na kolech nepřejely.

Podruhé jsme se na Isla pasión vydaly v sobotu 3.6. s Albou, která nás tam vzala autem. Když jsme dojely ke kalužím, bylo mi skoro jasné, že s tím broukem to neprojedeme. Ale Alba jako správná Mexičanka byla jiného názoru. Jednou jsme tady, tak jedeme. Vjely jsme do kaluže a opravdu jsme ji tím broukem přejely. To jsme ještě nevěděly, že takových kaluží je tam asi deset. Všechny ostatní ale byly mělčí, takže když jsme se jednou vydaly na cestu, přejely jsme všechny. Dostaly jsme se k moři a Alba šla vyjednat cenu za člun. Zrovna tam byli i jiní turisté, takže pán řekl klasickou cenu. Pro místní 450 pesos, pro ostatní Mexičany asi 600 pesos a pro zahraniční turisty asi 1000 pesos. To je ovšem cena, která zahrnuje cestu tam a zpět, vstup na poloostrov a pláže i jídlo a pití v tamějších restauracích. Alba se však s tím pánem tak trochu znala ze sboru Eben Ezer, tak se potom, když druzí turisté zaplatili a odešli, zeptala ještě jednou soukromě na cenu jen za to, že by nás tam ten pán zavezl a zase přivezl. Prý by nás tam a zpět mohl vzít za stovku. Jenomže zrovna půjčil svůj člun nějakému rybáři a nemohl se mu dovolat, aby přijel. Nelepší by prý bylo přijet v neděli, kdy jsou restaurace a další služby pro turisty na Isla Pasión zavřené, takže místní mají ideální šanci dostat se tam a zpět za tu stovku a nenarušit tím obchod pro turisty. S Albou jsme se tedy na Isla Pasión nedostaly, ale aspoň jsme se vyfotily na molu a na rozhledně v džungli. S dětskou anglickou písničkou Walking in the jungle se z nás dvou již staly profesionální „procházečky džunglí“, tak jsme rády, že jsme aspoň takhle tu džungli na Cozumelu navštívily.

Albin brouk suverénně projíždí kaluže

Foceno z rozhledny: Alba, její auto a všude kolem džungle

Všechny tři na molu, za námi Isla Pasión

Cesta přes kaluže

My dvě a za námi tentokrát lze vidět Islu Pasión

Třetí pokus jsme podnikly samy a opět na kolech, ovšem tentokrát v neděli, abychom se už na Islu Pasión opravdu dostaly. Jely jsme poslední neděli na Cozumelu, 11.6., kdy už jsme bydlely u Alby. Byly jsme rozhodnuté ty kaluže tentokrát projet, ať budou vypadat jakkoliv. Přesto pro nás bylo příjemným překvapením, že kaluže tentokrát byly nějak méně hluboké. Tak jsme bez větších problémů dojely až k molu. 

Katka hrdinsky přejíždí kaluž

Cesta džunglí

U mola byl hned pán, kterého jsme si už pamatovaly z minulého týdne, a nabídl nám za těch 100 pesos odvoz tam a zpět. Nasedly jsme do člunu a jely jsme. Měly jsme na návštěvu poloostrova jen hodinu, protože večer jsme potřebovaly být včas na shromáždění, ale myslím, že to stálo za to. Krásný jemný písek, parádní pláž, voda teplá jak kafe (vážně, to není nadsázka). Nádhera.

Já a za mnou pán, který nás vezl na svém člunu na Isla Pasión

Voda teplá jako kafe

Krab nebo co na molu (vypadalo to docela hrozivě)

Byly jsme domluvené, že o půl čtvrté pojedeme zpátky, čímž bychom ten návrat měly tak akorát stihnout. O půl čtvrté se zdálo, že člun není nikde. Spolu s námi na něho čekaly dva další cestovatelé. Předtím se s řidičem člunu domlouvali anglicky, v kolik pojede zpátky, takže to nebyli Mexičani. Podle přízvuku to nebyli ani Američani či Kanaďani. Tak jsme tipovaly, odkud asi jsou. Podle vzhledu jsme je odhadly na Poláka a Rumunku. Ale pak jsme teda zjistili, že to byli Izraelci. Člun nakonec dojel o čtvrt hodiny později, takže jsme ztratily rezervu, ale jakž takž jsme stíhaly. Po dosažení pevniny před námi ještě přeběhl tzv. „mapache“, což sice není v našem slovníku, ale už jsme zjistily, že je to mýval.