Kaňon u Tlaxca a Zacatlán de las manzanas

V Pueble na autobusovém nádraží CAPU jsme si koupily lístky do "městečka" Apizaca (městečko dávám do uvozovek, protože Apizaco je sice naprosto neznámá "vesnička", ale má asi 80 tisíc obyvatel). Paní, která nám lístky prodávala, jsme se ptaly, jestli s těmi jízdenkami můžeme jet i později. "Určitě," ujistila nás, "je to otevřený lístek, který platí na kterýkoliv čas." Autobusy tam jezdily co půl hodiny, ale přesto jsme měly na jízdence napsaný konkrétní čas. Tak jsme se radši šly zeptat přímo k odjezdům na nástupiště, jestli je to opravdu v pohodě. Ukázaly jsme jízdenku a řekly, že jen chceme jet až za hodinu a půl, tak jestli je to v pohodě. Zaměstnanec autobusové společnosti, kterého jsme se ptaly, to nevěděl, tak z hloučku dalších lidí v uniformách zavolal jiné dva a předložil jim náš problém. Ti ti vzali naši jízdenku a šli ještě k jinému, že náš problém vyřeší. Ten první zaměstnanec se s námi mezitím dal do řeči, než na tento problém naleznou odpověď. Čekaly jsme pár minut a potom k nám z hloučku lidí v uniformách jeden zamířil. V ruce držel 90 pesos a hrdě nám oznamoval, že náš problém vyřešili. Ať si teď vezmeme ty pesa (cena našich jízdenek) a koupíme si lístky přímo tam u nich 10 minut předtím, než budeme nastupovat do autobusu. No, tak nás zase "zachránili". Ještě že tam těch zaměstnanců mají tolik.

Do Apizaca jsme dojely v úterý večer a byly jsme domluvené s couchsurferem Eduardem, že si nás vyzvedne u kostela. Vzal nás autem k sobě domů. Měl opravdu luxusní barák. Zavedl nás každou do jednoho pokoje pro hosty, kde pro nás měl připravené postele. Říkal, že bydlel jinde, ale nechtělo se mu pořád platit nájem, tak se rozhodl, že si postaví dům. Navrhl mu to kamarád architekt a nejdřív se mu to podle nákresu zdálo malé, ale v reále je to opravdu pěkný velký dům. A zatím tam bydlí sám. Takže má skvělé místo na pořádání setkání s kamarády či rodinných oslav Vánoc.

Můj luxusní pokoj

Eduardo byl moc fajn, nabídl nám večeři a večer jsme strávili povídáním o všem možném. Byly jsme prvními hosty, kteří u něho přes couchsurfing byli ubytovaní. Nevím proč žádný další cestovatel nechtěl jet zrovna do Apizaca. Akorát musím říct, že jak jsme byly málo vybavené, navíc už trochu navyklé na cozumelské podnebí, byla mi večer fakt zima! Mexičané totiž nemívají doma topení. 

Ve středu ráno jsme vyrážely do kaňonu v Tlaxcu, na jehož popis jsme při plánování cesty náhodou narazily na internetu a rozhodly jsme se ho prozkoumat.. Eduardo nás zavezl autem až ke kostelu, kde měl kaňon začínat, ať se nemusíme štrachat autobusem. Katka měla najitý a vytisknutý itinerář nějakého horolezce, který popisoval, jak přesně se tam dostaneme. Ale mělo jít jen o lehkou túru. Podle itineráře jsme došly kousek po polňačce k začátku kaňonu, který vypadal jenom jako rozbahněný vyschlý potok.

Nenáročný nástup do kaňonu

Kaktus - typické Mexiko :-)

Stěny kaňonu se ale zanedlouho začaly zvedat. Hliněné a bahnité krátery vytvořené vodou byly místy opravdu krásně tvarované. Trochu nám to připomínalo kaňon Vádí perasím v Izraeli. Jen to tady bylo víc bahnité. 

Na jednom místě se před námi objevila voda. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Naštěstí Katka, zkušená v lezení po futrech, to rovnou vzala vrchem, a já pak za ní.

Takové místo bylo ještě jedno. Katka se obratně vyšplhala nahoru a našla "horní cestu" až zase k místu, kde se dalo zase slézt a normálně jít. Já když jsem ji viděla, jsem ještě jednou prozkoumala terén. Šlo to přejít i po šutrech! Samozřejmě jsem ji ale při lezení nerušila a jenom jsem potom přiskákala za ní :-)

V podstatě celá krajina nad Tlaxcem je plná přírodních kaňonů, řekla bych, že vypadá "rozbagrovaně". Napadlo nás, že musí být skvělé bydlet v Tlaxcu jako dítě a hrát si v tomhle terénu.

Poté, co jsme prošly jeden kaňon a vyšly jsme z něho nahoru, chtěly jsme se vrátit. Ale samozřejmě ne úplně stejnou cestou. Takže jsme potřebovaly jít do sousedního kaňonu zase dolů, abychom jím prošly zpět. Našly jsme pěkné nástupní místo, ale zanedlouho se pod námi objevila taková menší propast. Už jsme se samozřejmě nechtěly vracet, když jsme kousek ušly a byly jsme asi v polovině hloubky kaňonu. Tak nezbývalo než to nějak seskočit. Odvážně jsem vykročila vpřed. Když jsem to před sebou uviděla, podala jsem zpátky Katce batoh a všechno, co jsem měla zavázané kolem pasu. Stoupla jsem si na šutr, či spíše kus hlíny, který byl kousek pode mnou a chystala se už asi jedině k seskoku. Žádné další stupy jsem tam neviděla. Nemusela jsem se k seskoku dlouho rozmýšlet. Kus hlíny se urval a letěla jsem dolů rovnou. Trochu jsem se poválela v hlíně a měla jsem sestup vyřešený.

Odhodlávání ke skoku

Katka mi potom z vrchu dolů hodila všechny mikiny, bundy, foťák a batoh. Ten holt asi brzy doslouží. Ale to by se stalo tak jako tak, teď jsme se hlavně potřebovaly dostat dolů. Vzhledem k tomu, že ta moje hrouda hlíny už byla dole, Katka mohla seskočit zcela dobrovolně a s rozmyslem.

Ten stup na nohu je v místě, kde se pode mnou urval kus hlíny.

Po návratu z prvního kaňonu jsme se ještě chystaly do dalších dvou. Snažily jsme se držet se podrobného itineráře, ale těžko říct, jestli jsme opravdu našly ty stejné kaňony, co horolezec, který to psal. Taky je možné, že posledních pár let se ta krajina působením vody úplně změnila.

Katka prochází kukuřičným polem

Já s banánem a rostlinou agáve

Po přejití po poli jsme se "zavrtaly" do dalšího kaňonu, ještě snad pěknějšího, než byl ten předchozí. Zhruba po 40 minutách jsme měly dojít k nějakému vodopádu. Skutečnost byla ta, že jsme po 10 minutách došly k něčemu, co jsme definovaly jako vodopád, a protože se nedalo jít dál ani ven, vrátily jsme se zase zpátky.

"Vodopád"

Třetí část kaňonu popsaná v itineráři, který jsme měly, byla o kousek dál směrem od města. Tam byly k nalezení další části vodou vymletého kaňonu, které tvořily krásné útvary.

A mezi bahnitými kaňony si takhle někdo klidně bydlí... a o kousek dál bylo normálně spoustu dalších domů, přesto, že nám to jako moc pevný povrch pro stavbu nepřipadalo.

Kostelík v Tlaxcu

Parčík uprostřed náměstí v Tlaxcu s řadou čističů bot

Po návratu zpět do Tlaxca jsme měly před sebou celé volné odpoledne, tak jsme se rozhodly zajet autobusem do vesnice Zacatlán de las manzanas, což bylo jedno z mnoha zdejších "pueblo mágico", tedy kouzelných vesniček. Tuhle vesničku nám ale doporučil Eduardo s tím, že ta je podle něho nejlepší. 

Cesta autobusem ale trvala strašně dlouho, skoro 2 hodiny. Když k tomu člověk přičetl ještě 15 minut v colectivu, kterým se jelo do centra, celé to vynásobil dvěma, protože se potřeboval do večera dostat zpátky a přičetl další dvě hodiny na cestu do Puebly, bylo nám prostě jasné, že se v Zacatlánu moc dlouho nezdržíme. Ale zase musíme říct, že tam bylo opravdu hezky. Nakoupily jsme tam pár suvenýrů, daly jsme si oběd, pokochaly se výhledem a užily si aspoň těch pár hodinek v té kouzelné vesničce.  

Stánky na náměstí

Květinové hodiny uprostřed náměstí - vyrobené k několika-stému výročí obce

Jablko - znak Zacatlánu, který nese i v samotném názvu: manzana je španělsky jablko. Jablka se v této oblasti nejspíš pěstují málokde, takže Zacatlán je svými jablky zvláště známý.

Na náměstí

Tady jsme si daly oběd - "antojitos", což jsou různá jídla z tortil. Dvě stařenky velmi stylově pečou tortily z těsta a udělají vám je opravdu aspoň na 10 způsobů, podle toho, co si přejete.

Toto jsou tzv. chalupas. Nevidíme žádný rozdíl mezi chalupas a tacos, ale chalupas jsou určitě super typické zrovna pro tuto oblast (jako jsou jinde zase typické další stejná jídla s jinými názvy).

Guarrache - rozdíl snad ve velikosti, jinak velká smažená tortilla s masem a sýrem

Molotes - nejspíš ze stejného těsta, ale připravují se jako bochánky, ne jako tortilly. Podávají se zase např. s masem, sýrem a zeleninou.

Zeď plná biblických výjevů - od stvoření...

...až po nový Jeruzalém

Výhled do hlubokého kaňonu a na vodopád

Na výhlídce - s tímhle výhledem je to opravdu kouzelná vesnička

A ještě jednou znak Zacatlánu de las manzanas

Pohled na celé náměstí, před květinovými hodinami se zrovna fotí nějaká výprava

Cukrová třtina...

...ze které jsme si objednaly pití

A ještě jsme si musely koupit jablko v těstíčku - prodávaly nám ho velmi ochotné holčičky (za nepřítomnosti své mamky)

Mexický venkov - osel s kohoutem :-)

Po návratu ze Zacatlánu jsme měly v plánu ještě dojet do Puebly, kde přespíme zase u Daniela, a odtamtud další den vyrazit dál. Nicméně Eduardo měl další den ráno cestu do Puebly autem a nabídl nám, že nás sveze. To jsme rády přijaly, takže jsme měly ještě celý volný večer u něho. Původně jsme chtěly s ním jet navštívit Tlaxcalu, hlavní město státu Tlaxcala vzdálené asi půl hodiny cesty, a díky této změně plánů to opět vypadalo, že to stihneme. Takže nás vzal do auta a jeli jsme. Tam jsme si udělali příjemnou večerní procházku.

Výhled na Tlaxcalu ozářenou večerním sluncem

Ulice s rozkvetlými džakarandami

Pes číhá na veverku - kdo s koho?

Přesto, že už bylo pozdě a guvernérský palác už asi neměl otevřeno, hlídači u vchodu nám dovolili se podívat dovnitř. Zdi byly pomalované nástěnnými malbami zobrazujícími celou mexickou historii.

V guvernérském paláci, kde můžete na nástěnných mablách shlédnout celou mexickou historii. Tlaxcalou prošel Hernán Cortés při své cestě do srdce aztécké říše v Tenochtitlánu a z Tlaxcaly prý také pocházela nechvalně známá La Malinche - indiánská dívka, kterou dostal Cortés darem a později se stala jeho milenkou a také poradkyní a překladatelkou. To ona přesvědčila obyvatele Tlaxcaly, aby se připojili ke Cortésovi v boji s Aztéky. Podle ní se o Mexičanech říká, že jsou "malinchisti" - chovají se hezky k cizincům, ale už ne ke svým vlastním krajanům.

Po stěnách obrazy všech prezidentů Tlaxcaly

Když jsme se pomalu vraceli k autu, šli jsme kolem místa, kde se běžně konají býčí zápasy. Celé hlediště bylo osvětlené a viděli jsme, že se tam koná nějaká akce. Koukli jsme se na plakát, a on koncert Berlínského symfonického orchestru! Vstup byl zdarma, tak jsme si sedli dovnitř a pár skladeb jsme si poslechli. Zjistili jsme, že Eduardo kdysi hrál v orchestru na bicí, takže si rád s námi něco klasické hudby poslechl. A ještě jedna perlička: Berlínský orchestr měl turné po více mexických městech, včetně Veracruzu. Právě tam, když jsme se s někým na ulici daly do řeči, ptal se nás, jestli jsme tady s tím orchestrem, když jsme z té Evropy :-)

Na koncertě Berlínského symfonického orchestru

A na závěr obrázek prvního opravdického vlaku, co jsme v Mexiku viděli - jezdí z Veracruzu do Puebly přes Apizaco. Funguje ale jenom nákladní doprava, osobní vlaky už dlouho nejezdí.