Jak mi začaly velké prázdniny

Cestování po Mexiku bylo skvělé a samozřejmě se nám po návratu pozdě v noci vůbec nechtělo druhý den ráno zase do školy. Nicméně povinnost volá, takže jsme ve třičtvrtě na osm byly opět ve škole, abychom si dochystaly všechny materiály a mohly začít učit. Ovšem hned, jak jsme dorazily do školy, zavolala si nás k sobě ředitelka a oznámila nám, že těsně před prázdninami si nějací rodiče stěžovali na moje hodiny angličtiny u druháků, takže jsem ve škole skončila a můžu jít domů. Tak mi začaly dlouhé prázdniny na tropickém ostrově.

Převážně šlo o nedorozumění vzniklé střetem různých kultur, zvyků, typů škol a jazyků. Teprve druhý den poté, co jsem já ve škole skončila, se Katce podařilo poprvé setkat s učitelkou angličtiny, po které jsme výuku převzaly, podívat se do její hodiny a pobavit se s ní o tom, jak se tady angličtina učí. Ta se tady totiž má učit víceméně klasickým způsobem, narozdíl od všech ostatních předmětů, které se děti učí metodou Montessori. Ovšem vzhledem k tomu, že jsou děti v Montessori škole zvyklé pracovat každý svým tempem se svými pomůckami, je pro ně náročné v angličtině pracovat všichni na stejném cvičení ve stejný čas a tiše poslouchat učitele, který jim něco vysvětluje. Natož si společně zahrát nějakou didaktickou hru. Žádná z Montessori učitelek ani ředitelka anglicky neumí a nemají zkušenosti s výukou cizího jazyka, takže mají trochu nerealistické představy o tom, jak se angličtina učí (jako že třeba dítě, které chybělo, můžou poslat do výuky s jinou skupinou angličtiny, nebo že dítě, které neudrží pozornost, bude mít něco z toho, když na angličtinu bude chodit jen na půl hodiny). Ředitelka s námi už dřív mluvila o tom, že jí připadá, že máme v hodinách nějaký velký ruch. A vždy nezapomněla dodat, že ostatní učitelky s tím nemají žádný problém. Až teď jsme se ale dozvěděly, že před námi tady neučil ve škole nikdo, kdo by neuměl dobře španělsky, takže jsme vlastně takový experiment. Tím pádem nám samozřejmě nikdo nemohl poradit s tím, co vlastně máme dělat a jak. Bohužel to tedy došlo tak daleko, že jsem ve škole musela přestat učit. Jak jsme zjistily v tomto článku, v mexických soukromých školách není neobvyklé, že když si rodiče stěžují, učitel musí odejít.

Samozřejmě jsme přemýšlely, co dál. Jako nejrozumnější možnost se nám ale zdálo neměnit nijak zásadně plány, zůstat normálně do konce června tady, s tím, že já si na ty zbývající dva měsíce zkusím najít nějakou práci. Když jsme o téhle situaci řekly pastorce jednoho zdejšího sboru, vypadala, že ji to vůbec nerozhodilo. "Tak budeš učit angličtinu tady. Uděláš si plakátek, intenzivní kurz angličtiny, každý den hodinu, napíšeš tam cenu, lidi se přihlásí a je to!" Tak jsem si udělala plakátek, ona mi ještě poradila, co a jak, a v neděli to oznámila ve sboru. Pár plakátků roznesla i do různých prodejen železářství, kde pracují její příbuzní, a kontaktovala pár lidí, co by o to mohli mít zájem. Pár lidí se na to ptalo, ale moc se jich nepřihlásilo. Nakonec se ale podařilo otevřít konverzační kurz pro dospělé od 8 do 9 hodin každé ráno a kurz pro začátečníky, kam chodí jedna starší paní a dvě děti každý den od 9 do 10 ráno. (Hodně dětí tady chodí do školy odpoledne, takže dopoledne mají volno.)

Za tyhle dvě hodiny angličtiny každé ráno sice z finančního hlediska skoro nic nemám, ale vděčím jim jednak za určitý režim, jednak za sociální kontakt a především ta hodina konverzace se třemi motivovanými studentkami je pro mě opravdu potěšením.

Sourozenci David a Ingrid, kteří chodí každé ráno do hodiny angličtiny pro začátečníky

Kromě toho jsem se rozhodla najít si na Cozumelu jazykové školy a zkusit se tam zeptat, jestli by nebylo možné tam třeba nějaký kurz angličtiny učit. Vypracovala jsem si životopis ve španělštině a objela jsem na kole asi 6 adres. Hned na první adrese, kam jsem se dostala, mě čekala tato Akademie angličtiny a španělštiny:

Podle pohledu bych řekla, že tak před 15 lety tu mohla skutečně nějaká jazyková škola fungovat. Jinak prázdný, vybydlený a zamčený barák. Jsme prostě v Mexiku. Na některých dalších adresách jsem nenašla ani toto, jen normální domky. Ani žádná cedulka ani nic jiného, co by připomínalo nějakou školu. Do jazykovky Colegio California jsem se dostala donitř, ale paní mi řekla, že žádné volné pracovní pozice nemají. Nakonec se mi podařilo najít budovu, kde sídlila skutečná Akademie angličtiny. Bylo to asi o dvě ulice dál než výše vyfocená budova. Tam opravdu fungovaly kurzy angličtiny, nicméně základní požadavky na vyučující byly ty, ať jsou to rodilí mluvčí a ať jsou na Cozumelu aspoň rok, což ani jedno nesplňuji.

Samozřejmě jsme hned měly spoustu nápadů, co bych tady na Cozumelu mohla dělat, zvlášť když ostrov žije turismem a já umím anglicky. Tímto doporučuji ke čtení kapitolu Nápady na výdělek v naší již publikované knížce Španělské putování. Prostě ty nápady by byly. Jenomže když jsem začala reálně uvažovat, co bych tady mohla dělat, když nemám oficiální pracovní povolení, je to jen na dva měsíce a ještě bych ráda měla i nějaký volný čas, moc možností nebylo. Roznesla jsem pár svých životopisů do nějakých obchodů, kde psali na dveřích, že někoho hledají, a v podstatě jsem se smířila s tím, že už tady nic dalšího nenajdu.

Během hledání již dvakrát zmíněné Akademie angličtiny jsem potkala Briana, člověka z anglické církve, do které tady chodíme. Ptala jsem se ho, kde přesně ta Akademie je, čímž jsem mu sdělila, že hledám, kde bych mohla učit. V neděli ve sboru se potom s námi dala do řeči jeho manželka Paty, která jak jsme zjistily, je majitelkou asi nejvyhlášenější cozumelské školy soukromé Gardner. Od manžela se dozvěděla, že hledám práci, tak říkala, že mi dá vědět, když budou na škole potřebovat nějaké suplování. 

Ještě stojí za zmínku jedna nabídka práce. Na facebooku napsala nějaká Juliana, že shání nanny (chůvu) a že pracovní doba je po-pá 13-18 a so-ne 10-16. To jsou přesně časy, které mi vzhledem k mým dvěma ranním hodinám angličtiny a večerním aktivitám nebo návštěvám vyhovují. Tak jsem jí odepsala, že bych o to měla zájem. Nějakou dobu se mi neozvala, ale nakonec jsme se domluvily, že v neděli ve 12 hodin dorazím. Přijela jsem na určenou adresu a Juliana mi otevřela. Pozvala mě dál a ukázala mi matku dítěte a dítě, o které se stará - tříletý chlapeček. Dohromady jde ale o hlídání dvou bratrů, ten starší má 4 roky a byl zrovna u babičky. Nejdřív jsem to nějak nemohla pochopit, ale potom mi došlo, že Juliana tedy není matka, která shání hlídání pro své dítě, ale nanny, která se střídavě se svou kolegyní o ty dva chlapečky stará a hledají třetí nanny do týmu, aby to bylo zvládnutelnější. Matka těch dvou kluků celou dobu, co jsem u nich byla, seděla na gauči a hrála si s mobilem. Když jsem přišla, ani mě nepozdravila ani nevzhlédla od svého mobilu. Když jsme s Julianou a s chlapečkem šly ven, trochu jsme se pobavily, takže jsem jí řekla např. kdo jsem, odkud jsem, jak dlouho budu na Cozumelu apod. Taky jsem jí řekla, že by mi vyhovovala pracovní doba, kterou psala, ale že o víkendech většinou cestujeme, tak bych vždycky nemohla. V tom případě to prý asi neklapne, protože to by se nejspíš rodičům dětí nelíbilo. No, tak se nedá nic dělat. Taky mi řekla něco o té rodině, že jejich otec je Američan a mluví na děti částečně anglicky a podobně. Po procházce jsme spolu s matkou dětí nasedli do auta a jeli jsme do Burger Kingu na jídlo. Říkala jsem si, že třeba se aspoň najím, když už u nich jsem 2 hodiny a vůbec ještě nevím, na čem jsem. Ale najedla se jenom jejich rodina. Za celou dobu se na mě matka dítěte ani nepodívala, ani se mnou nepromluvila jediné slovo. Pak jsme se vrátili zpátky a už byl doma i táta. Ten mě aspoň pozravil a možná se na mě i letmo koukl. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem tam postávala a nedělala nic, a pak přišla Juliana a řekla mi, že dobrý, že už můžu jít a že mi kdyžtak napíše. Tak musím říct, že tohle jsem fakt nečekala. Myslela jsem si, že se jdu někam pobavit o své případné práci, nebo třeba už poprvé hlídat dítě a pak se domluvíme, ale za celou dobu mi nikdo nic neřekl ani se mě na nic nezeptal. Když jsem odcházela, otec dítěte mi řekl aspoň to "bye", ale matka ani to. No holt, jak to shrnula Katka, tady se se sluhy asi nebaví. Tak doufejme, že tahle práce nevyjde :-)

S ředitelkou Montessori školy jsme se několikrát bavily o tom, dokdy budeme učit, protože jsme si samozřejmě potřebovaly naplánovat, co budeme dělat dál, koupit si letenky a podobně. Vždycky nám potvrdila, že poslední den, co budeme učit, je 23. června. Ale před týdnem se to najednou změnilo, ona prý bude někam odjíždět a tak se asi bude končit dřív. Tak se Katka jen tak dozvěděla, že nakonec bude učit jen do 9. června. A do 11. se máme vystěhovat z našeho bytu. Tak to je pěkné! To už jsme měly samozřejmě koupené letenky, takže se nám prodloužila doba, kdy budeme tak nějak čekat v Mexiku na svůj let, ale už bez příjmu a bez bytu. Jak to okomentovala Julča, "asi jenom v Evropě lidi plánují." 

Po opět nově vzniklé situaci na Cozumelu jsme přemýšlely, co dál, a pravdpodobně tady po skončení Katčiny práce ještě tak týden zůstaneme, protože za námi přijede Julča a budeme tu chtít být spolu. Pastorka Alba z anglického sboru nám dokonce nabídla, že se na ten týden u ní můžeme ubytovat, což je super. Potom máme v plánu ještě před odletem do Kanady trochu procestovat jih Mexika - Chiapas a Oaxacu a případně strávit třeba týden nějakou dobrovolnickou prací, což je momentálně v jednání.

Teď tedy, po velikonočním cestování, nám nastalo nové období, kdy máme docela dost času, ale už ne peněz. Takže většinu času trávíme doma, sepisujeme zážitky, hledáme si práci v Česku či se rozhlížíme, co bychom ještě mohly dělat tady. Dokonce už jsme začaly pracovat na dalším dílu knížky Kterak jsme žehrali, strádali a drkotali žízeň (přepisovat nahrávky z besedy o cestě do Izraele). Taky navštěvujeme naše zdejší přátele, učíme je anglicky nebo s nimi konverzujeme španělsky, občas jim vaříme česká jídla a zase naopak u nich ochutnáváme mexické speciality.

U "Lópezů" (Mexické rodiny nemají jedno společné příjmení, proto ty uvozovky), kde "jako" učíme Misaela (5 let) a Emelyn (9 let) angličtinu...

...ale spíš třeba hrajeme s jejich rodiči Isaím a Camerinou karty nebo Rummy či společně večeříme ryby, které Isaí ulovil v moři s harpunou. Protože jim nefunguje světlo, Isaí hraje s naší čelovkou, aby viděl, co má za kameny.

S pastorskou rodinou církve Príncipe de paz - tentokrát po českém jídle, smažáku s brambory

Ve sboru Príncipe de paz, pomáháme s výzdobou na Den matek

Na volné soboty zatím nevymýšlíme nic nového, ale děláme to, co se nám osvědčilo a stálo málo peněz. Takže jednou jsme byly šnorchlovat u Money Baru, pak jsme jely na pláž na druhou stranu ostrova a dokonce jsme si znovu objely ostrov na kole. Tentokrát jsme to stopovaly a trvalo nám to čistého času 5 a půl hodiny. Samozřejmě jsme taky měly zastávku na oběd, koupání v moři a čtení knížek v hamakách. A nesmím zapomenout, že došlo na GEBa. Takže nebylo zbytečné si tuhle bichli s sebou do Mexika brát. 

Je to tak, GEB je ideální společník při opalování na pláži

U Money Baru, než nám donesli jídlo, stihly jsme pořídit ještě jeden důkaz toho, že brát GEBa do Mexika nebylo zbytečné

Na snídani v restauraci v Muzeu

Na pláži na druhé straně ostrova

Na cestu kolem ostrova jsme vyrážely o půl sedmé, aby ještě nebylo horko. Na jižní cíp ostrova jsme dojely v devět, což byla hodina před otevřením restaurace. Tak jsme si mohly zadarmo poležet v jejich hamakách a dát si svačinku.

A ještě jedna z cesty na kole kolem ostrova. Musím říct, že množství fotek jinak značně ubylo.