První, co nás zaujalo, když jsme ve Veracruzu vystoupily z autobusu, bylo teplo (jely jsme opět s překlimatizovaným autobusem ADO). Náhlou změnou klimatu po čtyřhodinovém přejezdu jsme v celém těle cítily, že se naše dovolená chýlí ke konci a k návratu do běžného života na Cozumelu nám zbývá už jen pár dní.
Po návštěvě středního Mexika jsme už málem zapomněly na přímořské klima. Ovšem těsně před příjezdem do Veracruzu nám naše couchsurferka Anaheim (Ana) psala, že se vyskytl problém, protože u ní doma nejde elektřina a bez klimatizace se tam nedá spát. Že si ale nemusíme dělat starosti, protože domluvila se svým klukem Xaviérem, že budeme první noc spát u něho.
Anaheim s Xaviérem nás ve čtvrtek večer vyzvedli na nádraží autem, naložili naše věci a ptali se, jestli chceme jít s nimi na večer ještě na chvíli ke kamarádům nebo jestli bychom si radši už odpočinuly tam, kde budeme spát. Kývly jsme, že s nimi rádi pojedeme ke kamarádům. Bylo mi jasné, že když říkají na půl hodinky nebo hodinku, tak máme postaráno o program do noci, ale nebyly jsme nijak zvlášť unavené, tak proč ne.
Dojeli jsme k domku, kde bydlel Xaviérův kamarád. Jak nám vysvětlili, nezamykají si dveře, protože si mezi kamarády věří, takže každý z nich zná způsob, jak otevřít a jít dovnitř. Ocitli jsme se v luxusním domě, kde nám Ana s Xaviérem přichystali sendvič k večeři. V dolním patře nejspíš bydleli rodiče toho kamaráda a zrovna tam nebyli.
Po večeři jsme šli s našimi couchsurfery do horního patra, které vypadalo naprosto kontrastně k přízemí. Vybydlená ložnice s gaučem a dokořán otevřenými dveřmi na balkon. Na gauči a všude kolem sedělo asi 6 kluků, kteří popíjeli a vesele se bavili. Ana s Xaviérem se k nim přidali a nám nezbylo, než se s někým seznámit a zapojit se do rozjeté párty. Našly jsme si místečka na balkoně, kde byl nejlepší vzduch (nejmenší horko). Daly jsme se s některými kluky do řeči nebo jsme aspoň sledovaly, o čem se baví mezi sebou. Řešili nějaké filmy, které jsme neznaly, takže jsme se moc nemohly zapojit, i kdybychom jim rozuměly. Ale když došlo na známé české filmy a snažily jsme se přeložit do angličtiny nebo španělštiny název Ostře sledované vlaky, k našemu překvapení jeden z nich řekl, že jasně, že to zná, že to režíroval Jiří Menzel. Zůstaly jsme tam asi do půlnoci a pak jsme nasedly do auta a jely k Xaviérovi. Cesta k němu trvala víc než půl hodiny, z čehož bylo jasné, že bydlí dost daleko od centra. V podstatě to vypadalo jako nějaká vesnice za Veracruzem. Elektřina šla, takže to byla naše první noc, kdy jsme spaly s klimatizací.
Ráno jsme vstaly kolem osmé, ale v domě bylo úplné mrtvo. Tak jsme ještě chvilku zůstaly zalezlé, a když nás to přestalo bavit, šly jsme dolů a ohřály jsme si chile poblano, které jsme předchozí den koupily na trhu v Pueble a nesnědly jsme to cestou. Po desáté jsme slyšely, že se někdo nahoře sprchuje, tak jsme měly radost, že už se vstává. Asi v jedenáct přišla dolů Ana a dala si taky snídani. Protože byla veganka, měla nějaké zvláštní naložené ovoce a nám dala ochutnat. A potom zavolala Xaviérovi, který byl pryč, a on přijel. Pak nám společně sepsali seznam míst a věcí, co bychom měly ve Veracruzu vidět, a doprovodili nás k autobusu, který jel do centra.
V centru Veracruzu jsme hledaly informace, ale nenašly jsme je, tak jsme se chvíli jenom tak procházely.
Cesta nás dovedla na dlouhý most, který překlenoval nákladní prostor přístavu. Přístavu! To bylo to hlavní, co jsme ve Veracruzu chtěly vidět. Ne takové to pěkné moře s loďkami, ale špinavý přístav se spoustou kontejnerů, jeřábů, aut, vagónů a skladů. Bylo horko, ale přešly jsme most až na konec a byly jsme rády, že jsme přístav viděly. Chápu, že ty, co tam bydlí, to nijak nevzrušuje, ale pro nás to bylo poprvé, co jsme tak velký přístav tak zblízka viděly. Došly jsme až k terminálu pro cestující a tam jsme si na chvíli sedly do stínu. Katka se podívala na mapu a zjistila, že jsme úplně mimo centrum, takže jsme se rozhodly se po tom „vyhlídkovém“ mostě zase vrátit zpátky.
V centru jsme šly jako první na Zócalo, kde jsme tentokrát už našly i ty turistické informace (předtím jsme hledaly na jiném místě, kde možná byly dřív). Tam jsme obdržely mapu s vyznačenými zajímavostmi města a otvírací dobou muzeí. Taky jsme se dozvěděly, že v 7 večer bude zdarma komentovaná prohlídka centra města a radnice.
Jedna z hlavních věcí, kterou jsme musely ve Veracruzu vyzkoušet, bylo vyhlášené kafe, do kterého číšníci nalévají mléko pořádně z vrchu. Už nám o ní řeklo několik lidí v jiných částech Mexika. Restauraci s touto kávou jsme hned našly, ale byla poměrně drahá na to, abychom si tam dávaly i jídlo. A protože už jsme měly slušný hlad, rozhodly jsme se, že se projdeme po nábřeží a pohledáme nějakou levnější restauraci. Na nábřeží byl nápis Veracruz, u kterého se zrovna fotila paní. Pán s foťákem na ni volal: „Ty vole, ale takhle se to tam nevleze!“ Hele, Češi. Tak jsme je rovnou požádaly, ať nás s nápisem taky vyfotí. Byli to první Češi, se kterými jsme prohodily pár slov – snad od přistání v New Yorku na cestě do Mexika.
Restauraci jsme potom našly. Měli tam menu ne úplně nejlevnější, ale bylo to hned u břehu moře a jídlo bylo luxusní. Daly jsme si obě dvě varianty menu klasicky napůl – byla to ryba na veracruzský způsob (kde jinde si to chcete dát než ve Veracruzu?) a fajitas de pollo (kuřecí kousky).
Po jídle jsme šly do Veracruzského městského muzea, kde byl vstup zdarma. Tam byla pěkně popsaná historie města, přístavu, zámořských plaveb a podobně. Město bylo založené Cortésem už v roce 1519. Pak se ale pořád nemohl rozmyslet, jestli je to vhodná poloha, tak město dvakrát přestěhoval, než se zase vrátilo na původní místo. Veracruz byl nejdůležitěším přístavem Nového Španělska. Obchod mezi Španělskem a jeho mexickou kolonií byl povolen jen mezi přístavy Sevilla ve Španělsku a Veracruz v Mexiku. V moderních dějnách se Veracruz v dobách válek a revolucí stal několikrát dočasným hlavním městem Mexika. Z toho důvodu to bylo v minulosti významné a také bohaté město. Docela nás proto překvapilo, když jsme zjistily, že v současnosti Veracruz není ani hlavním městem státu Veracruz. Je jím Xalapa, která se nachází asi dvě hodiny cesty odtud. Samotným Veracruzanům to zjevně nepřipadalo zase tak zajímavé, protože na naši otázku, proč to tak je, nedokázal nikdo z nich odpovědět.
Před prohlídkou s průvodcem jsme měly ještě hodinu, tak jsme si zašly na to slavné kafe. Původně jsme si myslely, že se jedná o jednu vyhlášenou kavárnu, ale pak jsme si všimly, že kavárna Parroquía, tradiční podnik, který je tu prý už od roku 1808, má dnes po městě velké množství poboček. Číšník nám každé donesl skleničku s troškou kávy a vysvětlil nám, že když na skleničku zacinkáme lžičkou, jiný číšník nám to dolije mlékem. Ten už byl samozřejmě nachystaný, takže hned, jak jsme zacinkaly, přišel s konvicí horkého mléka a opravdu nám to hezky z výšky dolil. Tradice cinkání prý vznikla z toho, když se tu v dávných dobách pro kafe zastavovali tramvajáci a vždycky zacinkali, že jim mají rychle donést kávu, než pojedou. Kvůli cinkání a nalévání mléka z výšky do těchto kaváren chodí zjevně většina lidí, takže jsme si ani nepřipadaly hloupě, když jsme si to fotily. Ke kávě jsme si objednaly jednu „conchu“, což je tradiční sladké pečivo, v této restauraci ještě plněné smetanou.
Prohlídka náměstí a radnice, která začínala v 7, byla sice celá ve španělštině, ale pan průvodce mluvil moc hezky a srozumitelně, takže jsme mu skoro všechno rozuměly. A já jsem si tu historii Veracruzu konečně trochu dala do souvislostí.
Přímo na Zócalu nás potom vyzvedli naši kamarádi a všichni jsme si společně zašli na pivo a pokecali jsme si. Pak nás vzali do vedlejšího města, Boca del Río, kde jsme se s Anou a s její kamarádkou prošly po nočním nábřeží. Odtud jsme jely domů k Aně, kde už šla elektřina, takže jsme opět mohli klidně spát s klimatizací. A uznávám, že bez ní by se to dalo těžko vydržet.
Další den ráno jsme poučené z předchozího dne už zůstaly ležel dýl, ale i tak jsme vstaly o dost dřív než naše hostitelka. Problém byl ten, že tentokrát jsme neměly koupeného nic k snídani, tak jsme měly hlad. Ale nějaká služebná nám říkala, ať si klidně dáme manga (a ukázala na hromadu mang na stole). Tak jsme si daly.
Na opravdovou snídani (či skoro oběd) jsme potom vyrazily společně s Anou. Jely jsme asi půl hodiny autobusem, abychom dorazily k její osvědčené restauraci, kde jsme vyzkoušely picadas a gorditas. Protože jsme ještě měly hlad (byl to náš oběd), objednaly jsme si ještě enchiladas. To už bylo asi poslední typické jídlo, které zůstávalo na našem pomyslném seznamu neodškrtnuté. Takže teď jsme vyzkoušely snad všechno, co nám kdo doporučil.
S Anou jsme dojely zase zpátky k jejímu domu a ona nám poradila, jak se dostaneme na ostrov San Juan de Úlua, kde se nachází pevnost, která dřív chránila Veracruz před piráty. Rovnou nám domluvila taxi, které nás tam odvezlo.
Ostrov San Juan de Úlua byl první místo z Veracruzu, kde Španělé přistáli. Protože obchod mezi mateřským Španělskem a kolonií kvetl, obavy před piráty byly na místě. Navíc piráti byli často nenápadně podporováni evropskými soupeři Španělska, třeba Brity nebo Francouzi. Proto také flotila ze Sevilly do Veracruzu a zpět vyplouvala jen jednou za rok a s velkou armádou, aby bylo možné jakž takž zajistit bezpečnost. V roce 1683 ovšem stejně nedokázala armáda zamezit vyplenění Veracruzu piráty. Po vyhlášení mexické nezávislosti byl ostrov posledním místem, které Španělé opustili. Kvůli své strategické pozici byl v další historii ještě několikrát okupován cizími vojsky, např. francouzskými nebo americkými.
Domluvit si taxi na cestu zpět bylo trochu komplikované, protože u pevnosti byl jenom jeden taxík a ten nám nabídl cenu 80 pesos, což jsme nechtěly přijmout. Vyrazily jsme tedy pěšky a po cestě jsme stopovaly další taxíky, přičemž s druhým z nich jsme se po chvíli smlouvání už dohodly na cenovém kompromisu 50 pesos. Dojely jsme k Aně domů a jaké překvapení, že nás tam čekala jen její kamarádka, ale naše hostitelka nikde. Prý jeli s Xaviérem na pláž. Tak jsme chvíli čekaly, ale potom jsme se rozhodly, že v tom případě vyrazíme samy do města. Jednak jsme měly nějaké resty toho, co ještě musíme stihnout okusit, jednak jsme potřebovaly nakoupit jídlo na dlouhou zpáteční cestu autobusem, a hlavně jsme se chtěly ještě stavit v muzeu, kde Katka nejspíš předchozí den zapomněla klobouk. V muzeu se zavíralo v pět odpoledne, což už skoro bylo, tak jsme rychle vyrazily. Klobouk se bohužel nenašel. Ale nakoupily jsme nějaké pečivo a hlavně jsme ochutnaly „nieve“ (v překladu sníh) – něco mezi zmrzlinou a ledovou tříští v prodejně zvané „Pásele güero, güero“. To je heslo, které stále několik lidí před prodejnou vykřikuje, aby nalákali zákazníky. Znamená to něco jako "Pojď sem, blonďáku" Prý s tím začal jeden zmrzlinář někdy před padesáti lety. Ale "sníh" se tady asi prodával už dlouho předtím, protože jsme někde viděly fotku zmrzlináře z 19. století, který prý svou pochoutku vyráběl ze sněhu z Pico de Orizaba. Právě proto, že to je tak typické, jsme to samozřejmě chtěly ochutnat. A v denním horku nám to přišlo velmi vhod.
Když jsme splnily tento rest a nakoupily jsme jídlo a nějaké suvenýry, odjely jsme zase zpátky k Aně.
Tam ale tentokrát nebyla ani naše hostitelka ani její kamarádka. Celý dům byl otevřený a prázdný. Tak jsme se usadily na gauč a čekaly, co se stane. Prošla Anina sestra se svým přítelem, tak jsme zjistily, že prázdný teda celý ten dům nebyl. Ale ti dva odešli a nechali nás tam samotné. Využily jsme času a daly jsme si každá rychlou sprchu. Potom jsme psaly Aně, která byla s Xaviérem na cestě z pláže. Když už jsme začínaly být nervózní, že s jejich pozdním návratem by nám mohl ujet autobus, vrátili se a zavezli nás na autobusové nádraží. Nakonec jsme tam byly v dostatečném předstihu, takže jsme si tam stihly i koupit hot dog k večeři.
Teprve ve správném autobuse jsme si oddechly, že to vypadá, že přece jenom dobře dojedeme. Tašky s talaverou a sušenkami pro své cozumelské známé jsme jemně položily do úložného prostoru nahoře, uvelebily jsme se na sedadlech a pokoušely jsme se usnout. Cesta byla dlouhá (přes 20 hodin) a měli jsme různé zastávky na terminálech ve městech, kterými jsme projížděli. Když jsme zastavili ve Villahermosa, šly jsme na záchod. Když jsme se vracely, náš autobus zrovna odjížděl. Katka za ním statečně běžela, ale řidič jí ukázal něco jako že ne. Pak nám nějaký pán vysvětlil, že řidič jel s autobusem jenom do myčky. Nicméně na většině zastávek, kde jsme byli, řidič vyhlásil, jak dlouho bude pauza, a ta sice byla většinou o něco delší, ale při odjezdu nic neřekl ani nic nezkontroloval, prostě nasedl a jelo se dál. To nás trochu děsilo. Ale v pořádku stále ve stejném autobuse jsme dojely až do Cancúnu. Z Cancúnu jsme jely colectivem do Playi del Carmen a odtamtud trajektem na Cozumel. Stihly bychom trajekt v 10 večer, kdyby ten jediný neodjížděl ne ve 22.00 ale už ve 21.45. Ale protože jsme už chtěly být doma, koupily jsme si dražší jízdenky na trajekt společnosti Barcos Caribe a jely jsme tentokrát s nimi. Poprvé a naposled, protože to mají opravdu drahé. Ale aspoň jsme vyzkoušely všechny společnosti :-)
Zjistily jsme, že 18 dní v kuse cestovat je docela náročné. Takže bylo fajn být zase "doma" na Cozumelu.
Po návštěvě středního Mexika jsme už málem zapomněly na přímořské klima. Ovšem těsně před příjezdem do Veracruzu nám naše couchsurferka Anaheim (Ana) psala, že se vyskytl problém, protože u ní doma nejde elektřina a bez klimatizace se tam nedá spát. Že si ale nemusíme dělat starosti, protože domluvila se svým klukem Xaviérem, že budeme první noc spát u něho.
Anaheim s Xaviérem nás ve čtvrtek večer vyzvedli na nádraží autem, naložili naše věci a ptali se, jestli chceme jít s nimi na večer ještě na chvíli ke kamarádům nebo jestli bychom si radši už odpočinuly tam, kde budeme spát. Kývly jsme, že s nimi rádi pojedeme ke kamarádům. Bylo mi jasné, že když říkají na půl hodinky nebo hodinku, tak máme postaráno o program do noci, ale nebyly jsme nijak zvlášť unavené, tak proč ne.
Dojeli jsme k domku, kde bydlel Xaviérův kamarád. Jak nám vysvětlili, nezamykají si dveře, protože si mezi kamarády věří, takže každý z nich zná způsob, jak otevřít a jít dovnitř. Ocitli jsme se v luxusním domě, kde nám Ana s Xaviérem přichystali sendvič k večeři. V dolním patře nejspíš bydleli rodiče toho kamaráda a zrovna tam nebyli.
Po večeři jsme šli s našimi couchsurfery do horního patra, které vypadalo naprosto kontrastně k přízemí. Vybydlená ložnice s gaučem a dokořán otevřenými dveřmi na balkon. Na gauči a všude kolem sedělo asi 6 kluků, kteří popíjeli a vesele se bavili. Ana s Xaviérem se k nim přidali a nám nezbylo, než se s někým seznámit a zapojit se do rozjeté párty. Našly jsme si místečka na balkoně, kde byl nejlepší vzduch (nejmenší horko). Daly jsme se s některými kluky do řeči nebo jsme aspoň sledovaly, o čem se baví mezi sebou. Řešili nějaké filmy, které jsme neznaly, takže jsme se moc nemohly zapojit, i kdybychom jim rozuměly. Ale když došlo na známé české filmy a snažily jsme se přeložit do angličtiny nebo španělštiny název Ostře sledované vlaky, k našemu překvapení jeden z nich řekl, že jasně, že to zná, že to režíroval Jiří Menzel. Zůstaly jsme tam asi do půlnoci a pak jsme nasedly do auta a jely k Xaviérovi. Cesta k němu trvala víc než půl hodiny, z čehož bylo jasné, že bydlí dost daleko od centra. V podstatě to vypadalo jako nějaká vesnice za Veracruzem. Elektřina šla, takže to byla naše první noc, kdy jsme spaly s klimatizací.
 |
| Náš pokoj u Xaviéra |
Ráno jsme vstaly kolem osmé, ale v domě bylo úplné mrtvo. Tak jsme ještě chvilku zůstaly zalezlé, a když nás to přestalo bavit, šly jsme dolů a ohřály jsme si chile poblano, které jsme předchozí den koupily na trhu v Pueble a nesnědly jsme to cestou. Po desáté jsme slyšely, že se někdo nahoře sprchuje, tak jsme měly radost, že už se vstává. Asi v jedenáct přišla dolů Ana a dala si taky snídani. Protože byla veganka, měla nějaké zvláštní naložené ovoce a nám dala ochutnat. A potom zavolala Xaviérovi, který byl pryč, a on přijel. Pak nám společně sepsali seznam míst a věcí, co bychom měly ve Veracruzu vidět, a doprovodili nás k autobusu, který jel do centra.
V centru Veracruzu jsme hledaly informace, ale nenašly jsme je, tak jsme se chvíli jenom tak procházely.
 |
| Jeden z přístavních majáků a budova, která byla za Venustiana Carranzy na krátko sídlem mexické vlády |
 |
| Maják Benito Juárez |
 |
| Prostor mezi pobřežím a centrem města |
Cesta nás dovedla na dlouhý most, který překlenoval nákladní prostor přístavu. Přístavu! To bylo to hlavní, co jsme ve Veracruzu chtěly vidět. Ne takové to pěkné moře s loďkami, ale špinavý přístav se spoustou kontejnerů, jeřábů, aut, vagónů a skladů. Bylo horko, ale přešly jsme most až na konec a byly jsme rády, že jsme přístav viděly. Chápu, že ty, co tam bydlí, to nijak nevzrušuje, ale pro nás to bylo poprvé, co jsme tak velký přístav tak zblízka viděly. Došly jsme až k terminálu pro cestující a tam jsme si na chvíli sedly do stínu. Katka se podívala na mapu a zjistila, že jsme úplně mimo centrum, takže jsme se rozhodly se po tom „vyhlídkovém“ mostě zase vrátit zpátky.
 |
| Železnice pro přepravu nákladu z přístavu |
 |
| Původně jsme myslely, že tyto dodávky také rozváží zboží z přístavu. Vzhledem k tomu, že jsou ale všechny stejné a takové nějaké neotřískané, spíš to bude to zboží, co se tudy přepravuje. |
 |
| Toto taky není parkoviště, ale vyskládaná nová auta - buď z dovozu nebo nachystaná k exportu |
 |
| Pravděpodobně terminál pro cestující |
V centru jsme šly jako první na Zócalo, kde jsme tentokrát už našly i ty turistické informace (předtím jsme hledaly na jiném místě, kde možná byly dřív). Tam jsme obdržely mapu s vyznačenými zajímavostmi města a otvírací dobou muzeí. Taky jsme se dozvěděly, že v 7 večer bude zdarma komentovaná prohlídka centra města a radnice.
Jedna z hlavních věcí, kterou jsme musely ve Veracruzu vyzkoušet, bylo vyhlášené kafe, do kterého číšníci nalévají mléko pořádně z vrchu. Už nám o ní řeklo několik lidí v jiných částech Mexika. Restauraci s touto kávou jsme hned našly, ale byla poměrně drahá na to, abychom si tam dávaly i jídlo. A protože už jsme měly slušný hlad, rozhodly jsme se, že se projdeme po nábřeží a pohledáme nějakou levnější restauraci. Na nábřeží byl nápis Veracruz, u kterého se zrovna fotila paní. Pán s foťákem na ni volal: „Ty vole, ale takhle se to tam nevleze!“ Hele, Češi. Tak jsme je rovnou požádaly, ať nás s nápisem taky vyfotí. Byli to první Češi, se kterými jsme prohodily pár slov – snad od přistání v New Yorku na cestě do Mexika.
 |
| Jak nás Češi vyfotili s nápisem Veracruz |
Restauraci jsme potom našly. Měli tam menu ne úplně nejlevnější, ale bylo to hned u břehu moře a jídlo bylo luxusní. Daly jsme si obě dvě varianty menu klasicky napůl – byla to ryba na veracruzský způsob (kde jinde si to chcete dát než ve Veracruzu?) a fajitas de pollo (kuřecí kousky).
 |
| Předkrm (pražené oříšky, mňam!), tortilla chipsy, salsa, polévka a limonáda |
 |
| Ryba na veracruzský způsob |
 |
| Fajitas - kuřecí kousky |
 |
| Pravda, výhled to nebyl úplně nejluxusnější - ale bylo to to opravdové moře s opravdovými loděmi v opravdovém přístavu |
 |
| Z procházky po molu |
Po jídle jsme šly do Veracruzského městského muzea, kde byl vstup zdarma. Tam byla pěkně popsaná historie města, přístavu, zámořských plaveb a podobně. Město bylo založené Cortésem už v roce 1519. Pak se ale pořád nemohl rozmyslet, jestli je to vhodná poloha, tak město dvakrát přestěhoval, než se zase vrátilo na původní místo. Veracruz byl nejdůležitěším přístavem Nového Španělska. Obchod mezi Španělskem a jeho mexickou kolonií byl povolen jen mezi přístavy Sevilla ve Španělsku a Veracruz v Mexiku. V moderních dějnách se Veracruz v dobách válek a revolucí stal několikrát dočasným hlavním městem Mexika. Z toho důvodu to bylo v minulosti významné a také bohaté město. Docela nás proto překvapilo, když jsme zjistily, že v současnosti Veracruz není ani hlavním městem státu Veracruz. Je jím Xalapa, která se nachází asi dvě hodiny cesty odtud. Samotným Veracruzanům to zjevně nepřipadalo zase tak zajímavé, protože na naši otázku, proč to tak je, nedokázal nikdo z nich odpovědět.
 |
| Opravdu zajímavý, a snad i trochu nebezpečný vstup do muzea |
Před prohlídkou s průvodcem jsme měly ještě hodinu, tak jsme si zašly na to slavné kafe. Původně jsme si myslely, že se jedná o jednu vyhlášenou kavárnu, ale pak jsme si všimly, že kavárna Parroquía, tradiční podnik, který je tu prý už od roku 1808, má dnes po městě velké množství poboček. Číšník nám každé donesl skleničku s troškou kávy a vysvětlil nám, že když na skleničku zacinkáme lžičkou, jiný číšník nám to dolije mlékem. Ten už byl samozřejmě nachystaný, takže hned, jak jsme zacinkaly, přišel s konvicí horkého mléka a opravdu nám to hezky z výšky dolil. Tradice cinkání prý vznikla z toho, když se tu v dávných dobách pro kafe zastavovali tramvajáci a vždycky zacinkali, že jim mají rychle donést kávu, než pojedou. Kvůli cinkání a nalévání mléka z výšky do těchto kaváren chodí zjevně většina lidí, takže jsme si ani nepřipadaly hloupě, když jsme si to fotily. Ke kávě jsme si objednaly jednu „conchu“, což je tradiční sladké pečivo, v této restauraci ještě plněné smetanou.
 |
| Concha |
Prohlídka náměstí a radnice, která začínala v 7, byla sice celá ve španělštině, ale pan průvodce mluvil moc hezky a srozumitelně, takže jsme mu skoro všechno rozuměly. A já jsem si tu historii Veracruzu konečně trochu dala do souvislostí.
 |
| V téhle místnosti jsou na stěnách obrazy všech starostů Veracruzu od roku 1918 |
 |
| Tady je zachycen první notářský akt na americkém kontinentu, založení města Veracruz v roce 1519 |
 |
| Tihle dva se s námi přišli jen tak bavit, ptali se, odkud jsme a podobně, a pak se s námi vyfotili |
 |
| Večerní taneční zábava na náměstí ("danzón") |
 |
| Radnice |
Přímo na Zócalu nás potom vyzvedli naši kamarádi a všichni jsme si společně zašli na pivo a pokecali jsme si. Pak nás vzali do vedlejšího města, Boca del Río, kde jsme se s Anou a s její kamarádkou prošly po nočním nábřeží. Odtud jsme jely domů k Aně, kde už šla elektřina, takže jsme opět mohli klidně spát s klimatizací. A uznávám, že bez ní by se to dalo těžko vydržet.
 |
| Mexičané si do piva (a vlastně i skoro do všeho ostatního) dávají sůl a limetku |
 |
| Na procházce po pobřežním bulváru |
Další den ráno jsme poučené z předchozího dne už zůstaly ležel dýl, ale i tak jsme vstaly o dost dřív než naše hostitelka. Problém byl ten, že tentokrát jsme neměly koupeného nic k snídani, tak jsme měly hlad. Ale nějaká služebná nám říkala, ať si klidně dáme manga (a ukázala na hromadu mang na stole). Tak jsme si daly.
Na opravdovou snídani (či skoro oběd) jsme potom vyrazily společně s Anou. Jely jsme asi půl hodiny autobusem, abychom dorazily k její osvědčené restauraci, kde jsme vyzkoušely picadas a gorditas. Protože jsme ještě měly hlad (byl to náš oběd), objednaly jsme si ještě enchiladas. To už bylo asi poslední typické jídlo, které zůstávalo na našem pomyslném seznamu neodškrtnuté. Takže teď jsme vyzkoušely snad všechno, co nám kdo doporučil.
 |
| Katka s Anou a s porcí gorditas a picadas |
 |
| Enchiladas |
S Anou jsme dojely zase zpátky k jejímu domu a ona nám poradila, jak se dostaneme na ostrov San Juan de Úlua, kde se nachází pevnost, která dřív chránila Veracruz před piráty. Rovnou nám domluvila taxi, které nás tam odvezlo.
Ostrov San Juan de Úlua byl první místo z Veracruzu, kde Španělé přistáli. Protože obchod mezi mateřským Španělskem a kolonií kvetl, obavy před piráty byly na místě. Navíc piráti byli často nenápadně podporováni evropskými soupeři Španělska, třeba Brity nebo Francouzi. Proto také flotila ze Sevilly do Veracruzu a zpět vyplouvala jen jednou za rok a s velkou armádou, aby bylo možné jakž takž zajistit bezpečnost. V roce 1683 ovšem stejně nedokázala armáda zamezit vyplenění Veracruzu piráty. Po vyhlášení mexické nezávislosti byl ostrov posledním místem, které Španělé opustili. Kvůli své strategické pozici byl v další historii ještě několikrát okupován cizími vojsky, např. francouzskými nebo americkými.
 |
| Pevnost San Juan de Úlua |
 |
| Za námi jeřáby přístavu |
 |
| V 19. století sloužila pevnost jako vězení pro politicky nepohodlné osoby. Něco si tady odseděl i budoucí prezident Benito Juárez. Asi to nebylo nic moc, tma a vlhko. Do okolí prý naschvál vysazovali žraloky, aby vězni nemohli uniknout. Zajímavé je, že když se z Juáreze stal prezident, nakrátko si udělal z pevnosti prezidentský palác. |
 |
| Náměstí a na druhém konci guvernérský dům, který sloužil i jako prezidentská rezidence Benita Juáreze a Venustiana Carranzy. |
Domluvit si taxi na cestu zpět bylo trochu komplikované, protože u pevnosti byl jenom jeden taxík a ten nám nabídl cenu 80 pesos, což jsme nechtěly přijmout. Vyrazily jsme tedy pěšky a po cestě jsme stopovaly další taxíky, přičemž s druhým z nich jsme se po chvíli smlouvání už dohodly na cenovém kompromisu 50 pesos. Dojely jsme k Aně domů a jaké překvapení, že nás tam čekala jen její kamarádka, ale naše hostitelka nikde. Prý jeli s Xaviérem na pláž. Tak jsme chvíli čekaly, ale potom jsme se rozhodly, že v tom případě vyrazíme samy do města. Jednak jsme měly nějaké resty toho, co ještě musíme stihnout okusit, jednak jsme potřebovaly nakoupit jídlo na dlouhou zpáteční cestu autobusem, a hlavně jsme se chtěly ještě stavit v muzeu, kde Katka nejspíš předchozí den zapomněla klobouk. V muzeu se zavíralo v pět odpoledne, což už skoro bylo, tak jsme rychle vyrazily. Klobouk se bohužel nenašel. Ale nakoupily jsme nějaké pečivo a hlavně jsme ochutnaly „nieve“ (v překladu sníh) – něco mezi zmrzlinou a ledovou tříští v prodejně zvané „Pásele güero, güero“. To je heslo, které stále několik lidí před prodejnou vykřikuje, aby nalákali zákazníky. Znamená to něco jako "Pojď sem, blonďáku" Prý s tím začal jeden zmrzlinář někdy před padesáti lety. Ale "sníh" se tady asi prodával už dlouho předtím, protože jsme někde viděly fotku zmrzlináře z 19. století, který prý svou pochoutku vyráběl ze sněhu z Pico de Orizaba. Právě proto, že to je tak typické, jsme to samozřejmě chtěly ochutnat. A v denním horku nám to přišlo velmi vhod.
Když jsme splnily tento rest a nakoupily jsme jídlo a nějaké suvenýry, odjely jsme zase zpátky k Aně.
Tam ale tentokrát nebyla ani naše hostitelka ani její kamarádka. Celý dům byl otevřený a prázdný. Tak jsme se usadily na gauč a čekaly, co se stane. Prošla Anina sestra se svým přítelem, tak jsme zjistily, že prázdný teda celý ten dům nebyl. Ale ti dva odešli a nechali nás tam samotné. Využily jsme času a daly jsme si každá rychlou sprchu. Potom jsme psaly Aně, která byla s Xaviérem na cestě z pláže. Když už jsme začínaly být nervózní, že s jejich pozdním návratem by nám mohl ujet autobus, vrátili se a zavezli nás na autobusové nádraží. Nakonec jsme tam byly v dostatečném předstihu, takže jsme si tam stihly i koupit hot dog k večeři.
Teprve ve správném autobuse jsme si oddechly, že to vypadá, že přece jenom dobře dojedeme. Tašky s talaverou a sušenkami pro své cozumelské známé jsme jemně položily do úložného prostoru nahoře, uvelebily jsme se na sedadlech a pokoušely jsme se usnout. Cesta byla dlouhá (přes 20 hodin) a měli jsme různé zastávky na terminálech ve městech, kterými jsme projížděli. Když jsme zastavili ve Villahermosa, šly jsme na záchod. Když jsme se vracely, náš autobus zrovna odjížděl. Katka za ním statečně běžela, ale řidič jí ukázal něco jako že ne. Pak nám nějaký pán vysvětlil, že řidič jel s autobusem jenom do myčky. Nicméně na většině zastávek, kde jsme byli, řidič vyhlásil, jak dlouho bude pauza, a ta sice byla většinou o něco delší, ale při odjezdu nic neřekl ani nic nezkontroloval, prostě nasedl a jelo se dál. To nás trochu děsilo. Ale v pořádku stále ve stejném autobuse jsme dojely až do Cancúnu. Z Cancúnu jsme jely colectivem do Playi del Carmen a odtamtud trajektem na Cozumel. Stihly bychom trajekt v 10 večer, kdyby ten jediný neodjížděl ne ve 22.00 ale už ve 21.45. Ale protože jsme už chtěly být doma, koupily jsme si dražší jízdenky na trajekt společnosti Barcos Caribe a jely jsme tentokrát s nimi. Poprvé a naposled, protože to mají opravdu drahé. Ale aspoň jsme vyzkoušely všechny společnosti :-)
Zjistily jsme, že 18 dní v kuse cestovat je docela náročné. Takže bylo fajn být zase "doma" na Cozumelu.
Žádné komentáře:
Okomentovat