Jak Mexičané pracují

V Mexiku už chvíli žijeme a pracujeme a díky neplánovaným okolnostem jsme vyzkoušely i věci, co jsme doma zatím nezažily (třeba nenadálé ukončení pracovního poměru a hledání nekvalifikované práce). Člověk se kouká okolo sebe a neubrání se srovnávání toho, jak žijí lidé u nás a jak žijí tady. Proto bych ráda věnovala pár řádků tomu, jak Mexičané pracují. Nemyslím tím teď žádné statistiky (ty můžete najít třeba na blogu Mnoho tváří Mexika), ale pouze to, co jsme tu za těch pár měsíců vypozorovaly.
 

Týden tady má 6 pracovních dní, od pondělí do soboty. Volno ve většině zaměstnání bývá jen v neděli. Někteří pracují i 7 dní v týdnu, ale někteří samozřejmě taky jen 5. Směny mohou být osmihodinové, ale klidně i dvanáctihodinové. A když pracujete 6 dní v týdnu po 12 hodinách, což tady zřejmě dělá hodně lidí, už vám moc volného času nezbyde. Někdo zase má méně hodin, ale má dvě práce. Například jedna učitelka z Montessori školy odchází každý den hodinu před skončením vyučování, protože má ještě druhou práci. Učitelky to tak prý často dělají - ve školách nejsou družiny a učí se na směny, aby se plně využily prostory. A mzdy jsou navíc nízké. Minimální mzda je tady asi 70 pesos (cca 100 Kč) za den. Mateřská dovolená je 40 dní nebo maximálně 3 měsíce. Potom si  musíte sehnat někoho na hlídání nebo dát dítě do jeslí a dál chodit do práce. Výše uvedená fakta zní fakt drsně, zvlášť pro nás Čechy.

Nicméně všichni Mexičani, se kterými jsme se o tom bavili, pravděpodobně neměli jen minimální mzdu, protože normálně bydleli, jedli a ještě nás třeba někam pozvali. A kromě toho, když se díváme kolem sebe, myslím, že se tahle data nedají chápat odtrženě od zdejšího života. Tady se prostě nedělají věci na výkon, ale tak nějak se tu víc žije dneškem.

Třeba číšníci nebo prodavači opravdu tráví v práci dlouhé hodiny, to je pravda. Ale kolikrát je vidíte, jak hrají na mobilech, vesele si povídají mezi sebou nebo se zákazníky, houpou se v houpací síti, obědvají společně s rodinou a podobně. Takže Čech si řekne, že jestli tohle je práce, tak to tak zlé nebude.

Majitel jednoho zdejšího baru nám povídal o tom, jak pracuje asi 16 hodin denně. Ale pak to chvíli pozorujete a všimnete si, že jeho práce spočívá v tom, že celý den je ve svém baru, přisedne k příchozím a pokecá si s nimi, pustí si tam hudbu, co má rád, a společně s kamarády si dá pivo. Obecně v restauracích a barech je strašně moc číšníků na málo zákazníků, ale zjistily jsme, že to je promyšlený stav. Američtí hosti totiž prý mají rádi, když si s nimi číšník pěkně popovídá, a dávají potom větší dýška.

Kamarád Daniel nám vyprávěl, že má vlastně 3 práce, ale když nám začal líčit, o co jde, zjistily jsme, že jedna práce spočívá v tom, že jeho mamka vlastní několik vozidel taxi v Playa del Carmen a z toho má nějaký příjem - ale jedno to auto vlastní i on, takže to je jeho první práce. Potom domlouvá společná spoření několika lidí, takže shání důvěryhodné lidi, objíždí je, vybírá od nich peníze a nějak to organizuje, takže z toho potom má určitý podíl. Jeho třetí práce je, že má spolu s dalšími lidmi nějakou opravnu aut nebo něco podobného. Takže je samozřejmě strašně vytížený, ale když nám vylíčil, v čem všechny jeho práce spočívají, pořád jsme nějak čekaly, až řekne, co tedy vlastně hlavně dělá.

 

Oproti Česku jsou tady lidé zaměstnaní na nejrůznějších pozicích, které by u nás dělal jedině stroj. Po loňské dovolené v Rusku jsme si na to už docela zvykly a čím dál méně nás to tady v Mexiku překvapuje. Několik příkladů:

• Do prvních tří vagonů metra nesmí muži. Proto na každém nástupišti každé stanice metra stojí 1 až 3 policisté, kteří to hlídají. Ona se většina mužů ani nesnaží se tam dostat, takže tito policisté zase tolik práce nemají. Naštěstí je jich tam teda víc, tak si aspoň můžou popovídat. Když je tam jednom jeden, zase má čas hrát si s mobilem. 
• U vstupu do metra jsou sice turnikety, které vás pustí, když máte jízdenku nebo kartu na metro, ale vždycky tam stojí i policista nebo někdo z ostrahy. Prý je to proto, aby pouštěli přes turnikety důchodce nebo jiné lidi, kteří jezdí zdarma (čili ti si nemusí vyřizovat kartu, která by je pouštěla přes turnikety, ale zařídili jim na to speciální pracovníky). Nám to přišlo vhod, protože jsme často nastupovaly na stanici zrovna jediné linky, kde neměli turnikety na obyčejné jízdenky, ale jen na karty (které zase nebyly k dostání u okýnek, kde jsme si zrovna kupovaly jízdenky). "Hodní sekuriťáci" nás potom nechali projít turniketem, když jsme jim ukázaly, že máme jízdenku, a roztrhly jsme ji před nimi.
• Na křižovatkách sice jsou semafory, které většinou i fungují, ale nejspíš aby je Mexičani respektovali, je potřeba, aby se doprostřed křižovatky ještě postavil policista s píšťalkou. Píská a ukazuje podle toho, jak svítí semafor, ale zřejmě jeho přítomnost přiměje řidiče k tomu, aby ten semafor opravdu respektovali. Další výhoda, jak jsem si všimla, spočívá v tom, že se ho řidiči během průjezdu křižovatkou můžou ptát na cestu.

• V bloku s několika propojenými domy otevírají příjezdová vrata dva vrátní, kteří tam pracují 24 hodin v kuse, jenom aby vždycky otevřeli a následně zavřeli místním obyvatelům.
• Tomu, co jsme si již o mexické přezaměstnanosti myslely, nasadila korunu paní, která seděla u záchodů na autobusovém nádraží, brala si od lidí pětipesové mince a házela je do automatu, který jim následně umožnil projít dovnitř.

Mexičani jsou jinak velmi podnikaví a když jdete po obyčejné ulici, všimnete si, že každý druhý tady má svůj byznys. Skoro na každém baráku je napsané, co tam prodávají a jaké služby nabízejí. Například: Prodáváme led, pronajímáme místnost, záchody za 5 pesos a podobně. Navíc většinou nemají vývěsky, ale prostě napíší svoji reklamu na zeď baráku. Kdybyste brali v úvahu pouze obsah těchto nápisů, měli byste pocit, že je to tu opravdu samá prodejna, restaurace, hotel či bar. Pokud byste se zase dívali jen na to, jak to v té ulici vypadá, měli byste pocit, že jdete chudinskou čtvrtí, kde není nic. V praxi to nejspíš bude něco mezitím. Přijde mi, že když vystihnete dobu, kdy jsou doma, opravdu se u nich můžete najíst, něco si koupit nebo se u nich ubytovat. Těžko říct.

Vypadá to jako soukromý baráček, ale nápis říká, že jde o hotel! :-)

Tady pravděpodobně bydlí elektrikář a instalatér. Reklama s telefonním číslem je opět přímo na domě.

Zvnějšku mě to moc neláká, ale pronajímají se tu prý pokoje

Opravna obuvi

Potraviny Josue na rohu naší ulice (Jdeme nakoupit nebo k nim na návštěvu?)

Nevím, kdo z Čechů by chtěl chodit sem k zubaři, ale prostě i zubař potřebuje odpovídající reklamu

V tomhle obchodě prý taky pronajímají pokoj a kromě toho mají čerstvá vejce, kus za 4 pesa

Led za 5 pesos!

Kolem tohohle domu chodíme často. Nepřipadá nám, že by se tam něco opravdu prodávalo. Ale na ceduli toho mají celkem dost.

Výborný podnik je také naše kopírka (foto dole). Je to jen jeden blok od nás a kopie nejsou drahé, takže hlavně v poslední době, kdy jsem tiskla životopisy a materiály do výuky angličtiny, jsem se tady téměř stala stálým zákazníkem. Otvírací dobu mají od 9 do 14 a potom od 17 do 21 hodin. Takže se dá nechat něco vytisknout i večer, akorát se tam zase nedostanete odpoledne. Takhle asi tedy funguje ta pověstná siesta.

Nicméně k tomu, jak to funguje uvnitř. Přijdu, potřebuju něco vytisknout. Podávám jim flashku. Jasně, není problém. Zanedlouho zapínají počítač a asi za minutu najede. Tak teď tam dáme tu flashku. Co to bude? Tyto dva dokumenty, to je každý jedna stránka. A každou tu stránku potřebuju osmkrát. Jasně, hned si tady ten první otevřeme. A to je jenom jedna stránka? Vždyť to máte na dvě stránky! Je to jedna A4 stránka rozdělená na dva pracovní listy velikosti A5. No, tak zkusíme zadat tisk a uvidíme, co nám z toho vyleze. Vidíte, tak opravdu je to jen jedna stránka. Takhle jste to chtěla? Ano, přesně tak jsem to chtěla. A potřebuju to 8x. Chcete to 8x vytisknout nebo okopírovat? Je levnější nechat to okopírovat? Tak v tom případě mi udělejte kopie. Sedm, prosím. Takže tady máme jeden vytisknutý list, a kolik bude těch kopií? Sedm? Tak hned to bude. Kopie jsou naštěstí rychlejší než tisk. Zanedlouho už mám 2x po osmi vytištěných, lépe řečeno okopírovaných kopiích. Na to, že jsem tam strávila dobrou čtvrt hodinu, jsem zaplatila jenom 9 pesos. Tak takhle nějak to tam probíhá. Ale člověk si na to zvykne. Jenom prostě musí vyrazit dřív. Jinak jsou tam milí :-)

"Naše" kopírka

Pokud žijete v Mexiku, potřebujete se uživit a nemáte ani ten svůj malý podnik u sebe doma, ještě máte před sebou celou škálu možností. Chodit po ulicích či restauracích, hrát na kytaru a zpívat. Prodávat náramky (čtenářům a především protagonistům knížky Španělské putování činnost důvěrně známá). Nabízet lidem přívěšky, lízátka, sladké tyčinky, brambůrky, sendviče, Coca-Colu, nabíječky na mobil nebo cokoliv jiného. Chodit po pláži a fotit lidi s leguánem. Vozit lidi. Hlídat lidem motorky a kola. Balit v supermarketu lidem zboží do igelitek. Pomáhat lidem nosit zboží do auta. Rozdávat modlitební kartičky s obrázky svatých (a posléze je vybrat zpět, snad i s penězi). Umývat boty. Cokoliv.

A jak jsme zjistily, velký úspěch tu slaví také klauni (španělsky payasos). Stačí se patřičně převléct, stoupnout si na ulici a začít svoji show. Lidé se zastavují, děti se radují, klauni říkají vtipy, předvádí legrační vystoupení a používají si lidi z publika a všichni se dobře baví. Klauni si samozřejmě vyberou od lidí svou odměnu. Opravdu to tady asi letí, protože v různých velkých městech jsme viděly tato klaunovská vystoupení. Kromě toho si prý i někteří lidé najmou klauny třeba na oslavu narozenin svých dětí.

Klauni se blíží do centra města, aby mohli začít svá vystoupení

Jeden klaun přistoupil ve Veracruzu k nám do autobusu. Stoupl si dopředu a začal "bavit" lidi tím, že asi 10 minut vykřikoval různé, jistě vtipné, hlášky (my jsme mu zas tak moc nerozuměly). Snad všichni cestující se koukali z okna, dělali, že ho nevidí, hlavně nevzhlédnout, aby si nemyslel, že mu něco přispějeme. No, prostě normálka, jako u nás. Na konci svého vystoupení klaun samozřejmě obešel cestující s kasičkou - a světe div se, skoro každý mu tam nějaké ty drobáky naházel! My tedy ne, což patřičně okomentoval. Nicméně jsme zjistily, že pro Mexičany je prostě normální přispívat, dávat nějaké to spropitné, almužnu chudým a podobně. Tam, kde u nás čekáme, že lidem na živobytí dá stát, tady si přispívají lidi navzájem. Skoro každý má sám málo peněz, ale je zvyklý si tyto drobné službičky kupovat od druhých.

Klaun - podařilo se mi ho vyfotit, než se na nás podíval

Jinak je tu naprosto běžné, že do autobusu nastoupí prodejci s brambůrky, bonbóny či Coca-Colou, projdou celý autobus, něco prodají a o pár kilometrů dál třeba zase vystoupí. Nebo si sedíte v kavárně a přijde holčička, která vám nabízí náramky. Do hospody vstoupí žena s dítětem, která vás přesvědčuje, ať si od ní koupíte cukroví. A majitelům restaurací to zjevně nevadí. Počítají s tím a všichni to tolerují.

Prodej mezi auty během červené na semaforu

Mexičani si prostě umí poradit.