Puebla je pěkná, ale je tam zima!

Toto prohlásil o městě Puebla jeden náš kamarád z Cozumelu. Tehdy jsme se tomu smály a říkaly jsme si, že tohle opravdu může říct jenom obyvatel Cozumelu. Ale když jsme do Puebly dorazily, docela jsme to pochopily. Dny byly teplé, ale noci opravdu chladné. Což samozřejmě Čechovi přijde jednak normální a jednak příjemné. Ale byla to opravdu velká změna oproti Cozumelu.


Po dobytí La Malinche jsme se dostaly k našemu hostiteli Danielovi domů. Byl krásný chladný večer a začínala bouřka. Chtěli jsme si zajít někam na večeři, ale to by v dešti nebylo to pravé ořechové, tak jsme se rozhodli, že já s Danielem vyrazíme na nákup a něco uvaříme. Jak se ale ukázalo, Daniel nikdy nevařil a neměl ani žádný nápad, co bychom mohli udělat. Tak jsme nakonec koupili těstoviny a rajčata a uvařily jsme mu večeři :-) Spíš to vypadalo na italský styl, ale domluvily jsme se, že další večer uděláme něco českého.

U Daniela jsme se krásně vyspaly (v příjemném chládku ale s teplou dekou) a v pondělí ráno jsme vyrazily do centra Puebly. Colectivem jsme dojely do centra a hodní spolucestující nám poradili, kde vystoupit, ať jsme co nejblíž hlavnímu náměstí (Zócalu). Jedna paní tam vystupovala taky a doprovodila nás asi přes dva bloky až na Zócalo, protože tam měla nějaké vyřizování. Z hovoru s ní jsme zjistily, že je to učitelka v důchodu. Tím pádem nás samozřejmě náležitě poučila, ať na sebe dáváme při cestování pozor a tak dále. Taky nám ale rovnou na sebe dala kontakt, že kdybychom něco potřebovaly, ať jí dáme vědět a klidně u ní můžeme i přespat. V tomhle jsou fakt Mexičani úžasní!

Na Zócalu jsme ze všeho nejdřív zamířily do turistického centra. Chvilku jsme se rozhlížely kolem a hned u nás byl nějaký kluk, že jestli nechceme na komentovanou prohlídku s cestou turibusem zadarmo. To bylo přesně to, co jsme hledaly. Hned jsme dostaly lístky do turibusu a bylo nám řečeno, že za 10 minut to začíná. Znělo to tak jednoduše, že jsme přemýšlely, jestli v tom nebude nějaký háček. A jak jsme brzy zjistily, nešlo o prohlídku města, jako spíš o exkurzi do městských archívů. Nejdřív jsme šly do archívu v centru, kde jsme strávily asi hodinu posloucháním výkladu o vzniku Puebly a nejstarších písemných dokladech města. Puebla byla založena španělským obyvatelstvem v roce 1531. Místo, kde se nachází, bylo vybrané jako strategická pozice z hlediska dostupnosti zdrojů a příhodné pozice mezi přístavem Veracruz a hlavním městem Ciudad de México. Původní obyvatelé Puebly byli jen Španělé, což se taky odráží na zdejší architektuře.

Jeden z nejstarších písemných dokumentů Puebly

Celou exkurzi v archívu natáčely i dvě místní televize - Puebla TV a TV Azteca. Výklad byl samozřejmě celý ve španělštině, ale řekněme tak polovině jsme rozuměly. Měly jsme tu čest poslouchat historii Puebly přímo od odborníků, kteří zkoumají nejstarší písemné záznamy a pracují mezi stohy starých knih. Pravděpodobně jsme viděly listiny, knihy a celé knihovny, kam se běžný smrtelník jen tak nedostane.

Celá exkurze měla podle toho, co nám říkal ráno ten kluk, trvat asi 2 hodiny. Tak jsme nevěděly, jestli se pojede ještě někam nebo jestli to už je všechno, a hlavně jestli teda pojedeme zadarmo tím turibusem, na který jsme se tak těšily. Už jsme se bály, že nasedneme do normálního autobusu, ten nás odveze kdovíkam, kde nás nechá, a my pak budeme ještě muset hledat cestu zpátky. Ale opravdu nás zavedli do turibusu, čili autobusu s otevřenou střechou, kterým jsme potom projeli část města i s výkladem. Samozřejmě ve španělštině.

Náš turibus

Výhled z turibusu - fakt skvělý způsob prohlídky města, protože když je člověk na úrovni obyčejného chodce, vůbec si nevšimne zajímavých fasád a architektury domů

 

Katedrála

Turibusem jsme dojeli k dalšímu archívu. To už nám bylo jasné, že za dvě hodiny určitě exkurze neskončí. Dohromady to trvalo celé 4 hodiny. Tento druhý archív byl na kraji města v budově bývalé cementárny. Tam byly uloženy stovky starých dokumentů za zdmi s ochranou proti vlhku, ohni a jiným okolnostem, které by je mohly poškodit. Viděli jsme i jak se čistí a uchovávají staré fotografie.

Prohlídka starých městských plánů

V archivu se uchovávají různé typy dokumentů: matriky, noviny, plakáty do kina...

A taky fotografie. Ty staré se uchovávají všechny, ty nové se speciálně vybírají, aby z každého roku života Puebly existoval rozumě velký soubor fotografií, který se archivuje

A na konec nás čekalo ještě jedno překvapení. Zpočátku jsme nějak nemohly pochopit, že snad ten archív postavili na místě bývalého hřbitova (španělsky "cementerio"). Až na konci jsme zjistily, že ve skutečnosti šlo o bývalou cementárnu (ta se španělsky řekne "cementera", ale z pochopitelných důvodů jsme to slovo nikdy předtím neslyšely ani nepoužily). A závěr této výjimečné exkurze spočíval v tom, že jsme se směli jít podívat na střechu čtyř věží, odkud byl pěkný výhled po okolí. Bylo potřeba podepsat různé papíry, jako že si uvědomujeme všechna rizika, netrpíme srdeční nemocí a máme vhodné boty, a pak nás tam pustili. No, úplně vhodné boty jsme neměly, ale samozřejmě jsme na vyhlídku šly.

Věže cementárny, tam nahoře jsme byly

Moc dodaleka nešlo vidět kvůli smogu, ale při troše představivosti bylo možné na obzoru spatřit obrysy tří sopek obklopujících Pueblu: Popocatépetl, Iztaccíhuatl a La Malinche (nám již samozřejmě všechny dobře známé).

Turibus na nás počkal a zase nás zavezl zpátky. Pravda, byla ta prohlídka trochu dlouhá, ale zhodnotily jsme, že to byl velmi zajímavě využitý čas v Pueble. Nahlédly jsme do historie města, dostaly jsme se do archívů, kam se - aspoň v Česku - kolikrát normálně vůbec dostat nedá, byly jsme zadarmo na vyhlídce a ještě jsme se projely tím turibusem, který bychom si nikdy samy nezaplatily. 

Nastupujeme do turibusu na zpáteční cestu

Vzhledem k tomu, že exkurze trvala dvakrát déle, než bylo avizováno, měly jsme po jejím skončení pořádný hlad a zamířily jsme hned na Mercado de sabores (doslova Trh chutí), kam nám bylo doporučeno jít se najíst. Vyzkoušely jsme dvě z mnoha typických jídel z oblasti Puebly.

Na trhu - to není žádná výstava, oni tyhle mísy opravdu normálně používají.

Albóndigas - kuličky z mletého masa, trocha brambor a pálivá omáčka zvaná chipotles

Chile poblano - sýr zabalený v zelené paprice, to celé osmažené v těstíčku. Servírováno s trochou zeleniny, nesmí chybět limetka, jako příloha rýže a k pití nápoj z květů ibišku, jamaica.

Po dobrém jídle jsme si prohlédly katedrálu na Zócalu a poté jsme jely na pouť. Ta byla v části města zvané Los Fuertes - pevnosti. Město v dobu poutě zajišťovalo speciální autobusy na pouť zdarma z náměstí, případně z dalších částí města. Největší výhoda těchto autobusů pro nás nespočívala v ani tak v tom, že byly zdarma, ale především v tom, že bylo možné zjistit, odkud jedou, kam jedou a kdy vystoupit. Měly totiž jen jednu zastávku - na konečné. Aby to bylo všem jasné, dostaly jsme při nástupu do autobusu školení od pracovníka města, který všem pasažérům vysvětlil, že v tomto autobuse neexistuje jinak v Mexiku běžná věc, že by nechával nastoupit nebo vystoupit někoho v průběhu trasy.

Na pouti nás naopak nemile překvapilo, že se platilo nejen za všechny atrakce či jídlo, ale i za vstupné. Ale bylo to jen 20 pesos na osobu, tak jsme tam šly. Prošly jsme se sem a tam - byl to obrovský areál. Nakonec jsme si koupily nějakou aguu frescu a svezly jsme se na jednom kolotoči - horské dráze.

Zajímavá atrakce pro děti - vyzkoušej si hrabat bagrem do písku!

Crazy mouse - horská dráha, na kterou jsme šly. Byla ale lepší než obyčejné horská dráha, protože asi tak v polovině se najednou naše "vozítko" začalo celé točit kolem dokola

Bylo to opravdu "crazy" - takhle nějak jsem se cítila, když jsme dojely

Na horskou dráhu jsme šly akorát včas, protože chvilku poté, co jsme dojely, se přihnala bouřka. Těsně předtím, než začalo pršet, jsme vběhly do autobusu, který nás zavezl zpátky na Zócalo. Odtamtud jsme se dostaly k Danielovi. Cestou jsme se ještě stavily nakoupit v Sorianě, protože jsme mu chtěly připravit tu českou večeři - smažený sýr a brambory. Byl to trošku stres, vystoupit z colectiva správně u Soriany a pak ještě najít, jak se zase dostaneme domů, ale podařilo se to. A Danielovi smažák moc chutnal.

V úterý jsme měly opět skoro celý den na prohlídku Puebly. Začaly jsme opět na Zócalu, což bylo jediné místo, kam jsme colectivem od Daniela uměly samy dojet. Chtěly jsme rovnou jet pouťovým autobusem na Los Fuertes, kde jsme měly vyhlídnutá nějaká muzea. Ale na Zócalu zrovna žádný autobus nebyl a nám se nechtělo čekat, tak jsme se šly zatím podívat na pár dalších památek kolem.

Uhodnete, která z vystavených věcí není na prodej? :-)

Typická "španělská" architektura Puebly - červené kachličky se střídají s modrobílými (talaverou)

Historická knihovna Palafoxiana - za vstup se sice platí, ale nahlédnout dveřmi otevřenými dokořán můžete zdarma. Jedná se nejspíš o nejstarší veřejnou knihovnu na americkém kontinentu, byla založena v roce 1646

Po návštěvě několika historických míst v centru Puebly jsme šly znovu zjistit, jestli už je na Zócalu autobus do Los Fuertes. Autobus tam stál, tak jsme do něho rychle nastoupily. Nemusely jsme ale spěchat, protože autobusy v Mexiku odjíždí, když jsou plné. Takže jsme ještě dobré čtvrt hodiny seděly v autobuse a doufaly, že přistoupí dostatek lidí, aby autobus vyrazil.

Po vystoupení z autobusu jsme samozřejmě nešly na pouť, ale celou jsme ji obešly, abychom se dostaly do interaktivního muzea talavery. To jsme chtěly navštívit, ať o té typické puebelské talaveře zjistíme víc. Slovo "interaktivní" navozovalo, že to bude zajímavé. Muzeum rozhodně zajímavé bylo, to se musí nechat. Ale vůbec se nepodobalo tomu, co jsme čekaly.

Už když jsme procházely uličkami Puebly a GPS nám říkala, že se k muzeu blížíme, nepřipadalo nám to tak. Ocitaly jsme se stále v menších uličkách lemovaných rodinnými domky a užuž nám připadalo, že skončíme ve slepé ulici a budeme se muset vracet. Nic ani nenaznačovalo, že by tam bylo nějaké interaktivní muzeum. Ale nakonec jsme jeden domeček odhadly, že by to mohl být on, protože byl obložený talaverou. Vstoupily jsme dovnitř a bylo to něco mezi obchodem a dílnou, určitě to nepřipomínalo muzeum.

Za chvíli se nás ale ujala nějaká paní, přivítala nás, poptala se nás, odkud jsme, a stručně jsme si popovídaly o dějinách Evropy. Pak nás postupně provedla třemi patry "muzea", kde nám vysvětlovala, jak se pravá talavera vyrábí. Byla to ve skutečnosti dílna, kde se opravdu talavera vyráběla a prodávala, takže jsme viděly přímo řemeslníky v akci.

Talavera (nebo aspoň její náhražka) je v Pueble všude

V dolním patře se zpracovávala hlína. Tu bylo potřeba ve vodě vyčistit od kamínků a dalších nečistot a potom ušlapat. Nachystaná hlína se potom balila do balíků.

Hlína se musí nohama pořádně zpracovat, aby v ní nebyly žádné bubliny

V druhém patře se hlína zpracovávala. Buď se jí plnily formy, nebo se z ní točily nádoby na hrnčířském kruhu. Po vytvarování musely výrobky vyschnout, než se vypalovaly. Vypálené výrobky potom měly oranžovou barvu.

Tady zrovna pán plní hlínou formu ve tvaru auta

A tady už vysychá z dvou polovin složené hliněné autíčko

Ve třetím patře se již vypálená talavera barvila. Pravá talavera má maximálně 7 barev, přičemž nejvýraznější je tmavě modrá. Ta je z takového materiálu, že po vypálení talaveru nejenom nabarví, ale lze i nahmatat - je vystouplá. Pokud byste si kupovali něco, co má víc barev, není to pravá talavera, ale obyčejná keramika.

No, musím říct, že ta paní, co nás provázela, byla tak přesvědčivá, že jsme nakonec jeden kus pravé talavery v tom muzeu taky koupily. Ale samozřejmě jenom proto, že byl v 50% slevě! A doufáme, že až s ním dojedeme domů, bude to pořád ještě jen jeden kus.

Všechno se maluje ručně. Tady zrovna kachličky podle předkresleného vzoru. Glazura, kterou se maluje, se vyrábí v domě naproti a před vypálením má skoro stejnou barvu jako hlína, takže vlastně až po vypálení se pořádně ukáže, co jste namalovali.

China poblana - socha slavné puebelské světice, která se sem dostala kdysi jako otrokyně unesená z Indie, ale v té době na tom obyčejní lidi nebyli ješt moc dobře se zeměpisem, takže jí říkali Číňanka. Takovéto její sochy z talavery jsou v celé Pueble tři.

Servis z talavery, ceny se pohybují v řádech tisíců

Šachy z talavery - myslím, že ty už by si ani Jakub asi nekoupil. Zobrazují bitvu u Puebly mezi francouzským vojskem vedeným císařem Maxmiliánem a mexickým vojskem vedeným Benítem Juárezem. Všechny figurky jsou udělané tak, aby se podobaly konkrétním osobám

Po muzeu talavery jsme se najedly a vydaly jsme se hledat další zajímavé muzeum: interaktivní muzeum bitvy 5. května. Abychom se k muzeu dostaly, bylo potřeba projít vstupem na pouť, který se ovšem platil. To jsme pochopitelně nechtěly, ale zjistily jsme, že jinak se tam prostě nedostaneme. No, nezbývalo než přesvědčit hlídače u vchodu (kterých tam jako obvykle bylo požehnaně), aby nás tam pustili zadarmo, když jdeme jenom k tomu muzeu. Podařilo se. Takže jsme tam došly, ale nemohly jsme najít vstup. Pak jsme zjistily proč: z důvodu poutě bylo zavřeno. Takže sice jsme jely autobusem zadarmo, ale měla ta pouť i svoje nevýhody.

Zavřeno

Na pouti, kam nás takhle na výjimku zadarmo pustili, jsme se samozřejmě nijak nezdržovaly, jen jsme jí čestně prošly na druhou stranu a šly jsme do naučného parku, který byl hned vedle.

Procházíme poutí

Já s největšími mexickými hrdiny

Toto asi nebude pravá talavera :-)

Park s těmito plasticky vyvedenými scénami připomíná různé důležité události v dějinách Mexika, ale hlavně tu bitvu 5. května. Pokud jste někdy zaznamenali, že Mexičané slaví nějaké "Cinco de Mayo", tak jde právě o tohle. Ve skutečnosti se tento svátek v Mexiku moc neslaví, ale hodně to slaví mexická komunita v USA. Francouzské vojsko v roce 1862 postupovalo Mexikem a bylo překvapivě poraženo mnohem menší armádou generála Zaragozy u Puebly. To sice nakonec nezabránilo Francii v obsazení hlavního města a dosazení císaře Maxmiliána, ale pro Mexičany to bylo velkým morálním povzbuzením. V této scéně zrovna přijíždí francouzská okupoační armáda...

...a tady už probíhá samotná bitva.

V celém Mexiku je asi jen jediný vlak pro pasažéry, a to na úplném severu ve státě Chihuahua, kde jde spíš o takovou turistickou vyhlídkovou jízdu než o normální dopravní prostředek. Jinak Mexičané vlaky nepoužívají a neznají. Proto nás překvapilo, když jsme se dozvěděly, že mexická revoluce v roce 1910 probíhala z celké části na trasách vlaků a ve vlacích.

Po projití naučného parku jsme si potřebovaly trochu odpočinout, tak jsme se na chvíli posadily na klidné místečko s výhledem na celou Pueblu. Pravda, byla tam "vysázená" umělá tráva, což trošičku kazilo dojem, ale jinak to tam bylo fajn.

Nápisy s názvem města na focení jsou v Mexiku naprosto běžné. Ovšem u tohoto nápisu byla speciální funkce, že stačilo zmáčknout tlačítko a vyfotil vás předem nastavený foťák, takže jste nemuseli prosit kolemjdoucí, ať vás vyfotí oni. Fotky potom měly jít stáhnout z jisté internetové stránky. Ale nikdo kromě nás si samozřejmě ty informace nepřečetl, takže všichni ostatní se tam fotili běžným způsobem. Taky se nám zdálo, že na nás divně koukají, když jsme se tam usadily a nikdo nás nefotil, jenom jsme nenápadně zmáčkly tlačítko, které tam bylo. No, je pravda, že ten skvěle vymyšlený systém nebyl funkční. Ale kdo to má zjistit, než ten, který si jako jediný ty informace přečte a vyzkouší to?

Ale pro jistotu jsme se nechaly taky vyfotit i kolemjdoucími...