Střípky VII

Kolik máte let? 

Otázka, na kterou se Češi neptají. Už vůbec ne holek. A už vůbec ne holek v našem věku. Tady se nás na to ale ptá každý a většinou je to tak druhá otázka, když se poprvé setkáme. Jak se jmenujete? A kolik vám je? Jako české holky samozřejmě nerady odpovídáme. Ale zdá se nám, že to berou za takovou samozřejmost, že už se nad tím nerozčilujeme :-) Ovšem někteří Mexičani nám řekli, že ani tady není slušné ptát se takhle otevřeně, kolik někomu je. Ale stejně to všichni dělají.

Kočárky? 

Už jsem psala o zdejších chodníkách. Asi je jasné, že kočárky se tady opravdu nevedou. Možná jsme sem tam nějaký někdy viděly, ale dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Přemýšlely jsme, jak se to tu tedy s dětmi dělá. Vypozorovaly jsme, že miminka se nosí na rukou v dekách (ne tedy na Cozumelu, tady je na to opravdu teplo) a když maminka s dítětem přijde do práce, nechá si ho třeba ležet vedle sebe a u toho prodává, žebrá nebo prostě dělá, co potřebuje.

Pod slunečníkem pán s miminkem v dece

Juego de pelota (v překladu míčová hra)

Juego de pelota je záhadná hra, kterou hrávali Mayové. Na několika místech se slavnými mayskými vykopávkami bylo nalezeno prostranství, kde se juego de pelota hrávalo. Cílem hry bylo prohodit míček kamenným kruhem připevněným ke zdi. Z různých nástěnných maleb se usuzuje, jaká byla asi pravidla hry. Hráči nosili chrániče na kolenech a bocích, protože pouze těmito částmi těla mohi odpalovat míč. Pravděpodobně byla tato hra spojená s náboženskými obřady - nehrálo se ani tak proti soupeři, jako pro poctu bohům. Po návratu z cest zpět na Cozumel zrovna na ostrově probíhaly oslavy 500 let od setkání španělské a mayské kultury, v rámci nichž každý večer prováděli rekonstrukci této hry. Jednou jsme se tam byly podívat a myslím, že to měli opravdu vymakané, včetně mayského obřadu, zpěvů a hry na nástroje. Na video ze hry se můžete kouknout zde.

V rámci festivalu jsme se taky zašly podívat na koncert zpěvačky Eugenie León.

Jak se servíruje jídlo v restauracích

V restauracích často dostanete hned, jak přijdete, nějaký předkrm. Někdy jsou to tortilla chipsy s nějakou salzou, jindy pečená cibule nebo pražené oříšky. Když si objednáte, stačí počkat "un minuto mexicano", jak nám jeden číšník vysvětlil, než vám donesou hlavní chod. Často když nesou jídlo více lidem k jednomu stolu, drží číšníci v ruce obrovský tác se všemi talíři a přes rameno mají skládací stoličku, kterou si u stolu rozloží a z ní potom servírují na stůl. Pivo nebo limonády (refresco) se servírují jen ve flašce, skleničku nedostanete. Zato se skoro všechno pije brčkem. Pokud si objednáte džus, aguu frescu nebo tak něco, dostanete to ve skleničce se spoustou ledu. V prvních měsících jsem si říkala, že to je prostě jen takový zdejší zvyk, ale s příchodem léta jsem pochopila, proč to tak je. Je takové horko, že se do každého pití dává led - a to nejen v restauracích, ale i kdekoliv na návštěvě, doma a podobně. Už i my si doma dáváme pití s ledem. Ke každému jídlu je taky důležité mít dostatek ubrousků. To hlavně v rychlých občerstveních a taqueríích, protože tacos a tortilly na všechny způsoby se jí rukou a je potřeba se potom otřít. Často třeba na trhu u stánků s jídlem mají i desinfekční gel na ruce, který můžete použít. Na jednom trhu nás obsluhovali velmi pečlivě, včetně nabídnutí gelu na ruce před jídlem a žvýkačky po jídle. Samozřejmě nám taky vždycky hned po příchodu ukážou nebo dokonce přisunou další židli, na kterou si můžeme dát batoh či tašku. A jedna specialita u bohatých mexických snídaní v restauracích: Pokud snídaně zahrnuje i kávu, většinou vám ji na požádání dolijí, kolikrát chcete. To by se asi v Česku nevyplatilo :-)

Money Bar

O jedné volné sobotě jsme si zase zajely šnorchlovat do Money Baru. Už to bylo potřetí, takže si myslíme, že  by se dalo říct, že už jsme tam skoro stálými zákazníky. I když tentokrát jsme si tam teda daly každá jenom džus. Nicméně vzhledem k tomu, že foukalo a nedaly se roztáhnout slunečníky na pláži, šly jsme tentokrát ke stolu pod střechu (palapu), kde byl stín. A tu jsme objevily zajímavou věc! Na stolech byly jakoby zalaminované různé mince či bankovky různých zemí světa. Tak možná proto se to jmenuje tak nepoeticky Money Bar.

Sobotní snídaně

Protože mexické snídaně, které nabízejí v restauracích, jsou super, rozhodly jsme se v sobotu, že vyzkoušíme jednu hezkou restauraci kousek od nás. Na snídani většinou chodíme v neděli po shromáždění, ale tahle restaurace je v neděli zavřená. Venku ale mají ceduli, kde mají vypsané, co všechno obsahuje jejich snídaně za pouhých 69 pesos. Vyzkoušely jsme a skvěle jsme se najedly.

Vajíčka, bageta, fazole, smažené banány a bramborová placička

Kromě nás v restauraci skoro nikdo nebyl, takže by člověk čekal, že objednávání a placení půjde rychle. Stálo nás to celkem 138 pesos a zaplatily jsme pětistovkou, protože jsme potřebovaly rozměnit. Číšník peníze odnesl a my čekaly na vrácení. Pět minut uběhlo a začaly jsme vtipkovat o tom, že si možná myslel, že dostal hodně velké dýško. Deset minut uběhlo a číšník prošel kolem a ujistil nás, že na vrácení peněz se pracuje. Když uběhlo zhruba tolik času, kolik jsme předtím strávily jídlem, konečně nám donesl peníze. Dvě padesátipesové a čtyři dvacetipesové bankovky, čtyři dolary a pěknou hromádku mincí. Musely jsme se opravdu smát, když jsme si představily, jak těch dvacet minut všichni zaměstnanci restaurace hledali po kapsách, jestli ještě mají nějaké drobné, aby nám mohl vrátit, a někdo vyběhl na ulici a obešel pár obchodů, aby se pokusil rozměnit. Jako dýško jsme jim nechaly dolar, protože co my tady s dolarem?

Sprcha

Ve všech bytech a domech, co jsme navštívily kdekoliv v Mexiku (včetně našeho bytu), byl vždycky spojený záchod a sprcha v jedné místnosti. Vany se tady nevedou, všichni mají sprchu, a to tu, co na vás stříká zvrchu, nemůžete si ji vzít do ruky. Ovšem osprchovat se se řekne "baňarse" - čili jako koupat se. Slovo "ducha" - sprcha tu vůbec nepoužívajíí. Pokud už chtějí nějak vyjádřit přímo tu věc - sprchu, řeknou "regadera", pod čímž si já představím spíš konev na zalévání, ale v podstatě se moje představa zhruba shoduje s tím, čím se tady sprchují. 

V našem bytě vždycky teče chvíli vlažná voda, než odteče, a potom máme teplou. Teplotu nemůžeme nijak regulovat - ať bychom chtěly studenou či horkou, prostě s tím nic neuděláme, je tam jenom jeden kohoutek. Zvykla jsem si na to a vždycky jsem si prostě chvíli počkala na tu teplou, protože se mi logicky nechtělo do studené. Pak jsem se v klidu osprchovala. Poslední dobou se to ale změnilo. Teď, když jdu do sprchy, snažím se celá se osprchovat, než začne ta teplá voda! Ta už vůbec neosvěží. 

V první půlce našeho pobytu tady jsme si dávaly běžně jednu sprchu denně, výjimečně dvě. Poslední dny je tady tak teplo, že už jsme to přestaly počítat. Ráno, po práci, během odpoledne, před večerním programem, před spaním, prostě kdykoliv to jde. Ono to osvěžení ze sprchy je tak na 10 minut, než se zase člověk začne potit. To si jenom tak sedíme a čteme a přitom z nás prostě teče pot. 

Samozřejmě skoro každý kromě nás má doma klimatizaci. Ale občas se může pokazit nebo nejde elektřina. Isaí nám poradil, jak se v takovém případě dá večer usnout. Po sprše se člověk úplně neutře, dá si pyžamo na mokré tělo a usne dřív, než stihne uschnout. Pokud se pak horkem neprobudí, může klidně spát až do rána. Přímo takhle jsme to zatím nedělaly, ale mám jedno tričko, to nejtenčí, ve kterém většinou trávím odpoledne doma. Každý den si ho samozřejmě zpotím, a to hned. Protože tak často nepereme, většinou si ho pak jenom propláchnu vodou. Dám ho uschnout a než je celé suché, zase si ho oblékám, aby mi při usínání nebylo vedro. Ještě to tak nedělám každý den, ale už pracuju na výpočtu, kolik hodin před spaním je potřeba ho vymáchat.

A ještě jedna kuriozita. Doma, když vylezu z vany či sprchy, přirozeně se chci obléct. Je mi zima. Tady ne. Ta chuť obléct se po sprše prostě nepřijde. Takže se oblékáme jen z nutnosti, rozhodně ne proto, že by nám tak bylo příjemněji :-)

Příliv a odliv

Jelikož jsme obklopeny mořem, po čase jeho sledování nám došlo, že jsme si nikdy nevšimly rozdílu mezi přílivem a odlivem. Proto jsme začaly hledat, jestli tady příliv a odliv vůbec je (musí být přece všude, ne?). Ukázalo se, že je, ale tak malý, že si ho opravdu ani nevšimnete. Rozdíl mezi výškou přílivu a odlivu je tu asi tak 15 cm. Viz mapu dole - modré oblasti jsou ty s nejmenším rozdílem mezi přílivem a odlivem, červené s největším.

Katčiny hodiny 

Protože mít na ruce hodinky je pro mě zásadní v organizaci času, nepotěšilo mě, když jsem jednoho dne zjistila, že se mi zpozdily a potom i úplně zastavily. Naštěsté nám naši mexičtí známí poradili, kde najít hodinářství. Ukázala jsem tam paní hodinky, řekla, že mám asi vybitou baterku, a ona mi za 50 pesos prodala novou. Hned večer jsem bohužel zjistila, že baterkou to nebylo - hodinky zase nešly. Proto jsem se tam druhý den stavila znovu. Tentokrát pan hodinář Antonio (nejspíš syn té paní) se na hodinky koukl a řekl, že do druhého dne je vyčistí. Druhý den už si nás pamatoval a za 50 pesos mi dal vyčištěné hodinky. Další den ráno ale opět nemilé překvapení - hodinky zase nejdou. Protože Lenka dopoledne vždycky potřebovala můj mobil, musely jsme to dělat tak, že já jsem jí dala mobil a ona mně svoje hodinky. Hodinář se na mě to odpoledne soucitně podíval a ptal se - co se stalo? Hodinky si vzal a říkal, že si pro ně mám přijít za půl hodiny. Jenže za dva dny se hodinky opět zastavily! To už jsme byly v hodinářství stálými zákazníky. Pan hodinář se na nás z dálky smál a řekl, že mi tedy vymění celý hodinový strojek. Vše za těch původních 50 pesos. Od té doby už mi hodinky jdou, i když jsem se dvakrát lekla, když jsem zjistila, že se o pár minut zpozdily. Naštěstí se pak zase vzpamatovaly, takže jsem nemusela do hodinářství znovu.