Všichni už jsou v Mexiku...: Tortilly, papričky, limetky a spousta složitých názvů

Mexická kuchyně patří mezi nehmotné památky UNESCO. Snad každý Mexičan, kterého jsme potkaly, se nás s hrdostí v hlase zeptal, jak nám chutná mexické jídlo. Chutná. Zatím nám chutnalo skoro všechno, co jsme zkusily, a nutno dodat, že jsme toho zkusily už hodně. Mexičané totiž mají nepřeberné množství jídel zcela jiných, než jsou naše, a jelikož je to obrovská země, v každém regionu se jí něco jiného.

Většinu lidí napadne, že mexická jídla jsou plná chilli papriček a hodně ostrá. My jsme ale zjistily překvapivou věc - do všeho se nedává chilli, ale limetková šťáva. Používá se na všechno! Zhruba asi jako v tomto videu.

Limetce se tady říká limón. A citronu se říká lima. Ve španělské španělštině je to naopak, ale co se dá dělat, Mexičanům to nevysvětlíte, že to vlastně říkají špatně. Žlutý citrón je pro ně ale úplná exotika. Nedávno se mě děti ve školce ptaly, co to je, když ho našly v krabici s umělým ovocem. (To je mimochodem taky zajímavá věc. Že máme umělé ovoce ve školce, to je docela i pochopitelné. Ale spousta lidí ho zde, v zemi oplývající ovocem všeho druhu, má doma. Prostě jen tak, jako dekoraci.)

Pálivé papričky se samozřejmě taky používají. Jen my se jim vyhýbáme, co to jde. Pálivou červenou a zelenou salsu, kterou nám vždy nabídnou, vracíme netknutou. Do hodně jídel se přidávají papričky jalapeňo. Taky jsme ochutnaly omáčku chipotle. Králem mezi pálivými omáčkami jsou pak papričky habanero.

Většinu věcí nakoupíte na trhu. Tady pár fotek z našeho průzkumu trhu v Cholule.

Nejdřív se mi zdálo zvláštní, že tady mají opravdu v každém městě trhy. Ale asi je spíš zvláštní, že v Evropě trhy nemáme, když skoro všude jinde na světě to tak funguje.

Rajčata nás tady překvapila spíš nemile. Je jich tu spousta a jsou levná, ale chuťově nic moc. Tato jsou tzv. salátová, mají podlouhlý tvar a většinou i v obchodě je rovnají pěkně jedno vedle druhého. I tyhle i další druh (kulatá) se podle nás spíš hodí na vaření než k jídlu jako čerstvá. Ale aspoň toho vaření z rajčat si Zato vaření z rajčat si tady užíváme.

Tomatillos - malá rajčátka, která se používají na přípravu zelené salsy

Huitlacoche - zvláštní houba, kterou Mexičané bez obav plní tortilly, přestože se jedná o kukuřičnou sněť

Takové "domácí nanuky" tady hodně letí a prodávají se různě na ulicích, trzích atd.

Guanabana - je na našem seznamu, co jsme ještě neochutnaly

Manga jsou perfektní. Nejsou moc drahá a je jich tu sposta. Na obrázku vidíte žlutá manga, která jsou sladší a chutnější než zelená. Na rozdíl od nás je Mexičané jí posypané solí a chilli.

Guayaby - ovoce, které se k nám vůbec nedováží, asi by nepřežilo cestu. Vypadají zhruba jako malá jablíčka, jsou sladkokyselé, nemají ohryzek, ale tvrdá malinká semínka, která se dají spolknout. Velmi příjemně voní.

Ovocný koš by byl asi nejideálnějším dárkem z Mexika, ale bohužel tohle opravdu do Česka nedopravíme.

Kuřecí maso je tady žluté. To proto, že kuřata jsou krmena kukuřicí.

Když jsme po Mexiku trochu cestovaly, měly jsme vždycky takový myšlený seznam jídel, které nám někdo řekl, že musíme tam a tam ochutnat. Salbutes, panuchos, papadzules, enchiladas, picadas... Jak jsme ale ochutnávaly a ochutnávaly, většinou jsme si moc dlouho nezapamatovaly, jak se jmenovalo to, co jsme zrovna jedly, a jaký v tom byl rozdíl oproti všemu ostatnímu.

Základem většiny těchto jídel jsou tortilly. No a ty můžou být třeba smažené, pečené, tenké, tlusté, trochu jinak tvarované, na nich zase může být maso, zelenina, fazole, nějaká omáčka, sýr... A každá z těchto kombinací pak znamená jiný název jídla typického pro nějaký region. Asi tak, jako bychom my měli speciální názvy pro světlý či tmavý chleba se sýrem, se salámem, s rajčetem, s marmeládou...

Tohle jsou například tlayudas - křupavé podlouhlé placky s nopály a sýrem

A tohle je huarrache (ale tady konkrétně se psalo guarrache) - taky křupavá podlouhlá placka, ale na ní je kobása, zelí a sýr.

Tyhle tortillky s trochu zvednutým okrajem se jmenují sopes. Když nám byly doporučeny jedním Mexičanem, myslely jsme, že říká "sopa de pollo", tedy kuřecí polévka. Objednaly jsme si a čekaly na pořádné jídlo, ale pak se číšník objevil jen s nějakými tortillami. Až pak jsme pochopily, že sope je úplně něco jiného než sopa.

Vlevo gordita, která se už při výrobě udělá tlustší, a vpravo picada - což je taky tortillka se zvednutým okrajem a vlastně je to úplně to samé jako sope, jenom ve Veracruzu se tomu říká picada a má se za to, že je to přesně tamější typické jídlo

Plněné housce se říká obvykle torta. Ve většině stánků si můžete vybrat, jestli chcete tortu nebo hamburguesu - na hamburger se použije jiná houska i jiná náplň. A konkrétně tato plněná houska se nejmenuje torta, ale cemita - což je zase typické pečivo se sezamovými semínky, které se jí v Pueble.

Pokud jíte v mexické restauraci nějaké jiné jídlo než "antojitos", tedy jídlo z tortill, stejně tortilly na přikusování vždycky dostanete. Náš zvyk jíst k masu nějakou přílohu a případně zeleninovou oblohu tady vyznívá dost fádně. Když jsme jedněm známým udělaly smažený sýr s brambory, nechápali, že to je všechno, že k tomu jen tak sníme ty brambory nic dalšího.

Správní Mexičani ke smažáku s brambory přikusují tortillu a zapíjí to Coca-Colou

V restauracích tady většinou dostanete kromě toho, co si objednáte, nějakou fazolovou pastu nebo guacamole s tortilla chipsy, salát z rajčat a cibule zvaný pico de gallo, na talíři jako přílohu kopeček zeleninové rýže a k dojezení ještě ty tortilly.

Rýže, limetky a v ošatce pod utěrkou čerstvě ohřáté tortilly

Dostalo se nám výjimečné příležitosti naučit se dělat tortilly. Pastorka Yesenia kvůli našemu soukromému kurzu "tortilování" (mají na to speciální sloveso "tortear") pozvala svou maminku, aby nás to naučila. Myslím, že nám to docela dobře šlo. Jediné, co nám dělalo potíže, bylo obracení tortill na comalu, železné pánvi, kde se tortilly nad plamenem pečou bez tuku. Obrací se to totiž rukou - normálně placku chytnete a obrátíte. Jenže přitom se samozřejmě dotknete i rozpáleného kovu. Maminka Yesenie to dělala bez nejmenších potíží. Yesenia nám ovšem prozradila, že když to dělá ona, "podvádí" a obrací obracečkou. Jenže ten správný tradiční způsob je otáčet je rukou. Pokud ale budeme někdy doma nějaké tortilly dělat, tradiční stejně nebudou. K jejich výrobě se totiž nepoužívá jen obyčejná kukuřičná mouka, která jde sehnat i u nás, ale hlavně tzv. "masa". Jde o hmotu získanou z kukuřičných zrn, která se vaří s vápnem a potom se oloupou a rozemelou. Nebo alespoň takhle nějak jsme jejich španělské vysvětlení pochopily. Když jsme říkaly, že to asi u nás neseženeme, hrozně se divili, jak to, že nemáme masu, když máme kukuřici.

Takhle krásně kulatá má být tortilla

Snažíme se...

Smažení tortill na comalu

Když se na tortille nafoukne velká bublina, "oyeja", je hotovo. Když se dlouho nenafukuje, pomůže se tomu stlačením papírovým ubrouskem (jak to funguje, to je nám záhadou)

A s tímhle jídlem jsme si čerstvé tortilly (to je to zabalené v ubrousku) dali

Najíst se v Mexiku opravdu není problém. Restaurace a různá rychlá občerstvení či lidi s pojízdným krámkem jsou doslova na každém rohu. Zároveň bychom v chudé zemi nečekaly, že hodně lidí toho neustále využívá, doma vůbec nevaří a vždycky se jdou někam najíst. Jasně, dát si pár tacos je docela levné, ale stejně je přece levnější si uvařit něco doma. Daniel, u kterého jsme bydlely v Pueble, nám řekl, že vůbec nevaří ani nemá doma žádné pořádné kuchyňské náčiní. S těmi pár kusy nádobí, co jsme našly, jsme mu jeden večer uvařily těstoviny s rajčaty a druhý večer smažený sýr s brambory. "Vy Evropani jste zvyklí hodně vařit, že?" Vysvětlily jsme, že na jídlo ven opravdu chodíme spíš výjimečně, protože to docela leze do peněz. Že si do restaurace zajdeme třeba jen párkrát do roka. Podivil se, jak se tedy ty restaurace všechny uživí, když do nich lidi tak málo chodí? "No, protože u nás nemáme třeba pět restaurací na jednu ulici, ale jednu restauraci na pět ulic."

Přemýšlely jsme, jak to přesně funguje - Mexičani jsou hrdí na svou národní kuchyni, ale vlastně málokdo si doma vaří. Daniel se ovšem zmínil, že jeho máma vaří výborně. Taková mexická máma podle nás navaří pro celou rodinu a když už je v tom, uvaří toho o něco víc a před dům si napíše ceduli, že prodává tamales nebo cochinitu pibil. A zanedlouho jsme si svoji domněnku ověřily, když jsme se ocitly na druhé straně tohoto procesu. V obou mexických sborech, kam chodíme, mají totiž vždycky v neděli po shromáždění občerstvení. Ne buchty a kafe, jak jsme zvyklí my, ale něco z těch jejich plněných tortill. Stojí to třeba 10 pesos, většina lidí si to zabalí na doma a odejde. Pár lidí tam zůstane u stolu a sní si to. My vždycky zůstáváme taky, protože tak máme příležitost popovídat si s lidmi. Kromě nás ale většinou zůstane tak hlavně pastorova rodina. Jí svoje quesadilly a sedí přitom u stolu na širokém chodníku před sborovou budovou. Najednou prochází kolem nějací kluci s florbalkami a ptají se, co se tady prodává, a kupují si taky pár quesadill. A my dvě se cítíme hrdě, protože poprvé nejsme ti, co se vetřeli na rodinnou párty, aby si něco koupili, ale ti, co už tam patří.

Protože jídlo je častým předmětem hovoru s Mexičany, snažíme se taky dát něco k lepšímu z české kuchyně. Většinou je zajímá, co vlastně jíme, když nemáme tortilly. Překvapuje je, že jíme jako přílohu brambory. Nás zase překvapuje, že oni brambory skoro nejí, když k nám se dostaly z Ameriky. Některá jídla jsme se svým přátelům pokusily uvařit i tady. Ale jelikož ke klasické české kuchyni zase tak moc netíhneme, masu neholdujeme a nemáme doma troubu, vařily jsme jen bramboráky a smažený sýr. Naším nejnovějším nápadem byly ovocné knedlíky. Borůvky nebo jahody by nás tady vyšly draho, ale s mangem a ananasem byly výborné. A naši strávníci byli velice vděční, napsali si recept a ptali se, kdy zase něco uvaříme.