Nejvyšší vrchol Mexika, Pico de Orizaba neboli Citlaltépetl, měří asi 5636 metrů. Samozřejmě je možné jít na jeho vrchol, akorát k tomu potřebujete vybavení a asi 3 dny. Což jsme neměly. Tak jsme opět rozumně zhodnotily, že to nějak oželíme. Ale když už jsme tak blízko, plánovaly jsme zahlédnout ho aspoň z okénka autobusu. Předcházel tomu ovšem celý den, který jsme strávily převážně na cestách. Takže pěkně popořádku.
Ve čtvrtek ráno nás Eduardo zavezl autem do Puebly. Cesta autem byla samozřejmě mnohem rychlejší než by bylo jet autobusem, takže jsme tam byly zhruba za hodinu a půl. Byly jsme rády, že to tak vyšlo, že nás tam hodil, když tam stejně potřeboval jet. Jel ovšem na sever Puebly a my jsme měly svoje věci, které jsme si potřebovaly vyzvednout, doma u Daniela na jihu města. Abychom se dobře zorientovaly, vysadil nás Eduardo kousek od autobusového nádraží CAPO. Věděly jsme, že nám stačí nasednout do colectiva číslo 21 a jet a jet. Jenom jsme nechtěly nastoupit na špatný směr, tak jsme se radši 2x zeptaly, ze které strany silnice pojede číslo 21 směrem do centra či na jih. Dvakrát jsme taky dostaly odpověď a pokaždé jinou. Ale ten druhý pán vypadal, že to opravdu ví, takže jsme daly na jeho radu a nastoupily jsme správně. Colectivo bylo v pohodě, obě jsme celou dobu seděly, jenom to prostě trvalo hodinu a půl, než jsme dojely! Bylo to v podstatě skoro z konečné na konečnou. Takže nutno podotknout, že to bylo jistě velmi dobře investovaných 5,5 pesos. Stačí jednou zaplatit a můžete se vozit doslova jak dlouho chcete.
U Daniela doma jsme strávily asi půl hodiny. Vzaly jsme si věci, nechaly jsme mu tam pozdrav a suvenýr ze Zacatlánu de las manzanas a hlavně jeho klíče od bytu. Daniel sám byl v práci, tak jsme se s ním rozloučily aspoň takto. A za chvíli už jsme zase nasedaly na colectivo číslo 21. Do centra to bylo "jen" třičtvrtě hodiny. A cestu už jsme znaly, takže jsme bez problémů vystoupily kousek od centra.
Na programu byl především nákup suvenýrů. U stánků s uměleckými a řemeslnými výrobky, či prostě jen se suvenýry, jsme strávily dost času, abychom mohly udělat nákup podle nejlepší nabídky, nejlepších cen a samozřejmě zkusit i trochu smlouvat. Když jsme byly s nákupem spokojené, zbývaly nám do odjezdu autobusu asi 3 hodiny. Vzhledem k délce trvání cest colectivem a ceně naší již koupené jízdenky do Veracruzu jsme si chtěly dát na cestu na nádraží dostatečnou rezervu.
Usoudily jsme proto, že nestihneme jít se najíst na výborný "trh chutí" (mercado de sabores), kde jsme jedly předchozí den. Našly jsme v mapě další místo označené slovy "zde se dá najíst" a šly jsme tam. To nás ale dost zklamalo, protože tam byly jenom asi 4 drahé restaurace. Tak jsme odjely k autobusovému nádraží s tím, že se najíme na trhu, který je vedle něho. Tam nám hodnou chvíli trvalo najít oddělení, kde se vařilo, ale zato jsme ochutnaly zdejší typická jídla mole poblano a mole de panza.
 |
| Mole poblano - puebelská omáčka s kusem masa, posypaná sezamovými semínky |
 |
| Mole de panza - další druh omáčky (pikantnější), s "bříškem" - opravdu to tak vypadalo i chutnalo |
 |
| Typické místo k jídlu na mexickém trhu |
No, a po jídle už jsme se odebraly na autobusové nádraží, kde jsme krásně s rezervou stihly náš autobus. Schválně jsme chtěly jet přes den, abychom tu Orizabu viděly. Zarezervovaly jsme si sedadla vlevo, protože právě tam být mělo Pico de Orizaba. Od začátku cesty jsme pořád vyhlížely z okna a těšily se, až nejvyšší mexickou horu uvidíme. Za půlkou cesty začalo silně pršet a přehnala se kolem nás bouřka. Viděly jsme jen mlhu a déšť. Když se to přehnalo, Katka se podívala na mobilu na GPS a zjistila, že jsme právě projely kolem Orizaby. Takže naplánované to bylo dobře, jenom v tom haprovalo to počasí.
 |
| A takhle Orizaba vypadá, když je vidět |
Žádné komentáře:
Okomentovat