Ciudad de México - po stopách stavitelů pyramid, Masaryka, Fridy Kahlo a císaře Maxmiliána...

Když jste pět měsíců v Mexiku a snažíte se za tu dobu obsáhnout ty hlavní turistické atrakce, lezete na jednu pyramidu za druhou. Je zajímavé, že skoro všechny předkolumbovské národy v Mexiku měly takový zajímavý zvyk stavět pyramidy. Proč zrovna v Evropě nestavěl pyramidy nikdo?

My jsme usoudily, že ani starobylé město Teotihuacán na sever od Ciudad de México nemůžeme vynechat. A i když to byly zase jenom pyramidy, nelitovaly jsme. Tohle město, které postavil dávný neznámý národ a opustil ho dlouho před příchodem Aztéků, bylo zase jiné než ty, které už jsme viděly, a navíc jeho součástí byla vysoká pyramida, na kterou bylo povoleno vylézt.

Na doporučení jsme přijely ráno, kdy místo ještě není plné turistů. Byl to zvláštní pohled na tu obrovskou prázdnou pláň s monumentálními stavbami. Ale do hodiny už se to všude hemžilo barevnými postavičkami a z dálky jste viděli proud lidí, kteří chodili po schodech na pyramidu a zase dolů.

Teotihuacán zatím bez lidí

Hadí hlavy - oblíbená výzdoba pyramid

Před námi se tyčí pyramida Slunce (vpravo) a pyramida Měsíce (vlevo vzadu)

Pyramida Slunce - prý třetí největší pyramida na světě (po Cheopsově pyramidě v Egyptě a pyramidě v Cholule, kterou navštívíme o pár dní později), měří 65 m do výšky a může se jít až nahoru

Výhled z pyramidy Slunce

A takhle to vypadá nahoře - člověk by čekal nějakou špičatou špičku a ono nic

Tzv. Cesta mrtvých - asi 2 km (původně prý 4 km) dlouhá obrovská "ulice", kterou takhle pojmenovali Aztékové, protože postranní malé pyramidy mylně považovali za hrobky

Prostě vyprahlá planina a najednou pyramida. Aztékové museli být docela překvapení, když to tady našli.

Za Lenkou je pyramida Měsíce, která je menší než pyramida Slunce a návštěvníci můžou jen na spodní plošinu

Výhled z pyramidy Měsíce na konci Cesty mrtvých - prostě Teotihuacán je úžasně fotogenické místo

Protože jsme v Teotihuacánu byly ráno, odpoledne nám zbyl čas na další prozkoumávání centra města a večer jsme se zastavily na Plaza Garibaldi. Tohle náměstí je známé mexickou dechovkou mariachi. Dechové soubory rozhodně v Mexiku nejsou oblíbené jen u starší generace - mariachi prostě patří k jakýmkoli oslavám, narozeninám, svatbám a rodinným posezením. A podobnost s českou dechovkou možná není náhodná - povídá se, že dnešní podobu mexické národní hudby silně ovlivnili čeští muzikanti, kteří sem v 19. století přijeli s habsburským císařem Maxmiliánem.

Nevěděly jsme, co přesně se bude na náměstí dít, ale vypadalo to slibně - ze všech stran se sem postupně scházeli hudebníci v typických velkých kloboucích a bílých či černých oblecích. Posadily jsme se na lavičku a čekaly, kdy to začne. Až potom jsme zjistily, že nic nezačne - že hudebníci budou hrát, jen pokud si je někdo najme a zaplatí jim. To my jsme dělat nehodlaly, ale měly jsme štěstí - hned na vedlejší lavičce seděla rodina, která si jednu skupinu hudebníků objednala. Pokud by Mexičané chtěli pozvat nějakou kapelu třeba na rodinnou oslavu, najdou je právě tady, můžou si je poslechnout a rovnou se s nimi domluvit na další spolupráci.

Docela jsme tam zapadly

Socha typického hudebníka

Tak kdo si nás najme? Zahrajeme vám Malagueñu nebo México lindo

Druhý den ráno jsme vyrazily po stopách dalších zajímavých vztahů mezi Mexikem a Českem, a sice na Avenidu Presidente Masaryk. Opravdu, taková ulice se v Ciudad de México nachází. A není to jen tak ledajaká ulice - nachází se v moderní části města a je lemována výstavními budovami a luxusními butiky. Pravidelně prý bývá zařazována na seznam nejdražších ulic světa. Nás na ní samozřejmě nelákaly drahé obchody, ale socha legendárního československého prezidenta.

Mexický prezident ve 30. letech Lazaro Cárdenas patřil k Masarykovým obdivovatelům a s československým prezidentem si dopisoval. Ulici po něm nechal pojmenovat v roce 1936, tedy ještě za Masarykova života. Mexiko, které v té době poskytovalo azyl mnoha osobnostem utíkajícím z Evropy před předválečnými diktaturami, se tím přihlásilo k Masarykovým myšlenkám demokracie. Získat prezidentovu sochu se Cárdenasovi tehdy nepodařilo, nakonec ji sem dodalo české ministerstvo zahraničí až v roce 2000.

Masaryk je tady v dobré společnosti

A tady je ta socha - mimochodem úplně stejná, jakou najdete před Pražským hradem, protože je odlévali současně

Po prohlídce Masarykovy ulice jsme se chtěly vydat do Palacio Nacional - národního paláce čili něco trochu jako náš Pražský hrad. Kromě toho, že je to národní palác, nejzajímavějšími věcmi, které najdete uvnitř, jsou nástěnné obrazy Diega Rivery a zvon, na který zvonil Miguel Hídalgo, když v roce 1810 vyhlásil nezávislost Mexika na Španělsku. Palacio Nacional se nachází v úplném centru a vlastně tvoří jednu stranu Zócala. Chtěly jsme tam jít už dávno, navíc když vstup je zdarma, ale zpočátku jsme nemohly přijít na to, kudy se jde dovnitř, protože po celé délce se táhnou zábrany a stojí tam ozbrojení vojáci. Až potom nám naše průvodkyně Ana ukázala vstup z boku. Tam stačí jen ukázat doklad totožnosti a můžete jít. Protože tam ale byla dlouhá fronta a to ukazování dokladu se zdálo trvat hrozně dlouho, rozhodly jsme se jít jiný den. V pondělí jsme to jen zkusily - podle našeho očekávání ale v pondělky je zavřeno. Nicméně zítra bude otevřeno, řekl nám sekuriťák u vchodu. V úterý tedy, poslední den, kdy jsme to mohly stihnout, jsme znovu stály před Palacio Nacional - a nevěřícně pozorovaly vojáky a lidi v oblecích, jak chodí dovnitř, a fronta s doklady totožnosti nikde. Prezidentská událost, dnes je zavřeno, přijďte zítra. A tím skončila neslavně naše snaha podívat se do Palacio Nacional. Takže pokud se ještě někdy podíváme do Ciudad de México, program máme jasný.

Mrzelo mě ale, že neuvidíme nástěnné malby Diega Rivery. Ne že bych se zase tak zajímala o umění, ale považovala jsem to za něco, co by člověk v Mexiku vidět měl, už z toho důvodu, že Diega Riveru mají Mexičané na pětsetpesové bankovce. Proslavily ho obrovské nástěnné malby na veřejných místech, které byly programem, jak seznámit tehdy z velké části negramotný lid s mexickými dějinami a kulturou. Tak tomu říkám užitečné umění. Naštěstí Palacio Nacional není jediným místem v Ciudad de México, kde je můžete vidět. Takže my jsme rovnou vymyslely alternativní plán a vydaly jsme se hledat Secretaría de Educación Pública. Zvenku to byla naprosto nevýrazná budova, ale uvnitř jsme našly obrovské nádvoří celé pomalované vzdělávácími obrazy.

i

Nádvoří Secretaría de Educación Pública

"Hrnčíři"

"Vesnická učitelka"

Takhle se restaurují malby

"Stužkový tanec"

Protože malby vznikaly po změnách docílených tzv. mexickou revolucí v prvních desetiletích 20. století, revoluce a vítězné společenské vrstvy jsou v nich oslavovány, aby nikdo nemohl zapomenout, co si mexický lid vydobyl. A Rivera do nich samozřejmě promítá také své socialistické smýšlení, takže srpy a kladivy a idealistickými nápisy se to tam jenom hemží.

"Ta pravá civilizace bude harmonie lidí s půdou a lidí mezi sebou"

Diego Rivera žil se svou manželkou Fridou Kahlo ve čtvrti zvané Coyoacán - a tam jsme se také odpoledne vydaly, protože každý den v 15 hodin se tam koná další Free guided tour.

Tenhle kostel prý vystavěli rodiče, kteří měli dceru na vdávání, která se pořád nevdávala. Pomodlili se proto k jakémusi svatému, aby se dcera vdala. A slíbili, že když se vdá, postaví mu kostel. Co to bylo za svatého, to si nepamatuju, ale v Mexiku je prý známý mezi mladými dívkami - koupí si jeho sochu a postaví ji hlavou dolů, modlí se k ní, aby je někdo pozval na rande, a když se jim to splní, obrátí ji zase normálně na nohy.

Jedna z posledních "řek", které zbyly v Ciudad de México. Všechny ostatní jsou dávno schované pod dlažbou ulic a připomíná je jen to, že ty ulice se jmenují "río" (řeka).

V tomhle domě prý možná kdysi žil Pedro de Alvarado - Cortésův společník, který ovšem v Cortésově nepřítomnosti naštval Aztéky tak, že po svém návratu musel Cortés jejich město srovnat se zemí. Dneska je tady zvuková knihovna - pokud máte vlastní přehrávač, můžete si sem přijít nastudovat všechny zvuky, které generace před vámi nashromáždily - třeba projevy Porfiria Díaze nebo zpěv vzácných  ptáků.

Panna Marie Guadalupská - mexický náboženský fenomén

Spousta lidí tady ani tak nevěří v Boha, jako právě v tuhle panenku Marii. Možná si řeknete, že panna Marie byla jen jedna, ale pro Mexičany to tak rozhodně není. Tahle je totiž snědá a vypadá jako Mexičanka. V roce 1531 se zjevila domorodci Juanu Diegovi a řekla mu, že na místě zjevení mají nechat vystavět kostel. Biskup mu to samozřejmě nevěřil, ale panna Marie na potvrzení způsobila zázrak - na vrcholku kopce vyrostly růže, které měl natrhat a donést biskupovi. Juan Diego to udělal a co se nestalo - když vysypal růže ze svého pláště, na plášti se najednou objevil obraz panny Marie. Ten byste dnes našli v bazilice v Ciudad de México a jsou mu přisuzovány všelijaké speciální vlastnosti. Vatikánu trvalo přes dvě stě let, než uznal zjevení za platné, ale mezi mexickými domorodci to způsobilo velký příklon ke katolickému náboženství - když se panna Marie zjevila speciálně Mexičanům, vypadala jako indiánka a mluvila aztécky.

Naše průvodkyně nám ale předložila i druhou verzi příběhu - že totiž ke zjevení došlo zcela příhodně na kopci Tepeyac, kde podle Aztéků sídlila bohyně plodnosti a bohyně země. A že tedy kult těchto bohyní se Španělé rozhodli přetavit v kult uctívání "křesťanské" panny Marie, takže si vymysleli historku o domorodci a zjevení a pokřesťanštění Mexika hned šlo o poznání rychleji.

Axolotl - tohle zvláštní zvíře pochází z Mexika a jezero Xochimilco je jeho jediné přirozené životní prostředí na světě

Socha Diega Rivery a Fridy Kahlo

A tady už jsou Diego a Frida. Jejich vztah byl dost zvláštní. Když se brali, říkalo se prý, že slon si bere kuřátko, protože Diego byl tlustý pán v letech a Frida byla útlá mladá dívka. Rivera trápil Fridu tím, že měl spoustu milenek, takže ona mu to začala oplácet a hledat si milence. Ale největší úlet byl, když si Frida začala se Lvem Trockým - Riverovým blízkým přítelem, kterému Mexiko poskytlo za vlády prezidenta Cárdenase politický azyl a Rivera ho i s manželkou ubytoval u sebe doma. Poté byl ovšem Trocký z domu vykázán a přestěhoval se do jiného domu v Coyoacánu, kde byl nakonec zavražděn agentem NKVD. Vztah dvou nadaných malířů Diega a Fridy ovšem dospěl do bodu, kdy nedokázali žít spolu ani bez sebe, a tak se nakonec rozhodli postavit si dva domy vedle sebe spojené mostem, který jim umožňoval kdykoli se navštěvovat - a nebo nenavštěvovat. V tom domě je dnes muzeum, které my jsme ale viděly jen zvenčí.

Tzv. Modrý dům - muzeum Fridy Kahlo

Nádvoří kulturního domu s uměleckou školou

Kostely tu prý mají takovou zajímavou tradici - když jsou zasvěcené mužskému svatému, mají jednu věž, a když ženské osobě, mají věže dvě. Tenhle kostel je ale výjimka, protože je zasvěcený sv. Kateřině a kdysi měl dvě věže, ale jedna spadla, takže dnes má jen jednu.

Uhodnete, k čemu sloužila tahle železná oka před vrat? Přece k uvázání koní.

Park Coyoacán má své jméno od kojotů, kteří tu dřív žili - proto jsou taky znázorněni na fontáně

Katedrála, která zvenku vypadá nic moc...

...ale uvnitř je zlatem zdobená

Na trhu můžete koupit kukuřici všech možných barev

Poslední den našeho pobytu v Ciudad de México jsme se rozhodly strávit ve velkém parku Chapultepec. Z centra vede k Chapultepecu dlouhý bulvár zvaný Paseo de la Reforma. Byl vystavěn v 60. letech 19. století a inspirací mu byly evropské bulváry jako třeba pařížské Champs Elysées. Širokou ulici lemují výstavní skleněné mrakodrapy. My jsme se proto tentokrát rozhodly nejet metrem, ale použít dopravu obyčejným nadzemním autobusem, abychom něco viděly. Samozřejmě nám tak úplně nedošlo, že z okna autobusu vidíte hlavně pod sebe a ne na ty špičky mrakodrapů nad sebou, a to ještě jenom pokud nejste utlačení uprostřed davu lidí. Taky jsme za tuhle časově velmi dlouhou cestu usoudily, že povolání řidiče autobusu v Mexiku je opravdu pro silné nervy, protože se zdálo, že větší část cesty jsme stáli než jeli. Ale narozdíl od cestujících v turibusu jsme za tuto jízdu zaplatili jenom 5 pesos.

Paseo de la Reforma - výhled od zámku v Chapultepecu

Chapultepec je prý největším městským parkem v Ciudad de México a mezi obyvateli je velmi oblíbený na trávení volného času. My jsme tedy celkem hodně svého volného času strávily jen tím, že jsme hledaly národní antropologické muzeum, které jsme chtěly navštívit. Právě do tohoto muzea se dostanou ty nejslavnější nálezy z předkolumbovské historie.

Vchod do parku

Národní antropologické muzeum

Když jsme vcházely dovnitř, dozvěděly jsme se, že asi před deseti minutami odešla skupina s anglicky mluvícím průvodcem a že ji možná ještě dohoníme. Jenže muzeum má tolik zákoutí, že je těžké někoho takhle najít. Prošly jsme několik místností, až jsme se zeptaly sekuriťáka v jedné z nich, jestli už tady byla skupina s anglickou prohlídkou. Očekávaly jsme prostou odpověď ano nebo ne, ale on místo toho zalarmoval asi pět svých kolegů okolo, kteří zjevně stejně jako on neměli co dělat, zavolali si vysílačkou a nakonec nám oznámili, že paní průvodkyně se jmenuje Claudia, má šedý kostým a najdeme ji v místnosti č. 4 Teotihuacán. U toho nás ještě nezapomněl neustále upozorňovat, že  v místnosti, kde se nacházíme, nesmíme seskočit z velkého schodu, ale musíme ho obejít po rampě. Claudii jsme našly a pan sekuriťák si pak ještě zašel zkontrolovat, že jsme opravdu dorazily a správné místo. Prostě Mexičani jsou někdy tak strašně ochotní, až máte chuť se před nimi někam schovat. 

Průvodkyně Claudia

Nicméně projít si část budovy s průvodkyní bylo super, protože muzeum je jinak tak rozsáhlé a obsahuje tolik věcí (a navíc většinu jen se španělskými popisky), že je mnohem lepší, když vám někdo vypíchne jen několik zajímavostí. V dolním patře muzea se nachází památky různých kultur, třeba už zmíněný Teotihuacán, Toltékové, Olmékové, Aztékové, Mayové atd. Kromě jednotlivých předmětů, modelů sídlišť, map a obrazů jsou také venku před každým pavilonem vytvořeny repliky částí hlavních staveb těchto kultur. A jelikož výzkum nesutále probíhá, průvodkyně nás několikrát upozorňovala, že spousta dřívějších domněnek o životě Aztéků či Mayů je už dnes překonaná a modely v muzeu se upravují tak, aby vyjadřovaly nejnovější vědecké poznatky.

Model aztéckého města Tenochtitlánu na jezeře, kde dnes stojí Ciudad de México. Obraz vzadu je ze 60. let a proto některé věci v něm neodpovídají dnešním výzkumům. Naproti tomu model dole je upraven podle nejnovějších poznatků starých půl roku.

Rekonstrukce hrobu bohaté ženy, který se našel v 90. letech v Palenque - má masku udělanou z kousků jadeitu, velmi drahého nerostu

Takový indiánský komiks, ve kterém jsou zaznačeny nějaké předkolumbovské legendy

A ještě jeden - tenhle vypovídá o tom, jak přišli Aztékové do Tenochtitlánu

Sluneční kámen - asi nejfotografovanější artefakt v muzeu. V průměru měří 3,5 m a plete se s mayským kalendářem, ale spíš asi sloužil jako obětní kámen (co taky jiného čekat od Aztéků).

Modely indiánských chrámů venku mezi kaktusy

Ve druhém patře nad archeologickým muzeem je muzeum etnografické, které zobrazuje lidové tradice, stavby, svátky apod. ve stejných regionech.

 

Původně jsme měly hned dvě nabídky, s kým si zajít na oběd po prohlídce muzea. Nakonec to ale oba dotyční odřekli s tím, že zítra je volno a zavřené banky a že tím pádem mají dnes strašně moc práce. Takže my jsme se místo toho prošly parkem a najedly v pouličním občerstvení a pak jsme se vydaly na jezírko na šlapadlech. Ještě předtím jsme si koupily cukrovou vatu a divily jsme se, že nikdo jiný neměl v krásném odpoledni takový geniální nápad jako vyjet si na šlapadle s cukrovou vatou. Ale když jsme potom po hodině vystupuvaly na břeh a snažily jsme se z oblečení dostat ty růžové a fialové cucky vaty, asi už jsme to pochopily.

No není to pohoda?

V parku se kromě jiných věcí nachází i prý jediný zámek na území Mexika. Od 18. století, kdy ho postavili, ho využívali jako letní sídlo mexičtí vícekrálové, prezidenti a císaři. Mexiko mělo v dějinách všeho všudy dva císaře a ani jeden nedopadl moc slavně. Prvním byl Augustín de Iturbide, ten vyjednal nezávislost Mexika na Španělsku a nechal se korunovat císařem. Byl to schopný a rozumný muž, a tak sám po necelém roce vlády a republikánské vzpouře poznal, že to takhle dál nepůjde, vzdal se svého postavení a Mexiko se stalo republikou.

V polovině 19. století, když se prezidentem po mnoha převratech a střídajících se kabinetech stal Benito Juárez, vypadalo to, že by se mexická republika konečně mohla trochu stabilizovat. V tu chvíli ovšem spatřila svou politickou příležitost Francie a do Mexického zálivu vyslala své vojsko, které jí mělo otevřít cestu k získání vlivu v Latinské Americe. Francouzskému vojsku se podařilo ovládnout část země a spolu s mexickou konzervativní šlechtou připravit návrat monarchie. Panovníkem se měl stát nějaký evropský monarcha a jako vhodný kandidát se jevil Maxmilián Habsburský, bratr Františka Josefa I. Byl to pro něj riskantní podnik, ale souhlasil, že se stane mexickým císařem, pod podmínkou, že je to skutečně to, co si přeje mexický lid. Delegáti z Mexika byli asi přesvědčiví, a stejně tak asi jeho prý po moci bažící manželka Charlota. Jenže nebohého Maxmiliána v Mexiku nic dobrého nečekalo. Jednak po celou dobu jeho vlády probíhal boj se zastánci republiky, jednak se ukázalo, že Maxmilián by si s republikány se svými moderními a liberalistickými názory rozuměl možná víc než s francouzskou konzervativní reprezentací. Svou roli vládnoucí figurky tedy nehrál příliš dobře a ocital se ve stále větší izolaci. Největší tragédie pak přišla, když Francie poznala neudržitelnost svých pozic a z finančních důvodů začala stahovat vojsko ze země. Republikáni vedení Benitem Juárezem získali převahu a zbytky okupantů postupně poráželi. Maxmilián si mohl zachránit holý život, ale odmítl opustit v nouzi svůj dvůr. Přes protesty světové veřejnosti byl pak z obavy z návratu k monarchii popraven.

My jsme po dlouhé prohlídce muzea neměly náladu chodit ještě na dlouhou prohlídku zámku, takže jsme se na něj podívaly jen zvenčí.

Zámek bohužel není odnikud vidět celý, tak alespoň kousek

Končí návštěvní hodiny a všichni odcházejí

  

Pomník tzv. dětským hrdinům, kadetům vojenské akademie, kteří byli v roce 1847 poslední, kdo bránil Chapultepec ve válce s USA 

A potom jsme se už pomalou chůzí vydaly zpět do centra, protože dnes večer nás čekala ještě jedna kulturní událost - koupily jsme si lístky do paláce Bellas Artes na tzv. Balet folklórico - folklorní balet, který zobrazuje tradiční tance z různých koutů Mexika. Připadaly jsme si trochu jako v národním divadle, asi proto, že jsme seděly v úplně nejlevnější nejvrchnější galerii. Vystoupení ale rozhodně stálo za to.

Výhled z galerie v paláci Bellas Artes