Všichni už jsou v Mexiku...: Vzhůru k vysokým sopkám

Ve čtvrtek ráno ráno jsme opustily hlavní město a přesunuly jsme se blíže k horám, konkrétně k vulkánům Popocatépetl a Iztaccíhuatl. Chtěly jsme vyrazit co nejdřív, abychom stihly dojet a posléze pěšky dojít k jisté horské chatě včas, aby tam ještě pro nás měli místo k přespání. Ovšem vzhledem k tomu, že byl čtvrtek před Velikonocemi a spousta lidí zřejmě v ten den dostala dovolenou, jsme náskok získaný včasným vyjitím brzy ztratily. Na autobusovém nádraží nás čekal neskutečný dav lidí a musely jsme vystát dvě dlouhé fronty - jednu na koupení lístku a druhou na autobus. Během čekání fronty na jízdenky ještě Katka hledala informace, aby zjistila, jestli vůbec stojím ve správné frontě (informace jsou v Mexiku zpravidla úplně na konci celé budovy nádraží nebo nejsou vůbec, ale určitě je nehledejte blízko vchodu). Během druhé fronty jsem zase já zjišťovala, kam vlastně ty autobusy odjíždí, přičemž jsem zjistila, že sice stojíme ve frontě na autobus do Amecameca, ale kromě toho je ta stejná fronta i na jiné autobusy do jiných destinací. No, zkrátka nakonec jsme šťastně usedly do autobusu.

Ale autobus jel hrozně pomalu a každou chvíli stál v koloně nebo před semaforem s červenou. Prostě jsme chytily špičku. Cestu nám však zpříjemnily naše 3 mexické spolucestující. Byla to babička s dvěma vnučkami, které se s námi, jako cizinkami, evidentně chtěly dát do řeči. Tak jsme si s nimi začaly povídat. Dozvěděly jsme se, že mají velikonoční prázdniny, tak byly u babičky a teď se vrací k rodičům. Bydlí ve vesničce San Miguel de Atlautla, kam ani nejede autobus, ale část cesty jedou autobusem, než vystoupí a dojedou domů taxíkem. Tam oslaví Velikonoce a půjdou do kostela. My jsme jim řekly zase naše plány a ještě než jsme se rozloučily, babička nadiktovala vnučkám jejich adresu a telefon na ni, který nám holky zapsaly, abychom se s nimi v případě nouze mohly zkontaktovat a klidně u nich i přespat. Takoví jsou prostě Mexičani.

Když se uvolnilo místo za námi, sedly si tam holky. Zanedlouho na nás začaly vykukovat a říkat u toho "Ahoj!"

Autobusem jsme dojely do Amecamecy, kde jsme si nakoupily do zásoby na hory 9 kilo vody a nějaké drobnosti k jídlu (hamburger a tacos). Pak teprve jsme zjistily, že naše colectivo (minibus) nepojede z ulice, na které jsme, ale někde od kostela. Prošly jsme celý trh a dostaly se ke kostelu nějak z druhé strany. Tam už nám místní poradili, kterým colectivem se dostaneme na Paso de Cortés, což je sedlo, ze kterého se vyráží na Iztaccíhuatl. Colectivo sice už bylo plné, ale řidič prostě požádal cestující, ať se víc zmáčknou a jeden si sedne na sklopené přední prostřední sedadlo, ať já s Katkou máme místa. Jedeme jenom na sedlo, takže potom už si budou moct sednout pohodlněji. Nebylo to tedy nejlevnější, ale myslím, že za ten zážitek to stálo a hlavně jsme se dostaly, kam jsme potřebovaly. Řidič část cesty vyřizoval různé telefonáty, ale byl i prostor si s ním popovídat (já jsem totiž seděla vpředu). Nejspíš to byl šéf byznysu, protože telefonicky organizoval, které colectivo má koho kam vzít, hlásil, které auto potkal proti nám a kdy asi dojede do města a podobně. Dozvěděli jsme se od něho, že mají 12 aut a jezdí z města Amecameca přes Paso de Cortés do vesnice Santiago. Každé auto jede podle potřeby 2x až 3x za den (vyráží, když jsou plná) a jezdí každý den do 8 večer. Jednoduše bychom řekly, že mají dobrý byznys. Docela nás to překvapilo, protože podle našich informací z internetových zdrojů se sice mělo dát dojet colectivem do Paso de Cortés, ale dál přes sedlo už ne. U nás tyto spoje nějak řeší stát či kraj, ale tady se zjevně domluvilo pár kamarádů s auty a zorganizovali si sami přepravu přes hory, kterou si zároveň vydělají na živobytí.

V Paso de Cortés jsme si potřebovaly vyřídit a zaplatit povolení jít do národního parku. Chtěly jsme to rovnou na dva dny, ale řekli nám, že ani na jedné z chat nahoře už dnes nepřespíme, protože na ně už vyrážela spousta lidí a bude tam plno. Bylo asi půl jedné odpoledne. Začínaly jsme si zoufat, protože to by znamenalo sejít večer do sedla a colectivem jet ani nevím kam, kde bychom přespaly a zítra se zase vrátily nahoru. Ale pán v okénku nám nakonec nabídl, že můžeme přespat přímo v té budově na Paso de Cortés za 32 pesos, což je cena za vstup do národního parku na den. To je na Mexiku pěkné. Sice málokdy zjistíme s jistotou, jak něco funguje, ale zase často se dá domluvit něco, co by u nás nikdy neprošlo. Ptali se nás, jestli máme spacáky, a když jsme řekli, že něco takového máme, tak prý že tam můžeme přespat, protože oni tam taky budou spát. Samozřejmě jsme jim už neřekly, že to, co s sebou máme, jsou jen velice tenoučké a lehoučké deky - zčásti proto, že jsme nevěděly, jak se španělsky řekne deka, a zčásti proto, aby nám pak nezakázali tam přespat. Taky nás nechali odložit si velký batoh a vyrazit nahoru jenom s tím, co jsme potřebovaly na jednodenní túru. To nám potom umožnili i druhý den.

V budově na Paso de Cortés je krásný model obou vulkánů

Měly jsme před sebou celé odpoledne a vyrazily jsme na procházku směrem k Iztaccíhuatlu. Byly jsme nadšené, že budeme mít kde přečkat noc a navíc nemusíme táhnout ten batoh s několika kilogramy vody. Šly jsme celou dobu po cestě, po které se dalo jet autem. Ale zkratku pro pěší jsme nenašly, respektive našly jsme spoustu zkratek, ale neodvážily jsme se po žádné z nich vydat, protože nebylo jisté, kam nás zavede (na začátku jsme totiž po jedné "zkratce" šly jen chvíli a rychle jsme se vrátily, když jsme zjistily, že nás vede na vedlejší kopec).

Došly jsme na horní parkoviště La Joyita, což bylo od Paso de Cortés asi 8 km. Tam jsme si chvíli poseděly, chtěly jsme jít i dál, ale vzhledem k tomu, že nám začínala být zima, padaly kroupy a valily se mraky, rozhodly jsme se, že nám to na ten první den bude stačit a šly jsme zase zpátky. Pojaly jsme to jako aklimatizační túru, abychom další den mohly zdolat vrchol. Až na to zhoršující se počasí bylo na horách nádherně.

Během "aklimatizační túry" nás zastihly kroupy

Katka a za ní zpod mraku lze místy zpozorovat Iztaccíhuatl

Nahoře na parkovišti, Mexičani za námi si rozdělávají oheň, vaří a prodávají jídlo, jako to dělají vždycky a všude

Někteří prostě jenom vylezou z auta, zahrají si s míčem a můžou zase jet...

Zpátky na sedlo jsme dorazily právě včas, chvíli před tím, než začalo pršet. My jsme ale měly "ubytování" uvnitř, tak jsme se nemusely ničeho bát. Představovaly jsme si, jak si popovídáme s tím náčelníkem horské služby, který se u svého kolegy přimluvil, abychom tam mohly přenocovat, a jaký to asi bude romantický večer takhle nahoře. No, je pravda, že v chatě bylo docela dost lidí, ale "členové horské služby" hráli někde v kuchyni poker s policisty, kterými se to tam jenom hemžilo. Venku byly dvě velké policejní "maringotky", ve kterých asi nocovali (co my víme?). Jinak nechápeme, proč v tomto liduprázdném kraji trávilo večer a noc tolik lidí. Nicméně o zábavu měli postaráno, ti, co nehráli poker se dívali v televizi na Simpsonovy nebo si vařili horký čaj. Je fakt, že byla dost zima, to jsem jim nezáviděla. Ale možná měli narozdíl od nás aspoň ty spacáky (a ten čaj).

Opět na Paso de Cortés, tato budova se na jednu noc stala naším domovem

Takovéhle vozy plné policistů byly na Paso de Cortés dva!

Mezi vysílači nejspíš jedna chata, na které bychom mohly nocovat, kdyby nebyla plná

Vrcholy Iztaccíhuatlu

Ale v deset se zhasíná a jde se spát. Opravdu přesně v 10 se všichni vytratili ven a zhasli v celé budově. My s Katkou jsme byly nachystané na gauči, že půjdeme spát, už dlouho, takže nám to vůbec nevadilo. V podstatě jsme si už tři hodiny jenom z nudy četly. Oblečené do všeho, co jsme s sebou měly, nohy zabalené do ručníků a přikryté tenkými dekami. Tak nám byla zima celou noc jenom trochu, což se dalo "přespat". Myslela jsem na Jakubovy dobré rady "nohy schovej do batohu", "mokré boty nechej na nohách" a tak. Ale je fakt, že jsem se nakonec ani do batohu nebalila. Taky mi ty nohy během noci vymrzly. Pro příště se snad poučím :-)

Naše gauče :-)

Nicméně poté, co všechno zhaslo a my jsme skoro usnuly, venku se ozval výstřel. Nebo aspoň to znělo jako výstřel někde hodně blízko. A za chvíli další. Bylo to hrozně nahlas. Ale když potom do toho začali mluvit, došlo nám, že to jen nejspíš policajti mluvili do zesílených megafonů. Jediné vysvětlení, ke kterému jsme společně došly, bylo to, že tam asi hráli nějakou noční hru. Pak už nás ale nechali klidně spát.

Na Velký pátek ráno jsme vstaly krátce po východu slunce. Byly jsme z celé noci dost vymrzlé, ale přesto vděčné, že jsme tuto noc směly strávit uvnitř. A poté, co jsme se odvážily vylézt ven (do ještě větší zimy), spatřily jsme tu nádheru. Oba dva vulkány za ranního svítání - ještě než je přikryje odpolední mlha.

Iztaccihuatl

Popocatepetl (nutno dodat, že tahle fotka je o malinko hezčí než byla realita)

Popocatepetl je hrozně fotogenický. A na předchozí fotce i zde můžete vidět vpravo sice mrak, ale vlevo, to není mrak, to je dým ze soptící sopky. Aneb, jsk s Katkou říkáme, lze vidět jak Popo tepe.

Vyrazily jsme kolem osmé a říkaly jsme si, že by nás třeba mohl někdo vzít autem nahoru, ať nemusíme jít znova cestu, kterou jsme šly včera. Zrovna jsme viděly dva kluky nastupovat do brouka, jenomže na parkovišti se špatně ptá, kdo vás vezme, když není jasné, na jakou stranu vlastně pojedou. Tak jsme si řekly, že vyrazíme a budeme stopovat. Hned první auto, co jelo nahoru, byli ti dva kluci, zastavili nám, uklidili věci ze zadních sedadel a nechali nás nastoupit. Vzali nás na horní parkoviště a ještě jsme si s nimi pěkně popovídaly. Vzhledem k tomu, že vyráželi pochopitelně taky na vrcholy Izty, šli jsme pak kus cesty tak nějak podobně - buď jsme předešly my je nebo oni nás, na každém sedle, kde jsme odpočívaly, jsme se potkali, kluci se nás ptali, jak se nám jde, jestli je všechno v pohodě, nabídli nám tyčinku na dodání enegrie a podobně.

Kromě našich dvou "ochránců" jsme takhle pořád dokola potkávaly i další lidi. Mexičané venčili psy nebo na zasněžených vrcholech stanovali. Viděly jsme přesně to, co se o cestě na Iztu říká - že je to místo, kde potkáte nejdrsnější horolezce vedle slečen s kabelkami. Jeden "strejček" nám ukazoval velký plecháček, protože nahoře budou vařit kafe. Dva malí kluci v teniskách, co šli nejspíš se ségrou a s taťkou, nám hrdě oznamovali, že jdou až na úplný vrchol. Jedné rodinky, co vylézala ze stanu a vařila si snídani, jsme se ptaly, jestli jdou až nahoru. Malý kluk, který se asi celou noc i ráno klepal zimou, se obrátil na rodiče a ujišťoval se: "Nejdeme nahoru, že ne?"

My samy jsme neměly žádné pořádné vybavení na lezení po horách. Vzaly jsme si s sebou samozřejmě všechno teplé oblečení, co nám na Cozumelu leželo jenom v poličce, ale neměly jsme mačky, turistické hůlky ani cepíny, jako měli ti, kteří šli opravdu až na vrchol. Snažily jsme se realisticky odhadovat, kam bychom mohly dojít. Izta má z dálky tvar ležící ženy a nejvyšším vrcholem jsou prsa. My jsme odhadovaly, že bychom mohly dojít buď na první vrchol - chodidla nebo na chatu Refugio de los cien (4700 m.n.m.). Pokud všechno dobře půjde, mohly bychom zkusit vylézt i na vrchol kolena, i když nám jeden Američan, kterého jsme potkaly, řekl, že jít na kolena bez maček je moc riskantní.

Iztaccihuatl - obrázek z internetu, na kterém jde ale pěkně vidět ta "ležící žena"

No, prostě připadaly jsme si hrozně nevybavené na takovou túru, ale nějak jsme chtěly přesvědčit samy sebe i ostatní, že prostě půjdeme tam, kam to půjde, a pak se kdyžtak vrátíme, což by nemuselo vypadat jako nějaká ztřeštěnost. Nicméně cestou jsme zjišťovaly, že Mexičani to vybavení opravdu vůbec neřeší. To jenom my z Česka.

Se spoustou skupin jsme se pořád držely tak nějak společně a potkávaly se na sedlech, kde všichni seděli a odpočívali. Na cestě k chatě Refugio de los cien byla 4 taková "portilla" - sedla. Ze třetího sedla jsme vyrazily jako první a tak nějak jsme čekaly, kdy nás začnou ostatní zase dohánět, ale pořád nikdo nešel. Čili tam nás všichni opustili a vrátili se zpátky. Nejspíš viděli valící se mlhu, zvážili své síly a otočili to. My jsme však šly dál. Opravdu se přivalila odpolední mlha a místy se nám trošku ztrácela cesta. Ona totiž ta pěšinka samozřejmě nebyla značená tak, jako v Česku. Ale po delší době proti nám scházela jedna výprava, čímž jsme se ujistily, že jdeme stále správně. Došly jsme na poslední, čtvrté "portillo" - sedlo a odtamtud jsme si už vůbec nebyly jisté, kudy pokračovat. Ale v těchto výškách už byl sníh, takže jsme našly stopy lidí se psem ve sněhu a pokračovaly jsme po nich. Ve skutečnosti to byla taková pohodová trasa, kterou můžete v klidu jít s rukama v kapsách. Zvláště pak, pokud s sebou nemáte rukavice :-)

Mexičani tady na sněhu a skále v pohodě stanují

Ještě jednou Popo bez mlhy

Třetí sedlo, na kterém nás všichni naši "známí" opustili

A už se to valí...

Tohle je prostě horská realita

Cestu nacházíme podle stop ve sněhu

Zanedlouho se před námi objevila chata - Refugio de los cien. Dost nás překvapila svým vzhledem (viz níže). Ale měly jsme radost, že jsme se tam dostaly. V chatě bylo o poznání tepleji než venku, kde právě začínalo sněžit a zvedal se vítr. Potkaly jsme tam tak 6 lidí, někteří tam měli psy a zrovna s nimi vyráželi směrem k vrcholům Izty. Neměli ani mačky ani hůlky ani cepíny, jen ty psy. A tvářili se, že je to v klidu a že jsou odhodlaní jít na to. Vzhledem k tomu, že to byli Mexičani, ani bych se nedivila, kdyby došli až na vrchol. Stejně tak bych se ale nedivila, kdyby se po sto metrech rozhodli vrátit se.

Selfie na nejvyšším bodě, ke jsme kdy v životě byly (kousek nad 4700 m.n.m.)

Nutno přiznat, že chata Refugio de los cien nevypadala úplně stylově

Zato byla praktická - ve třech patrech se mohlo vyspat celkem hodně lidí a zdálo se nám uvnitř o poznání tepleji než venku

My jsme však zvážily své síly a měnící se počasí a rozumně jsme se rozhodly, že se vrátíme. Našeho základního cíle - chaty jsme dosáhly, a přesto, že jsme měly blízko k dosažení krásných zaokrouhlených 5000 m.n.m. (výška vrcholu kolen), s vědomím, že tuto šanci už asi dlouho (nebo možná nikdy) mít nebudeme, vydaly jsme se na zpáteční cestu.

Když jsme slezly jen o něco níže, přestalo sněžit a foukat a trochu se rozplynula mlha, hned jsme samozřejmě litovaly, že jsme to takhle vzdaly. Ale naštěstí jsme to nahoře nafotily, abychom si mohly připomenout, že jsme to udělaly z vážných a logických důvodů. Přece jenom není radno si s přírodními živly zahrávat, jak už jsme se přesvědčily mnohokrát předtím.

Na třetím sedle jsme potkaly jednoho muže, který šel sám a stejně jako my tam seděl a občerstvoval se. Daly jsme se s ním do řeči a on nám nabídl čokoládovou tyčinku na posilnění. Vzhledem k tomu, že šel stejným směrem jako my, nakonec jsme si s ním povídaly celou cestu dolů. On měl i hole a mačky, tak nám každé jednu hůl půjčil, aby se nám líp sestupovalo. Zase se na nás ohlížel, jestli jde dobře rychle, jestli stíháme a jestli nemáme žádný problém. Tak jsme nakonec tady na horách, kde jsme byly vlastně "samy", vždycky měly nějakého toho "ochránce", který se k nám přidal, se kterým jsme se cítily o něco jistěji, a hlavně s kým jsme si mohly i dobře popovídat. Když jsme sešly k parkovišti La Joyita, vzal nás svým autem dolů k Paso de Cortés. Myslím, že i on byl rád, že jsme šly s ním, protože doma se snažil přesvědčit své syny, aby šli, ale těm se nechtělo ráno tak brzo vstávat :-)