O mexické dopravě

O mexické dopravě bychom toho jako Češky mohly napsat skutečně hodně. Po čtrnáctidenní cestě Mexikem ještě více. Přesto, že mám pocit, že jsme se už naučily se v tomto systému pohybovat, nepřestává nás to udivovat. A to v dnešní době už nejspíš Mexičané řídí o hodně líp než dřív. Takto si aspoň vysvětluji některé typické znaky zdejšího provozu na silnicích:

- "Tope" je příčný práh. Topes jsou snad v každé ulici. Nedají se přejet zpomaleně, musíte v podstatě úplně zastavit a zase se na nich rozjet. To nás samozřejmě nejvíc štve, když jedeme na kole. Někdy se před vámi černé tope objeví, když jedete večer ve tmě a zaregistrujete ho, až jste skoro na něm. To mi přijde nebezpečnější, než tam ten zpomalovací práh vůbec nemít. Celkově jsou tyto topes skutečně otravné. To si aspoň myslí všichni cizinci, se kterými jsme o tom mluvily. Ovšem setkaly jsme se i s jiným názorem. Mexičan Eduardo (z Apizaca) vyjádřil, že je dobře, že všude jsou příčné prahy, protože jinak by Mexičani jezdili fakt jak prasata.

Typický cozumelský zpomalovací práh - ve tmě dle mého názoru trochu nebezpečný

Tenhle příčný práh je o něco příjemnější (zvlášť pro cyklistu), ale není moc častý

- Skoro všechny ulice jsou jednosměrné. Pokud už je některá hlavní silnice obousměrná, většinou je mezi směry ostrůvek s palmami.

- Pokud je na křižovatce typu X semafor (vypozorováno pouze zde na Cozumelu), zelená postupně po směru hodinových ručiček pouští do průjezdu křižovatkou vždycky jeden směr jízdy. Dva směry rovně proti sobě nepustí. Zato když už máte zelenou, můžete samozřejmě jet jak rovně, tak doleva. A co víc, můžete se taky otočit a vedlejším pruhem jet zpáty. Tahle možnost souvisí s tím, že když přijíždíte z vedlejší na hlavní dvouproudovou silnici a zrovna tam není díra v ostrůvku, musíte chvíli jet na opačný směr, než se v křižovatce otočíte. Pokud jedete na křižovatce doprava, nečekáte na zelenou a odbočujete, kdykoliv je tam volno. A to přesto, že semaforu během zelené svítí i speciální zelená šipka doprava.

Co by se asi stalo, kdyby měli dvousměrné ulice bez příčných prahů a na křižovatce pustili ve stejnou dobu auta v protisměru? Jak asi Mexičani jezdili, že jim museli upravit silniční provoz takhle? Ta představa mě děsí.

Eduardo nám řekl i další informaci, která nám klidu nepřidala. Ve státu Tlaxcala se řidičák získává asi tak, jako u nás pas. Přijdete na úřad, zaplatíte a dostanete řidičský průkaz. Naučit řídit vás pak může třeba táta nebo kamarádi. To už je na vás. Když zjistíte, jak to funguje, hned se v ulicích začnete chovat opatrněji. Naštěstí to tak není ve všech státech Mexika, takže doufejme, že všichni, co řídí na Cozumelu, prošli i zkouškou.

Všimli jsme si, že při řízení Mexičani neustále přejíždí z pruhů do pruhů. Asi tu ani nemají dané pravidlo pro rychlejší a pomalejší pruh. Předjíždění pravým pruhem je běžné. Při cestě na Nevado de Toluca jsme jeli dvěma auty, přičemž jen první řidič znal cestu. Musím říct, že obdivuju řidiče druhého auta, jak zvládli kličkovat mezi pruhy za autem, které sledovali. 

Více lidí nám řeklo, že v Ciudad de México jsou hrozní řidiči. Náš hostitel v Cholule se dokonce vyjádřil, že v Cholule jsou hodní lidi, protože řídí ohleduplně, pouští chodce na přechodu a podobně, narozdíl od lidí v hlavním městě, kteří "nejsou hodní".

Jízda na korbě je tady úplně běžná. Ptaly jsme se, jestli je to povolené, a prý ne, ale nikdo to neřeší. Policisté mají přece důležitější věci na práci, než aby pokutovali lidi, co jezdí na korbě nebo třeba co nejsou připásaní. Nicméně nezřídka lze na korbě vidět jet policisty. Tak aspoň ti by měli dodržovat pravidla silničního provozu, ne? Ale dozvěděli jsme se, že policisté takhle jezdit mohou, protože musejí být stále ve střehu, aby v případě potřeby včas zasáhli. Nevíme tedy, do čeho přesně zasahují. Ale všimly jsme si, že ať zasahují nebo ne, skoro vždycky červeno-modře blikají.

Nejvíc se tu asi jezdí na motorkách. Není divu. Motorka se dostane všude a je to prostě pohoda. Není žádná rarita vidět na jedné motorce celou čtyřčlennou rodinu, maminku se spícím miminem nebo babičku s dlouhou sukní.

Troubení nebo ve tmě zablikání dálkovými světly občas znamená jen "pozor, jedu". Je to v situacích, kdy řidič má přednost, ale pro jistotu upozorní ostatní, že zrovna jede, aby mu tam někdo nevletěl. Taky se to může použít třeba při předjíždění.

Když nemáme auto a potřebujeme se někam dostat, Mexičani nám většinou doporučí, ať jedeme taxíkem. U nás je taxi hodně výjimečný a hlavně drahý dopravní prostředek, ale tady se asi normálně taxíky jezdí. Je jich tu hromada a téměř odkudkoliv kamkoliv se jimi dostanete. Nám i tak připadá drahý (tím divnější pro nás je, že ho používají ti "chudí" Mexičani - ale je to asi spíš otázka zvyku), tak samozřejmě jezdíme na kolech, chodíme pěšky a občas použijeme hromadnou dopravu.

Ovšem viděly jsme tu například taxi, kde se vedle řidiče na zbývajících 4 sedadlech mačkalo 6 až 7 lidí. Pak chápeme, že taxi nemusí finančně vyjít tak zle :-) Běžně se v autech moc počet míst a pásů neřeší. Já si občas připadám trapně, že si natahuju pás, ale zase si říkám, že jako cizinka Evropanka si to snad můžu dovolit, i když jedu s Mexičany.

Divily jsme se, že nám skoro nikdo neřekl, ať třeba někam dojedeme colectivem, které je samozřejmě levnější než taxi. Minibusů colectivo tu jezdí spousta, ale asi sami Mexičané často neví, jak přesně to funguje. Colectiva mají svá čísla a své trasy. Nemají však jízdní řád a zastávky. To znamená, že kdekoliv na ulici si můžete colectivo stopnout a ono vám zastaví. Super na tom je to, že vám colectivo může zastavit přímo před domem. Nemusíte chodit na zastávku. Ovšem občas se nám už zdálo přehnané, když zastavilo pro výstup jednomu člověku, za 20 metrů si řekl další a třeba o 50 metrů dál zase stáli lidé, co nastupovali. Kromě toho jsme se ze začátku vždycky lekli, když řidič během zastavování, ovšem ještě za jízdy, začal speciální pákou otevírat zadní dveře. Platí se paušální částka, na Cozumelu je to 8 pesos. Většinou se platí po nastoupení, v průběhu jízdy, ale občas taky při vystupování. Někdy je to napsané na dveřích (kolik i kdy se platí), někdy to není napsané nikde a prostě to musíte vědět. Problém ovšem je, že nikdy nevíte, kam colectivo jede. Nebývá problém se dostat do centra nebo k jasnému místu, kam navíc jede třeba víc lidí. Horší je, když se potřebujete dostat domů nebo domů ke svému hostiteli, což ani nevíte, v jaké přesně je ulici. Pak je docela problém domluvit se s řidičem, jestli tam jede. A když už se s ním domluvíte a zjistíte, že tam jede, potřebujete během cesty ještě od spolucestujících zjistit, kdy máte říct řidiči, ať vám zastaví, ať to stihnete včas vystoupitt. A jak jsme zjistili, většina Mexičanů taky neví, jak colectiva jezdí. A pokud by je už někdy museli použít (tak si vezmou taxi... ale pokud ne...), znají jen tu trasu, co jezdí k nim.

Colectivo běžně zastavuje všem, co jsou na trase a dají jen rukou signál. Na některých místech pak jsou nejspíš i nějaké zastávky, kudy prostě spousta colectiv projíždí a zastavuje. I tak ale může být stopnutí colectiva docela slušným adrenalinovým zážitkem. Jednou jsme tahle v Pueble potřebovaly nastoupit na colectivo číslo 21. Byl už večer, tma a trochu deštivo. Stály jsme u silnice, kudy mělo naše číslo jet, ale dlouho nejelo. Všimly jsme si, že kousek vedle je asi nějaká ta zastávka a že tam stojí víc lidí, tak jsme šly tam. Jezdil tam jeden autobus za druhým, ale těžko se dával signál, protože pokud zrovna u nás zastavil nějaký autobus, ostatní autobusy jely v druhém pruhu a nedaly se stopnout. Takže jsme se zařadily mezi lidi, kteří lezli do silnice, jenom aby mohli zamávat na ten svůj autobus, který jel třeba v druhém nebo třetím jízdním pruhu, doufaly jsme, že naše colectivo si nás všimne a zastaví nám a že nás zrovna nebude zakrývat jiný autobus. Po několika minutách jsme konečně zahlédly colectivo 21. Ještě nějaký další pán ho stopoval, ale neúspěšně. Jelo v druhém pruhu a prostě nezastavilo. Třeba bylo plné nebo si nás nevšimlo nebo už nedokázalo dojet ke kraji (ale to se mi u mexických řidičů zdá nepravděpodobné). A pak zase nic. Všechna čísla jezdila, jenom dvacet jednička ne. Když se zase po několika minutách objevila, stály jsme mezi dvěma jinými autobusy a mávaly na řidiče, že chceme, aby nám zastavil. Ten další pán, co na to čekal, rychle oběhl jeden autobus, vletěl do silnice a nakonec se mu podařilo naše colectivo zastavit. Jak jsme konstatovaly, skoro s nasazením života nás zachránil. Ale protože to byl muž a v colectivu byla jenom 2 volná místa, stejně si nemohl ani sednout, protože tady mají vždycky přednost ženy.

Někdy kvůli tomu dochází ke kuriózním situacím, třeba když je volné jen jedno místo a v colectivu stojí holka, která si nesedne. To pak přistoupivší kluk má smůlu - i když je to místo volné, on chudák celou dobu stojí, protože nemůže zasednout místo holce. Proto my jsme rychle přešly z takového toho českého zvyku chvíli postávat okolo a čekat, jestli si nechce sednout někdo jiný, na okamžité sedání - vždyť jsme přece ženy.

Platí tady, že všechno, co má kola, jezdí. A je docela jedno jak. Malý náklaďáček, v nákladním prostoru stojí několik dětí a radostně se smějí. Auto s přívěsem, na kterém je loď - a v lodi stojí člověk. A pověstné autobusy nebo colectiva, které jezdí úplně v jakémkoliv stavu. Auta tady taky najdete ledasjaké. Jely jsme tu i spoustou dobrých nových aut. Ale autobusy jako by si přímo zakládaly na svém neuvěřitelném technickém stavu. Samy se divíme, že se pod námi žádný autobus ještě nerozpadl nebo někde nenarazil nebo se nestalo ještě něco horšího. Technickou kontrolou v Česku by podle mě neprošel ani jeden mexický autobus. Asi bude něco pravdy na tom, co se povídá, že vyřazené školní autobusy z USA se posílají do Mexika, kde pak ještě můžou pěknou řádku let sloužit. Řidiči většinou vypadají velmi šťastně, že ten svůj vůz mají a že ještě jezdí. Kdyby se s ním cokoliv stalo, jistě si ho ještě tisíckrát opraví, než se s ním rozloučí. Že má rozbité přední sklo? Že se nezavírají dveře? Že už mu na přístojové desce nefunguje žádný ukazatel? Nevadí! Hlavně když to jede. Řekla bych, že být řidičem autobusu v Mexiku je prostě poslání. V jednom autobuse v Pueble, kam jsme nastupovaly, jsme sledovaly řidiče a ve stejnou dobu mi prodával lístek, rozjížděl se v křižovatce a ještě u toho zvládl telefonovat. Myslím, že řídit autobus je opravdu výjimečná práce.

A mimiochodem ještě k těm dveřím, ty ani nemusí být pokažené, ale často se prostě nezavírají, aby do autobusu proudilo víc vzduchu. Na Cozumelu běžná praxe i u osobních aut s posuvnými dveřmi.

Fotka to nedokáže přesně zachytit, ale jet tímhle autobusem byl prostě zážitek.

Vlaků v Mexiku moc není, takže malé děti ze školy často neví, co to je vlak. Větší děti už třeba mají tušení, co zhruba vlak je, a chlubí se spolužákům, že jeli vlakem, čímž tedy myslí mexické metro. Jedním vozidlem, které mělo v názvu "vlak" (tren ligero), jsme v hlavním městě taky jeli, ale spíš to byla tramvaj nebo nadzemní metro. Skutečný vlak jsme viděly jenom v Apizacu, na trase mezi Veracruzem a Ciudad de México, kde ovšem dnes jezdí jen nákladní vlaky.

Tren ligero