Všichni už jsou v Mexiku...: Mexičané na horách

Po Nevado de Toluca a Iztaccíhuatlu byl před námi ještě jeden vysokohorský cíl - La Malinche, sopka severně od Puebly. Sice s výškou "pouhých" 4461 m nad mořem, ale právě proto jediná hora, kde jsme měly v plánu dobýt i samotný vrchol.

Protože z Puebly to byl k La Malinche ještě kus a nejlepší je dorazit k vrcholu v první polovině dne, původně jsme se chtěly v neděli večer z Puebly přesunout do nejbližšího města Apizaca, tam přespat a v pondělí ráno vyrazit na horu. Všechno ale nakonec dopadlo jinak.

Byla sobota večer a my jsme byly s naším hostitelem Juanem Pablem v Cholule. Na následující dny jsme měly domluvené ubytování u Daniela v Pueble. Puebla a Cholula jsou dvě města, která jsou tak blízko sebe, že těžko rozpoznáte, kdy jste překročili jejich hranici. Puebla je ale o hodně větší a je hlavním městem stejnojmenného mexického státu. Daniel nám napsal, že v sobotu večer se v centru Puebly koná setkání couchsurferů a že bychom tedy mohly dorazit tam. To nám připadalo jako super nápad. Jely jsme tam i s Juanem Pablem a kromě našeho budoucího hostitele jsme se tam setkaly s další dvacítkou lidí, kteří cestují nebo cestovatele ubytovávají. Byl to moc fajn večer, protože přijít mezi couchsurfery neznamená přijít do uzavřené společnosti, ale právě naopak mezi lidi, kteří jsou připraveni setkat se a bavit se s kýmkoli, a často jsou dokonce sami na cestách.

Daniel se nás ptal, jaké máme přesně plány, a když slyšel, že chceme jít na Malinche v pondělí, zalitoval, že nemůže jít s námi, a ptal se, jestli bychom to nechtěly přesunout na neděli, kdy má volno. No proč ne, jenže my už jsme byly domluvené na přespání v Apizacu, takže se nám moc nechtělo to narychlo měnit.

Po většinu večera jsme se bavily hlavně s Mexičany, protože kromě nás tam ani moc lidí z jiných zemí nebylo. Ale najednou přišli dva vysocí světlí kluci. Hned nás začalo zajímat, odkud asi jsou, protože v Mexiku se prostě s takhle "normálně" vypadajícími lidmi zase tak často nepotkáte. Daly jsme se s jedním z nich do řeči a ukázalo se, že je to Polák a Němec. Dělají práci, kvůli které se často stěhují po celém světě. Teď zrovna pracují v Indianapolis, kde se taky setkali, a zrovna spolu vyrazili na týdenní dovolenou do Mexika. Včera přijeli do Puebly a zítra mají v plánu jít na La Malinche. Cože, na La Malinche? Ale tam se chystáme taky, jenže až v pondělí! V průběhu večera vyšlo najevo, že mají půjčené auto a v něm tři volná místa. Tak že bychom ty naše plány přehodnotily a vyrazily tam zítra i s Danielem? Když to rozhodnutí padlo, byli už ovšem Evropané pryč. Ale to nebyl žádný problém - vždyť Orlando ví, že ti dva přespávají u Gonzala, a Daniel má číslo na Gonzala, takže vyřešeno. K Danielovi domů jsme sice dorazili až v jednu ráno, ale plán zněl - v sedm nasedáme do auta před Gonzalovým domem. A pozor, měli bychom přijet na čas, protože jedeme s Němcem!

Jednoho rozdílu mezi Němci a Mexičany jsme si všimli hned, jak jsme vyjeli. Řídil Polák Karol, Němec Valentin měl navigaci a Mexičan Daniel znal cestu, protože na La Malinche už dvakrát byl. Jeho navigace vypadala asi takhle: "Teďka jeď ještě rovně a vidíš támhle ten bílý autobus? Tak ten jak zabočuje, tak kousek za ním zaboč taky doleva." Zatímco Valentin nahlédl do navigace a suše odtušil: "Left."

Když potkáte Němce nebo Poláka v Evropě, vidíte hned spoustu věcí, v čem se od nás Čechů liší. Ale když je potkáte v Mexiku, máte pocit, že jste potkali skoro bratry, vždyť my jsme vlastně všichni krajané středoevropané! Zároveň nutno dodat, že jsme si na společné cestě autem uvědomily, že už jsme zvyklé, že nám v Mexiku kluci otevírají dveře od auta - což tihle evropští kluci nedělali.

Protože jsme se rozhodly dost narychlo, neměly jsme s sebou na celý den žádné jídlo. Naštěstí se ale ukázalo, že ostatní jsou na tom úplně stejně, takže jsme se cestou zastavili v malé vesničce, kde jsme si nakoupili torty (takový mexický hamburger) a sladké bochánky. A taky jsme se pořádně napili - zrovna totiž otevřeli stánek s atole a champurradem, teplým nápojem z kukuřičného škrobu (champurrado je vlastně atole s čokoládovou příchutí). A vedle dělali čerstvé džusy. Karol a Valentin byli v Mexiku teprve dva dny, a tak byli stejně jako my na začátku pobytu naprosto fascinováni tím, že slečna přinesla kupu pomerančů, jeden po druhém je vymačkala do kelímku a pak si za tenhle nefalšovaný 100% džus řekla cenu 12 pesos.

Centro Vacacional je bránou k výstupu na La Malinche

Cesta na La Malinche začíná v Centro Vacacional, středisku Mexičany hlavně takhle o Velikonocích značně oblíbeném. Zdaleka jsme tedy nešli osamoceni divočinou, ale na každém kroku jsme potkávali lidi nejrůznějšího věku a vzezření. Při té příležitosti se nám znovu potvrdilo, že Mexičani prostě pojímají chození na hory úplně jinak než my. Když jde Čech na hory, vezme si na sebe nějaké sportovní oblečení, na nohy pořádné pevné boty, do batohu sbalí potřebné jídlo a pití a pár dalších drobností, a vybaven mapou, turistickými značkami nebo alespoň dobrými vědomostmi vyrazí k předem vybranému cíli. Tím je většinou vylézt na vrchol, dát si tam něco k snědku, vyfotit se tam a pak s dobrým pocitem, že něco dokázal, zase slézt dolů.

Spousta Mexičanů samozřejmě na hory nechodí vůbec. Asi tak, jako když se bavíte se Slovákem žijícím pod Tatrami. To, že každý den vidím Popocatépetl, mě ještě nemusí inspirovat k tomu, abych se jel podívat blíž nebo dokonce lezl nahoru. Několik Mexičanů nám naopak řeklo, že na hory chodí rádi - a to z toho důvodu, že jejich psům se na horách líbí. Pro Mexičany totiž jít na hory znamená prostě přijet do hor a tam nějakou dobu pobýt. Proč se šplhat na nějaký vrchol? A proč se u toho oblékat nějak speciálně? Většina Mexičanů chodí na hory, a to i na ty nejvyšší, v riflích. Potkali jsme lidi v sukních, v balerínách, a dokonce jednu paní, která šla bosa a nesla si boty v ruce, že se jí tak jde líp.

Mexičané na horách

Tuhle paní jsme potkali odpoledne, když už jsme scházeli dolů. Říkala, že chce dojít až na vrchol.

Psům se na horách líbí

Už v brzkém dopoledni jsme potkávali spoustu lidí, kteří šli proti nám. Nejdřív jsme si říkali, že to jsou borci, že museli vyrážet někdy v pět, když už se teď vracejí. Ale když jsme potom zahládli několik skupinek balících tábor, pochopili jsme, že na vrcholu dnes nebyli. Prostě včera si vyšlápli kousek nahoru, tam se utábořili, uvařili si, přespali, a teď jdou zase dolů. Samozřejmě neměli s sebou spacáky, karimatky, plynové vařiče nebo dokonce krosny. Jen pár tlustých dek a sirky, na záda hodili malý batůžek nebo cestovní tašku a zbytek věcí k tomu nějak přivázali.

Rifle, batůžky, deky... .a co jako?

Sníh je taky jeden z důvodů, proč Mexičané chodí na hory, protože jinde se s ním nesetkají. Cestou dolů z Iztaccíhuatlu jsme potkávali lidi, kteří se nás ptali: Jak daleko je to ještě ke sněhu?

O co přesně šlo, nevíme, ale prý nějaká soutěž

Jídlo je asi jednou z nejdůležitějších součástí pobytu na horách. I rodinky, které tu nepřespávaly, po cestě nahoru a dolů několikrát zastavily, aby si uvařily. My jsme v půli cesty, když jsme se konečně dostali na hranici lesa, potkali dvě děti, naše známé ze začátku cesty, jak se vrací dolů. Ptali jsme se, jestli už tedy byli na vrcholu? Ne, nebyli. Ale dostali hlad a jdou se dolů nasnídat. No to snad ne! Sice jsme jim věnovali balíček křupavých tortil a povzbudili je, ať to nevzdávají a jdou s námi na vrchol, ale pak už jsme je nikdy neviděli. Nicméně tohle nebyl ojedinělý případ - zdálo se nám, že snad polovina lidí, kteří šli zpočátku stejným směrem jako my, se v půlce otočila a vrátila dolů.

Co by to bylo za výlet do hor bez pořádného jídla? (Na parkovišti pod Iztaccíhuatlem, což byl zároveň i cíl jejich výletu)

I v naší mezinárodní skupině jsme se celkem dobře přizpůsobili těmto stereotypům. Němec a Polák vyrazili ostrým tempem dopředu, odhodláni dobýt vrchol v rekordním čase. My jsme je ještě jakž takž stíhaly, ale Mexičan vzadu ztrácel stále víc a brzy jsme pochopily, že jeho řeči o tom, že si tady sedne a počká na nás, nebyly myšleny jako vtip. Alespoň se bavil tím, že se domlouval s okolními mexickými turisty, jestli si k nim může přisednou na snídani nebo jestli mu nalijí trochu tequily. Nakonec, nad hranicí lesa, když se nad námi konečně objevil skalnatý štít sopky, řekl, že bude muset víc trénovat, ale že dneska to nedá, a že tedy na nás počká. Jak řekl, tak udělal, natáhl se tam a celý náš výstup na vrchol prospal. Nám se tak jen potvrdila naše teorie, že totiž, jak jsme si všimly, my Evropané, nebo alespoň středoevropané, jsme mnohem víc než Mexičané zaměření na cíl - jít na hory a nedojít na vrchol je pro nás takové nějaké polovičaté.

Strmé stoupání lesem

Daniel už nemůže

Valentin a Karol odhodlaní dobýt vrchol

Ale alespoň pro náš lepší pocit předstírají, že už taky nemůžou

Stoupání nad hranicí lesa se ukázalo být mnohem náročnější, než zprvu vypadalo, takže až v jeho průběhu jsme si říkali, že ti, co se vrátili, možná tak úplně neprohloupili. Naštěstí bylo krásně, takže jsme se mohli často zastavovat a kochat se výhledem, abychom si trochu vydechli. Na vrchol jsme tak my dvě dorazily pouhých 25 minut po Karolovi a Valentinovi, což považujeme za docela dobrý výkon. Dali jsme si něco malého k jídlu, společně jsme se vyfotili a šli jsme zase dolů. A v půli kopce jsme se znovu setkali s odpočatým Danielem.

Vzhůru na vrchol!

Tahle skála dole vypadala, jako že už to je ono, ale pak se ukázalo, že jde jen o bezvýznamný zub v mnohem vyšším horském štítu

Jedna z mnoha kochacích přestávek

Vysokohorská květena

Skalní okno

Dokázali jsme to! Společná fotka v tzv. slovanském dřepu

Možná vám připadá, že na téhle fotce nic není, ale nemylte se. Pečlivý pozorovatel po chvíli rozezná zhruba ve středu fotky slabé obrysy zasněženého vrcholu. Jedná se o Pico de Orizaba neboli Citlaltépetl - nejvyšší horu Mexika, kterou jsme z vrcholu La Malinche takhle krásně viděli!