Všichni už jsou v Mexiku...: Ciudad de México - město, které bojuje s problémy všeho druhu a vesele žije

Následující čtyři dny jsme strávily prozkoumáváním Ciudad de México a jeho okolí. Na internetu jsme objevily, že každý den v 11 hodin ráno se koná zdarma prohlídka města s průvodcem, takže hned v neděli jsme se tam vydaly. Jen jsme si nebyly jisté, jestli prohlídka začíná na náměstí u katedrály a nebo u paláce Bellas Artes. Zkusily jsme to u Bellas Artes a opravdu jsme tam potkaly dvě holky s červenými tričky s nápisem Free walking tour. Později jsme zjistily, že i u katedrály bychom někoho potkaly, protože nezávisle na sobě tady fungují dvě takové skupiny dobrovolníků, které provádí turisty. Tour je zdarma, ale na konci vás samozřejmě požádají o finanční příspěvek podle vašeho uvážení. Což se nám zdálo mnohem lepší než jít na nějakou placenou prohlídku, protože na konci této jsme byly naprosto nadšené ze všeho, co jsme se dozvěděly, a rády jsme přispěly. Holka, která se nás ujala, měla vystudovanou historii a vypadalo to, že o budovách v centru ví úplně všechno. Ovšem nejen to, po jejím výkladu jsme náhle měly naplánovaný program na několik dní dopředu, protože nám dala spoustu tipů, kam se podívat a co v Ciudad de México dělat.

Naše skvělá průvodkyně Ana

Když Hernán Cortés dobyl aztécké město Tenochtitlán, srovnal ho se zemí a postavil na něm hlavní město Nového Španělska. Pomohlo mu to podrobit si Aztéky i další okolní národy. Byl v tom tak důsledný, že třeba důležité administrativní a náboženské budovy stavěl přesně na místech, kde je měli Aztékové. Ale přesto to tak úplně nevychytal. Aztékové totiž měli město na ostrově uprostřed mělkého jezera. Španělé jezero vysušili, takže jejich město se mohlo rozrůst do mnohem větších rozměrů. Nikdo jim ale asi neřekl, že stavět město v bažině není úplně nejlepší nápad. Takže kromě klasických problémů velkých měst, jako je znečištění ovzduší či nedostatek zdrojů vody, dnes Ciudad de México čelí také tomu, že se budovy uprostřed města pomalu potápí. Každý rok prý střed města klesá o 11 cm! To je také důvod, proč tady najdete spoustu budov, které jsou nakloněné. Kam se hrabou potápějící Benátky a šikmá věž v Pise, Ciudad de México to má obojí!

Na téhle budově, jednom z nejstaších klášterů, jde krásně vidět, jak město klesá. Protože je o hodně starší než okolní budovy, musíte k němu sejít po schodech asi metr pod okolní povrch.

Budova vpravo je nejstarší mrakodrap v Ciudad de México, který byl postaven ve 30. letech. Všimněte si, jak se naklání. Uprostřed je Torre Latinoamericana.

Torre Latinoamerciana, nevzhledná dominanta historického centra, je z roku 1956 a dlouho byla nejvyšší budovou v celé latinské Americe. Postavili ji dobře, vydržela i velké zemětřesení, které město postihlo v roce 1985. Zemětřesení zničilo hodně budov v centru a Mexičané na něj vzpomínají s hořkostí, protože jednak tím vyšlo najevo, že hodně budov neodpovídalo statickým požadavkům a při jejich stavbě si někdo ulil peníze bokem, jednak se tehdejší mexický prezident snažil několik dní předstírat, že se nic nestalo. V Torre Latinoamericana dnes sídlí telekomunikační společnosti, které vlastní Carlos Slim - nejbohatší Mexičan a asi i nejbohatší člověk na světě. Ten ze zasazuje o revitalizaci historického centra a město mu vděčí za investice do mnoha budov.

Z Torre Latinoamericana je samozřejmě úžasný výhled na celé město. Naše průvodkyně nám poradila, jak se dostat nahoru. Jednak se dá koupit si za 100 pesos vstupenku do nejvyššího patra, jednak ale jen o patro níž je restaurace, kde si můžete dát jen něco k pití a máte výhled taky. Takže jsme se samozřejmě rozhodly pro tu druhou možnost a hned druhý den jsme se tam vydaly. Dole u vchodu člověk vlezl do hodně rychlého výtahu. Když jsme řekly, že chceme do restaurace, nechali nás normálně nastoupit a nechtěli po nás vstupenku. Restaurace nás ale trochu překvapila. Vypadala hodně nóbl a když jsme se zeptaly, jestli si můžeme dát jen něco k pití, poslali nás o dvě patra dolů do kavárny. V kavárně nám ale řekli, že tahle kavárna je jen pro lidi, kteří mají tu vstupenku za 100 pesos. Takže jsme zase vyšly nahoru a zkusily to ještě jednou. Tentokrát nám jiný člověk řekl, že jo, můžeme si dát jen kafe, ale budeme sedět někde uprostřed a ne u okna. Za chvíli přišla servírka, dala nám nápojový lístek a řekla nám, že si k pití musíme dát něco studeného. Chvíli jsme listovaly lístkem, ale jelikož jsme chvíli před tím vypily asi litr chlazeného džusu, strašně se nám nechtělo dávat si zase něco podobného a tak jsme se rozhodly odejít. Při odchodu jsme vysvětlovaly, že jsme chtěly kafe, a když ho teda nemají, že půjdeme. Ale jistě, my máme kafe, tady v tom druhém lístku, řekla nám najednou stejná servírka. A tak jsme si nakonec to kafe na Torre Latinoamericana daly. Nutno říct, že výhled vůbec nebyl takový, jako jsme si představovaly - většina prosklené stěny totiž byla zpola zakrytá, takže jen v jednom rohu šlo pořádně vidět. Takže nejlepší výhled nakonec byl, když šel člověk na záchod. Ale tak za ten zážitek nám to stálo.

Kafe v Torre Latinoamericana!

Takhle bohužel vypadal výhled z většiny oken

Výhled na záchodě

O pár pater níž, kde se nám podařilo nenápadně proklouznout k oknu pro platící návštěvníky

Od Torre Latinoamericana jsme se přesunuli k opravdové Casa de los azulejos - dům modrých kachliček. Prý tu žil bohatý otec s líným synem. Syn si užíval otcova bohatství a vůbec nechtěl pracovat. Později se ale chytl za nos a začal pracovat a vydělávat velké peníze. Změnu svého chování dal na odiv tím, že si svůj dům nechal obložit kachličkami azulejos. Ty se normálně dávaly jen do koupelny a byly hrozně drahé. Nejznámější a nejdražší kachličky se vyrábí v Pueble a říká se jim talavera - a právě jimi je samozřejmě dům obložen.

Casa de los azulejos

Uvnitř Casa de los azulejos je dnes obchodní dům a restaurace Sanborns, kterou vlastní - kdo jiný než Carlos Slim. Resturace je asi docela luxusní a drahá, ale když si dáte kávu, můžete si dolít, kolikrát chcete. My jsme zase takovou chuť na kafe neměly, takže jsme se dovnitř šly jen podívat.

Jako i u spousty jiných budov se vám tady v patře stane zvláštná věc, když si najednou uvědomíte, že celá budova je nakřivo a místo vodorovně kráčíte z kopce. To může být nepříjemné třeba když si v restauraci na křivý stůl postavíte talíř s polévkou.

Tahle budova pošty byla postavena v době vlády Porfiria Díaze, diktátora, který vládl v Mexiku asi 40 let na konci 19. století. Snažil se o modernizaci a pokrok a tahle budova je jedním ze symbolů, kterým chtěl pokrok demonstrovat. Povolal na to evropské architekty, a vůbec chtěl, aby to vypadalo co nejvíc jako v Evropě.

Mozaika, která je udělaná z poštovních známek, zobrazuje symbol, který najdete i na mexické vlajce.

Stejný výjev v bronzovém pojetí kousek od náměstí

Aztékové, ve skutečnosti vlastně Mexikové, sem prý kdysi přišli z tajemného Aztlánu někde na severu vedeni bohem Huitzilopochtlim. Ten měl konflikt se svou zlou sestrou a nakonec musel bojovat s jejím synem. Huitzilopochtli zvítězil a jeho srdce hodil do jezera. Na tom místě potom vyrostl kaktus nopál a na něj usedl orel. To byl symbol místa, kde měli založit nové město. Španělé prý potom přidali orlu do zobáku hada, což mělo symbolizovat vítězství dobra nad zlem. Pro původní obyvatele to tak asi úplně nebylo, když vezmeme v úvahu, že jeden z jejich nejdůležitějších bohů měl podobu hada, ale možná proto, že tenhle symbol spojuje domorodou i indiánskou tradici, se nakonec ujal. Alespoň takhle nám to vyprávěla naše průvodkyně.

Socha, které se říká Koník. Je to prý jedna z nejhezčích jezdeckých soch na světě a nic na tom nemění fakt, že zobrazuje španělského krále Karla IV., který v Mexiku nikdy nebyl a navíc vládl v době krátce před tím, než začali mít Mexičané Španělů plné zuby a vyhlásili nezávislost. Socha vyhlášení nezávislosti přežila, ale my jsme ji přesto neviděly, protože asi tak před čtyřmi lety ji město chtělo nechat vyčistit. Zadalo to firmě, která na tom chtěla ušetřit a následkem toho sochu zničila, takže od té doby ještě stále probíhají restaurační práce a socha je zakrytá.

Sochy předkolumbovských bohů - stylizované do podoby antických božstev, aby to vypadalo víc světově

V tomhle domě prý žil žárlivý manžel se svou ženou, které nedovolil dům opustit, ale alespoň jí velkoryse vystavěl okolo celého domu balkón, po kterém se mohla procházet.

Nástěnná malba, která původně byla kritikou mexické vlády, ale majitelé zdi se zalekli možných důsledků a donutili umělce, aby to přemaloval. Není to oficiální, ale v Mexiku holt je cenzura.

Lví hlava na rohu zdi zobrazuje, kam až sahala hladina povodně, která v 17. století zaplavila město. A v takové výšce voda zůstala po 5 následujících let! Až potom se podařilo vybudovat odvodňovací systém a město vysušit. Povodně trápí město v období dešťů dodnes. Ciudad de México má problémů víc než dost.

La Opera - asi nejstarší a nejslavnější kantýna v Ciudad de México. Chodíval sem i slavný revolucionář Pancho Villa a ve zdi prý dodnes najdete kulku, kterou tu kdysi na někoho vypálil. Zlé jazyky tvrdí, že byl opilý a s někým se popral, ale naše průvodkyně nás ujistila, že to bylo úplně jinak, protože Pancho Villa, jakkoli drsný muž to byl, prý alkohol nepil a místo toho chodil do jiné kantýny na jahodové milkshaky. Kulku vypálil proto, aby srovnal své kumpány, kteří tu dělali neplechu.

Další tradiční kantýna. Tyhle podniky jsou zajímavé tím, že si tam neobjednáváte jídlo - objednáte si předražené pití a oni vám k tomu rovnou donesou i něco k jídlu. Až do nedávna to ale byla výhradně pánská záležitost - ženy dostaly povolení chodit do kantýny snad někdy v 80. letech.

Chtěly jsme kantýnu vyzkoušet, tak jsme se tam druhý den vydaly na oběd. Nejdřív jsme myslely, že půjdeme do nějaké jiné, ale protože jsme si chtěly být jisté, že jdeme opravdu do té tradiční, zamířily jsme znovu sem. Nebylo to jednoduché, protože jsme si nepamatovaly ulici, ale asi po hodině bloudění se nám podařilo do kantýny dorazit. Bohužel v dolní místnosti neměli volno a v horní hrála hudba tak hasitě, že jsme vůbec neslyšely, co nám říká servírka. Ale bylo to opravdu zajímavé.

Velká sklenice limonády a nějaká polévka s masem a kukuřicí

Daly jsme si nějakou limonádu a dostaly jsme k tomu polévku. Potom nám řekla, že donese nějaké tacos. Tak jo. A protože Lenka už dopíjela, ptala se jí, jestli chce něco dalšího k pití. "Asi ne, díky." - "No ale když si nedáte nic dalšího k pití, budete muset zaplatit a odejít." - "V tom případě tedy dva další džusy prosím." Po tacos nám paní nabídla něco dalšího, ale musely jsme s díky odmítnout, protože jsme věděly, že další jídlo nezvládneme. Servírka se tvářila zklamaně, ale donesla nám účet, ze kterého jsme se teprve dozvěděly, že každý džus stál 70 pesos. Pokud tam někdy půjdu příště, předtím pořádně vyhladovím, protože jsem hrozně zvědavá, jaká další a další jídla by se objevila na stole.

Obchod s tradičními sladkostmi, kde jsme hned několik doporučených musely vyzkoušet.

Ty oříšky v medu uprostřed, to je pochoutka, kterou si prý indiáni dávali dávno před příchodem Evropanů.

A tyhlety dorty se chystají na oslavy patnáctých narozenin, quinceañera. Když je holce patnáct, udělá se obrovská oslava, něco jako když se uvádějí debutantky do společnosti.

Prostranství před katedrálou, kde se v době po ovládnutí Mexika Španěly konaly bohoslužby. Jednak vevnitř nebylo dost místa, jednak byli indiáni zvyklí ve svém domorodém náboženství dělat obřady pod širým nebem.

Templo Mayor (model) - aztécký chrám pod dnešním náměstím. Jak jsem už psala, Španělé postavili své město přímo na aztéckých stavbách, aby domorodci rychleji přijali jejich vládu. Takže zhruba na místě hlavního chrámu postavili katedrálu. Na chrám se pak tak nějak zapomnělo a najednou ejhle, v roce 1978 elektrikáři kopali v zemi a objevili tam úžasné věci. Od té doby tam naplno probíhá práce archeologů a původní chrám podle nich vypadal nějak takto.

Aztéckých památek tady někde pod zemí musí být spousta. Jedna se třeba nachází na stanici metra Pino Suárez. Chtěly jsme ji vidět, tak jsme se speciálně na tuhle stanici metra vydaly. Nikde jsme ale žádný aztécký chrám nemohly najít. Až potom nám došlo, že to bude asi to místo zakryté překližkou. Byly jsme z toho trochu zklamané, ale nakonec jsme si poradily. Na jednom místě jsme našly malý průhled, kterým se dalo celkem dobře podívat a ještě mnohem lépe prostrčit dovnitř foťák, abychom zjistily, na co jsme se to vlastně koukaly.

Škvírou ve dveřích se dalo podívat dovnitř!

A tohle se nachází na překližkou

Prohlídka skončila u hlavního náměstí Zócalo. Zócalo vlastně není oficiální název, oficiálně se náměstí jmenuje Plaza de la Constitución. Ale v 19. století tady chtěli postavit velký pomník jako památku boje za nezávislost. Z toho se náměstí ovšem dočkalo jen podstavce, soklu, španělsky zócalo. A protože si lidé neustále říkali, že se sejdou u soklu, název už náměstí zůstal.

CDMX znamená Ciudad de México. A za námi to slavné Zócalo, jedno z největších náměstí na světě.

Po skončení prohlídky města jsme rychle vyrazily na další místo, na které jsme od naší průvodkyně dostaly tip - na jezero Xochimilco (čti sočimilko). Jde o místo, kde se zachoval způsob zemědělství starých národů - protože neměli dostatek zemědělské půdy, dělali dřevěné a rákosové vory s malou vrstvou zeminy, které zakotvili v mělkém jezeře. Postupně tak vlastně vytvářeli umělé ostrovy a zvětšovali pevninu. Aztékové tenhle způsob pěstování převzali od národů, které žily právě v oblasti jezera Xochimilca. Chinampas, jak se tyhle plovoucí zahrady jmenují, jsou památkou UNESCO a na jezeře se můžete projet na loďce a prohlédnout si je, přičemž v neděli, která náhodou zrovna byla, seženete lístek nejlevněji. Takže jsme vyrazily na tuhle zajímavou historicky přírodovědnou exkurzi, jak jsme si to představovaly.

Skutečnost byla ovšem úplně jiná než naše očekávání. Protože k Xochimilcu se nedá dojet metrem a vlak, kterým se tam dojet dá, měl zrovna výluku, musely jsme se ptát spolucestujících, kdy máme vystoupit a kam máme nastoupit a tak. Ujala se nás paní se dvěma holkami, která říkala, že se jí máme držet, že tam taky jedou.

Když jsme dorazili k vodě, ukázalo se, že jsme na místě, kde si nemůžete koupit jen jeden lístek na loď pro sebe, ale musíte zaplatit celou loď zvanou "trajinera" (čti trachinera). Na tu se vleze kolem 20 lidí a dvouhodinová projížďka stojí 500 pesos. Hodinová je za 350, ale jede se jinou trasou, kde neuvidíte to hlavní. Claudia, naše nová společnice, se na to vyptala, pak se obrátila k nám a řekla: "Je nás pět, takže to by bylo za 70 na osobu. Na dvě hodiny by to bylo lepší, ale 500 je moc. Až mi sleví na 400, tak to vezmeme." A to bylo přesně to, co jsme potřebovaly - žádné dohadování a smlouvání, jen jsme tam postávaly, daly jsme si něco k jídlu a čekaly, až na nás Claudia kývne, že jdeme na loď. Tak jsme se na jedno odpoledne staly součástí její rodiny.

Trajineras

Vzadu Claudia, vedle ní její dcera Fernanda a vedle mě Saraí

Nastupovaly jsme s nedojezenými tacos, ale nestihly jsme se napít. Lenka poznamenala, že jak tak zná Mexiko, to by bylo zvláštní, kdyby tam někde po cestě neprodávali pití. To ukazuje, že jsme opravdu netušily, kam jsme se to vlastně vydaly. Už dvě minuty po vyplutí jsme míjeli loďku obchodníků, kteří nám nabízeli nějaké jídlo, a za chvíli k nám připlula loďka s chlazeným pitím a dostaly jsme na naši loď celý kýbl s ledem a lahvemi limonád. A to ještě nebylo nic oproti tomu, když jsme dopluli do hlavního kanálu. Tam pod všemi barevnými trajineras skoro nebyla ani voda vidět, lodi pomalu pluly, kodrcaly se, narážely do sebe a proplétaly se mezi desítkami loděk obchodníků, kteří nabízeli opékanou kukuřici, květinové věnečky, alkoholické i nealkoholické nápoje a spoustu dalších věcí, které by vás jen napadly. A do toho ze břehu vyhrávala mexická dechovka mariachi. A kdyby jenom ze břehu, kolem projížděly také lodě s hrajícími hudebníky a kdo chtěl a zaplatil, ten si pozval kapelu přímo k sobě na loď. Po historickém zemědělství sice ani památky, kromě pár chatek na břehu nabízejících prodej květin nebo zeleniny, ale zato parádní způsob trávení nedělního odpoledne.