O mexických jménech aneb proč ze mě nebude Kateřina Rodriguéz

Když jsem odjížděla do Mexika, někteří přátelé vyjádřili obavy, abych se tam náhodou nevdala za nějakého Mexičana. A rovnou vyzkoušeli, jak by to znělo, kdybych se jmenovala Kateřina Rodriguéz. Docela dobře, že?

Jenže v Mexiku to funguje se jmény i s příjmeními úplně jinak. Především jich mají mnohem víc než my. Každý Mexičan má nejméně dvě jména a dvě příjmení. Když jim řekneme, že my máme od každého jen jedno, diví se nám asi tak stejně jako my jim. I u nás v Česku už v dnešní době rodiče často dávají dětem dvě jména. Ale ve všech případech, které znám, se používá jen jedno z nich a na to druhé si dítě vzpomene maximálně když by mohlo oslavit druhý svátek. Tady se běžně používají jména obě. Například jeden kluk se nám představil jako Ismael, ale když jsme se s ním potom bavily, řekl nám, že většina bližších přátel mu říká Eddy. A v rodině, kterou často navštěvujeme a učíme děti angličtinu, jsme si nebyli jisté, jestli jsme si dobře zapamatovaly, že kluk se jmenuje Misael, protože jsme pořád slyšely někoho oslovovat ho Isaí. Tak jsme se pro jistotu zeptaly, jak se vlastně jmenuje. No přece má dvě jména. Říkají mu, jak je zrovna napadne. A to nemluvím o tom, že ho ještě oslovují nějako zdrobnělinou nejspíš jednoho z těch dvou jmen.

Když jsme kdysi psali parodickou telenovelu Salamandra, pojmenovali jsme hlavního mužského hrdinu José Luis Fernando Armando. Připadalo nám to tehdy vtipné. Po návštěvě Mexika musím říct, že na tomto jméně není zhola nic parodického a vůbec bych se nedivila, kdyby se někdo z našich známých takto jmenoval.

Co se týče používaných křestních jmen, zdá se, že Mexičani jsou v tom hodně free. Kromě klasických "španělských" jmen jako José nebo Juan (a taky třeba Jesús) používají spoustu jmen, která znějí exoticky a nikdy předtím jsme je neslyšely. Třeba Yamin, Artemio, Zuri, Alnair, Yadira... A v církevním prostředí se to jen hemží biblickými jmény - Josué, Josias, Abraham, Dorkas (tohle jsou všichni sourozenci), Jocabet, Sarahí, Damaris, Israel... V jedné rodině, která má děti v Montessori škole, to ale podle mě přehnali, když dva sourozence pojmenovali Angel Uriel a Angel Gabriel.

Ke dvěma jménům mají Mexičané ještě dvě příjmení - jedno po otci a jedno po matce. A tahle dvě příjmení jim zůstanou celý život. Svatbou se příjmení nemění. Takže žádné zkoušení, jaké příjmení by se dobře hodilo k mému jménu. Když jsme jim řekly, jak to funguje u nás (a asi i ve zbytku světa), že žena si vezme příjmení manžela, některým holkám to přišlo jako docela dobrý nápad a vyjádřily přání vdát se do Česka, aby se zbavily svého příjmení, které se jim nelíbí. Naopak moje německá kamarádka, která by si přála mít příjmení Guacamole, mi napsala, že až seňora toho jména potkám, mám jí dát vědět - a že svatbu samozřejmě uspořádá v Německu, aby jeho příjmení získala. Takže ano, jedině podobným způsobem bych mohla získat to příjmení Rodriguéz. Mexičanky, které si vezmou Čecha v ČR a vezmou si jeho příjmení, s tím ale potom můžou mít v Mexiku problém. Protože tady změna příjmení není zvykem, úřady nechápou, že se jedná o jednu a tutéž osobu.

Možná si říkáte, jak to asi funguje, když každý dědí příjmení po svých rodičích, takže těch příjmení za pár generací musí být desítky. To naštěstí ne. Dědí se vždy jen to první příjmení, takže vlastně příjmení v mužské linii zůstává zachováno pro budoucí generace. Například v rodině našich známých se muž jmenuje příjmením López Něco a žena Jaimes Něco. Jejich děti se potom jmenují López Jaimes. A když někdo má potřebu říct něco o té rodině jako celku, řekne "rodina López Jaimes". Je to sice zvláštní, ale nejspíš jim stejně zvláštní přijde naše přechylování příjmení. V té souvislosti jsme ovšem narazily na zajímavý problém. Kdyby si totiž některá z nás vzala Mexičana a měla s ním syna, nebohý syn by zdědil příjmení Pohanková. Naštěstí v příští generaci by to už zmizelo. A asi by to nikomu stejně nepřišlo moc zvláštní, jelikož třeba jedna mexická doktorka, na kterou máme kontakt, se jmenuje křestním jménem Pavlova podle příjmení ruské baleríny.

Střípky VII

Kolik máte let? 

Otázka, na kterou se Češi neptají. Už vůbec ne holek. A už vůbec ne holek v našem věku. Tady se nás na to ale ptá každý a většinou je to tak druhá otázka, když se poprvé setkáme. Jak se jmenujete? A kolik vám je? Jako české holky samozřejmě nerady odpovídáme. Ale zdá se nám, že to berou za takovou samozřejmost, že už se nad tím nerozčilujeme :-) Ovšem někteří Mexičani nám řekli, že ani tady není slušné ptát se takhle otevřeně, kolik někomu je. Ale stejně to všichni dělají.

Kočárky? 

Už jsem psala o zdejších chodníkách. Asi je jasné, že kočárky se tady opravdu nevedou. Možná jsme sem tam nějaký někdy viděly, ale dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Přemýšlely jsme, jak se to tu tedy s dětmi dělá. Vypozorovaly jsme, že miminka se nosí na rukou v dekách (ne tedy na Cozumelu, tady je na to opravdu teplo) a když maminka s dítětem přijde do práce, nechá si ho třeba ležet vedle sebe a u toho prodává, žebrá nebo prostě dělá, co potřebuje.

Pod slunečníkem pán s miminkem v dece

Juego de pelota (v překladu míčová hra)

Juego de pelota je záhadná hra, kterou hrávali Mayové. Na několika místech se slavnými mayskými vykopávkami bylo nalezeno prostranství, kde se juego de pelota hrávalo. Cílem hry bylo prohodit míček kamenným kruhem připevněným ke zdi. Z různých nástěnných maleb se usuzuje, jaká byla asi pravidla hry. Hráči nosili chrániče na kolenech a bocích, protože pouze těmito částmi těla mohi odpalovat míč. Pravděpodobně byla tato hra spojená s náboženskými obřady - nehrálo se ani tak proti soupeři, jako pro poctu bohům. Po návratu z cest zpět na Cozumel zrovna na ostrově probíhaly oslavy 500 let od setkání španělské a mayské kultury, v rámci nichž každý večer prováděli rekonstrukci této hry. Jednou jsme se tam byly podívat a myslím, že to měli opravdu vymakané, včetně mayského obřadu, zpěvů a hry na nástroje. Na video ze hry se můžete kouknout zde.

V rámci festivalu jsme se taky zašly podívat na koncert zpěvačky Eugenie León.

Jak se servíruje jídlo v restauracích

V restauracích často dostanete hned, jak přijdete, nějaký předkrm. Někdy jsou to tortilla chipsy s nějakou salzou, jindy pečená cibule nebo pražené oříšky. Když si objednáte, stačí počkat "un minuto mexicano", jak nám jeden číšník vysvětlil, než vám donesou hlavní chod. Často když nesou jídlo více lidem k jednomu stolu, drží číšníci v ruce obrovský tác se všemi talíři a přes rameno mají skládací stoličku, kterou si u stolu rozloží a z ní potom servírují na stůl. Pivo nebo limonády (refresco) se servírují jen ve flašce, skleničku nedostanete. Zato se skoro všechno pije brčkem. Pokud si objednáte džus, aguu frescu nebo tak něco, dostanete to ve skleničce se spoustou ledu. V prvních měsících jsem si říkala, že to je prostě jen takový zdejší zvyk, ale s příchodem léta jsem pochopila, proč to tak je. Je takové horko, že se do každého pití dává led - a to nejen v restauracích, ale i kdekoliv na návštěvě, doma a podobně. Už i my si doma dáváme pití s ledem. Ke každému jídlu je taky důležité mít dostatek ubrousků. To hlavně v rychlých občerstveních a taqueríích, protože tacos a tortilly na všechny způsoby se jí rukou a je potřeba se potom otřít. Často třeba na trhu u stánků s jídlem mají i desinfekční gel na ruce, který můžete použít. Na jednom trhu nás obsluhovali velmi pečlivě, včetně nabídnutí gelu na ruce před jídlem a žvýkačky po jídle. Samozřejmě nám taky vždycky hned po příchodu ukážou nebo dokonce přisunou další židli, na kterou si můžeme dát batoh či tašku. A jedna specialita u bohatých mexických snídaní v restauracích: Pokud snídaně zahrnuje i kávu, většinou vám ji na požádání dolijí, kolikrát chcete. To by se asi v Česku nevyplatilo :-)

Money Bar

O jedné volné sobotě jsme si zase zajely šnorchlovat do Money Baru. Už to bylo potřetí, takže si myslíme, že  by se dalo říct, že už jsme tam skoro stálými zákazníky. I když tentokrát jsme si tam teda daly každá jenom džus. Nicméně vzhledem k tomu, že foukalo a nedaly se roztáhnout slunečníky na pláži, šly jsme tentokrát ke stolu pod střechu (palapu), kde byl stín. A tu jsme objevily zajímavou věc! Na stolech byly jakoby zalaminované různé mince či bankovky různých zemí světa. Tak možná proto se to jmenuje tak nepoeticky Money Bar.

Sobotní snídaně

Protože mexické snídaně, které nabízejí v restauracích, jsou super, rozhodly jsme se v sobotu, že vyzkoušíme jednu hezkou restauraci kousek od nás. Na snídani většinou chodíme v neděli po shromáždění, ale tahle restaurace je v neděli zavřená. Venku ale mají ceduli, kde mají vypsané, co všechno obsahuje jejich snídaně za pouhých 69 pesos. Vyzkoušely jsme a skvěle jsme se najedly.

Vajíčka, bageta, fazole, smažené banány a bramborová placička

Kromě nás v restauraci skoro nikdo nebyl, takže by člověk čekal, že objednávání a placení půjde rychle. Stálo nás to celkem 138 pesos a zaplatily jsme pětistovkou, protože jsme potřebovaly rozměnit. Číšník peníze odnesl a my čekaly na vrácení. Pět minut uběhlo a začaly jsme vtipkovat o tom, že si možná myslel, že dostal hodně velké dýško. Deset minut uběhlo a číšník prošel kolem a ujistil nás, že na vrácení peněz se pracuje. Když uběhlo zhruba tolik času, kolik jsme předtím strávily jídlem, konečně nám donesl peníze. Dvě padesátipesové a čtyři dvacetipesové bankovky, čtyři dolary a pěknou hromádku mincí. Musely jsme se opravdu smát, když jsme si představily, jak těch dvacet minut všichni zaměstnanci restaurace hledali po kapsách, jestli ještě mají nějaké drobné, aby nám mohl vrátit, a někdo vyběhl na ulici a obešel pár obchodů, aby se pokusil rozměnit. Jako dýško jsme jim nechaly dolar, protože co my tady s dolarem?

Sprcha

Ve všech bytech a domech, co jsme navštívily kdekoliv v Mexiku (včetně našeho bytu), byl vždycky spojený záchod a sprcha v jedné místnosti. Vany se tady nevedou, všichni mají sprchu, a to tu, co na vás stříká zvrchu, nemůžete si ji vzít do ruky. Ovšem osprchovat se se řekne "baňarse" - čili jako koupat se. Slovo "ducha" - sprcha tu vůbec nepoužívajíí. Pokud už chtějí nějak vyjádřit přímo tu věc - sprchu, řeknou "regadera", pod čímž si já představím spíš konev na zalévání, ale v podstatě se moje představa zhruba shoduje s tím, čím se tady sprchují. 

V našem bytě vždycky teče chvíli vlažná voda, než odteče, a potom máme teplou. Teplotu nemůžeme nijak regulovat - ať bychom chtěly studenou či horkou, prostě s tím nic neuděláme, je tam jenom jeden kohoutek. Zvykla jsem si na to a vždycky jsem si prostě chvíli počkala na tu teplou, protože se mi logicky nechtělo do studené. Pak jsem se v klidu osprchovala. Poslední dobou se to ale změnilo. Teď, když jdu do sprchy, snažím se celá se osprchovat, než začne ta teplá voda! Ta už vůbec neosvěží. 

V první půlce našeho pobytu tady jsme si dávaly běžně jednu sprchu denně, výjimečně dvě. Poslední dny je tady tak teplo, že už jsme to přestaly počítat. Ráno, po práci, během odpoledne, před večerním programem, před spaním, prostě kdykoliv to jde. Ono to osvěžení ze sprchy je tak na 10 minut, než se zase člověk začne potit. To si jenom tak sedíme a čteme a přitom z nás prostě teče pot. 

Samozřejmě skoro každý kromě nás má doma klimatizaci. Ale občas se může pokazit nebo nejde elektřina. Isaí nám poradil, jak se v takovém případě dá večer usnout. Po sprše se člověk úplně neutře, dá si pyžamo na mokré tělo a usne dřív, než stihne uschnout. Pokud se pak horkem neprobudí, může klidně spát až do rána. Přímo takhle jsme to zatím nedělaly, ale mám jedno tričko, to nejtenčí, ve kterém většinou trávím odpoledne doma. Každý den si ho samozřejmě zpotím, a to hned. Protože tak často nepereme, většinou si ho pak jenom propláchnu vodou. Dám ho uschnout a než je celé suché, zase si ho oblékám, aby mi při usínání nebylo vedro. Ještě to tak nedělám každý den, ale už pracuju na výpočtu, kolik hodin před spaním je potřeba ho vymáchat.

A ještě jedna kuriozita. Doma, když vylezu z vany či sprchy, přirozeně se chci obléct. Je mi zima. Tady ne. Ta chuť obléct se po sprše prostě nepřijde. Takže se oblékáme jen z nutnosti, rozhodně ne proto, že by nám tak bylo příjemněji :-)

Příliv a odliv

Jelikož jsme obklopeny mořem, po čase jeho sledování nám došlo, že jsme si nikdy nevšimly rozdílu mezi přílivem a odlivem. Proto jsme začaly hledat, jestli tady příliv a odliv vůbec je (musí být přece všude, ne?). Ukázalo se, že je, ale tak malý, že si ho opravdu ani nevšimnete. Rozdíl mezi výškou přílivu a odlivu je tu asi tak 15 cm. Viz mapu dole - modré oblasti jsou ty s nejmenším rozdílem mezi přílivem a odlivem, červené s největším.

Katčiny hodiny 

Protože mít na ruce hodinky je pro mě zásadní v organizaci času, nepotěšilo mě, když jsem jednoho dne zjistila, že se mi zpozdily a potom i úplně zastavily. Naštěsté nám naši mexičtí známí poradili, kde najít hodinářství. Ukázala jsem tam paní hodinky, řekla, že mám asi vybitou baterku, a ona mi za 50 pesos prodala novou. Hned večer jsem bohužel zjistila, že baterkou to nebylo - hodinky zase nešly. Proto jsem se tam druhý den stavila znovu. Tentokrát pan hodinář Antonio (nejspíš syn té paní) se na hodinky koukl a řekl, že do druhého dne je vyčistí. Druhý den už si nás pamatoval a za 50 pesos mi dal vyčištěné hodinky. Další den ráno ale opět nemilé překvapení - hodinky zase nejdou. Protože Lenka dopoledne vždycky potřebovala můj mobil, musely jsme to dělat tak, že já jsem jí dala mobil a ona mně svoje hodinky. Hodinář se na mě to odpoledne soucitně podíval a ptal se - co se stalo? Hodinky si vzal a říkal, že si pro ně mám přijít za půl hodiny. Jenže za dva dny se hodinky opět zastavily! To už jsme byly v hodinářství stálými zákazníky. Pan hodinář se na nás z dálky smál a řekl, že mi tedy vymění celý hodinový strojek. Vše za těch původních 50 pesos. Od té doby už mi hodinky jdou, i když jsem se dvakrát lekla, když jsem zjistila, že se o pár minut zpozdily. Naštěstí se pak zase vzpamatovaly, takže jsem nemusela do hodinářství znovu.

Aktivity v místních církvích

Po velikonočních prázdninách a poté, co jsem přestala pracovat ve škole Montessori, se víc než předtím naším útočištěm stala místní církev. Vzhledem k tomu, že jsme se vrátily z dlouhého cestování a téměř všechny nejzajímavější věci na Cozumelu jsme už viděly, vůbec nám nevadilo trávit většinu času na jednom místě. Díky tomu jsme se mohly víc zapojit do různých aktivit, co pořádala místní církev a sblížit se se svými stávajícími i novými přáteli. 

Jak už jsme psaly, navštěvujeme tady 3 místní sbory, z toho dva jsou z denominace Asambleas de Dios a jeden je mezidenominační sbor, který pořádá bohoslužby v angličtině. 

Anglická církev

Bohoslužby v angličtině budou koncem května končit, protože Američané a Kanaďané, kteří tráví zimu na Cozumelu, už jsou všichni zpátky ve svých zemích. V podstatě celý květen se nás tam schází asi 12. Nicméně právě díky tomu, že už tam moc lidí není, jsme se blíže seznámily s mexickou pastorkou Albou, která nám i nabídla ubytování na dobu, kdy ještě budeme na Cozumelu, ale už nebudeme moct bydlet ve školním bytě. Stalo se pravidlem, že po ranní bohoslužbě s Albou a ještě s Karlou ze Salvadoru chodíme společně na snídani.

Nedělní snídaně s vyhlídkou

V anglicky mluvícím sboru jsme se ještě podruhé a naposledy zúčastnily "food bank", což je rozdávání jídla chudým mexickým rodinám. Je to vždycky 25. dne v měsíci, což se nám ne vždy podařilo sladit s naším kalendářem. Ale bylo tam vždycky dost Američanů, kteří to zajišťovali, takže jsme tam v jiné dny zřejmě nijak nechyběly.

Buen pastor

Do sboru Buen Pastor, který patří do Asambleas de Dios, chodíme rády v neděli, protože tam mají pro nás kulturně přijatelnější chvály :-) Kromě toho se tam už známe s některými lidmi a samozřejmě si s nimi rádi po bohoslužbě popovídáme u porce mexického občerstvení, které se po skončení shromáždění vždycky prodává. Našimi nejbližšími přáteli se stala rodina Isaího a Cameriny, které pravidelně navštěvujeme u nich doma. Naposled, co jsme u nich byly, jsme jim připravily kuře na paprice s českým knedlíkem, který se tady ovšem pochopitelně nedá koupit, tak jsme ho poprvé v životě vyráběly.

Tak buď toho těsta bylo moc nebo máme malý hrnec... každopádně vaření knedlíku jsme si opravdu užily

A vidíte, jak to Isaímu chutnalo :-) Za povšimnutí stojí i domácí způsob servírování kávy - s ledem v litrovém kelímku od jogurtu nebo od čeho.

Príncipe de paz

Nejvíce kontaktů máme ve sboru Príncipe de paz, který taky patří pod Asambleas de Dios, ale je k nám blíž - asi 10 minut cesty pěšky. Především tam tedy já chodím každé ráno od 8 do 10 učit angličtinu. Na hodinu anglické konverzace od osmi hodin tam chodí i pastorka Yesenia, takže se každý den vídáme. Kromě toho nás často zvou na další aktivity, které sbor pořádá, takže se tam cítíme pořád víc jako doma.

Jeden večer nás pozvali na zlatou svatbu jednoho páru ze sboru. Takovéhle akce nebo oslavy narozenin se tady dělávají v určitý den večer, v době, kdy jinak mají ve sboru bohoslužbu. Na žádné zlaté svatbě jsme nikdy předtím nebyly, ale spíš bych si zlatou svatbu představila podobně jako oslavu osmdesátin. Tady ovšem ženich a nevěsta normálně přišli v průvodu, dávali si prstýnky a znovu potvrzovali manželskou smlouvu. Jejich potomstvo jim zazpívalo píseň, pastorka měla kázání a bylo to pojaté podobně jako třeba narozeninová bohoslužba díkůvzdání, jakou už jsme tady taky jednou zažily. Po shromáždění nachystala rodina manželů pro všechny přítomné společnou večeři.

Minulou sobotu nás pozvala pastorka Yesenia na "fogatu", táborák, který organizovali ve sboru především pro mládež a dorost. Že prý se v pět odpoledne sejdou ve sboru a pak pojedou na ranč do džungle (aspoň teda podle názvu Rancho de la selva - Ranč v džungli). No, tak počítaly jsme s tím, že to asi nezačne v pět, ale zase jsme nechtěly přijít moc pozdě, aby nám třeba neujeli. Tak jsme asi 10 minut po páté dorazily do sboru. Po zkušenostech už jsme vždycky na všechno vybavené, takže po další hodinku jsme si v klidu a tichu četly své knížky. Postupně se ve sboru objevovali další lidé a snad už nějak před sedmou jsme vyráželi. To jsme ještě těsně před odjezdem zjistily, že každý má s sebou vlastní jídlo (normálně tu většinou někdo uvaří pro všechny a prodává to na místě), tak jsme si šly rychle nakoupit. A jak jsme jeli? Na korbu prvního auta se naložily věci - stoly, židle atd. a naskákali si tam všechny děti (asi 6 kluků a jedna holka) a na korbu druhého auta nasedli všichni "starší mládežníci" a jeli jsme. Bylo to jenom asi 5 kilometrů, ale pro nás Češky velké vzrušení, že jedeme na korbě. Pro Mexičany samozřejmě normálka.

Na ranči už bylo připravené ohniště, poskládali jsme kolem židle, na které si sedlo několik starších lidí, děti pobíhaly a snažily se zapálit konkurenční oheň, Yamin a Francisco, což byli hlavní dva organizátoři akce, dochystali hry pro děti a mohlo se začít.

Pastor s mačetou v ruce chystá dřevo na oheň

Nejdřív všechny starší i mladší mládežníky (včetně nás tedy) rozdělili do dvou týmů a hráli jsme několik soutěží. Prolézání celého družstva přes "pavučinu" mezi stromy, překážková dráha včetně skákání v pytlích a házení míčkem do krabice, a nakonec noční stezka se zavázanýma očima. Jak jsme zjistili, v Mexiku se na pravidla zas tak moc nehraje. Víc než o vítězství šlo prostě o to, abychom si to užili.

Potom už jsme se sešli všichni kolem ohně, zpívali jsme společně chvály a Francisco měl připravené slovo z Bible. Na konci jsme se modlili za sebe navzájem a zůstali jsme ještě nějakou dobu ve ztišení před Bohem. Velmi mě celé shromáždění oslovilo a musím říct, že celková atmosféra u táboráku byla opravu silná. Až jsem znovu zalitovala, že letos nebudu na našem royalovském táboře, kde často zažíváme podobné věci.

Ve sboru Príncipe de paz jsem se taky částečně zapojila do chval. Jednou jsem se domluvila s pastorem, že mu dám hodinu klavíru, abych ho trochu naučila, jak doprovázet zpěváky. Říkal mi, že jejich sbor míval dobré hudebníky, ale v poslední době nemají nikoho, kdo by vedl zpěváky. A že se modlil, aby přišel někdo, kdo by je mohl učit. Tak mi nabídl, že se můžu zúčastnit několika zkoušek s pěveckým sborem, abych je vedla. Zatím jsem s nimi nacvičovala třikrát.

Minulý týden nás pastorka Yesenia pozvala na večeři ke Dni učitelů. Především to bylo určené pro učitele nedělní školy z jejich sboru, ale i pro další učitele, takže dala pozvánku i mně s Katkou. Nedělní škola je tady pro všechny členy sboru a schází se každou neděli od 10 hodin ráno (bohoslužby mají večer). Jsou rozdělení do různých tříd, mají učebnice a každé oddělení má své vedoucí, takže těch učitelů je tu asi 20. 

Začínalo se klasicky o 50 minut později, než bylo napsané, ale to už jsme si zvykly. Nejdřív jsme měli společnou bohoslužbu, na kterou přijeli i hosté z Veracruzu - kazatel a mladá zpěvačka, která pro nás měla přichystaných několik písní. A potom jsme společně s dalšími učiteli dostali dobrou mexickou večeři.

Večeře pro učitele

A nakonec pro nás měli nachystané překvapení - tzv. piñatu. To je zdejší tradice o různých oslavách. Nějaká ozdoba se zavěsí za provaz a nejčastěji tedy děti např. na oslavě narozenin, Vánoc nebo jiného svátku se u ní střídají s klackem v ruce a bouchají do ní, aby se rozbila. Do toho ostatní recitují říkanku a když skončí, dítě předá klacek dalšímu kamarádovi, který jde zase bouchat. Nějakou dobu to trvá, ale nakonec se piňata rozbije a vysype se z ní hromada bonbonů a lízátek. Děti už mají ideálně nacyhstané sáčky, vrhnou se na bonbony a sbírají, jak nejrychleji umí. Bonbonů je tam dost, takže se na každého dostane. 

Dost nás překvapili, že nám takovou piñatu nachystali na den učitelů. Ale opravdu jsme se u ní všichni vystřídali, až jsme ji rozbili. Uvnitř nebylo nic jiného než spousta bonbonů a lízátek, jak má být. A překvapilo nás, že všichni ti dospěláci i starší paní se na ně opravdu vrhli jako malé děti a skutečně si každý nasbíral, kolik jen unesl. Jen jsme neměli ty sáčky. Ale jedna paní nám ukazovala plné kapsy a říkala: "Já jsem přišla připravená." To bylo fakt vtipné. My jsme se se snažily sbírat jenom ty, co nejsou s ostrým práškem z "chamoy". Nasbíraly jsme mnohem míň než ostatní, protože jsme nebyly připravené, že se na to fakt všichni tak vrhnou. I tak ale máme tolik bonbonů, že nemáme šanci to sníst.

Piñata připravená (to není plyšák)

Statečně bouchám do piñaty, až jsem u toho zlomila ten klacek

Katka to taky bere z ostra. U nás dvou (narozdíl od ostatních) totiž nejde tu piñatu zvednout tak, abychom na ni nedosáhly

Nakonec jsme se s pastorkou Yesenií domluvily, že u nich ve sboru uspořádáme i tzv. Noche de café, tedy večer s kávou, na který si pro všechny zájemce ze sboru i mimo sbor připravíme prezentaci o České republice a uvaříme české ovocné knedlíky. Vyrobily jsme s Katkou pozvánky, které jsme rozdaly všem svým známým z Cozumelu a Yesenia je rozeslala všem členům sboru. Dva dny jsme strávily nad přípravou prezentace - já jsem to brala, řekněme jako takovou závěrečnou ústní zkoušku ze španělského jazyka. Vybraly jsme do prezentace všechno o Česku, co jsme považovaly za důležité sdělit, ale zase tak, abychom nemluvily víc než hodinu. Všechny složitější formulace jsme si pro jistotu sepsaly španělsky, abychom je případně mohly přečíst. Když jsme měly hotovo, mohly jsme se v klidu věnovat vaření knedlíků. 

Nakonec se ten večer strhla bouřka, což asi spoustu lidí, kteří chtěli přijít, odradilo. Mně to naopak dodalo naději a skoro bych řekla novou chuť do života, protože teplota konečně aspoň na tu jednu noc klesla na nějakých přijatelných pětadvacet stupňů. Dorazilo tedy asi 20 lidí. Z toho většina byla ze sboru Príncipe de paz, ale také přišly dvě učitelky ze školy Montessori s jednou svou španělskou kamarádkou a naše kamarádka Karla ze Salvadoru. Začaly jsme podle mexických zvyků asi o 50 minut později, než jsme avizovaly, jednak protože jsme ještě dodělávaly knedlíky (za pomoci kolegyň z Montessori školy, které přišly včas) a jednak protože večerní bohoslužba v Príncipe skončila asi o 35 minut později než obvykle. 

Ale myslím, že prezentace měla docela úspěch. Kolegyně ze školy i lidi ze sboru byli nadšení, že se dozvěděli něco o České republice. Naší španělštině bylo prý rozumět, takže zkoušku považuji za úspěšně složenou. Po prezentaci jsme měly nachystaných několik kontrolních otázek a výhercům jsme rozdaly omalovánky s Krtečkem, což už jsou jedny z posledních upomínkových předmětů z Česka, co ještě máme. Ale největší úspěch měly bezkonkurenčně české kynuté knedlíky, ovšem plněné mexickým mangem. Na každého vyšly 2-3 knedlíky a všichni si je pochvalovali. Rovnou nám i vymysleli, jak bychom si na tom mohly založit byznys. Což o to, my toho vymyslíme dost, co bychom mohly dělat, jenom ty peníze nějak na tom vydělat neumíme :-)

Během přednášky jsem všem zdůraznila, že kdyby si o Česku nezapamatovali nic, měli by aspoň vědět, že to už skoro 25 let není Československo, ale Česká republika a Slovenská republika. Nevíme o všech, co tam byli, ale jisté je, že minimálně Francisco si to zapamatoval a i po našem odjezdu bude jak pastora, tak všechny další lidi, které potká, upozorňovat, že Československo už neexistuje, ale že jsme z České republiky.

Prezentace České republiky

No, a nejčerstvější aktivita v Príncipe de paz se odehrála včera. To si takhle užíváme, že máme po dlouhé době volný večer. Samozřejmě to jsou jenom naše zájmy, že po večerech nejsme doma. Nicméně to je taková zajímavá věc, že máme hodně volného času, ale jenom přes den. Ráno vstáváme na osm do práce a pokud chceme něco podniknout ve sboru nebo se sejít s kamarády, je to skoro vždycky večer, protože tu většinou každý bývá dlouho v práci. Takže my máme vlastně celé volné odpoledne, ale potom někam jdeme, vrátíme se v noci a ráno zase brzo vstáváme.

Každopádně tedy bylo půl jedenácté večer, my jsme končily práci na počítači, co jsme chtěly dodělat, a libovaly jsme si, že teď už si jenom zalezeme do postele s knížkou a půjdeme rozumně spát. Když tu se na mobilu objevila zpráva od Yesenie. "Yamin udělala čerstvé tortilly, přijďte na jídlo." To jako vážně, že nás o půl jedenácté v noci zve na večeři? Vždyť už jsme skoro spaly! No, ale připojila pár fotek, abychom věděly, že si nedělá srandu. Je to kousek, tak jsme se sbalily a šly jsme. V kuchyni u pastorů Francisco a Yamin dodělávali tortilly, ale tentokrát ne z kukuřice, ale normálně z pšeničné mouky. Dosmažili nějaké ty směsi, co se k tomu jí, a ve čtvrt na dvanáct nás šest zasedalo k výborné večeři. Do půl jedné jsme si pak všichni povídali, než jsme se rozešli domů, abychom se zase ráno potkaly v angličtině (já, Yesenia a Yamin). Prostě tady čas nehraje roli. Jsme v Mexiku, tak proč si to neužít :-)

O mexické dopravě

O mexické dopravě bychom toho jako Češky mohly napsat skutečně hodně. Po čtrnáctidenní cestě Mexikem ještě více. Přesto, že mám pocit, že jsme se už naučily se v tomto systému pohybovat, nepřestává nás to udivovat. A to v dnešní době už nejspíš Mexičané řídí o hodně líp než dřív. Takto si aspoň vysvětluji některé typické znaky zdejšího provozu na silnicích:

- "Tope" je příčný práh. Topes jsou snad v každé ulici. Nedají se přejet zpomaleně, musíte v podstatě úplně zastavit a zase se na nich rozjet. To nás samozřejmě nejvíc štve, když jedeme na kole. Někdy se před vámi černé tope objeví, když jedete večer ve tmě a zaregistrujete ho, až jste skoro na něm. To mi přijde nebezpečnější, než tam ten zpomalovací práh vůbec nemít. Celkově jsou tyto topes skutečně otravné. To si aspoň myslí všichni cizinci, se kterými jsme o tom mluvily. Ovšem setkaly jsme se i s jiným názorem. Mexičan Eduardo (z Apizaca) vyjádřil, že je dobře, že všude jsou příčné prahy, protože jinak by Mexičani jezdili fakt jak prasata.

Typický cozumelský zpomalovací práh - ve tmě dle mého názoru trochu nebezpečný

Tenhle příčný práh je o něco příjemnější (zvlášť pro cyklistu), ale není moc častý

- Skoro všechny ulice jsou jednosměrné. Pokud už je některá hlavní silnice obousměrná, většinou je mezi směry ostrůvek s palmami.

- Pokud je na křižovatce typu X semafor (vypozorováno pouze zde na Cozumelu), zelená postupně po směru hodinových ručiček pouští do průjezdu křižovatkou vždycky jeden směr jízdy. Dva směry rovně proti sobě nepustí. Zato když už máte zelenou, můžete samozřejmě jet jak rovně, tak doleva. A co víc, můžete se taky otočit a vedlejším pruhem jet zpáty. Tahle možnost souvisí s tím, že když přijíždíte z vedlejší na hlavní dvouproudovou silnici a zrovna tam není díra v ostrůvku, musíte chvíli jet na opačný směr, než se v křižovatce otočíte. Pokud jedete na křižovatce doprava, nečekáte na zelenou a odbočujete, kdykoliv je tam volno. A to přesto, že semaforu během zelené svítí i speciální zelená šipka doprava.

Co by se asi stalo, kdyby měli dvousměrné ulice bez příčných prahů a na křižovatce pustili ve stejnou dobu auta v protisměru? Jak asi Mexičani jezdili, že jim museli upravit silniční provoz takhle? Ta představa mě děsí.

Eduardo nám řekl i další informaci, která nám klidu nepřidala. Ve státu Tlaxcala se řidičák získává asi tak, jako u nás pas. Přijdete na úřad, zaplatíte a dostanete řidičský průkaz. Naučit řídit vás pak může třeba táta nebo kamarádi. To už je na vás. Když zjistíte, jak to funguje, hned se v ulicích začnete chovat opatrněji. Naštěstí to tak není ve všech státech Mexika, takže doufejme, že všichni, co řídí na Cozumelu, prošli i zkouškou.

Všimli jsme si, že při řízení Mexičani neustále přejíždí z pruhů do pruhů. Asi tu ani nemají dané pravidlo pro rychlejší a pomalejší pruh. Předjíždění pravým pruhem je běžné. Při cestě na Nevado de Toluca jsme jeli dvěma auty, přičemž jen první řidič znal cestu. Musím říct, že obdivuju řidiče druhého auta, jak zvládli kličkovat mezi pruhy za autem, které sledovali. 

Více lidí nám řeklo, že v Ciudad de México jsou hrozní řidiči. Náš hostitel v Cholule se dokonce vyjádřil, že v Cholule jsou hodní lidi, protože řídí ohleduplně, pouští chodce na přechodu a podobně, narozdíl od lidí v hlavním městě, kteří "nejsou hodní".

Jízda na korbě je tady úplně běžná. Ptaly jsme se, jestli je to povolené, a prý ne, ale nikdo to neřeší. Policisté mají přece důležitější věci na práci, než aby pokutovali lidi, co jezdí na korbě nebo třeba co nejsou připásaní. Nicméně nezřídka lze na korbě vidět jet policisty. Tak aspoň ti by měli dodržovat pravidla silničního provozu, ne? Ale dozvěděli jsme se, že policisté takhle jezdit mohou, protože musejí být stále ve střehu, aby v případě potřeby včas zasáhli. Nevíme tedy, do čeho přesně zasahují. Ale všimly jsme si, že ať zasahují nebo ne, skoro vždycky červeno-modře blikají.

Nejvíc se tu asi jezdí na motorkách. Není divu. Motorka se dostane všude a je to prostě pohoda. Není žádná rarita vidět na jedné motorce celou čtyřčlennou rodinu, maminku se spícím miminem nebo babičku s dlouhou sukní.

Troubení nebo ve tmě zablikání dálkovými světly občas znamená jen "pozor, jedu". Je to v situacích, kdy řidič má přednost, ale pro jistotu upozorní ostatní, že zrovna jede, aby mu tam někdo nevletěl. Taky se to může použít třeba při předjíždění.

Když nemáme auto a potřebujeme se někam dostat, Mexičani nám většinou doporučí, ať jedeme taxíkem. U nás je taxi hodně výjimečný a hlavně drahý dopravní prostředek, ale tady se asi normálně taxíky jezdí. Je jich tu hromada a téměř odkudkoliv kamkoliv se jimi dostanete. Nám i tak připadá drahý (tím divnější pro nás je, že ho používají ti "chudí" Mexičani - ale je to asi spíš otázka zvyku), tak samozřejmě jezdíme na kolech, chodíme pěšky a občas použijeme hromadnou dopravu.

Ovšem viděly jsme tu například taxi, kde se vedle řidiče na zbývajících 4 sedadlech mačkalo 6 až 7 lidí. Pak chápeme, že taxi nemusí finančně vyjít tak zle :-) Běžně se v autech moc počet míst a pásů neřeší. Já si občas připadám trapně, že si natahuju pás, ale zase si říkám, že jako cizinka Evropanka si to snad můžu dovolit, i když jedu s Mexičany.

Divily jsme se, že nám skoro nikdo neřekl, ať třeba někam dojedeme colectivem, které je samozřejmě levnější než taxi. Minibusů colectivo tu jezdí spousta, ale asi sami Mexičané často neví, jak přesně to funguje. Colectiva mají svá čísla a své trasy. Nemají však jízdní řád a zastávky. To znamená, že kdekoliv na ulici si můžete colectivo stopnout a ono vám zastaví. Super na tom je to, že vám colectivo může zastavit přímo před domem. Nemusíte chodit na zastávku. Ovšem občas se nám už zdálo přehnané, když zastavilo pro výstup jednomu člověku, za 20 metrů si řekl další a třeba o 50 metrů dál zase stáli lidé, co nastupovali. Kromě toho jsme se ze začátku vždycky lekli, když řidič během zastavování, ovšem ještě za jízdy, začal speciální pákou otevírat zadní dveře. Platí se paušální částka, na Cozumelu je to 8 pesos. Většinou se platí po nastoupení, v průběhu jízdy, ale občas taky při vystupování. Někdy je to napsané na dveřích (kolik i kdy se platí), někdy to není napsané nikde a prostě to musíte vědět. Problém ovšem je, že nikdy nevíte, kam colectivo jede. Nebývá problém se dostat do centra nebo k jasnému místu, kam navíc jede třeba víc lidí. Horší je, když se potřebujete dostat domů nebo domů ke svému hostiteli, což ani nevíte, v jaké přesně je ulici. Pak je docela problém domluvit se s řidičem, jestli tam jede. A když už se s ním domluvíte a zjistíte, že tam jede, potřebujete během cesty ještě od spolucestujících zjistit, kdy máte říct řidiči, ať vám zastaví, ať to stihnete včas vystoupitt. A jak jsme zjistili, většina Mexičanů taky neví, jak colectiva jezdí. A pokud by je už někdy museli použít (tak si vezmou taxi... ale pokud ne...), znají jen tu trasu, co jezdí k nim.

Colectivo běžně zastavuje všem, co jsou na trase a dají jen rukou signál. Na některých místech pak jsou nejspíš i nějaké zastávky, kudy prostě spousta colectiv projíždí a zastavuje. I tak ale může být stopnutí colectiva docela slušným adrenalinovým zážitkem. Jednou jsme tahle v Pueble potřebovaly nastoupit na colectivo číslo 21. Byl už večer, tma a trochu deštivo. Stály jsme u silnice, kudy mělo naše číslo jet, ale dlouho nejelo. Všimly jsme si, že kousek vedle je asi nějaká ta zastávka a že tam stojí víc lidí, tak jsme šly tam. Jezdil tam jeden autobus za druhým, ale těžko se dával signál, protože pokud zrovna u nás zastavil nějaký autobus, ostatní autobusy jely v druhém pruhu a nedaly se stopnout. Takže jsme se zařadily mezi lidi, kteří lezli do silnice, jenom aby mohli zamávat na ten svůj autobus, který jel třeba v druhém nebo třetím jízdním pruhu, doufaly jsme, že naše colectivo si nás všimne a zastaví nám a že nás zrovna nebude zakrývat jiný autobus. Po několika minutách jsme konečně zahlédly colectivo 21. Ještě nějaký další pán ho stopoval, ale neúspěšně. Jelo v druhém pruhu a prostě nezastavilo. Třeba bylo plné nebo si nás nevšimlo nebo už nedokázalo dojet ke kraji (ale to se mi u mexických řidičů zdá nepravděpodobné). A pak zase nic. Všechna čísla jezdila, jenom dvacet jednička ne. Když se zase po několika minutách objevila, stály jsme mezi dvěma jinými autobusy a mávaly na řidiče, že chceme, aby nám zastavil. Ten další pán, co na to čekal, rychle oběhl jeden autobus, vletěl do silnice a nakonec se mu podařilo naše colectivo zastavit. Jak jsme konstatovaly, skoro s nasazením života nás zachránil. Ale protože to byl muž a v colectivu byla jenom 2 volná místa, stejně si nemohl ani sednout, protože tady mají vždycky přednost ženy.

Někdy kvůli tomu dochází ke kuriózním situacím, třeba když je volné jen jedno místo a v colectivu stojí holka, která si nesedne. To pak přistoupivší kluk má smůlu - i když je to místo volné, on chudák celou dobu stojí, protože nemůže zasednout místo holce. Proto my jsme rychle přešly z takového toho českého zvyku chvíli postávat okolo a čekat, jestli si nechce sednout někdo jiný, na okamžité sedání - vždyť jsme přece ženy.

Platí tady, že všechno, co má kola, jezdí. A je docela jedno jak. Malý náklaďáček, v nákladním prostoru stojí několik dětí a radostně se smějí. Auto s přívěsem, na kterém je loď - a v lodi stojí člověk. A pověstné autobusy nebo colectiva, které jezdí úplně v jakémkoliv stavu. Auta tady taky najdete ledasjaké. Jely jsme tu i spoustou dobrých nových aut. Ale autobusy jako by si přímo zakládaly na svém neuvěřitelném technickém stavu. Samy se divíme, že se pod námi žádný autobus ještě nerozpadl nebo někde nenarazil nebo se nestalo ještě něco horšího. Technickou kontrolou v Česku by podle mě neprošel ani jeden mexický autobus. Asi bude něco pravdy na tom, co se povídá, že vyřazené školní autobusy z USA se posílají do Mexika, kde pak ještě můžou pěknou řádku let sloužit. Řidiči většinou vypadají velmi šťastně, že ten svůj vůz mají a že ještě jezdí. Kdyby se s ním cokoliv stalo, jistě si ho ještě tisíckrát opraví, než se s ním rozloučí. Že má rozbité přední sklo? Že se nezavírají dveře? Že už mu na přístojové desce nefunguje žádný ukazatel? Nevadí! Hlavně když to jede. Řekla bych, že být řidičem autobusu v Mexiku je prostě poslání. V jednom autobuse v Pueble, kam jsme nastupovaly, jsme sledovaly řidiče a ve stejnou dobu mi prodával lístek, rozjížděl se v křižovatce a ještě u toho zvládl telefonovat. Myslím, že řídit autobus je opravdu výjimečná práce.

A mimiochodem ještě k těm dveřím, ty ani nemusí být pokažené, ale často se prostě nezavírají, aby do autobusu proudilo víc vzduchu. Na Cozumelu běžná praxe i u osobních aut s posuvnými dveřmi.

Fotka to nedokáže přesně zachytit, ale jet tímhle autobusem byl prostě zážitek.

Vlaků v Mexiku moc není, takže malé děti ze školy často neví, co to je vlak. Větší děti už třeba mají tušení, co zhruba vlak je, a chlubí se spolužákům, že jeli vlakem, čímž tedy myslí mexické metro. Jedním vozidlem, které mělo v názvu "vlak" (tren ligero), jsme v hlavním městě taky jeli, ale spíš to byla tramvaj nebo nadzemní metro. Skutečný vlak jsme viděly jenom v Apizacu, na trase mezi Veracruzem a Ciudad de México, kde ovšem dnes jezdí jen nákladní vlaky.

Tren ligero

Tortilly, papričky, limetky a spousta složitých názvů

Mexická kuchyně patří mezi nehmotné památky UNESCO. Snad každý Mexičan, kterého jsme potkaly, se nás s hrdostí v hlase zeptal, jak nám chutná mexické jídlo. Chutná. Zatím nám chutnalo skoro všechno, co jsme zkusily, a nutno dodat, že jsme toho zkusily už hodně. Mexičané totiž mají nepřeberné množství jídel zcela jiných, než jsou naše, a jelikož je to obrovská země, v každém regionu se jí něco jiného.

Většinu lidí napadne, že mexická jídla jsou plná chilli papriček a hodně ostrá. My jsme ale zjistily překvapivou věc - do všeho se nedává chilli, ale limetková šťáva. Používá se na všechno! Zhruba asi jako v tomto videu.

Limetce se tady říká limón. A citronu se říká lima. Ve španělské španělštině je to naopak, ale co se dá dělat, Mexičanům to nevysvětlíte, že to vlastně říkají špatně. Žlutý citrón je pro ně ale úplná exotika. Nedávno se mě děti ve školce ptaly, co to je, když ho našly v krabici s umělým ovocem. (To je mimochodem taky zajímavá věc. Že máme umělé ovoce ve školce, to je docela i pochopitelné. Ale spousta lidí ho zde, v zemi oplývající ovocem všeho druhu, má doma. Prostě jen tak, jako dekoraci.)

Pálivé papričky se samozřejmě taky používají. Jen my se jim vyhýbáme, co to jde. Pálivou červenou a zelenou salsu, kterou nám vždy nabídnou, vracíme netknutou. Do hodně jídel se přidávají papričky jalapeňo. Taky jsme ochutnaly omáčku chipotle. Králem mezi pálivými omáčkami jsou pak papričky habanero.

Většinu věcí nakoupíte na trhu. Tady pár fotek z našeho průzkumu trhu v Cholule.

Nejdřív se mi zdálo zvláštní, že tady mají opravdu v každém městě trhy. Ale asi je spíš zvláštní, že v Evropě trhy nemáme, když skoro všude jinde na světě to tak funguje.

Rajčata nás tady překvapila spíš nemile. Je jich tu spousta a jsou levná, ale chuťově nic moc. Tato jsou tzv. salátová, mají podlouhlý tvar a většinou i v obchodě je rovnají pěkně jedno vedle druhého. I tyhle i další druh (kulatá) se podle nás spíš hodí na vaření než k jídlu jako čerstvá. Ale aspoň toho vaření z rajčat si  Zato vaření z rajčat si tady užíváme.

Tomatillos - malá rajčátka, která se používají na přípravu zelené salsy

Huitlacoche - zvláštní houba, kterou Mexičané bez obav plní tortilly, přestože se jedná o kukuřičnou sněť

Takové "domácí nanuky" tady hodně letí a prodávají se různě na ulicích, trzích atd.

Guanabana - je na našem seznamu, co jsme ještě neochutnaly

Manga jsou perfektní. Nejsou moc drahá a je jich tu sposta. Na obrázku vidíte žlutá manga, která jsou sladší a chutnější než zelená. Na rozdíl od nás je Mexičané jí posypané solí a chilli.

Guayaby - ovoce, které se k nám vůbec nedováží, asi by nepřežilo cestu. Vypadají zhruba jako malá jablíčka, jsou sladkokyselé, nemají ohryzek, ale tvrdá malinká semínka, která se dají spolknout. Velmi příjemně voní.

Ovocný koš by byl asi nejideálnějším dárkem z Mexika, ale bohužel tohle opravdu do Česka nedopravíme.

Kuřecí maso je tady žluté. To proto, že kuřata jsou krmena kukuřicí.

Když jsme po Mexiku trochu cestovaly, měly jsme vždycky takový myšlený seznam jídel, které nám někdo řekl, že musíme tam a tam ochutnat. Salbutes, panuchos, papadzules, enchiladas, picadas... Jak jsme ale ochutnávaly a ochutnávaly, většinou jsme si moc dlouho nezapamatovaly, jak se jmenovalo to, co jsme zrovna jedly, a jaký v tom byl rozdíl oproti všemu ostatnímu.

Základem většiny těchto jídel jsou tortilly. No a ty můžou být třeba smažené, pečené, tenké, tlusté, trochu jinak tvarované, na nich zase může být maso, zelenina, fazole, nějaká omáčka, sýr... A každá z těchto kombinací pak znamená jiný název jídla typického pro nějaký region. Asi tak, jako bychom my měli speciální názvy pro světlý či tmavý chleba se sýrem, se salámem, s rajčetem, s marmeládou...

Tohle jsou například tlayudas - křupavé podlouhlé placky s nopály a sýrem

A tohle je huarrache (ale tady konkrétně se psalo guarrache) - taky křupavá podlouhlá placka, ale na ní je kobása, zelí a sýr.

   

Tyhle tortillky s trochu zvednutým okrajem se jmenují sopes. Když nám byly doporučeny jedním Mexičanem, myslely jsme, že říká "sopa de pollo", tedy kuřecí polévka. Objednaly jsme si a čekaly na pořádné jídlo, ale pak se číšník objevil jen s nějakými tortillami. Až pak jsme pochopily, že sope je úplně něco jiného než sopa.

Vlevo gordita, která se už při výrobě udělá tlustší, a vpravo picada - což je taky tortillka se zvednutým okrajem a vlastně je to úplně to samé jako sope, jenom ve Veracruzu se tomu říká picada a má se za to, že je to přesně tamější typické jídlo

Plněné housce se říká obvykle torta. Ve většině stánků si můžete vybrat, jestli chcete tortu nebo hamburguesu - na hamburger se použije jiná houska i jiná náplň. A konkrétně tato plněná houska se nejmenuje torta, ale cemita - což je zase typické pečivo se sezamovými semínky, které se jí v Pueble.

Pokud jíte v mexické restauraci nějaké jiné jídlo než "antojitos", tedy jídlo z tortill, stejně tortilly na přikusování vždycky dostanete. Náš zvyk jíst k masu nějakou přílohu a případně zeleninovou oblohu tady vyznívá dost fádně. Když jsme jedněm známým udělaly smažený sýr s brambory, nechápali, že to je všechno, že k tomu jen tak sníme ty brambory nic dalšího.

Správní Mexičani ke smažáku s brambory přikusují tortillu a zapíjí to Coca-Colou

V restauracích tady většinou dostanete kromě toho, co si objednáte, nějakou fazolovou pastu nebo guacamole s tortilla chipsy, salát z rajčat a cibule zvaný pico de gallo, na talíři jako přílohu kopeček zeleninové rýže a k dojezení ještě ty tortilly.

Rýže, limetky a v ošatce pod utěrkou čerstvě ohřáté tortilly

Dostalo se nám výjimečné příležitosti naučit se dělat tortilly. Pastorka Yesenia kvůli našemu soukromému kurzu "tortilování" (mají na to speciální sloveso "tortear") pozvala svou maminku, aby nás to naučila. Myslím, že nám to docela dobře šlo. Jediné, co nám dělalo potíže, bylo obracení tortill na comalu, železné pánvi, kde se tortilly nad plamenem pečou bez tuku. Obrací se to totiž rukou - normálně placku chytnete a obrátíte. Jenže přitom se samozřejmě dotknete i rozpáleného kovu. Maminka Yesenie to dělala bez nejmenších potíží. Yesenia nám ovšem prozradila, že když to dělá ona, "podvádí" a obrací obracečkou. Jenže ten správný tradiční způsob je otáčet je rukou. Pokud ale budeme někdy doma nějaké tortilly dělat, tradiční stejně nebudou. K jejich výrobě se totiž nepoužívá jen obyčejná kukuřičná mouka, která jde sehnat  i u nás, ale hlavně tzv. "masa". Jde o hmotu získanou z kukuřičných zrn, která se vaří s vápnem a potom se oloupou a rozemelou. Nebo alespoň takhle nějak jsme jejich španělské vysvětlení pochopily. Když jsme říkaly, že to asi u nás neseženeme, hrozně se divili, jak to, že nemáme masu, když máme kukuřici.

Takhle krásně kulatá má být tortilla

Snažíme se...

Smažení tortill na comalu

Když se na tortille nafoukne velká bublina, "oyeja", je hotovo. Když se dlouho nenafukuje, pomůže se tomu stlačením papírovým ubrouskem (jak to funguje, to je nám záhadou)

  

A s tímhle jídlem jsme si čerstvé tortilly (to je to zabalené v ubrousku) dali

Najíst se v Mexiku opravdu není problém. Restaurace a různá rychlá občerstvení či lidi s pojízdným krámkem jsou doslova na každém rohu. Zároveň bychom v chudé zemi nečekaly, že hodně lidí toho neustále využívá, doma vůbec nevaří a vždycky se jdou někam najíst. Jasně, dát si pár tacos je docela levné, ale stejně je přece levnější si uvařit něco doma. Daniel, u kterého jsme bydlely v Pueble, nám řekl, že vůbec nevaří ani nemá doma žádné pořádné kuchyňské náčiní. S těmi pár kusy nádobí, co jsme našly, jsme mu jeden večer uvařily těstoviny s rajčaty a druhý večer smažený sýr s brambory. "Vy Evropani jste zvyklí hodně vařit, že?" Vysvětlily jsme, že na jídlo ven opravdu chodíme spíš výjimečně, protože to docela leze do peněz. Že si do restaurace zajdeme třeba jen párkrát do roka. Podivil se, jak se tedy ty restaurace všechny uživí, když do nich lidi tak málo chodí? "No, protože u nás nemáme třeba pět restaurací na jednu ulici, ale jednu restauraci na pět ulic."

Přemýšlely jsme, jak to přesně funguje - Mexičani jsou hrdí na svou národní kuchyni, ale vlastně málokdo si doma vaří. Daniel se ovšem zmínil, že jeho máma vaří výborně. Taková mexická máma podle nás navaří pro celou rodinu a když už je v tom, uvaří toho o něco víc a před dům si napíše ceduli, že prodává tamales nebo cochinitu pibil. A zanedlouho jsme si svoji domněnku ověřily, když jsme se ocitly na druhé straně tohoto procesu. V obou mexických sborech, kam chodíme, mají totiž vždycky v neděli po shromáždění občerstvení. Ne buchty a kafe, jak jsme zvyklí my, ale něco z těch jejich plněných tortill. Stojí to třeba 10 pesos, většina lidí si to zabalí na doma a odejde. Pár lidí tam zůstane u stolu a sní si to. My vždycky zůstáváme taky, protože tak máme příležitost popovídat si s lidmi. Kromě nás ale většinou zůstane tak hlavně pastorova rodina. Jí svoje quesadilly a sedí přitom u stolu na širokém chodníku před sborovou budovou. Najednou prochází kolem nějací kluci s florbalkami a ptají se, co se tady prodává, a kupují si taky pár quesadill. A my dvě se cítíme hrdě, protože poprvé nejsme ti, co se vetřeli na rodinnou párty, aby si něco koupili, ale ti, co už tam patří.

Protože jídlo je častým předmětem hovoru s Mexičany, snažíme se taky dát něco k lepšímu z české kuchyně. Většinou je zajímá, co vlastně jíme, když nemáme tortilly. Překvapuje je, že jíme jako přílohu brambory. Nás zase překvapuje, že oni brambory skoro nejí, když k nám se dostaly z Ameriky. Některá jídla jsme se svým přátelům pokusily uvařit i tady. Ale jelikož ke klasické české kuchyni zase tak moc netíhneme, masu neholdujeme a nemáme doma troubu, vařily jsme jen bramboráky a smažený sýr. Naším nejnovějším nápadem byly ovocné knedlíky. Borůvky nebo jahody by nás tady vyšly draho, ale s mangem a ananasem byly výborné. A naši strávníci byli velice vděční, napsali si recept a ptali se, kdy zase něco uvaříme.

Knedlíky s mangem - všechno je jednou poprvé

Hotový výtvor

Chutnalo jim