Ještě než jsme odjely na Cozumel, trochu jsme se dívaly na internet, jestli tady je nějaký křesťanský sbor, do kterého bychom mohly chodit. Katka zjistila, že je tu hned několik sborů Asambleas de Dios (Assemblies of God, denominace, která je blízká Apoštolské církvi v ČR) a usoudila, že nebude problém si tu najít takový, do kterého to nebudeme mít daleko. První víkend na Cozumelu jsme se snažily z internetu zjistit, kde jednotlivé sbory Asambleas de Dios jsou a kdy mají bohoslužby. Našly jsme dva sbory blízko našeho bydliště: Príncipe de paz (velmi blízko od nás) a Buen pastor (o kousek dál). Sbor Buen pastor měl podle internetu nějaké setkání v 10 hodin dopoledne a Príncipe de paz žádné časy bohoslužeb na internetu neměl. Tak jsme si říkaly, že půjdeme do Buen pastor a cestou se podíváme do Príncipe de paz, jestli tam třeba taky nemají bohoslužbu v 10.
V Príncipe de paz ale kolem 9.40 bylo prázdno, zamčeno a žádná cedule oznamující čas bohoslužby. (Hned jsem kontrolovala, jestli v Zábřehu máme aspoň u dveří vývěsku s časem bohoslužby. Je to dobré, máme tam hned dvě.) Tak jsme pokračovaly do Buen pastor. Tam jsme došly pár minut před 10. hodinou. Přivítala nás jedna paní, která bydlela v budově církve, ale jinak tam nebyl nikdo. No, byly jsme zvědavé, jak tady asi za 3 minuty začne bohoslužba. Za 3 minuty skutečně přišel jeden pán, pozdravil se s námi a z toho, co říkal, jsme pochopily, že teď bude biblické studium a bohoslužba je až v 18 hodin večer. Vzhledem k tomu, že by bylo všechno ve španělštině, řekly jsme, že kdyžtak teda přijdeme až večer. Cestou zpátky jsme se podívaly do Príncipe de paz a skutečně tam taky začali v 10 hodin, ale bylo to rovněž jen biblické studium a bohoslužbu měli až v 18 hodin večer.
Naše cesta vedla ale ještě kolem budovy presbyteriánské církve s názvem Eben-Ezer. Té jsme si všimly hned první den, co jsme na Cozumel přijely. Byla v hlavní ulici a měla velkou vývěsku s nápisy, v kolik hodin je jaká bohoslužba nebo skupinka. Měli tam napsané i bohoslužby v angličtině každou neděli od 9 hodin. První neděli jsme to už nestihly, ale rozhodly jsme se, že se tam příště podíváme.
V Príncipe de paz jsme zatím byly jednou na celé nedělní bohoslužbě a jednou asi na polovině, protože jsme se večer ještě chtěly podívat na vystoupení spojené s cozumelským karnevalem. Chvály měli hodně tradiční. Vpředu sice stály bicí i plátno na promítání textů, ale hned na začátku plátno srolovali a začali hrát a zpívat chvály s jednou kytarou. Nutno podotknout, že asi po 20 minutách přišel kluk, co hrál na bicí, a plynule se k chválicí skupině přidal. Všichni lidé se zapojili do chval a nahlas zpívali. Nicméně pro nás, které ve španělštině přece jenom zas tak dobře nerozumíme a neměly jsme před sebou žádné texty, bylo skoro nemožné se k tomuto stylu chval připojit. Kázání trvalo hodinu a čtvrt, což se nám zdálo dost na to, že bylo celé ve španělštině :-) Ale hlavní myšlenky jsme pochopily. Manželka kazatele se s námi po skončení dala do řeči, ukázala nám sborovou budovu a zjistily jsme, že v tomto sboru dokonce mají Royal Rangers (jen pro kluky, pro holky mají zase jiný oddíl). Po skončení nás pozvali na tacos, které nejspíš vždycky v neděli mívají jako společnou večeři. Anglicky tam teda nikdo neuměl, ale docela dobře jsme si popovídali ve španělštině.
Do sboru Buen pastor jsme zamířily na jednu bohoslužbu, která byla v průběhu týdne. V obou těchto sborech Asambleas de Dios mají hlavní bohoslužbu v neděli večer a v průběhu týdne mají ještě asi 3 další večerní shromáždění. Mají třeba rozdělené, kterou bohoslužbu kdo zajišťuje (muži, ženy, mládež). My jsme šly na bohoslužbu, kterou zajišťovaly ženy ze sboru. Po první návštěvě sboru Príncipe de paz nám ještě nedošlo, že musíme na zdejší bohoslužby chodit aspoň o 10 minut později, tak jsme zase trapně přišly jako první, jediné včas. Ve sborové budově to vypadalo velmi prázdně, jak už jsme to tam znaly z minulé neděle. Ale zanedlouho opravdu začala bohoslužba. Jedna paní si stoupla dopředu a vedla chvály a asi i celé shromáždění. Nepotřebovala k tomu žádný hudební nástroj, zpívaly se staré kancionály a tleskalo se k tomu. Jiná paní potom kázala. Na konci byly modlitby a velmi zvláštní sbírka, při které se vyvolávalo dopředu, kdo má přijít. Ten potom přišel a dal buď do kasičky nebo na stůl nějaké peníze. Vůbec jsme nepochopily, o co šlo a jak to fungovalo. Po této návštěvě jsme si řekly, že to asi nedáme. Nedokázaly jsme si představit, že tady půl roku budeme chodit do takhle tradičního sboru, kde ženy nosí krajkové oblečení, zpívají se staré písně a kázání se skládá z několika veršů z Bible, o kterých se dlouze mluví.
Další neděli jsme se na 9 hodin ráno vydaly do anglicky mluvícího mezidenominačního sboru v Eben-Ezer. Přišly jsme pět minut před devátou a byly jsme mezi posledními příchozími. Takže tady se chodí včas. Tenhle sbor byl vyloženě zaměřený na hosty. Každý dostal nálepku, na kterou si napsal své jméno, abychom se mohli seznamovat. Taky jsme dostali program bohoslužby a zpěvník chval. Při zběžném pohledu jsme zajásaly, že jsme tu dobře, protože aspoň některé chvály známe. Konkrétně v tu neděli se z toho, co znám, zpívalo Come, now is the time (Pojď, teď je ten čas) a Amazing Grace. Bohoslužba byla stručná a jasná a trvala 40 minut. Nebyly tam ani dlouhé chvály ani dlouhé kázání, ale kousek od všeho. Návštěvníky této církve byly téměř výhradně americké manželské páry, které na Cozumelu tráví důchod. V Mexiku je bez víz možné být maximálně 6 měsíců (takhle jsme tu i my), takže spousta Američanů a Kanaďanů si tu na důchod koupí dům a vždycky po 6 měsících jedou domů navštívit rodinu, nebo (asi častěji) tady bývají půl roku během zimy a přes léto se vrací do USA či Kanady. Právě tito lidé z různých křesťanských denominací se přes neděle na Cozumelu schází zde. Byly jsme mezi nimi jediné dvě, co neměly angličtinu za svůj mateřský jazyk. No, bylo dost divné říkat jim všem, že tady učíme angličtinu, a hned v další větě se ptát, jestli nám to můžou zopakovat, že nerozumíme. Ale nakonec jsme zhodnotily, že to byla první bohoslužba, kde jsme se cítily trochu „jako doma“. Takže bylo jasné, že příští neděli tam jdeme zase.
To byl ovšem jenom začátek našich kontaktů s Američany tady. Od první návštěvy sboru jsme se s těmito lidmi začaly všude potkávat. Já bych samozřejmě nikoho z nich nepoznala, ale oni si nás pamatovali. Na pláži kousek od domu, kde jsme šnorchlovaly, nás najednou někdo zdraví a ptá se, jestli zítra jdeme na tu společnou večeři do sboru. Ve městě na hlavní třídě se s námi dají do řeči a zajímá je, jak se nám daří. V pekárně, kam jdeme v sobotu na snídani, sedí 4 američtí křesťané a baví se s námi. V nákupním centru jdou kolem a ptají se, jestli rozumím tomu španělskému hlášení. Ve venkovní restauraci, kde večeříme, se zastaví na kousek řeči, když prochází kolem. Možná je to dáno i tím, že vlastně bydlíme jen kousek od sborové budovy. Ale od první návštěvy je prostě potkáváme všude.
V Príncipe de paz ale kolem 9.40 bylo prázdno, zamčeno a žádná cedule oznamující čas bohoslužby. (Hned jsem kontrolovala, jestli v Zábřehu máme aspoň u dveří vývěsku s časem bohoslužby. Je to dobré, máme tam hned dvě.) Tak jsme pokračovaly do Buen pastor. Tam jsme došly pár minut před 10. hodinou. Přivítala nás jedna paní, která bydlela v budově církve, ale jinak tam nebyl nikdo. No, byly jsme zvědavé, jak tady asi za 3 minuty začne bohoslužba. Za 3 minuty skutečně přišel jeden pán, pozdravil se s námi a z toho, co říkal, jsme pochopily, že teď bude biblické studium a bohoslužba je až v 18 hodin večer. Vzhledem k tomu, že by bylo všechno ve španělštině, řekly jsme, že kdyžtak teda přijdeme až večer. Cestou zpátky jsme se podívaly do Príncipe de paz a skutečně tam taky začali v 10 hodin, ale bylo to rovněž jen biblické studium a bohoslužbu měli až v 18 hodin večer.
Naše cesta vedla ale ještě kolem budovy presbyteriánské církve s názvem Eben-Ezer. Té jsme si všimly hned první den, co jsme na Cozumel přijely. Byla v hlavní ulici a měla velkou vývěsku s nápisy, v kolik hodin je jaká bohoslužba nebo skupinka. Měli tam napsané i bohoslužby v angličtině každou neděli od 9 hodin. První neděli jsme to už nestihly, ale rozhodly jsme se, že se tam příště podíváme.
V Príncipe de paz jsme zatím byly jednou na celé nedělní bohoslužbě a jednou asi na polovině, protože jsme se večer ještě chtěly podívat na vystoupení spojené s cozumelským karnevalem. Chvály měli hodně tradiční. Vpředu sice stály bicí i plátno na promítání textů, ale hned na začátku plátno srolovali a začali hrát a zpívat chvály s jednou kytarou. Nutno podotknout, že asi po 20 minutách přišel kluk, co hrál na bicí, a plynule se k chválicí skupině přidal. Všichni lidé se zapojili do chval a nahlas zpívali. Nicméně pro nás, které ve španělštině přece jenom zas tak dobře nerozumíme a neměly jsme před sebou žádné texty, bylo skoro nemožné se k tomuto stylu chval připojit. Kázání trvalo hodinu a čtvrt, což se nám zdálo dost na to, že bylo celé ve španělštině :-) Ale hlavní myšlenky jsme pochopily. Manželka kazatele se s námi po skončení dala do řeči, ukázala nám sborovou budovu a zjistily jsme, že v tomto sboru dokonce mají Royal Rangers (jen pro kluky, pro holky mají zase jiný oddíl). Po skončení nás pozvali na tacos, které nejspíš vždycky v neděli mívají jako společnou večeři. Anglicky tam teda nikdo neuměl, ale docela dobře jsme si popovídali ve španělštině.
Do sboru Buen pastor jsme zamířily na jednu bohoslužbu, která byla v průběhu týdne. V obou těchto sborech Asambleas de Dios mají hlavní bohoslužbu v neděli večer a v průběhu týdne mají ještě asi 3 další večerní shromáždění. Mají třeba rozdělené, kterou bohoslužbu kdo zajišťuje (muži, ženy, mládež). My jsme šly na bohoslužbu, kterou zajišťovaly ženy ze sboru. Po první návštěvě sboru Príncipe de paz nám ještě nedošlo, že musíme na zdejší bohoslužby chodit aspoň o 10 minut později, tak jsme zase trapně přišly jako první, jediné včas. Ve sborové budově to vypadalo velmi prázdně, jak už jsme to tam znaly z minulé neděle. Ale zanedlouho opravdu začala bohoslužba. Jedna paní si stoupla dopředu a vedla chvály a asi i celé shromáždění. Nepotřebovala k tomu žádný hudební nástroj, zpívaly se staré kancionály a tleskalo se k tomu. Jiná paní potom kázala. Na konci byly modlitby a velmi zvláštní sbírka, při které se vyvolávalo dopředu, kdo má přijít. Ten potom přišel a dal buď do kasičky nebo na stůl nějaké peníze. Vůbec jsme nepochopily, o co šlo a jak to fungovalo. Po této návštěvě jsme si řekly, že to asi nedáme. Nedokázaly jsme si představit, že tady půl roku budeme chodit do takhle tradičního sboru, kde ženy nosí krajkové oblečení, zpívají se staré písně a kázání se skládá z několika veršů z Bible, o kterých se dlouze mluví.
 |
| Sbor Buen pastor (foceno 3 minuty před začátkem, kdy tam ještě nikdo kromě nás nebyl) |
 |
| V Buen pastor - Katka a za ní nástěnky s fotkami misionářů, které sbor podporuje |
 |
| V anglicky mluvícím sboru; vlevo výborný flétnista a klavíristka |
 |
| Kříž z mušlí, to můžou mít asi jenom na Cozumelu :-) |
Kromě toho jsme s nimi byly na té večeři ve sboru, jak nám připomněl pán, co nás potkal na pláži. Asi bychom tam jinak nešly, ale když nás takhle osobně pozval, rozhodly jsme se, že půjdeme. Sešlo se tam asi 30 lidí ze sboru (samozřejmě samí američtí důchodci a my), zazpívali jsme společně křesťanské písně a pak jsme měli výbornou večeři, na kterou každý něco přinesl. Ne, že by si každý vybral jídlo, které si dá nebo se nějak domluvili, co kdo vezme. Prostě každý si vzal talíř a z každého jídla, co bylo na stole, si nabral trochu. Takže jsme ochutnaly nejroztodivnější jídla ve všech kombinacích. Na této večeři jsme se samozřejmě seznámily zase s dalším manželským párem a představili nám i místní mexickou pastorku Albu, která tento anglicky mluvící sbor zaštiťuje.
Další neděli jsme do tohoto sboru samozřejmě opět šly. U dveří stál pán, co nás potkal na té pláži, a to zrovna ve chvíli, kdy se mi v moři ztratil čudlík, kterým se šnorchl přidělává k brýlím. Hned nás zdravil a podával mi nový čudlík, ať se mi dobře šnorchluje. Po skončení bohoslužby jsme se daly do řeči s manželi Merill a Georgem z Colorada. Hned se nás ptali, co máme v plánu a jestli nechceme s nimi jít na snídani. Protože jsme žádné velké plány na nedělní dopoledne neměly, rády jsme souhlasily. Tam bylo celkem asi 16 lidí z tohoto sboru u dvou velkých stolů. My jsme seděly u stolu s manželi, co nás pozvali, Albou a místní lékařkou. Usoudily jsme, že jsme tu správně, protože právě v této společnosti chtěli mluvit o tom, jak je možné pomoct lidem na Cozumelu, kteří žijí v bídě nebo mají jiné problémy. Pokud se nám podaří se nějak i do takovéto služby zapojit, budeme moc rády.
 |
| Snídaně s lidmi ze sboru - naproti Katce George, vedle něho Alba a Merill |
A aby toho nebylo málo, Merill a George nás pozvali k sobě na večeři ve středu večer. Vůbec jsme nevěděly, co nás čeká, ale usmažily jsme bramboráky, ať přispějeme nějakým aspoň trochu českým jídlem. (Mimochodem, bramboráky je hrozně legrační název, všimli jste si toho někdy?) Merill nás k nim domů přivezla autem, a jak jsme zjistily, byla to asi taková V.I.P. večeře, kde kromě našich hostitelů a nás dvou byla jen pastorka Alba a ještě jedna 84letá americká pastorka. A jenom pro představu: předkrm venku na zahradě s bazénem – krekry s lososovou pomazánkou, hlavní jídlo: smažená ryba, lilkové závitky, celerový salát s jablky a naše bramboráky. Ale hlavně to byla večeře ve velmi příjemné společnosti. George měl humor asi jako náš tatínek, když je na dovolené :-) a cítily jsme se s nimi opravdu skvěle. Jen škoda, že tito manželé zrovna odlétají zpět do Ameriky, takže se s nimi už pravděpodobně neuvidíme (pokud je nenavštívíme tam).
Ještě musím dodat, že Bobbie, žena, se kterou jsme se seznámily hned ze začátku, zpívá v chválicí skupině a hned na společné sborové večeři se nás ptala, jestli některá z nás nezpívá. Já jsem řekla, že zpívám, tak mě hned zkontaktovala s vedoucí chval Susan a pozvaly mě do chval. Ve čtvrtek jsem poprvé byla na jejich zkoušce chval na neděli a dneska (26.2.) jsem s nimi poprvé zpívala.
No, takže asi je jasné, že tito Američané a Kanaďané, ačkoliv jsou všichni o generaci starší než my a navíc mluví anglicky o hodně líp než my, jsou nám velmi blízcí a nacházíme mezi nimi tak trochu svůj domov.
Rozhodly jsme se ale, že zkusíme ještě chodit i do nějakého mexického sboru Asambleas de Dios. Poslední neděli jsme byly na bohoslužbě v Buen pastor a musím říct, že nám z toho zůstal o hodně lepší dojem, než když jsme tam byly na nějakém čtvrtečním sesterském shromáždění. Teď v neděli byly chvály trochu víc pojaté tak, jak jsme zvyklé, ve chválicí skupině se hrálo na kytaru, klávesy a bicí a sice se zpívaly i kancionály, ale nějaký pán nám půjčil zpěvník, tak jsme před sebou měly slova, a zpívalo se i několik modernějších chval. Bylo to asi zatím nejbližší našemu vnímání toho, že nejenom odzpíváme písně, ale zároveň se nějak ponoříme do Boží blízkosti. Kromě toho i kázání mělo hlavu a patu a dokonce i 3 body! :-) Pamatovaly jsme tentokrát i na to, že pokud na sebe nechceme upozornit, musíme přijít asi o čtvrt hodiny později, takže jsme tam na začátku trapně nepostávaly, ale přišly jsme, až když už bohoslužba probíhala. A po skončení se s námi dal do řeči nějaký kluk, co uměl dobře anglicky! Takže musím říct, že náš dojem z tohoto shromáždění se velmi zlepšil a plánujeme tam jít i dnes večer. Jsme rády, že i tady na Cozumelu nacházíme lidi, se kterými si i v duchovní oblasti rozumíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat