Jak jsme volily krále karnevalu

Že se Cozumel chystá na karneval, to bylo vidět, už když jsme před měsícem vystoupily z trajektu. Zídka, která lemuje celé pobřeží ve městě, je ozdobená podivnými barevnými a třpytivými sochami ryb a různých dalších zvířat. Říkala jsem si, že to vypadá trochu zvláštně, ale pak jsem se naštěstí dozvěděla, že to tady není pořád, ale jen teď, kvůli karnevalu. Ten oficiálně začal 22. 2., ale už celý měsíc probíhaly velké přípravy. Dole ve městě je speciální karnevalové pódium a okolo spousta stánků s karnevalovým občerstvením, hračkami a pouťovými atrakcemi. Zašly jsme se tam podívat na kousek jednoho vystoupení a ochutnaly jsme "marquesitas", tradiční karnevalovou pochoutku, o které nám řekli Xavier a Rodrigo, ale nemohli se shodnout, jestli je to sladké nebo slané. To jsme hned pochopily, protože se jednalo o stočenou sladkou oplatku naplněnou strouhaným sýrem.

Karneval na Cozumelu prý patří k jedněm z největších na celém Yucatánu a lidi ho tu berou velmi vážně. Děti se třeba omlouvají ze školy, když se připravují na karneval, a státní školy mají i několik dní karnevalového volna. Trochu víc jsme do toho mohly nahlédnout, když nám minulou sobotu Rodrigo nabídl dva lístky na karnevalový večer v sále Moby Dick. Sliboval, že něco takového jsme ještě nikdy neviděly. To měl pravdu.

Pro lístky jsme si zašly do domu naproti k jeho švagrové. Na lístcích bylo napsáno 9:00. Ptaly jsme se, jestli to tedy začíná v devět, ale bylo nám řečeno, že to rozhodně ne, ať přijdeme tak v deset nebo o půl desáté. Ptaly jsme se ještě, jestli se tam dá dojet na kole. Řekli nám, že neví, jestli se tam dá někde kolo zaparkovat, ať jedeme radši taxíkem. Doma jsme koukly na internet, zhodnotily vzdálenost a samozřejmě jsme se rozhodly jet na kole. Na lístku ale bylo napsáno číslo stolu, u kterého sedíme. Z toho jsme usoudily, že se bude jednat o společenštější akci, takže jsme na sebe navlékly to nejlepší, co jsme měly (já jsem měla docela dobré šaty a Lenka docela dobré boty), v deset jsme sedly na kola a vyrazily jsme. Moc nám to slušelo, nejden kolemjedoucí motocyklista málem spadl z motorky a jeden na nás dokonce štěkal.

(Tady si dovolím malou vsuvku - ačkoli jsme psaly, že Mexičané jsou gentlemani a otevírají nám dveře, zároveň se nám kvůli našemu nemexickému vzhledu dostává až příliš pozornosti. Při obyčejné procházce či projížďce po městě na nás snad každý druhý Mexičan mužského rodu volá: "Hello, beautiful ladies, what's your name, I love you" a podobné komplimenty.)

Když jsme dojely na místo, k našemu překvapení jsme tu potkaly Rodrigovu švagrovou, což nám připadalo trochu trapné, protože se nás hned ptala, jak jsme přijely, že by nás mohli hodit domů, takže jsme musely přiznat, že jsme přes jejich doporučení přijely na kole. Seděly jsme u stolu s ní, jejím manželem a nějakými jejich přáteli. O této společnosti jsme se toho moc za celý večer nedozvěděly, protože neustále hrála strašně hlasitá hudba, takže se nedalo povídat, už vůbec ne v cizím jazyce. Ale byly jsme rády, že jsme se patřičně vyfikly, protože náš stůl byl přímo u tanečního parketu a navíc hned u vedlejšího stolu seděly dvě dámy, které moderátor na začátku přišel speciálně pozdravit, protože se jednalo o prezidentku ostrova (tedy asi něco jako starostku) a ještě nějakou prezidentku (čeho jsme nepostřehly). Navíc paní prezidentka ostrova přišla se svou malou dcerou, která je jednou z mých žaček ve školce (aj, to jsem asi nechtěla vědět). Nevíme, jak se na takovou akci daly sehnat lístky. Možná se dostávaly jen nějak protekčně. Zdálo se nám totiž, že jsme tu byly jediné dvě cizinky.

Lenka u našeho VIP stolu

No a co že se to na tom společenském večeru vlastně dělo? Zpočátku jsme samy moc nevěděly, co máme čekat. Dozvěděly jsme se, že půjde o představení a volbu kandidátů na krále a královnu karnevalu v mládežnické kategorii. A kdo bude volit? No přece publikum. Takže i my! Ještě že jsme to věděly předem, abychom mohly vystoupení poctivě sledovat a zodpovědně se rozhodnout.

Karnevalové vystoupení je pro nás něco naprosto vzdáleného a nepochopitelného. Kandidát na krále karnevalu do něj investuje obrovské úsilí, energii, čas a také spoustu peněz. Nejen že na parketu on sám v latinskoamerickém rytmu tančí v extravagantním kostýmu (co nejvíce barev, lesku a ozdob na hlavě), ale s ním přijde i tým asi dvaceti lidí v jiném kostýmu, kteří mu dělají křoví. V průběhu vystoupení se pak hlavní tanečník nenápadně ztratí do zákulisí, aby se za chvíli znovu objevil v ještě barevnějším, lesklejším a větším kostýmu. A s ním další skupina tanečníků, která vystřídá tu první. Celkem doprovází každého kandidáta na krále asi 50 lidí. Vystoupení trvá dvacet minut a každý kandidát na něm vystřídá tři nebo čtyři kostýmy. Po celé vystoupení se samozřejmě usmívá od ucha k uchu, a to i když se snaží uklánět s obrovským sedmikilovým kostýmem a nespadnout u toho. A teď si představte, že to nakonec třeba nevyhraje! Jenže Mexičani si to zjevně prostě užívají. My jsme se shodly, že asi neznáme žádného kluka, který by si na sebe dobrovolně oblékl růžový obleček s flitry a ještě v tom před někým tančil, ale tady to všichni dělali, jako by to byla ta nejlepší věc na světě. Karneval je pro všechny, takže nikdo zjevně ani moc neřeší, jak kdo vypadá a jak kdo tančí. Kostýmy sice připomínaly obrázky z karnevalu v Riu, ale velká část tancujících holek měla postavou do modelky daleko.

Gabriel, jeden z kandidátů, s kostýmem, který mu ale nakonec k vítězství nepomohl

 

Vystoupení začaly asi v půl dvanácté v noci, takže jsme byly docela rády, že byly jenom tři. Kandidátka na královnu byla jen jedna. Nejspíš prý proto, že jde opravdu o drahou zábavu. Vemte si, kolik se ušije složitých kostýmů jen kvůli pár vystoupením. Kandidáti na krále byli dva a my jsme musely rozhodnout, kdo byl lepší. Volily jsme každá někoho jiného. Výsledky byly celkem vyrovnané, nakonec vyhrál Antonio, kterého jsem volila já, před Gabrielem, kterého volila Lenka. Mezitím, co se počítaly hlasy, stále hrála hlasitá hudba a lidé na parketu tancovali, kandidáti dávali rozhovory do televize a fotili se se svými fanoušky. Jeden z Lenčiných dojmů z karnevalu byl, že jí chybí chytrý mobil. Koukání do mobilu je totiž taková hlavní činnost, co se dá dělat, když netancujete a nemáte šanci si pro hluk povídat se svými spolusedícími. Alespoň zbytek osazenstva našeho stolu to tak dělal. Před druhou hodinou ranní se konečně vyhlásily výsledky a přestože zábava na parketu dál pokračovala, my jsme se vydaly domů. Přece jen jsme byly na kolech.

To hlavní z karnevalu nás ale teprve čeká. V sobotu, v neděli a v úterý bude městem procházet karnevalový průvod, tak jsme zvědavé, jaké to bude.