Kterak se z nás stali plážoví povaleči a znalci Cozumelu

Možná jste to věděli. My teda před cestou do Mexika ne. Hamaky (houpací sítě) jsou vynález Mayů! Takže by byla rozhodně škoda si tady jednu nepořídit, zvlášť když teď máme tolik času relaxovat a číst si, jako asi už nikdy v životě mít nebudeme.

Po dobré zkušenosti se šnorchlováním z minulého týdne jsme koupily druhý šnorchl a brýle a jedno odpoledne jsme vyrazily na pláž, která je jen kousek od našeho domu. Není to žádný krásný bílý písek a lehátka, je to na okraji města, ale je to tam příjemné, neplatí se za vstup a není tam moc lidí (alespoň přes týden ne). Taky se tam samozřejmě moc lidí nekoupe, protože přístup do vody není zase tak příjemný. Ale zato při šnorchlování tam uvidíte korálové útesy se spoustou rybiček. Taky s mořskými ježky, což si na vlastní kůži omylem vyzkoušela Lenka, když okolo jednoho útesu plavala. Na břehu to není moc na ležení na ručníku, ale zato je tam takový palmový háj právě na zavěšení hamaky.

Ve větších serióznách obchodech jsme hamaky neviděly. Ale zato jsme viděly v jižní části města tržnici se stánky, kde se prodávaly všelijaké suvenýry včetně hamak. Vyrazily jsme proto tam. Musím říct, že to bylo alespoň pro mě velice náročné nakupování. Stejně jako když procházíte centrem města, všichni vás zvou do svých stánků, takže se snažíte radši se u žádného ani nezastavit, protože by vám hned prodávali všechno, na co byste se zadívali déle než vteřinu. Ale zase když se nezastavíte, tak samozřejmě ani nic nekoupíte. Hned u prvního stánku jsme se ptali jestli mají sukně (zajímavé, že normální sukně jsme totiž v žádném obchodě nenašly a vlastně jsme je ani neviděly na žádných Mexičankách). Paní nám řekla, že sukně nemá, ale hned nás zavedla do jiného stánku. Když jsme z něj vyšly s nepořízenou, hned si nás zase všimla a poslala nás jinam. Tam jsme se poptaly na hamaky a několik dalších věcí. A hned nás zase odchytila jiná paní, že ona má sukně, které nikde jinde nenajdeme. Prošly jsme několik stánků, kde jsme se ptaly na hamaky, a bylo to psychicky velice vyčerpávající, protože vždycky, když jsme poděkovaly za předvedení hamaky a chtěly stánek opustit s tím, že se podíváme i jinde a když tak se vrátíme, prodejce začal slevovat a potom se nám začal ptát, kolik bychom za to chtěly zaplatit. Což jsme nevěděly, protože hamakám nerozumíme a ani netušíme, kolik je jejich normální cena. Nakonec jsme ale z tržiště odešly s dle našeho názoru hezkou, poměrně kvalitní a i nepříliš drahou hamakou a taky se sukní, osuškou a pár dalšími drobnostmi.

Hned druhý den jsme se vydaly vyzkoušet hamaku přivázat na strom a cestou jsme si ještě koupily čerstvý kokos, aby to na fotce dobře vypadalo. Prodejce nás ujišťoval, že se do sítě klidně vejdeme dvě, což měl pravdu, ale pro jednu by to bylo určitě pohodlnější.

Z pláže jsme pak rychle jely do planetária. A to fakt hodně rychle, protože jsme zjistily, že planetárium je strašně daleko. Google tvrdil, že na kole je to 21 minut, ale to samozřejmě neměl naše kolo. Nechápu, jak Lenka dokázala dosáhnout na tom pomalém kole takové rychlosti, my jsme tam s největším vypětím sil dojely za 27 minut. Minutu před začátkem 3D filmu o korálových útesech. Což nám zase trochu přiblížilo, kde se to teď vlastně nacházíme a co tu můžeme vidět. Film nebyl moc dlouhý a po něm jsme chtěly ještě zůstat na noční pozorování Venuše, když už jsme ujely takovou dálku, ale bohužel se kvůli oblačnosti nekonalo.

Druhý den byla sobota a to jsme měly v plánu několik věcí. První z nich byla vstát, až se probudíme. To se nám povedlo, ale potom to vypadalo, že už nemůžeme stihnout ty další naplánované věci. Další věc na programu byla vyrazit na snídani do malé pekárny v centru, kde mají dobré pečivo, mléčnou rýži, kafe a podobně. Přišly jsme tam někdy před desátou, ale snídaně to byla výborná. Odtud jsme pokračovaly do Muzea Cozumelu. Což bylo super, protože tady jsme zjistily všechno možné o přírodě na Cozumelu i ve vodě kolem a taky o dějinách a současnosti ostrova.

Dole ve vitríně je místní pták guan (nebo tak nějak)

Ukázka mangrovového porostu

To, co moc nejde vidět vzadu, je model korálového útesu

Modely dvou španělských galeon; na podobné jako je ta vlevo obeplul Francis Drake svět, ale nenechte se zmást - nebyl to žádný hrdina, byl to pirát, který obeplul Ameriku jen proto, aby mohl loupit v přístavech v západním Mexiku

Model mayského domu

Mapa předkolumbovského osídlení Yucatánu, v pozadí mayské sochy z Cozumelu

V muzeu je zároveň i restaurace, kam jsme si zašly na oběd. Byla to naše první návštěva opravdové restaurace, protože jinak jsme vždycky byly jen v rychlých občerstveních nebo taqueríích (tam mají většinou jen quesadilly a tacos). Daly jsme si krevetové fajitas...

... a "Combo museo" - trocha z různých mexických dobrot

V restauraci v muzeu to bylo fajn, je to přímo na hlavní ulici s krásným výhledem na moře. Jen tam byla trochu pomalejší obsluha, takže když jsme odcházely, byly už skoro tři hodiny odpoledne. A to jsme přitom ještě měly v plánu jet na pláž na druhou stranu ostrova! Dozvěděly jsme se od Verči a Pavla, že tam má jezdit nějaký speciální mikrobus, kterým stojí za to jet už jenom kvůli zážitku z cesty. Nevěděly jsme ale, kdy a jak přesně jezdí. A jestli vůbec takhle pozdě odpoledne ještě nějaký pojede tam a hlavně jestli se pak ještě dostaneme zpátky (protože se stmívá už v sedm). Šly jsme k supermarketu Chedraui, odkud odjíždějí Colectivos, místní mikrobusová MHD (něco jako ruské maršrutky), a ptaly jsme se u toho, který zrovna přijel, jestli jede na druhou stranu ostrova. Řekli nám že jo, tak jsme nastoupily, ale jisté jsme si tím nebyly. Zamířil sice na správnou stranu města, ale potom v jednu chvíli autobus zastavil a řidič nám řekl, že na pláž se dostaneme tudy. Cože? No, na pláž přece jede támhle ten mikrobus.

Žlutý Sponge Bob s okny bez skel, doprava na druhou stranu ostrova

Bohužel u mikrobusu nikdo nebyl, ani žádné informace. Vedle ve stánku se zeleninou nám řekli, že řidič se šel asi někam najíst, a že mikrobus odjíždí, až se naplní. Tak to nám nedávalo velkou naději. Jak se v půl čtvrté odpoledne asi naplní? Široko daleko nikdo. A pak se najednou odněkud zjevili čtyři mladí mexičtí cestovatelé z Méridy, domluvili se s řidičem, která pláž je nejlepší, a mohli jsme všichni nasednout.

Jupí, jedeme na pláž!

Naši mexičtí spolucestující

Druhá strana ostrova nás překvapila. Tohle byl najednou oceán! Žádná zkrocená voda v přístavu, divoké vlny jedna za druhou. Hned jsme pochopily, proč všude píšou, že to tam není moc na plavání. Měly jsme sice jen hodinu a půl, než Sponge Bob pojede zase zpátky, ale na procházku po pobřežních útesech a skákání ve vlnách to v pohodě stačilo.

Ty vlny se samozřejmě nedají zachytit foťákem, ale aspoň ochutnávka

 

Katka na útesu

 Divoký oceán

 

 

Z vln jde respekt, odvážily jsme se jen tam, kde jsme dobře dosáhly

A cestou zpátky jsme pochopily, proč jen samotná cesta může být dost velkým zážitkem. Večer je samozřejmě potřeba z pláže odvézt všechny lidi, které jste tam přes den navezli. Uvnitř dodávky jsou jen lavičky po obvodu a cestou tam nám to plně stačilo. Teď jsme byly rády, že jsme kvůli lehké nervozitě, abychom tu nezůstaly přes noc, přišly na parkoviště asi o 10 minut dřív, takže jsme si v pohodě sedly. Pak totiž začaly přicházet rodiny s dětmi a když už byly lavičky plné, doprostřed se začala stavět plastová sedátka. Celkem se nás tak dovnitř nacpalo 21 a řidič, který zapnul naplno hudbu a vyrazil zpět do města.

 

Tak jsme šťastně dojely až domů. Zhodnotily jsme, že to byl velmi úspěšný den, protože jsme stihly strašně moc věcí. A to jsme ještě nevěděly, že tím pro nás den neskončil, protože Rodrigo nám napsal, jestli se večer (v noci) nechceme jít podívat na karneval. Ale o tom se dozvíte zase z jiného článku.