Jeden článek se třemi dobrými konci

Momentálně jsme bez internetu, tak publikujeme alespoň jeden článek, ať uspokojíme své věrné fanoušky. Až se připojíme, bude toho víc.

Dobrý konec č. 1

Ptaly jsme se Jaimie, jak to dělá, když chce vyměnit dolary za pesa, když ve směnárnách mají tak špatné kurzy. Řekla nám, že to je opravdu problém, ale že to řeší taky tak, že nakoupí v obchodě, zaplatí v dolarech a oni jí vrátí v pesech (lepší kurz) nebo vybere z bankomatu s poplatkem (bez poplatku to tady prostě nejde). Takže vybírá po velkých částkách a jenom občas. S vědomím, že v tom nejsme sami a hlavně že jinak to opravdu nepůjde, jsme tedy dneska vybraly peníze z bankomatu. První bankomat sice naši kartu odmítl, ale u druhého se nám to podařilo, čímž jedna naše story získala dobrý konec.


Dobrý konec č. 2

Vložily jsme si kredit na mexickou simku a už to funguje.


Nad očekávání dobrý konec

Hlavní událostí dnešního dne (2.2.) mělo být stěhování. Pak ale věci nabraly nečekaně takové obrátky, že musím napsat ještě o jednom dobrém konci. Z hostelu, kde jsme byly doteď, jsme si stihly všechny věci sbalit během polední přestávky ve škole. Po konci vyučování jsme čekaly v knihovně na ředitelku Silvii, aby nám řekla, kam se máme nastěhovat. Kupodivu ovšem o půl třetí přišla a nesla dort a řekla, že nejdřív sníme dort a potom budeme řešit všechno ostatní. Jedna asistentka ze školy totiž slavila narozeniny. Sešli se všichni učitelé (konečně můžeme použít měkké i, protože kromě asi 20 učitelek tam byl i Xavier) a dali jsme si dort. Nebyla to tedy úplně taková oslava, jakou bychom si v Mexiku představovaly. Učitelé oslavenkyni zazpívali, dali si dort a když ho snědli, rozloučili se a šli. Jak poznamenala Katka, bylo tam i dost ticho na to, že to byl sraz učitelů. Možná proto, že jsou tady tak montessori individuální. Potom nám Silvia ukázala „zahradní domeček“, kde budeme bydlet. Je to naproti tomu, kde bydleli naši čeští předchůdci. Takových domečků tady v tomhle komplexu je několik a bydlí v nich učitelé, kteří na téhle škole učí. Prostě takový jeden velký projekt. Hodily jsme si věci do našeho nového bydliště a přemýšlely jsme, co dál. Bylo ještě potřeba jít vrátit klíčky z hostelu a hlavně v zahraním domečku zatím nešel internet, takže jsme tam neměly, co dělat. Plán byl tedy jasný. Vyrážíme ven. Kam přesně, to se uvidí cestou. 

Nejdřív jsme se bály, že budeme bydlet tady

Ani tohle není náš domeček, tady bydlí náš kolega, my bydlíme naproti

Vrátily jsme klíče a zamířily jsme klasicky k pobřeží. Užívám si, že se můžu koukat na moře a na lodě. Potom jsme udělaly několik plánů. Mohly bychom se jít projít do hotelové zóny, protože jsme tam ještě nebyly. Ale nejdřív by to chtělo koupit si sombrera, ať nás nebolí hlava ze sluníčka. A taky bychom se mohly najíst, protože už máme docela hlad. Sombrera jsme si zatím nekoupily, protože jak jsme zjistily, pohybovaly jsme se v příliš turistické části města, kde nám ceny říkali rovnou v dolarech. A dolar je hodně, takže za dolary odmítáme nakupovat. Přece jsme tak dlouho neřešily, jak získat pesa, jenom proto, abychom si teď mohly koupit suvenýry za dolary.

Ale jídlo jsme si daly. Měly jsme už od včerejška vyhlídnutou hospůdku s názvem Burritos gorditos. Burritos je název sice americké, ale rádoby mexické speciality, kterou jsme chtěly ochutnat. A gorditos je zase jiná mexická specialita. Burritos gorditos byl ale jenom název a ve skutečnosti uvnitř prodávali pouze burrito, což je tortilla plněná rýží, masem, fazolemi, rajčaty, salátem, cibulí a možná ještě něčím. Stálo to 80 pesos, ale bylo toho dost, takže jsme se dobře najedly. Hned jsme si říkaly, že bychom se v tomhle fast-foodu mohly stát stálými zákazníky. Nejlepší ale bylo, že když jsme dojídaly, dal se s námi do řeči kuchař. Hádal podle řeči, odkud jsme, ale nemohl na to přijít. Pobavily jsme se o různých zemích a jazycích a taky o burritos a různých dalších místních specialitách. Vyptaly jsme se na všechno, co nás zajímalo a pán nám ochotně povykládal, co by ještě stálo za to ochutnat a kde to dobře koupit. Nakonec nám k našemu překvapení doporučil pekárnu hned za rohem, že tam můžeme koupit velmi levně třeba „empanadas“ (řekněme šátečky s masem) a další dobroty. Hned jsme tam šly a nakoupily na zítřek. Udivilo nás, že nám doporučil konkurenci. Prostě konečně někdo, s kým jsme se normálně pobavily a nechtěl nám jenom prodat své zboží.

Pak jsme chtěly jít ještě nakupovat. Já jsem obešla dokola 2 bloky, ale nenašla jsem obchod, kde jsem měla vyhlídnuté 2 halenky, Katka mezitím prochodila hlavní pěší zónu, kde by jí prodali sombrero a cokoli dalšího s 50% slevou, ale pouze z cen, které exkluzivně pro ni vymyslí, protože napsané žádné ceny nemají. Ale zastavily jsme se u jednoho obchodníka, který nabízel půjčení kol. Zeptaly jsme se na ceny, a ty byly v podstatě stejné jako všude. Nicméně, jak jsme zjistily, tenhle kluk taky nechtěl jenom prodat, ale normálně se s námi bavil, navíc anglicky, což úplně změnilo další směr naší cesty. Ukázal nám kola, která půjčuje, a když jsme mu řekly, že bychom radši nějaká kola přímo koupily, poradil nám 2 místa, kde by to asi šlo. Tak jsme se rozhodly rovnou to obejít a zkusit kolo sehnat.

První kolo prodával pán z půjčovny kol, kde jsme byly už předevčírem. Ochotně nám ho ukázal, dal nahoru sedlo, nechal nás kousek se na něm projet a my jsme ho rovnou koupily. Bylo jenom za 800 pesos (cca 960 Kč). Přepočítáváme to na to, že za tuhle cenu bychom si mohly půjčit kolo v půjčovně maximálně na 8 dní, možná ani ne. Takhle ho máme k dispozici na celý půlrok. Cestou zpátky jsme poděkovaly klukovi, který nám to doporučil, i když to pro něho znamená, že mu neuděláme tržbu. Znovu nám ještě zopakoval cestu, jak se dostaneme k zastavárně, kde bychom taky mohly levně sehnat kolo. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme tam trefily. Byly tam dvě zastavárny naproti sobě. V jedné měli dost kol, ale všechna byla spíš menší a úplně se nám žádné nezdálo. Naproti jsem nejdřív vlezla do nějakého obchodu s mobily, nebo možná do nějaké části té druhé zastavárny, kde žádná kola nebyla. Katka mi pak ale z druhé strany silnice (kde čekala s naším prvním kolem) ukázala, že tam jsou ještě jedny dveře, které vedly do zastavárny, kde měli jen jedno kolo, ale zhruba takové, jaké jsme hledaly. Tak jsme si ho taky koupily (stálo 500 pesos, cca 600 Kč). Toto druhé kolo je ještě potřeba nechat nafoukat a možná i víc vyspravit, ale myslím, že nám poslouží dobře. Byly jsme úplně nadšené, protože jsme se na kola už zkoušely po různu ptát předtím, ale dodneška s nulovým výsledkem. Teď po jedné „náhodné“ návštěvě města máme obě kola za dobrý peníz. Jako by nám to „spadlo do klína“. Takže děkujeme Bohu. A samozřejmě taky hodnému klukovi z půjčovny. Na oplátku bychom mu i nějakou tržbu udělaly, ale asi už to neklapne, když už máme na čem jet. Takže dnešní den bez internetu skončil nad očekávání úspěšně.

Naše krásná kola. V sobotu na nich chceme vyrazit někam na pláž