První dojmy z učení
První dojmy jsou hrozné. Asi bych to ani neměla psát, protože doufám, že se to změní, a pak bych mohla litovat toho, co už jsem publikovala. No, tahle Montessori škola je opravdu hodně jiná než cokoliv, co jsem doteď poznala. Všechno se tam zdá, že funguje dobře, kromě našich hodin. Nevím, jestli je to tím, že jsou děti zvyklé se učit úplně jiným systémem – samy s použitím různých pomůcek, tím, že my nevíme, jak na ně, a nebo prostě tím, že jsou to děti.
Většina dětí ve škole vypadá jako praví Mexičané, ale jsou tu i světlé děti nebo černoušci. Jména mají taková celosvětová, například Leonardo, Bruno, Montserrat, Cristóbal, Kristoff, Joshua, Jared, Dylan, Chloe, Michelle, Mikaela, Kiery, Braulio, Kabele, Danna, Ivan, Ivana, Andrei, Ander, David, Benjamin, Noam, Ibrahim, Belen nebo Elen, Alnair nebo Arnail, Ana Karina, María José, Juan Pablo, Paolo, Paul.
Katka shledává na této alternativní škole spoustu podobných rysů s její školou v Hradci: kromě velkého zájmu o děti, individuálního přístupu a nadšení učitelek pro věc pak zejména málo prostoru. Já naopak neshledávám na téhle škole nic, co by se podobalo tomu, co znám z Postřelmova. Tedy až na jednu věc. Děti tu neposlouchají úplně stejně :-)
Po dnešním dni (1. 2.) jsem si nebyla jistá, jak dlouho v téhle škole ještě vydržím. Ale Katka mi připomněla, že první týden na škole v Postřelmově jsem se možná cítila stejně. Prostě počkáme, jak to půjde dál a snad se nám podaří vymyslet něco, co na ty děti bude aspoň trochu fungovat. Malé školkové děti vůbec nejsou zvyklé třeba opakovat slovíčka a nedokáží pochopit pravidla her (a kromě toho většina z nich neumí číst a psát), takže nevím přesně, co budeme v těch hodinách dělat. Nicméně ovšem skoro v každé třídě je třeba jedno dítě, které mluví anglicky plynule. To je pro nás hodně zvláštní. Asi je tady častější, že někdo má jednoho z rodičů Američana, nebo prostě odněkud pochytí angličtinu tak, že se jí domluví. I přes tyhle rozdíly mám naději, že v té školce to ještě nějak půjde.
O poznání méně naděje mám pro svou skupinu zvanou „atrasados“ – těch, co nezvládají normální výuku, tak mají speciální skupinu. Protože jsou z 1. a 2. třídy dohromady, má každý jinou učebnici, což se ve společné hodině nedá použít. Ale to není tak podstatné, protože ani jedna z těchhle učebnic by stejně pro tyto děti nešla použít. Dneska jsem jim dala pracovní list na doplňování slovíček do otázek v přítomném čase. Když jsme po 10 minutách byli pořád u první otázky z osmi a nikdo ze šesti dětí tam ještě neměl dopsanou odpověď, vzdala jsem to. Tiše jsem odpočítávala minuty do konce hodiny. Jedno dítě strávilo hodinu pod stolem, jedno šlo na začátku na záchod a už se nevrátilo, další 3 dělaly cokoliv, co se dalo, jenom aby nemusely dělat angličtinu, jenom jedna jediná hodná holčička tiše seděla a nedělala vůbec nic.
V další hodině jsem dostala 3 z těchto šesti „atrasados“ a k nim jednoho „normálního“ Leonarda. A světe div se, Leonardo zvládl přečíst, doplnit a přeložit celý pracovní list. Ti další tři to sice nezvládli, ale aspoň jsem po této hodině věděla, že to není jenom kvůli mně.
Po hodině pouze s „atrasados“ jsem vybrala zpátky pracovní listy, protože se mi zdálo zbytečné jim ty prázdné listy nechávat. Angličtinářce Jamie jsem pak ukázala pracovní list černouška Kabeleho, s tím, že fakt nevím, co s ním dělat. Ona se na to podívala a s naprostým klidem odpověděla, že podle toho, co slyšela o Kabelem, si myslí, že tohle je pokrok, protože minimálně držel v ruce tužku a kreslil s ní na papír.
První dojmy jsou hrozné. Asi bych to ani neměla psát, protože doufám, že se to změní, a pak bych mohla litovat toho, co už jsem publikovala. No, tahle Montessori škola je opravdu hodně jiná než cokoliv, co jsem doteď poznala. Všechno se tam zdá, že funguje dobře, kromě našich hodin. Nevím, jestli je to tím, že jsou děti zvyklé se učit úplně jiným systémem – samy s použitím různých pomůcek, tím, že my nevíme, jak na ně, a nebo prostě tím, že jsou to děti.
Většina dětí ve škole vypadá jako praví Mexičané, ale jsou tu i světlé děti nebo černoušci. Jména mají taková celosvětová, například Leonardo, Bruno, Montserrat, Cristóbal, Kristoff, Joshua, Jared, Dylan, Chloe, Michelle, Mikaela, Kiery, Braulio, Kabele, Danna, Ivan, Ivana, Andrei, Ander, David, Benjamin, Noam, Ibrahim, Belen nebo Elen, Alnair nebo Arnail, Ana Karina, María José, Juan Pablo, Paolo, Paul.
Katka shledává na této alternativní škole spoustu podobných rysů s její školou v Hradci: kromě velkého zájmu o děti, individuálního přístupu a nadšení učitelek pro věc pak zejména málo prostoru. Já naopak neshledávám na téhle škole nic, co by se podobalo tomu, co znám z Postřelmova. Tedy až na jednu věc. Děti tu neposlouchají úplně stejně :-)
Po dnešním dni (1. 2.) jsem si nebyla jistá, jak dlouho v téhle škole ještě vydržím. Ale Katka mi připomněla, že první týden na škole v Postřelmově jsem se možná cítila stejně. Prostě počkáme, jak to půjde dál a snad se nám podaří vymyslet něco, co na ty děti bude aspoň trochu fungovat. Malé školkové děti vůbec nejsou zvyklé třeba opakovat slovíčka a nedokáží pochopit pravidla her (a kromě toho většina z nich neumí číst a psát), takže nevím přesně, co budeme v těch hodinách dělat. Nicméně ovšem skoro v každé třídě je třeba jedno dítě, které mluví anglicky plynule. To je pro nás hodně zvláštní. Asi je tady častější, že někdo má jednoho z rodičů Američana, nebo prostě odněkud pochytí angličtinu tak, že se jí domluví. I přes tyhle rozdíly mám naději, že v té školce to ještě nějak půjde.
O poznání méně naděje mám pro svou skupinu zvanou „atrasados“ – těch, co nezvládají normální výuku, tak mají speciální skupinu. Protože jsou z 1. a 2. třídy dohromady, má každý jinou učebnici, což se ve společné hodině nedá použít. Ale to není tak podstatné, protože ani jedna z těchhle učebnic by stejně pro tyto děti nešla použít. Dneska jsem jim dala pracovní list na doplňování slovíček do otázek v přítomném čase. Když jsme po 10 minutách byli pořád u první otázky z osmi a nikdo ze šesti dětí tam ještě neměl dopsanou odpověď, vzdala jsem to. Tiše jsem odpočítávala minuty do konce hodiny. Jedno dítě strávilo hodinu pod stolem, jedno šlo na začátku na záchod a už se nevrátilo, další 3 dělaly cokoliv, co se dalo, jenom aby nemusely dělat angličtinu, jenom jedna jediná hodná holčička tiše seděla a nedělala vůbec nic.
V další hodině jsem dostala 3 z těchto šesti „atrasados“ a k nim jednoho „normálního“ Leonarda. A světe div se, Leonardo zvládl přečíst, doplnit a přeložit celý pracovní list. Ti další tři to sice nezvládli, ale aspoň jsem po této hodině věděla, že to není jenom kvůli mně.
Po hodině pouze s „atrasados“ jsem vybrala zpátky pracovní listy, protože se mi zdálo zbytečné jim ty prázdné listy nechávat. Angličtinářce Jamie jsem pak ukázala pracovní list černouška Kabeleho, s tím, že fakt nevím, co s ním dělat. Ona se na to podívala a s naprostým klidem odpověděla, že podle toho, co slyšela o Kabelem, si myslí, že tohle je pokrok, protože minimálně držel v ruce tužku a kreslil s ní na papír.
 |
| Kabeleho pracovní list |
Stravování ve škole
V naší škole není jídelna, ale děti dostávají jídlo ve svých kmenových třídách. V každé třídě je barel s pitnou vodou a dřez na umývání nádobí. V době oběda se do třídy donese jídlo. Jak jsme pochopily, to vždycky udělá někdo z rodičů. Nejspíš se v tom střídají. Služba roznese dětem na stoly ubrousky, a nalije pití. Ve třídě, kde jsme byly, ještě děti před jídlem pronesly poděkování. Pak začal každý u svého stolečku jíst. Po jídle měli i zákusek. Kdo dojedl, dostal od učitelky číslo a podle těchto čísel si potom postupně chodili umývat nádobí. Ve škole jsme takhle jedly každá jen jednou. Protože nejsme třídní a nemáme žádnou kmenovou třídu, ptaly jsme se angličtinářky Jamie (která je ve stejné pozici jako my), jak to dělá s obědem. Prý si nosí svoje jídlo. Takže si teď na oběd taky nosíme svoje jídlo – v podstatě takovou svačinu. Nebo si zajdeme na oběd domů, od té doby, co bydlíme přímo vedle školy.
V naší škole není jídelna, ale děti dostávají jídlo ve svých kmenových třídách. V každé třídě je barel s pitnou vodou a dřez na umývání nádobí. V době oběda se do třídy donese jídlo. Jak jsme pochopily, to vždycky udělá někdo z rodičů. Nejspíš se v tom střídají. Služba roznese dětem na stoly ubrousky, a nalije pití. Ve třídě, kde jsme byly, ještě děti před jídlem pronesly poděkování. Pak začal každý u svého stolečku jíst. Po jídle měli i zákusek. Kdo dojedl, dostal od učitelky číslo a podle těchto čísel si potom postupně chodili umývat nádobí. Ve škole jsme takhle jedly každá jen jednou. Protože nejsme třídní a nemáme žádnou kmenovou třídu, ptaly jsme se angličtinářky Jamie (která je ve stejné pozici jako my), jak to dělá s obědem. Prý si nosí svoje jídlo. Takže si teď na oběd taky nosíme svoje jídlo – v podstatě takovou svačinu. Nebo si zajdeme na oběd domů, od té doby, co bydlíme přímo vedle školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat