Střípky z Cozumelu

Počasí
Před příletem do Mexika jsem se děsila počasí. Jak to vedro zvládnu? Tak zatím je to naštěstí v pohodě. V prvních dnech, co jsme přijely, byla zrovna „hrozná zima“ (pro místní, viz starší články), takže pro nás na třičtvrťáky a tričko akorát. Teď se otepluje trochu víc, ale zatím prý bylo tak kolem 27 stupňů, což se dá. I když přes den bývá horko a můžeme čekat už jen větší horko, je tu pro mě několik pozitivních věcí. Zatím všude, co jsme viděly, včetně našeho nynějšího bydliště, jsou jak větráky, tak i klimatizace. Škola, kde učíme, je stavěná tak, že uvnitř asi nebude vedro ani v létě. Jsou to zděné místnosti dlážděné kachličkami, přes školní dvorek je natažená plachta, aby tam byl stále stín, a samozřejmě nechybí ani již zmíněné klimatizace a větráky.

U nás jsme v létě zvyklí na dlouhé teplé dny. Tady jsou teď dny srovnatelně teplé ale nesrovnatelně kratší! Slunce vychází i zapadá kolem půl osmé. Ráno, když vstáváme, je venku ještě přítmí, ale hlavně je tam příjemný chládek, takže si během snídaně na dvorku oblékám i dlouhý rukáv. Až bude větší vedro, samozřejmě se taky asi začneme koupat v moři, k čemuž jsme se ještě nedostaly. (psáno 2.2.)

Teď v novém bytě máme jenom větráky, ne klimatizaci, ale to zatím vůbec nevadí, mně jsou větráky příjemnější. Sice pak trochu lítají po bytě papíry, ale ty se dají zatížit. Hlavně teď máme stropní větrák, který se mi hrozně líbí. Asi si ho jednou budu muset pořídit do své domácnosti (viz fotka). Nadále si užíváme letního počasí a „dlouhých zimních večerů“ – je sice teplo, ale brzy se stmívá. Myslím, že ty nejvěrnější „dlouhé zimní večery“ jsme měly teď, když jsme byly několik dní bez internetu. (dodatek k 6.2.)

Jetlag
Před předloňskou cestou do Číny jsem si myslela, že se s časovým posunem vyrovnám docela v pohodě a snad to ani na svém těle nepostřehnu. Myslím, že jsem s tím v Číně problém neměla, ale minimálně týden po příjezdu (ne-li déle) jsem vždycky byla kolem půlnoci udivená, že se mi ještě vůbec nechce spát. Takže něco na tom asi bylo. Teď si zase zkouším, jak to funguje na druhé straně zeměkoule. A funguje to. Velkou měrou k překonání jetlagu přispěl náš styl cestování. Když člověk cestuje 3 dny, tak si myslím, že už má režim tak zmatený, že mu to ani nepřijde. Já jsem se po cestě snažila nespat na letišti a spát spíš v letadlech, kde jsem se cítila bezpečně. Ale víceméně jsem ke spaní využívala každou příležitost. Poslední let jsem prospala takovým způsobem, že Katka mi na konci řekla: „Prosím tě, necestuj nikam sama.“ (Celkově jsem během cesty rozkoukala 3 filmy, ale ani u jednoho jsem neviděla konec.) Když jsme spaly první noc v Mexiku, v pohodlí a bezpečí na couchsurfingu, bály jsme se, že po té cestě zaspíme celý den, tak jsme si pro jistotu nařídily budík na půl desátou. Ale probudily jsme se v 8! Druhou a třetí noc v Mexiku jsem se vždycky kolem osmé už chystala spát a budila jsem se v 5 nebo 6 ráno. Třetí noc ale bylo potřeba dopsat články na blog a nachystat výuku na druhý den, takže jsme obě šly spát klasicky o půlnoci a vstávaly v 7. Tak myslím, že jetlag jsme úspěšně překonaly.


Doprava
Je tady opravdu dost velký provoz. Ze začátku jsme měly hrozný problém přejít silnici. Vzhledem k tomu, že celé naše město je postavené v blocích s rovnoběžnými a pravoúhlými ulicemi („calles“ a „avenidas“), je potřeba silnici přecházet skoro pořád. Po několika dnech jsme ale pochopily, že v podstatě každá ulice je tady jednosměrná (vždycky po jedné se jezdí doprava, po další doleva atd.), což nám hodně zjednodušilo přecházení. Stačí totiž vědět, na kterou stranu je potřeba se dívat. Je to dobře, že se jezdí jenom jedním směrem, protože sice jsou silnice dvouproudé, ale skoro celý pravý pruh zaberou zaparkovaná auta a motorky. Kromě těchto jednosměrek je tu několik hlavních ulic (zatím jsme narazily asi na 3), které vedou oběma směry. Jsou taky dvouproudé a mezi protisměrnými pruhy je ostrůvek. V křižovatkách samozřejmě ostrůvek není a kromě odbočení je běžně možné se v takových místech otočit a jet zpátky druhým směrem.

Po našem prvním výletě na kole musím říct, že jsem byla překvapená, jak jsme se do zdejšího provozu dokázaly zařadit. Předjíždělo nás spousta motorek a aut v nejasně rozlišených dvou pruzích jednosměrek, ale právě tím, že se jezdilo tak nějak hromadně, nám ani nepřišlo, že by ta kola na silnici nějak zavazela. Jediné, co jsme ještě nevychytaly, bylo řazení se do pruhů u semaforů. Zdá se, že ti, kdo odbočují vpravo zůstávají v pravém pruhu a jezdí bez ohledu na to, co svítí na semaforu, a ostatní (rovně a doleva) se řadí vlevo a čekají na zelenou.

Alkohol v krvi při řízení se tu zjevně neřeší. Když jsme šli s Rodrigem a Xaviérem na pivo, Rodrigo si dal jedno pivo a jeden mezcal (panák pálenky) a pak bez problémů sedl za volant a odvezl nás všechny zpátky. Říkaly jsme mu, že u nás nesmí řidiči vůbec pít, a on odpověděl, že u nich můžou mít trochu alkoholu v krvi, jako třeba dát si jedno pivo. A že se nemusíme bát, že víc piv si dneska nebude dávat. Jenom si pak ještě objednal ten mezcal. 

Alto skutečně znamená „stop“. (Vlastně logicky, španělsky se nemůže říct „stop“, leda „estop“.) Nejspíš pro cizince to tady mají často v obou jazycích na dvou stranách silnice.

Směrovku na synagogu jsme tady viděly už hodněkrát, ale u synagogy jsme ještě nebyly. Směrovky jsou totiž dost nejasné. Na druhé fotce můžete vidět stejnou ceduli z opačné strany téhož sloupu. 

Odemykání a zamykání

To byste nevěřili, jaké nám tady vyvstaly těžkosti. Tak předně musím říct, že na nás s těmi svými zámky šli pomalu. Nejdřív jsme byly ubytované v pokoji přes Airbnb, kde se oba zámky odemykaly přesně naopak než v Česku (když odemykám, říkám si „zamykám“, ať si nespletu, na kterou stranu točím, a naopak). Chvíli nám trvalo, než jsme si na to zvykly, ale to se ještě dalo. Vůbec se to ale nedá srovnat s tím, co se stalo potom. Od toho, co bydlíme u školy, máme samozřejmě nové dveře, nové zámky a nové klíče. Jeden je od bytu, jeden od brány (třetí zatím nevíme od čeho). Když jsme poprvé odcházely z bytu, myslely jsme, že nezamkneme. Nějakou dobu jsme šudlaly klíčem v zámku, pak jsme otevřely a zkusily si to naprázdno. Opravdu to šlo zamknout a odemknout, ale vždycky se muselo nějak otočit tam a pak zase zpátky, aby šel klíček vyndat. Tak jsme to nakonec zvládly. Ráno jsme si říkaly, že sice teď bydlíme blíž ke škole než předtím, ale budeme muset vyjít z bytu ve stejnou dobu, abychom ještě stihly zamknout. Po cestě zpátky nám trvalo dostat se do bytu déle, ale pak jsme to taky nějak udělaly. Druhý den jsem ale šla do bytu sama, a to jsem neotevřela. Zkoušela jsem to několik minut, celou dobu se na mě ještě koukaly děti ze školky na zahradě, a tak jsem to vzdala a šla jsem zpátky do školy. Katce se to pak zase nějak podařilo otevřít. Poprvé se mi ty dveře podařily odemknout až dneska, 6.2., v obědové pauze. Teď sedíme s Katkou v knihovně a nemůžeme se shodnout na tom, jakým způsobem se ten zámek otáčí. Prý to stačí vždycky otočit o kousek doprava nebo doleva. Já si myslím, že se to musí otočit o celou polovinu a pak ještě o kousek a už ani nevím, jestli na stejnou stranu jako v Česku nebo klasicky naopak. No, ale Katka se v tom asi vyzná líp.

Druhý odstavec musím věnovat zámku u zelené brány, která vede do naší zahrady. Naštěstí se většinou nezamyká, takže zevnitř se dostaneme bez problémů. Horší, když se večer vracíme třeba s koly a s nákupem a chceme domů. Včera, když jsme zase stály u brány a šudlaly klíčkem v zámku, došlo nám, že se vlastně vůbec nemusíme dostat dovnitř, protože do té doby se nám to ještě nikdy nepodařilo odemknout. Vždycky než se nám to podařilo (a to bylo třeba jenom zabouchnuté, ne zamknuté), slyšel nás někdo, kdo byl na zahradě, a přišel nám otevřít. Tentokrát jsme myslely, že uvázneme, ale tak dlouho jsme s tím rachotily, až se nám to nakonec podařilo. Sláva, víc takových úspěšných pokusů!

To všechno, co jsem zde vypsala, by ještě tolik nevadilo. Hlavně mě štve, že nikdo z místních nechápe, co s tím máme za problém. Jediná Jamie dneska vyjádřila pochopení a řekla, že možná kvůli tomu vlhku tady ty zámky jsou v takovém stavu. (Jinak všichni si myslí, že je to kvůli nám a ne kvůli těm zámkům.) Tak jenom doufám, že se tady naučím odemykat, ať třeba neuvíznu na noc za bránou. 

A ještě jedna poznámka na závěr. Taky světla v našem bytě někdy jdou zapnout a někdy nejdou. Prostě po ránu jdeme do koupelny, zkusíme tak pětkrát rožnout a může se stát, že se fakt rožne a je to. Pak radši nezhasínáme mezi tím, co se tam střídáme. A nebo se nerozsvítí a jsme ve tmě. Prostě je to pade na pade. Dobrá zpráva ovšem je, že jedno světlo a jeden větrák v našem bytě se zapíná a vypíná spolehlivě. Takže je to caaajk.