O průzkumné výpravě skoro až na nejsevernější bod ostrova

Jedno odpoledne jsme se rozhodly, že se pojedeme projet na kolech směrem k severu. Naším cílem bylo dojet až k nejzazšímu cípu ostrova zvanému Punta Norte. Tímhle směrem jsme se zatím dostaly jenom kousek, a to během bloudění při hledání školy Montessori hned po příjezdu na ostrov. Teď, když jsme měly kola, nás překvapilo, jak rychle jsme se dostaly ven z města. Jely jsme pořád jedním směrem, až skončila silnice. Pokračovala ale nezpevněná cesta se spoustou děr, po které se na kole dalo taky celkem obstojně jet. Vyhýbaly jsme se dírám a pokračovaly jsme po ní. Potkávaly jsme jen džípy a motorky. Logicky, po takovéhle cestě by asi žádné normální auto neprojelo. Z jednoho džípu nás Mexičani zdravili a ptali se, kam jedeme. „No, to by měli vědět spíš oni, kam jedeme, my jsme tam ještě nebyly,“ pomyslely jsme si. Potom jsme asi tu otázku pochopily. Dojely jsme k nějaké továrně, kde to strašně smrdělo. Takže nevíme, co se tam zpracovávalo, ale odhadovaly jsme, že to bude asi centrum kanalizace celého ostrova. Cesta zahýbala doleva a my jsme po ní chtěly jet dál, ale na cestě byla velká louže. Zrovna jel proti nám nějaký džíp, tak jsme sledovaly, jak to projede – jak je ta kaluž hluboká. Byla tak hluboká, že jsme se rozhodly ji na kole neprojíždět. Otočily jsme to a jely jsme zpátky. Punta Norte nedosažena.

Kaluž, kterou jsme na kole nepřejely

Továrna, která smrděla

Ještě před návratem na asfaltku bylo z naší cesty několik odboček na ještě horší polňačku, směrem doprava (k moři). Rozhodly jsme se jednu z nich zkusit, ale zjevně nikam nevedla, a hlavně se po ní jelo tak špatně, že jsme se zase vrátily. Pak byla ovšem ještě jedna odbočka, širší než ty předchozí, a u ní i cedule, že vede k nějakému „Adventure Beach Barracuda“. Tak jsme ji zkusily. Opravdu jsme dojely k místu, které vypadalo trochu jako placená pláž. Nikdo už tam ale nebyl, protože bylo po zavíračce. Jenom jeden týpek seděl u vchodu a čekal, až ho vystřídá nějaký hlídač, a on bude moct jít domů. Udělaly jsme na něho asi hned na začátku dojem, protože jsme promluvily španělsky. Ptaly jsme se, jestli se můžeme jít jenom podívat k moři, tak říkal, že klidně, akorát už je zavřeno, tak tam nic zajímavého nenajdeme. Tak jsme šly a vychutnávaly jsme si pohled na moře. Při cestě zpátky jsme se s ním daly ještě do řeči (nebo on s námi). Zjistily jsme, že se jmenuje Eric, a řekl nám spoustu zajímavých věcí o tom, co v tom Barracuda centru dělají, že lidé, kteří si to zaplatí, se můžou projet na člunu, sami ho řídit, potápět se, projet se na čtyřkolkách džunglí, atd. Znělo to tak lákavě, že možná to někdy vyzkoušíme. Ale jak nám doporučil, nejradši když bude teplo a úplně klidné moře. Strávily jsme tam s ním asi třičtvrtě hodiny v zavřeném baru kousek od pobřeží a hezky jsme si popovídaly. Tak když už jsme nedosáhly Punty Norte, aspoň nám bylo společně fajn.

Modré moře a palmy

Stylový květináč

Cestou zpátky jsme si ještě chvilku poseděly na lavičce s výhledem na moře a prošly jsme se po přístavu malých lodí, ale hlavně jsme píchly jedno kolo, takže nás čekal pochod s píchlým kolem domů. Naštěstí to nebylo až tak daleko, tak jsme i pěšky ještě došly za světla. Jedna paní z Chicaga když nás viděla, jak se snažíme nandat duši zpátky na kolo, ať můžeme s tím kolem aspoň nějak dojít, nám nabídla, že nám přinese pumpičku. Opravdu ji za chvíli donesla, ale nešlo to nafouknout, protože kolo bylo opravdu píchlé. Tak jsme si ho druhý den nechaly spravit s opravně, kde nám předtím dávali i nové pláště.

Lavička s výhledem na moře

Moře tvoří ve vápenci u pobřeží úplné jeskyně