Náš sen se stal skutečností. Ve škole končíme nejpozději ve dvě a pak máme volno! Určitě si představujete, že každý den po škole se vyrážíme vyplácnout na pláž. Nu, není tomu tak. Aspoň zatím. Máme to sice kousek k pobřeží, ale na téhle straně ostrova nejsou pláže. Ty jsou z druhé strany, kam bychom se mohly dostat taxíkem (autobusy tam nejezdí) nebo třeba na kole (chtěly bysme si tady kola koupit, když se to podaří). Ať už tak či tak, skoro na všechno, co bychom tu mohly dělat, potřebujeme mexické peníze. Proto jsme své první dny věnovaly hlavně procházkám po městě, abychom vyřídily takové ty základní věci po příjezdu, jako je výměna peněz nebo koupě mexické simky. To byste nevěřili, jaké těžkosti nám s tím nastaly.
Výměna peněz
S sebou jsme si přivezly dost amerických dolarů na to, abychom tu přežily do první výplaty. Výměnu peněz na mexická pesa jsme si nechávaly na klidný čas na Cozumelu. Nemusely jsme měnit na letišti v Cancúnu ani v Playa de Carmen, protože zatím jsme platily jen dopravní prostředky a tam nás nechali vždycky zaplatit v dolarech a vrátili nám pesa.
Při první procházce v neděli jsme v naší ulici našli Cambio de moneda - směnárnu. Byla ale zavřená. Pravděpodobně proto, že byla neděle večer. Na pondělí byl plán jasný. Vyměníme peníze (v té naší směnárně, je mimo hlavní turistickou oblast, takže nám tam nejspíš nebudou nutit nějaký špatný kurz) a pak vyřídíme a nakoupíme všechno ostatní, co potřebujeme. V pondělí jsme chvíli směnárnu nemohli najít, šly jsme sice po správné ulici, ale právě přímo z ní ten nápis nešel vidět. Přeběhly jsme tedy silnici (mimochodem, přecházení silnic nás děsí, musíme je přecházet skoro pořád, protože jsou tu pravoúhlé bloky, a chodec nikdy nemá přednost) a z druhé strany jsme zjistily, že ta směnárna tam sice je, ale je zavřená.
Nevadí, najdeme nějakou jinou. Vždyť jsme včera viděly ještě nejmíň tři. Teď se tedy hledaly o poznání hůř, ale nakonec jsme dvě našly a začaly jsme srovnávat kurz. V jedné mají dolar za 20,60, v druhé za 20,52. Kurz pesa k dolaru je asi 20,70, takže to není až taková hrůza. Vlezly jsme tedy do té s kurzem 20,60, daly paní dolary a spočítaly si, kolik nám má dát ona. K našemu překvapení nám nabídla asi o 300 pesos míň, než jsme čekaly. To proto, že to násobila kurzem 19,45. Za tenhle kurz dolary kupují, za ten druhý je prodávají. Opravdu, když jsme vyšly ven, tak jsme si toho na dveřích taky všimly. Šly jsme si rychle ověřit, jestli jsme se podobně spletly i u druhé směnárny. Byla to Western Union v bance a opravdu nabízela kurz 20,52. Jen s dost vysokým poplatkem.
I když jsme pak prošly město křížem krážem, našly jsme jen ještě horší nabídky. Zajímavé ale bylo, že většina obchodů měla vyvěšený kurz, za který tu můžete platit dolarem. Některé měly kurz třeba jen 20,20, ale větší supermarkety 20,60. Přemýšlely jsme, co asi obchodníci s těmi získanými dolary dělají, když si je nemůžou za žádný normální kurz vyměnit. Ale za takovýchto okolností nemá vůbec smysl peníze měnit. Rozhodly jsme se, že si dolary schováme do USA a tady budeme získávat pesa tak, že v obchodě zaplatíme velkou bankovkou. S veselou myslí jsme proto šly do supermarketu, kde nás u pokladny zarazila cedulka, hlásající, že bankovky 50 USD a větší neberou. Což bohužel byly téměř jediné bankovky (kromě devíti dolarů v drobných), které jsme měly. Nevadí, zaplatily jsme kartou.
Měnit peníze stejně nebudeme, ještě nám totiž zbývá možnost prostě vybrat mexická pesa z bankomatu. S Equabank by to mělo stát jen 9 Kč, takže určitě pořád výhodnější než směnárna. Proto hlavním cílem naší dnešní výpravy do města bylo najít bankomat. Včera jsme jich viděly hromadu. A jakmile vybereme peníze, koupíme si žabky, sombréro, plavky a podobné věci, po kterých toužíme. Už cestou jsme ale dřív než na bankomat narazily na několik zajímavých obchodů s oblečením, korály, botami a podobně. Šly jsme se jen podívat dovnitř, pak jsme si nadšeně něco vybraly a pak jsme si vzpomněly, že vlastně nemáme ještě ty peníze. Někde se dalo zaplatit kartou, někde jsme zaplatily hrstkou mexických pesos, která nám ještě zbyla. Pak jsme se rozhodly, že už do žádných obchodů chodit nebudeme, protože prostě musíme najít ten bankomat. Prošly jsme několik ulic sem a tam, ale všechny bankomaty jakoby se od včerejška vypařily. Už jsme skoro ztrácely naději, když se objevily hned dva. K našemu zklamání ovšem hlásaly, že z těchto přístrojů se dají vybírat jen americké dolary.
Protože se blížil západ slunce, vzdaly jsme to a vyrazily zpět domů. Cestou jsme ale nečekaně narazily na další bankomat! Tenhle už dával i pesa. Už už jsme málem peníze vybraly, když jsme si všimly, že v tomhle stroji se platí speciální poplatek za výběr peněz i za dotaz na zůstatek. Nic jiného nám na obrazovce ani nenabízel, ale naštěstí se nám nakonec podařilo kartu vytáhnout, aniž by nás o něco obral. Večer v supermarketu jsme si všimly, že za pokladnami jsou dva bankomaty. Ani na jednom nebylo nic o poplatku, vystály jsme si tedy frontu a vsunuly kartu dovnitř. Výběr peněz? Za tuto operaci se zaúčtuje poplatek 35 pesos. Takže nic. Šly jsme domů s pocitem porážky. Už třetí den se vracíme z města a ještě pořád nemáme peníze. Abychom to přiblížili svým dobrým známým: Není to jako kdysi ve Španělsku, kdy jsme opravdu neměli peníze, ale asi jako v Birminghamu na letišti, kdy jsme sice peníze měli, ale půl dne nám trvalo, než jsme vymysleli, jak bez větších ztrát získáme libry, ať můžeme podniknout své plány. Tady naštěstí nejspíš budeme tak dlouho, že plánováním výměny peněz klidně můžeme strávit tři dny. (V nejhorším máme za dva týdny máme dostat výplatu a do té doby můžeme nakupovat jen tam, kde berou kartu, čili například v supermarketu s potravinami, což je zásadní.)
Mexický telefon
Jedna z věcí, které jsme chtěly vyřídit hned na začátku pobytu, bylo koupit si mexickou sim kartu. Asi nejrozšířenější telefonní společnost je Telcel, vlastně na obchod žádné jiné jsme zatím ani nenarazily. Nejdřív jsme se zkusily v jednom obchodě zeptat, kolik by stála předplacená simka. Paní mluvila strašně rychle a bez přestávek na to, aby nám mohlo dojít, co nám vlastně říká. Naštěstí se k tomu přichomýtla jedna jiná zákaznice, která nám to překládala do pomalé španělštiny. Vždycky po superdlouhé větě nám pomalu zopakovala pět nejdůležitějších slov. Porozuměly jsme, ale chtěly jsme se podívat ještě jinde.
Nakonec jsme stejně skončily v Telcelu, ale v jiné prodejně, kde prodavačka mluvila rovnou dostatečně pomalu. Nabídla nám za 80 pesos tarif, kde prvních 9 dní budeme mít 30 MB internetu a neomezené volání a SMS (a to dokonce i do USA a Kanady). Potom si budeme moct dobít normální kredit a platit zhruba 1 peso za minutu a zprávu. My jsme sice o těch devět dní internetu nestály, ale prý to jinak nejde, takže jsme to zaplatily a říkaly jsme si, že se to pokusíme co nejlíp využít. K aktivaci simky bylo potřeba udělat alespoň 26 vteřin dlouhý hovor. Ptaly jsme se, jestli to může být na české číslo, protože žádné jiné jsme neměly. Jasně, může, takže jsme daly simku do Katčina mobilu a zavolaly Lence.
Mobil fungoval, připojení na internet taky, super. Bohužel hned druhý den ráno to přestalo. Nešlo zavolat, nešla napsat SMS a nešlo se ani připojit na internet. Navíc nám mobil něco španělsky povídal. Odpoledne jsme ho tedy přinesly do Telcelu a daly paní k uchu, aby nám pomalou španělštinou vysvětlila, o co jde. Řekla nám, že nemáme kredit. Cože? Vždyť jsme měly devět dní neomezeně telefonovat. Prý tím půlminutovým hovorem na český mobil, což je larga distancia (velká vzdálenost), se všechen kredit vyčerpal. Ale jaký kredit? Jak se může neomezené volání vyčerpat? A jak to, že nefunguje internet? Přece volání nemůže spotřebovat megabyty, ne? Ukázalo se, že ve skutečnosti jsme neměly žádných neomezených devět dní. Měly jsme jen 50 pesos kreditu, což je zjevně cena půlminutového hovoru přes oceán. O tohle jsme včera žádaly, abychom neměly žádných zbytečných 9 neomezených dní, ale abychom mohly zaplatit rovnou kredit. Jenže jsme tak nějak pochopily, že to nejde. No, šlo to. Paní se na nás jen smutně podívala a pokrčila rameny. Můžeme si prý dokoupit kredit. (To jsme ovšem neudělaly, protože se nedalo platit kartou a my stále nemáme peníze.)
Západ slunce
Když přijdeme ze školy, jdeme si na chvíli odpočinout, zaskypovat s rodinou, a potom vyrážíme do města. Nemáme na to moc času, protože se tady stmívá hrozně brzo (na to, že je letní počasí), kolem půl sedmé. Dnes jsme se rozhodly, že si vychutnáme západ slunce. Na večeři jsme se chtěly stavit v retauraci na pobřeží, kde jsme si předtím všimly, že od 5 do 7 večer mají happy hours. Před restaurací jsme byly v půl sedmé, pár minut před západem slunce. Ideální. Prohlížely jsme si jídelní lístek a usoudily, že za tyhle ceny si toho tedy moc nedáme. V tu chvíli vykoukla servírka a zvala nás dál. Zeptaly jsme se, co znamená to happy hours. Že prý když si dáte pití, tak máte druhé zdarma. Na jídlo to neplatí. No co, tak si dáme jen něco malého k jídlu a nějaké super pití. Sedly jsme si na to místo s nejlepším výhledem. Kolem červeného slunce zrovna proplouvala pirátská loď. Nádhera.
Výměna peněz
S sebou jsme si přivezly dost amerických dolarů na to, abychom tu přežily do první výplaty. Výměnu peněz na mexická pesa jsme si nechávaly na klidný čas na Cozumelu. Nemusely jsme měnit na letišti v Cancúnu ani v Playa de Carmen, protože zatím jsme platily jen dopravní prostředky a tam nás nechali vždycky zaplatit v dolarech a vrátili nám pesa.
Při první procházce v neděli jsme v naší ulici našli Cambio de moneda - směnárnu. Byla ale zavřená. Pravděpodobně proto, že byla neděle večer. Na pondělí byl plán jasný. Vyměníme peníze (v té naší směnárně, je mimo hlavní turistickou oblast, takže nám tam nejspíš nebudou nutit nějaký špatný kurz) a pak vyřídíme a nakoupíme všechno ostatní, co potřebujeme. V pondělí jsme chvíli směnárnu nemohli najít, šly jsme sice po správné ulici, ale právě přímo z ní ten nápis nešel vidět. Přeběhly jsme tedy silnici (mimochodem, přecházení silnic nás děsí, musíme je přecházet skoro pořád, protože jsou tu pravoúhlé bloky, a chodec nikdy nemá přednost) a z druhé strany jsme zjistily, že ta směnárna tam sice je, ale je zavřená.
Nevadí, najdeme nějakou jinou. Vždyť jsme včera viděly ještě nejmíň tři. Teď se tedy hledaly o poznání hůř, ale nakonec jsme dvě našly a začaly jsme srovnávat kurz. V jedné mají dolar za 20,60, v druhé za 20,52. Kurz pesa k dolaru je asi 20,70, takže to není až taková hrůza. Vlezly jsme tedy do té s kurzem 20,60, daly paní dolary a spočítaly si, kolik nám má dát ona. K našemu překvapení nám nabídla asi o 300 pesos míň, než jsme čekaly. To proto, že to násobila kurzem 19,45. Za tenhle kurz dolary kupují, za ten druhý je prodávají. Opravdu, když jsme vyšly ven, tak jsme si toho na dveřích taky všimly. Šly jsme si rychle ověřit, jestli jsme se podobně spletly i u druhé směnárny. Byla to Western Union v bance a opravdu nabízela kurz 20,52. Jen s dost vysokým poplatkem.
I když jsme pak prošly město křížem krážem, našly jsme jen ještě horší nabídky. Zajímavé ale bylo, že většina obchodů měla vyvěšený kurz, za který tu můžete platit dolarem. Některé měly kurz třeba jen 20,20, ale větší supermarkety 20,60. Přemýšlely jsme, co asi obchodníci s těmi získanými dolary dělají, když si je nemůžou za žádný normální kurz vyměnit. Ale za takovýchto okolností nemá vůbec smysl peníze měnit. Rozhodly jsme se, že si dolary schováme do USA a tady budeme získávat pesa tak, že v obchodě zaplatíme velkou bankovkou. S veselou myslí jsme proto šly do supermarketu, kde nás u pokladny zarazila cedulka, hlásající, že bankovky 50 USD a větší neberou. Což bohužel byly téměř jediné bankovky (kromě devíti dolarů v drobných), které jsme měly. Nevadí, zaplatily jsme kartou.
Měnit peníze stejně nebudeme, ještě nám totiž zbývá možnost prostě vybrat mexická pesa z bankomatu. S Equabank by to mělo stát jen 9 Kč, takže určitě pořád výhodnější než směnárna. Proto hlavním cílem naší dnešní výpravy do města bylo najít bankomat. Včera jsme jich viděly hromadu. A jakmile vybereme peníze, koupíme si žabky, sombréro, plavky a podobné věci, po kterých toužíme. Už cestou jsme ale dřív než na bankomat narazily na několik zajímavých obchodů s oblečením, korály, botami a podobně. Šly jsme se jen podívat dovnitř, pak jsme si nadšeně něco vybraly a pak jsme si vzpomněly, že vlastně nemáme ještě ty peníze. Někde se dalo zaplatit kartou, někde jsme zaplatily hrstkou mexických pesos, která nám ještě zbyla. Pak jsme se rozhodly, že už do žádných obchodů chodit nebudeme, protože prostě musíme najít ten bankomat. Prošly jsme několik ulic sem a tam, ale všechny bankomaty jakoby se od včerejška vypařily. Už jsme skoro ztrácely naději, když se objevily hned dva. K našemu zklamání ovšem hlásaly, že z těchto přístrojů se dají vybírat jen americké dolary.
Protože se blížil západ slunce, vzdaly jsme to a vyrazily zpět domů. Cestou jsme ale nečekaně narazily na další bankomat! Tenhle už dával i pesa. Už už jsme málem peníze vybraly, když jsme si všimly, že v tomhle stroji se platí speciální poplatek za výběr peněz i za dotaz na zůstatek. Nic jiného nám na obrazovce ani nenabízel, ale naštěstí se nám nakonec podařilo kartu vytáhnout, aniž by nás o něco obral. Večer v supermarketu jsme si všimly, že za pokladnami jsou dva bankomaty. Ani na jednom nebylo nic o poplatku, vystály jsme si tedy frontu a vsunuly kartu dovnitř. Výběr peněz? Za tuto operaci se zaúčtuje poplatek 35 pesos. Takže nic. Šly jsme domů s pocitem porážky. Už třetí den se vracíme z města a ještě pořád nemáme peníze. Abychom to přiblížili svým dobrým známým: Není to jako kdysi ve Španělsku, kdy jsme opravdu neměli peníze, ale asi jako v Birminghamu na letišti, kdy jsme sice peníze měli, ale půl dne nám trvalo, než jsme vymysleli, jak bez větších ztrát získáme libry, ať můžeme podniknout své plány. Tady naštěstí nejspíš budeme tak dlouho, že plánováním výměny peněz klidně můžeme strávit tři dny. (V nejhorším máme za dva týdny máme dostat výplatu a do té doby můžeme nakupovat jen tam, kde berou kartu, čili například v supermarketu s potravinami, což je zásadní.)
Mexický telefon
Jedna z věcí, které jsme chtěly vyřídit hned na začátku pobytu, bylo koupit si mexickou sim kartu. Asi nejrozšířenější telefonní společnost je Telcel, vlastně na obchod žádné jiné jsme zatím ani nenarazily. Nejdřív jsme se zkusily v jednom obchodě zeptat, kolik by stála předplacená simka. Paní mluvila strašně rychle a bez přestávek na to, aby nám mohlo dojít, co nám vlastně říká. Naštěstí se k tomu přichomýtla jedna jiná zákaznice, která nám to překládala do pomalé španělštiny. Vždycky po superdlouhé větě nám pomalu zopakovala pět nejdůležitějších slov. Porozuměly jsme, ale chtěly jsme se podívat ještě jinde.
Nakonec jsme stejně skončily v Telcelu, ale v jiné prodejně, kde prodavačka mluvila rovnou dostatečně pomalu. Nabídla nám za 80 pesos tarif, kde prvních 9 dní budeme mít 30 MB internetu a neomezené volání a SMS (a to dokonce i do USA a Kanady). Potom si budeme moct dobít normální kredit a platit zhruba 1 peso za minutu a zprávu. My jsme sice o těch devět dní internetu nestály, ale prý to jinak nejde, takže jsme to zaplatily a říkaly jsme si, že se to pokusíme co nejlíp využít. K aktivaci simky bylo potřeba udělat alespoň 26 vteřin dlouhý hovor. Ptaly jsme se, jestli to může být na české číslo, protože žádné jiné jsme neměly. Jasně, může, takže jsme daly simku do Katčina mobilu a zavolaly Lence.
Mobil fungoval, připojení na internet taky, super. Bohužel hned druhý den ráno to přestalo. Nešlo zavolat, nešla napsat SMS a nešlo se ani připojit na internet. Navíc nám mobil něco španělsky povídal. Odpoledne jsme ho tedy přinesly do Telcelu a daly paní k uchu, aby nám pomalou španělštinou vysvětlila, o co jde. Řekla nám, že nemáme kredit. Cože? Vždyť jsme měly devět dní neomezeně telefonovat. Prý tím půlminutovým hovorem na český mobil, což je larga distancia (velká vzdálenost), se všechen kredit vyčerpal. Ale jaký kredit? Jak se může neomezené volání vyčerpat? A jak to, že nefunguje internet? Přece volání nemůže spotřebovat megabyty, ne? Ukázalo se, že ve skutečnosti jsme neměly žádných neomezených devět dní. Měly jsme jen 50 pesos kreditu, což je zjevně cena půlminutového hovoru přes oceán. O tohle jsme včera žádaly, abychom neměly žádných zbytečných 9 neomezených dní, ale abychom mohly zaplatit rovnou kredit. Jenže jsme tak nějak pochopily, že to nejde. No, šlo to. Paní se na nás jen smutně podívala a pokrčila rameny. Můžeme si prý dokoupit kredit. (To jsme ovšem neudělaly, protože se nedalo platit kartou a my stále nemáme peníze.)
Západ slunce
Když přijdeme ze školy, jdeme si na chvíli odpočinout, zaskypovat s rodinou, a potom vyrážíme do města. Nemáme na to moc času, protože se tady stmívá hrozně brzo (na to, že je letní počasí), kolem půl sedmé. Dnes jsme se rozhodly, že si vychutnáme západ slunce. Na večeři jsme se chtěly stavit v retauraci na pobřeží, kde jsme si předtím všimly, že od 5 do 7 večer mají happy hours. Před restaurací jsme byly v půl sedmé, pár minut před západem slunce. Ideální. Prohlížely jsme si jídelní lístek a usoudily, že za tyhle ceny si toho tedy moc nedáme. V tu chvíli vykoukla servírka a zvala nás dál. Zeptaly jsme se, co znamená to happy hours. Že prý když si dáte pití, tak máte druhé zdarma. Na jídlo to neplatí. No co, tak si dáme jen něco malého k jídlu a nějaké super pití. Sedly jsme si na to místo s nejlepším výhledem. Kolem červeného slunce zrovna proplouvala pirátská loď. Nádhera.
 |
| Pirátská loď se západem slunce |
Koktejl nepřicházel v úvahu, protože ten by si Lenka nedala. Jinak jsme si mohly dát třeba džus. No jo, ale dát si jen džus, když máte druhé pití zdarma, navíc při tom západu slunce? Objevily jsme ale dva nealkoholické koktejly, tak jsme si hned objednaly. A že chceme k tomu to druhé zdarma. Tak to bohužel nepůjde. Happy hours totiž platí jen na alkoholické nápoje. No dobře. Takže jsme si daly ten džus. Ale jsme tu přece hlavně kvůli výhledu. V tu chvíli připlula loď. Plula úplně přesně v dráze mezi námi a sluncem. Potom zakotvila, pasažéři vyběhli na palubu, aby si vyfotili poslední paprsky dnešního dne. My jsme vypily džus, zaplatily jsme kartou a šly jsme.
 |
| Západ slunce někde tam za lodí |
Žádné komentáře:
Okomentovat