I když Jenny musela ve všední dny pracovat, podařilo se jí aspoň na víkend si z obou prací vzít volno. Zorganizovala nám tak bohatý program od pátku až do neděle, který jsme prakticky celý strávily nejen s ní, ale i s celou partou jejích kamarádů. V pátek večer jsme se s nimi setkaly poprvé, a to v letním kině, kde jsme společně zhlédli film Princezna nevěsta. Seděli jsme na dekách na hřišti před školou, na jejíž zeď se promítalo, a užívali si tuto klasickou americkou filmovou pohádku. Jen škoda, že ne všechno ze slovního humoru, až skoro britského stylu, kterého byla pohádka plná, se nám podařilo pochopit. I tak jsme se dobře pobavily spolu se spoustou lidí kolem nás. Dobrý nápad na teplý letní večer.
V sobotu nás čekalo několik dalších společných aktivit. Ráno jsme se opět sešli s celou partou, a to u městského kolotoče. Nevěděly jsme, co si pod tím, že se „sejdeme u kolotoče“, představit. Brzy jsme ale pochopily. Šlo o kolotoč v krytém prostoru, který byl otevřený denně pro všechny zájemce. Prý je to tady velká atrakce. Byla to dětská manéž, na které jsme skutečně nebyly už dlouho. Takže jsme si koupili žetony, posedali na koně a jeli jsme. Během jízdy jsme sbírali prsteny, které „držel v zubech“ drak, a mně se podařilo vytáhnout zlatý prsten, takže jsem měla ještě jednu jízdu zdarma.
Po kolotoči jsme ještě strávili chvíli u velkých průlezek, kde se klasicky vyblbli kluci, ale my dvě jsme se k nim samozřejmě přidaly, protože v Missoule jsme jednou v životě, tak si to náležitě užíváme. S celou partou jsme pokračovali na trh, který tu mají každou letní sobotu. Prodávalo se tam hlavně ovoce a zelenina a rychlé občerstvení.
Dalším bodem programu byla projížďka na kolech. Nejdřív jsme plánovali půjčit si kola v půjčovně, kde prý je to zadarmo, pak jsme ale zjistili, že tam v sobotu mají zavřeno. Vůbec to ale nevadilo, protože parta kamarádů se během chvilky zorganizovala, zjistili, že 4 kola navíc pro mě, Katku, Jenny a Andreu, se bez problémů najdou, takže jsme se různými auty rozjeli různými směry, každý odněkud vyzvedl nějaká kola, a zanedlouho jsme se všichni zase potkali. Sedli jsme na kola a vyrazili jsme na projížďku kolem řeky a zpět. Cestou jsme si osvěžili nohy v řece, zaházeli si žabky a celkově jsme si to užili.
Po návratu jsme všichni měli trochu hlad, tak jsme si chtěli dát nějaké jídlo. Ale objevil se problém, byly 3 hodiny odpoledne, což není čas žádného jídla. Naštěstí všichni usoudili, že i tak bychom se mohli najíst. A kde jinde sehnat dobré jídlo, než v „Good food“? Byl to v podstatě supermarket s teplým jídlem. Každý si mohl nabrat na plastový talířek, jaké jídlo chtěl, u pokladny nám to zvážili a podle toho jsme zaplatili. Kromě toho tam prodávali pizzu, sendviče, pečivo a spoustu dalšího jídla připraveného rovnou k snězení. V přední části obchodu potom byly stoly a židle, příbory, ubrousky, sklenice a voda, prostě všechno, co k jídlu potřebujete.
Po tomto „obědě“ bylo ale teprve brzké odpoledne, do večera spousta času, takže jsme podnikli ještě dobrodružství huckleberries. Taky jste si mysleli, že na rozdíl od blueberries, blackberries, strawberries, raspberries, apod. je „huckleberry“ jen jméno nějakého Finna? My ano. Proto nás překvapilo, že tady v Missoule se huckleberries prodávají na trhu. A rozhodně nejsou levné. Chutnají i vypadají sice jako české borůvky, ale to neříkejte žádnému rodáku z Montany. Jsou tady totiž na své „huckleberries“ opravdu hrdí. Po konzultaci s wikipedií a více než hodinové náročné jízdě autem na kopec, kde huckleberries rostou, jsme zjistili, že se opravdu jedná zhruba o borůvky, ovšem jen o lesní borůvky – čili ty evropské borůvky, co sbíráme i u nás. „Blueberries“ by potom byly spíš ty větší borůvky, které se tady pěstují na farmách (to, co jsme měli v Kanadě, ale u nás to asi nemáme). Při sbírání jsme usoudily, že naše borůvky rostou na menším keříku, ale jsou větší a je jich na jednom keříku víc. Čili při sbírání huckleberries jsme se docela nadřeli, ale každý nasbíral aspoň tak ten hrníček či kelímek (většina Američanů sbírala ovšem do své lahve na vodu), takže jsme z toho druhý den všem mohly připravit české „borůvkové knedlíky“.
Dalším bodem programu byla projížďka na kolech. Nejdřív jsme plánovali půjčit si kola v půjčovně, kde prý je to zadarmo, pak jsme ale zjistili, že tam v sobotu mají zavřeno. Vůbec to ale nevadilo, protože parta kamarádů se během chvilky zorganizovala, zjistili, že 4 kola navíc pro mě, Katku, Jenny a Andreu, se bez problémů najdou, takže jsme se různými auty rozjeli různými směry, každý odněkud vyzvedl nějaká kola, a zanedlouho jsme se všichni zase potkali. Sedli jsme na kola a vyrazili jsme na projížďku kolem řeky a zpět. Cestou jsme si osvěžili nohy v řece, zaházeli si žabky a celkově jsme si to užili.
Po návratu jsme všichni měli trochu hlad, tak jsme si chtěli dát nějaké jídlo. Ale objevil se problém, byly 3 hodiny odpoledne, což není čas žádného jídla. Naštěstí všichni usoudili, že i tak bychom se mohli najíst. A kde jinde sehnat dobré jídlo, než v „Good food“? Byl to v podstatě supermarket s teplým jídlem. Každý si mohl nabrat na plastový talířek, jaké jídlo chtěl, u pokladny nám to zvážili a podle toho jsme zaplatili. Kromě toho tam prodávali pizzu, sendviče, pečivo a spoustu dalšího jídla připraveného rovnou k snězení. V přední části obchodu potom byly stoly a židle, příbory, ubrousky, sklenice a voda, prostě všechno, co k jídlu potřebujete.
Po tomto „obědě“ bylo ale teprve brzké odpoledne, do večera spousta času, takže jsme podnikli ještě dobrodružství huckleberries. Taky jste si mysleli, že na rozdíl od blueberries, blackberries, strawberries, raspberries, apod. je „huckleberry“ jen jméno nějakého Finna? My ano. Proto nás překvapilo, že tady v Missoule se huckleberries prodávají na trhu. A rozhodně nejsou levné. Chutnají i vypadají sice jako české borůvky, ale to neříkejte žádnému rodáku z Montany. Jsou tady totiž na své „huckleberries“ opravdu hrdí. Po konzultaci s wikipedií a více než hodinové náročné jízdě autem na kopec, kde huckleberries rostou, jsme zjistili, že se opravdu jedná zhruba o borůvky, ovšem jen o lesní borůvky – čili ty evropské borůvky, co sbíráme i u nás. „Blueberries“ by potom byly spíš ty větší borůvky, které se tady pěstují na farmách (to, co jsme měli v Kanadě, ale u nás to asi nemáme). Při sbírání jsme usoudily, že naše borůvky rostou na menším keříku, ale jsou větší a je jich na jednom keříku víc. Čili při sbírání huckleberries jsme se docela nadřeli, ale každý nasbíral aspoň tak ten hrníček či kelímek (většina Američanů sbírala ovšem do své lahve na vodu), takže jsme z toho druhý den všem mohly připravit české „borůvkové knedlíky“.
V neděli dopoledne jsme se zúčastnili bohoslužby ve sboru, kam Jenny a celá její parta chodí. Sborová budova téměř přesně naplnila naši představu „typického amerického sboru“. Moderní budova, přehledné šipky, čisté toalety, tělocvična, káva, velký sál s kobercem a pohodlnými židlemi. Bohoslužba byla trochu netypická, kromě chval a velmi krátkého kázání byl hlavním bodem programu rozhovor s manžely, kteří prošli zkušeností s rakovinou.
Na odpoledne jsme byli všichni pozvaní k rodině, která měla chatu u jezera Flathead. Bylo to opět asi 2 hodiny cesty auty, ale to tady nejspíš není nic zvláštního. Každý s sebou vzal libovolná plavidla a všichni jsme se postupně vystřídali na paddleboardu, kajaku, nafukovacích kruzích a dalších věcech. Byl to skvělý čas s dobrou partou, ani se nikomu nechtělo odjíždět.
Žádné komentáře:
Okomentovat