Missoula, Montana - ne úplně typická turistická destinace

Když jsem si v Googlu zadala slovo Montana, objevily se nádherné fotky hor. Když jsme ale někomu řekly, že jedeme do Montany, většina lidí se překvapeně ptala, proč. Jak se blížil čas našeho příjezdu, začaly přicházet zprávy od Jenny o tom, že neví, jak to celé dopadne, protože zrovna nastupuje do druhé práce a ani v jedné práci se jí nedaří vzít si víc dní dovolené. Takže nejspíš budeme hodně času trávit samy. Začaly jsme zjišťovat víc věcí o místě, kam vlastně jedeme, a k obrázku nádherných hor se přidal ještě jiný obraz Montany – obrovská země, kde široko daleko skoro nic není, jen pastviny s kravami a lesy s medvědy, a do toho sem tam v obrovských vzdálenostech od sebe města o velikosti a významu Jihlavy. Takže jsme se trochu bály, že tady vlastně deset dní budeme chodit prázdnými ulicemi, protože se nikam nedostaneme, a budeme čekat, až Jenny přijde z práce.

Opak je ale pravdou. Ukázalo se, že Missoula je město, ve kterém sice opravdu není co vidět, ale je tu co dělat. A navíc se Jenny podařilo pro volné chvíle zorganizovat zajímavé akce se skupinou kamarádů z církve. Nakonec máme tolik programu, že ani všechno za náš krátký pobyt nestíháme.

První den po příjezdu jsme se vydaly prozkoumat město. I když Missoula sama o sobě není velká, je dost rozhlehlá – prostor tu prostě je. Mezi širokými silnicemi leží nízké baráčky a každý má pořádné auto. Člověk by se skoro bál, že tady ani nebude fungovat žádná veřejná doprava. K našemu překvapení nejen že funguje, ale ještě ke všemu je zadarmo! Po městě jezdí dvanáct linek, které jsou přehledně i s jízdními řády vyobrazeny v mapě, kterou si můžete vzít zdarma v autobuse nebo v informačním centru. Většina linek jezdí každou půlhodinu nebo hodinu, ale linka číslo 1 jezdí dokonce každých 15 minut. A ve všech autobusech je navíc wi-fi, což se nám velice hodí, protože Jenny doma ještě internet nemá zavedený. Takže je až s podivem, že v těchto úžasných autobusech potkáváme jen velmi málo jiných cestujících. Holt všichni mají auto. Takže být tu řidičem autobusu je velice pohodová a klidná práce pro introverty, jen asi někdy musí mít pocit, že po tom městě s prázdným autobusem jezdí zbytečně.

My jsme tedy ve svůj první den autobusy patřičně využily. Důležitým místem se pro nás stalo nákupní centrum Southgate, které se nachází nedaleko od našeho bydliště – a to jednak proto, že tu většina autobusů zastavuje, a jednak proto, že uvnitř jsou krásné lavičky a pohovky na sednutí a také samozřejmě internet, takže když je potřeba vyřídit něco, na co nestačí jízda autobusem, musí se zajít do obchoďáku.

Také jsme si prohlédly místní University of Montana, která je asi docela významná, protože studenti prý tvoří velkou část obyvatel města. Každý čtvrtek tu má probíhat nějaký trh, kde jsme se chtěly stavit, ale bohužel jsme ho nějak nenašly, a proto jsme pak zamířily do centra města. 

Před hlavní budovou univerzity

Chvilku jsme chodily ulicemi a hledaly náměstí. Missoula ale žádné náměstí nemá. Jenny nám pak řekla, že náměstí je taková evropská věc – že tady ho ani velká města jako třeba Chicago často nemají. Nabraly jsme si různé zajímavé letáčky v informačním centru a velkou část zbývajícího času jsme strávily v muzeu umění. Tam měli kromě několika uměleckých výstav také výstavu textilií národu Hmongů, kteří jsou v Missoule významnou menšinou. Kdo viděl film Gran Torino, tak to jsou oni – žili dřív v Laosu, který byl zasažen vietnamskou válkou. Rozhodli se postavit se na stranu USA a bojovat proti komunismu a proto museli po prohrané válce emigrovat.

Tihle Asiati prodávající na trhu jsou Hmongové

I když jsme z velké části jezdily autobusy, chození po městě jsme měly po prvním dni už docela dost, a tak jsme se rozhodly vyrazit do přírody. Co se týče malebné horské krajiny, tak bohužel výhledy nás trochu zklamaly, protože jsme nepočítaly s převládající kouřovou clonou z lesních požárů. Prý to tu tak bývá v srpnu každý rok – tak to jsme nevěděly, no. Ale na pátek jsme si vybraly trasu Rattlesnake trail, která stejně vedla hlavně lesem, takže to nevadilo. Výborná byla i kvůli tomu, že ve stínu bylo opravdu příjemně. Po Kanadě jsou totiž v Montaně opravdu vedra, i když v noci zase teplota o dost klesne. 

Typický výhled v době lesních požárů

Autobus nás dovezl na začátek stezky, kterou jsme teprve po několika kilometrech dorazily na Rattlesnake trail. Super bylo, že na začátku stezky byla cedule s mapou a kastlíkem s papírovými mapami, které jsme si mohli vzít a po skončení zase vrátit. Bohužel naše stezka nebyla okruh, ale vedla pořád dál a byla dlouhá asi 15 mil, takže projít ji celou a pak se zase vrátit by bylo jednak dlouhé a jednak trochu nudné. Proto jsme našly v mapě možnost odbočit cestou na jinou stezku a vrátit se jinudy. Ovšem jak se tak blíží školní rok a už brzy budeme nastupovat do nových škol, rozhodly jsme se využít času a proměnit procházku tak trochu v pedagogickou radu a vyměnit si své učitelské tipy. Po nějaké době se nám zdálo, že už jdeme dost dlouho, ale odbočka pořád nikde. Měly jsme minout záchody a kousek za nimi měla být odbočka. Ničeho takového jsme si ale nikde nevšimly. Byl ovšem už čas jít zpátky, takže jsme se začaly vracet. No, američtí kartografové v tom byli tentokrát nevinně. Po pár kilometrech jsme minuly jak záchody, tak odbočku, kterých jsme si zahloubané v rozhovoru předtím prostě nevšimly. Na cestu oklikou už jsme byly ale moc unavené, takže jsme se musely smířit s tím, že zpátky půjdeme stejnou cestou. Měly jsme docela štěstí, protože když jsme dorazily zpátky na silnici, tak akorát, pouze s mírným během, jsme stihly autobus zpátky do města, který jezdí jen jednou za hodinu.

Odměnou za turistický výkon nám byla pravá americké večeře. U nákupního střediska jsme se potkaly s Jenny a brzy na to přijeli Alvin a Andrea, se kterými jsme vyrazily do řetězce Red Robin na hamburger a neomezenou porci hranolek. Andrea je kamarádka Jenny, která pracuje jako misionářka v Pardubicích, a náhodou tu byla na návštěvě v podobnou dobu jako my. Teď je ovšem ubytovaná na ranči kus od Missouly, kde Jenny dřív taky nějakou dobu bydlela, a tak sem přijela na víkend a Alvin zároveň přivezl Jenny nějaké věci, které tam měla uskladněné. Hamburgery i hranolky zcela naplnily naše představy o americkém jídle. Jen abychom dokázali dostatečně využít těch neomezených hranolek, museli bychom tam sedět asi o hodně dýl.