Bus tripy na ostrově Vancouver

Po našem pokusu o „hike“ na cestičkách národního parku, kde si Katka zvrtla kotník, jsme trochu přehodnotily své plány a zahrnuly jsme do nich především čtení knížek, ležení v lehátku na zahradě, flákání se a samozřejmě "práci" jako třeba psaní blogu nebo třízení fotek. Z výletů do okolí jsme vybíraly výhradně místa, na kterých není potřeba moc chodit, jako třeba pozorování velryb nebo návštěva akvária. Blížil se náš odjezd a byly jsme domluvené s Dorotou, že nás vezme na horu Douglas, která se vyznačuje především tím, že se skoro až na úplný vrchol dá vyjet autem. Takže Dorota výjimečně souhlasila, že tam „půjde s námi“. Taky tam samozřejmě mohla jít v klidu Katka se zvrtnutým kotníkem. Když jsme ale přijeli na úpatí hory, byla zavřená závora s tím, že silnice je každý den od večera do poledne příštího dne pro auta uzavřená. Jít pěšky nahoru s námi Dorota ani Kate nechtěly, tak jsme místo toho cestou zpátky podnikly aspoň prohlídku všech možných místních pláží.

Procházka po pláži

Poslední dva celé dny, co jsme byly na ostrově, jsme usoudily, že Katčin kotník už měl dost času na vyléčení, a naplánovaly jsme si výlety. Kanadské autobusy mají výhodu v tom, že jezdí podle jízdních řádů, které se dají najít na internetu, ale co se týče frekvence spojů, moc slavné to není. V pátek, jakožto pracovní den, kdy je ještě přece jenom spojů víc než o víkendech, jsme vyrazily do národního parku Sooke, vzdáleného asi 30 km od Victorie. Katce se podařilo najít dobrý spoj, takže po dvou hodinách a jízdě čtyřmi autobusy jsme v 9.30 ráno už vyrážely na trasu. Byl to desetikilometrový trek podél pobřeží, nicméně autobusem se ani na jeden konec trasy nedalo dojet, takže jsme začínaly v poměrně vnitrozemském bodě trasy, čímž jsme si celkovou cestu prodloužili asi na 15 km. V první části jsme šly lesem, dokud jsme nedorazily k pobřeží, pak jsme pokračovaly podél něho.

Starý měděný důl, dalo se vlézt dovnitř jeskyně, jen tam byla voda, tak jsme se daleko nedostaly

Trasa nebyla úplně jednoduchá, občas se přelézaly kořeny či kameny, stoupalo se a klesalo, trochu jako na West Coast Trail. Ale výrazně do kopce nebo z kopce se nešlo, protože hlavní část trasy vedla podél pobřeží, ne na nějakou horu, jak to bývá u nás. A samozřejmě jsme neměly těžké batohy, takže se nám šlo dobře. Ze silnice, na které naše cesta končila, nejel vůbec žádný autobus, ale na parkovišti u pláže stálo několik aut, tak jsme se rozhodly zpátky stopovat. Hned první auto nám zastavilo. Mladý americký pár nás vzal až do Victorie, čímž nám ušetřili spoustu chození, čekání a jízdu aspoň dvěma dalšími autobusy. Kromě toho nás vysadili přímo u křesťanského knihkupectví, kde jsme úspěšně vyměnily Nový Zákon v překladu The Message za celou Bibli, a pak už jsme jen jedním autobusem dojely do Sidney. Celodenní jízdenka za 5 dolarů se určitě na jízdu pěti autobusy vyplatila.  

Nádherné výhledy

Hned na následující den jsme naplánovaly další bus trip. Nehledaly jsme si žádný náročný trek, jen jsme si chtěly vylézt na onu horu Douglas, kam jsme předtím s Dorotou nedojely, a potom se projít podél pobřeží moře ze zálivu Oak Bay do Victorie. Nakonec se tento výlet stal mnohem náročnějším než trek předešlého dne. Zhruba ve tři čtvrtě na devět ráno jsme totiž zjistily, že v 9.02 nám to jede a když jsme narychlo hledaly a opisovaly na papírek další spoje, omylem jsme zapsaly jiný spoj. Kromě toho jsme zjistily, že ten první autobus jel o 4 minuty později, což jsme ve spěchu také přehlédly, a tak místo abychom tyto cenné 4 minuty využily ke kontrole spojů, jen jsme vyběhly a pak čekaly na zastávce. Vzhledem ke špatně opsaným informacím jsme už u druhého autobusu nevěděly, kde vystoupit. Takže to bylo skoro takové dobrodružství jako cestování colectivy v Mexiku. Nakonec jsme to nějak tiply a vystoupily na místě, které vypadalo, že by tam něco mohlo jet, ale nic tam nejelo. Tak jsme šly kousek dál podél silnice a zázrakem jsme došly ke křižovatce, ze které jel za chvíli další autobus. A ne ledaskam, ale na univerzitu, ze které jsme věděly, že pojede autobus k hoře Douglas. Autobus č. 39, který jsme potřebovaly, jsme v jednu chvíli zahlédly z okénka autobusu, takže jsme hned vystoupily, protože bylo jisté, že jsme na jeho trase. Opět nám jel skoro hned, asi za 10 minut, takže jsme si akorát stihly skočit na záchod na benzínku a už jsme seděly v devětatřicítce a mířily si to k hoře Douglas. 

Druhý problém toho dne byl ovšem to, že jsme si s sebou nevzaly žádné jídlo a za celý den jsme nenarazily na obchod, kde bychom mohly nakoupit. Tedy několik supermarketů jsme míjely, ale to bylo právě tam, kde nám jel bus č. 39, který jsme si při zdejší frekvenci spojů nemohly dovolit zmeškat. Takže jsme zůstaly bez jídla. Ale zase jsme dojely k hoře Douglas. Na vrchol to bylo dost do kopce, ale byla to poměrně krátká cesta po asfaltce. A výhled stál za to!

 

Výhled z hory Douglas

Dole pod kopcem se Katka připojila k wifi a našla další spoje, nicméně kolem onoho místa se supermarkety jsme opět jen projely autobusem a neměly jsme možnost nakoupit. Vystoupily jsme relativně blízko k Oak Bay, ale na chůzi to přece jenom ještě bylo dost daleko. Po chvíli jsme ale opět došly na autobusovou zastávku a když už jsme měly tu celodenní jízdenku, mrkly jsme se, jestli nám tam něco nepojede. A opět krásný spoj, autobus, který jede přímo do Oak Bay jen jednou za hodinu, nám měl jet zrovna za 10 minut. Takže jsme se nechaly svézt až tam. 

V Oak Bay bylo krásně. Na mořském břehu jsem si zahrála na klavír, pokochaly jsme se pohledem na loďky v přístavu a taky jsme zahlédly mývala.

 

Oak Bay

Idylka

Pak jsme se vydaly podél pobřeží do Victorie. Počítaly jsme s pohodovou procházkou po chodníku podél pobřeží, ale nakonec to byla dost dlouhá štreka, která málokdy vedla opravdu po pobřeží, a začínaly jsme mít pocit, že nestihneme být včas ve Victorii, kde jsme chtěly ještě pohledat kufr v thrift storech, ve kterých pravděpodobně kolem 5. hodiny zavírali. Doufaly jsme, že po silnici, podél které jsme šly, pojede třeba autobus, který nás do Victorie vezme, a nebudeme muset šlapat úplně celou cestu. Nějaké autobusové zastávky jsme míjely, ale na žádné bohužel nebyl jízdní řád, takže jsme netušily, jestli by se nám vyplatilo čekat, zda něco pojede. Jeden autobus jsme viděly, ale jel v protisměru. Potom se naše cesta na chvíli odklonila od silnice a zrovna když jsme se k silnici začaly vracet, spatřily jsme projet autobus v našem směru. Takže tato možnost byla ztracená. Nezbývalo nám, než to došlapat až do Victorie, jak jsme měly původně v plánu.

Nakonec jsme si užily i pěkných výhledů na moře, ale když jsme konečně došly do města, byly jsme celkem unavené a hlavně hladové. V centru Victorie ale žádné supermarkety také nejsou, takže jsme se jen rychle stavily na hranolky v Burger Kingu a spěchaly jsme do thrift storů. Ty nás ale zklamaly. Kufry tam sice měli, ale drahé. Takže celodenní výlet byl zakončen neslavně a my jsme byly rády, když jsme se večer dostaly domů a mohly si trochu odpočinout. Nutno ovšem říct, že i když to vypadá, že jsme prakticky celý den šlapaly pěšky, celodenní jízdenku jsme využily ještě lépe než předchozí den, protože jsme za ten den jely 7 autobusy!

Tohle byl náš poslední celý den na ostrově Vancouver. Druhý den jsme ještě ráno připravily mexickou snídani a po bohoslužbě a "lunchi" jsme se už musely rozloučit s Kate, Dorotou, Gražou a Terkou, protože jsme vyrážely na závěrečný úsek naší velké cesty.