Americké školy

Když jsme v neděli jeli autem z návštěvy jezera Flathead, brali nás autem manželé Maria a Jesse. Při rozhovoru vyšlo najevo, že všichni čtyři pracujeme ve škole – Jesse je učitel 1. třídy na soukromé křesťanské škole a Maria pracuje jako terapeutka na jiné základní škole v Missoule. Ukázalo se ovšem, že rozdíly mezi českým a americkým školstvím jsou značné. Každopádně pro nás bylo velice zajímavé, že nás na pondělí odpoledne pozvali, abychom si jejich školy prohlédli.

Pokud se někdo chce stát v USA učitelem, absolvuje všeobecnou učitelskou školu, se kterou může učit ve školce, na prvním stupni i na druhém stupni. Může učit všechny předměty, ale při studiu si vybírá dva, na které se víc zaměří, takže když učí na druhém stupni, většinou učí hlavně ty své dva předměty. Prvostupňový učitel samozřejmě učí všechno, ale většinou má škola speciální učitele na hudebku, výtvarku a tělocvik.

Třída hudební výchovy

Zdá se, že americká škola je takový nějaký větší kolos, než škola česká. U nás pracují ve škole hlavně učitelé, tady ještě spousta lidí s nejrůznějšími funkcemi. Maria je jedna z týmu pěti terapeutů, kteří pracují ve škole se zhruba 500 dětmi. Věnuje se dětem, které mají nějaké psychické, sociální nebo behaviorální problémy, má s nimi individuální nebo skupinová sezení, případně asistuje v hodinách. I teď o prázdninách se schází se skupinou dětí a dělá s nimi různé aktivity.

Ve škole jsou integrovány i děti s různými handicapy. Do státních škol se zapisují jednoduše podle místa bydliště – do jiné školy můžou být děti přiřazeny jen na základě odůvodněné žádosti. Například tato škola má program pro neslyšící děti, takže sem chodí všechny neslyšící děti z města. Pokud mají děti nějaké výrazné omezení, třeba tělesné postižení, autismus či Downův syndrom, mají osobního asistenta. Ten nemusí mít vyloženě speciálně-pedagogické vzdělání, ale musí mít zkušenosti při práci s dětmi a neustále si vzdělání doplňovat. Je s dítětem v hodinách, kterých se dítě zvládá účastnit, ale podle jeho individuálních potřeb si ho bere i mimo výuku do speciálně-pedagogické učebny. Tady ovšem funguje pouze jako asistent – dítě vyučuje speciální pedagog, případně k tomu asistuje terapeut, fyzioterapeut či kdokoli další, kdo je zrovna pro konkrétní činnost potřeba. Takže s jedním dítětem tu můžou být klidně i čtyři dospělí. 

 

Učebna pro děti se speciálními potřebami - učí se tu hodně dovedností, které budou potřebovat v reálném životě

Teď je ovšem v prázdninovém režimu, takže z ní moc nejde vidět

V Mexiku jsme se dozvěděly, že děti s handicapy, pokud nejsou z bohaté rodiny, která si může dovolit zaplatit soukromou speciální školu, chodí do školy normálně s ostatními a učitel je musí zapojit do všech činností. Čili kluk, který studoval na učitele tělocviku, nám vysvětloval, že když má v hodině třeba slepé dítě, nemůže ho nechat sedět stranou. Takže třeba když se hraje fotbal, dá se to udělat tak, že se použije chrastící míč, takže se dítě, které nevidí, může orientovat podle zvuku. Zajímalo mě, jestli podobné pravidlo platí i v USA. Ale asi spíš ne – jelikož má dítě asistenta, ten mu pomáhá zapojit se do všeho, do čeho to jde, ale zároveň může činnost individuálně přizpůsobit, pokud by to nešlo. 

Výhled z Mariiné školy

Co nám ovšem přišlo jako naprosto šílené je to, kolik času děti ve škole tráví. Jesse nám říkal, že jeho školní den má běžně sedm výukových hodin a teprve poté může začít dělat přípravy na další den. Nevěřícně jsme se ptaly, kterou třídu tedy učí, a když řekl, že první, kolik tedy mají ty děti let. Ale mají 6-7 let stejně jako u nás, jen prostě jsou ve škole od osmi do tří. Mají strašně moc předmětů, které bychom u nás zahrnuli do češtiny (spelling, čtení, psaní) či prvouky (dějepis, zeměpis, přírodopis).

Jesseho první třída

Tohle byste u nás ve škole těžko hledali :-)

Učitelé nemají kabinety, ale všechno mají ve své třídě

Zaujalo nás, že mají i předmět „knihovna“, který prý je v každé třídě, alespoň tedy na prvním stupni. Každá škola v Americe prý má svou školní knihovnu a dělat školního knihovníka je seriózní práce. Jsou to třeba tři lidi zaměstnaní na plný úvazek. Předmět knihovna spočívá v tom, že děti se učí hledat v knihovně a používat knížky, někdy můžou plnit různé úkoly v knihovně, jindy si zase budou každý sám tiše číst. Takže možná že je to docela pohodový předmět i pro učitele. Ale stejně nám připadá nepředstavitelné mít tak dlouho pořád dozor nad dětmi. Navíc v celém tom sedmihodinovém dni jsou jen tři přestávky. 

Školní knihovna v Mariiné škole

Školní knihovna v Jesseho škole

A co se týče platu, tak se zdá, že američtí učitelé jsou na tom podobně jako čeští. Plat je pod průměrem a spousta práce se dělá vlastně zadarmo. A na soukromých školách se pracuje víc a vydělává míň. Ale záleží i na státu, ve kterém učíte. Každý americký stát má totiž svoje tabulkové platy a proto učit třeba na Aljašce znamená dvakrát vyšší příjem než v Montaně. Pokud by vystudovaný učitel chtěl učit v jiném státě, než kde získal kvalifikaci, musí v tom státě složit zkoušku, aby získal licenci. Zkouška prý není příliš těžká, ale má zajistit, že učitel se orientuje v místních reáliích.

Každopádně exkurze do dvou zdejších škol byla pro nás jako učitelky velmi zajímavá. 

Místnost, kterou si studenti střední školy můžou rezervovat na své akce

Učebna, kde se studenti střední školy učí "životní dovednosti", jako je praní, žehlení, vaření a podobně. Hlavně to prý potřebují ti, kdo půjdou na vysokou, protože se většinou někam odstěhují a už se o ně nebudou starat rodiče