Vancouver - město mrakodrapů

Poslední dva dny v Kanadě jsme se rozhodly strávit ve Vancouveru – městě. Mají to tady tak zajímavě udělané, že v provincii Britská Kolumbie leží na pobřeží obrovské město Vancouver a kousek od něj ostrov, který se jmenuje stejně. Hlavním městem provincie je Victoria ležící na ostrově Vancouver, přestože je mnohem menší než město Vancouver. My jsme si nechtěly nechat ujít prohlídku velkoměsta a navíc jsme odtud měly koupené lístky na autobus do Missouly v Montaně v USA, kam jedeme navštívit kamarádku Jenny. Zcela příhodně se ukázalo, že ve Vancouveru vlastně máme známé – manželský pár v důchodu, se kterým jsme se seznámily v anglickém sboru na Cozumelu.

Strávit dva dny u aktivních kanadských důchodců bylo celkem zábavné. Trošku jako když jedete na prázdniny k babičce. Byli jen o trochu mladší než naše babičky (Grant měl 82 let, Bobbie 76) a starali se o nás jako o vlastní, dávali pozor, abychom dostatečně jedly a vyprávěli nám různé své životní příběhy. O Bobbie se na Cozumelu povídalo, že každý den jezdí na kole kolem ostrova. Vyvedla nás ale z omylu, ve skutečnosti jezdí na kratší výlety a kolem ostrova snad v letošní zimě jela jen jednou. Tady doma v Kanadě vyráží každé ráno na pouhou desetimílovou vyjížďku. A její další oblíbenou kratochvílí je pletení, které si s sebou bere úplně všude. Její manžel Grant nás zase zásoboval vtipy a kouzelnickými triky a když se Bobbie při venkovním posezení u čaje rozpovídala o svém dětství, zvedl se a se svým typickým suchým humorem poznamenal, že jde dovnitř, protože tyhle příběhy už zná.

Domeček Bobbie a Granta se nachází v Severním Vancouveru, což je pochopitelně celkem daleko od centra města. Ale přesto jsme snad na lepším místě být nemohly, protože je to vlastně takové turistické středisko u zátoky Deep Cove, kam si lidi jezdí udělat piknik, půjčit lodičky nebo vyrazit na výlet na skalnaté vyhlídky nad zátoku.

My jsme se rozhodly v pondělí vyrazit nejdřív do města. I když to autobusem bylo asi 50 minut cesty, dalo se tam naštěstí dojet bez přestupu, což nám ušetřilo nemalé peníze. Chtěly jsme ale samozřejmě vidět všechno, co bylo pěšky dosažitelné, takže jsme za ten den nachodily nejmíň 15 kilometrů.

Hodiny poháněné párou, která z nich stoupá vzhůru; právě díky nim se celé městské části, kde se nacházejí, říká "Gastown"

Asi poprvé v životě jsme byly v takovémto obrovském městě plném mrakodrapů. Městské panorama bylo umocněno tím, že centrum je na poloostrově obklopeném oceánem a navíc se v pozadí tyčí vysoké hory. Prostě, vypadalo to tu trochu jako v americkém filmu. No jo, my víme, že jsme v Kanadě a Kanaďani by nám to asi úplně neschválili, ale pro nás je to skoro stejné.

Stoleček s židlemi jako dělaný na zastávku a svačinu

Canada Place

Panorama Vancouveru s mrakodrapy

Kosatka v horším rozlišení

Hausbóty

Jedním z míst, kde jsme se chtěly na procházce stavit, byl ostrov Granville, na kterém měl být velký trh. Na mapě to vypadalo jednoduše, ale když jsme se přiblížily k ostrovu, zjistily jsme, že se na něj nedá dostat! Most tam sice vedl, ale byl to most s několikaproudovou silnicí, který se tyčil nad námi zhruba ve výšce devítipatrových domů:

Stačí přejít most a jsme tam!

Pěší z této strany zálivu se dostávali přes vodu pomocí vodních taxi. Kdybychom si ale zaplatily cestu, vyšlo by to zhruba stejně, jako kdybychom si už ráno koupily celodenní jízdenku. Proto jsme se rozhodly šetřit a s velikou zacházkou přejít po silničním mostě. Z druhé strany už byl ostrov naštěstí z pevniny přístupný. Trh byl hezký, i když pro nás uvyklé mexickým trhům to nic extra speciálního nebylo. Ale výhledy na tom vysokém (a strašně dlouhém) mostě rozhodně stály za to.

Při pohledu na mrakodrap, který teprve stavěli, z mostu ve výšce asi 10. patra, se nám trochu točila hlava

Výhled z mostu

Výhled z mostu na další most

Výhled z mostu - opět mrakodrapy

Vancouver je velice multikulturní město a je známé tím, že tu žije z celé Kanady nejvíc Asiatů. Jsou tu různé národnostní čtvrtě, z nichž největší a neblíže centru je samozřejmě Chinatown, kterou jsme si prošly.

Čínské kulturní centrum

Čínský park

V některých částech Vancouveru najdete víc nápisů v čínštině než v angličtině

Jedinou další věcí, co jsme v centru Vancouveru chtěly udělat, bylo nakoupit si jídlo v supermarketu Costco, který prý je asi nejlevnějším v Kanadě. Na ostrově jsme na tenhle řetězec nenarazily, tak jsme se těšily, že teď v obrovském Vancouveru si levně nakoupíme něco dobrého na zub a jídlo na cestu do Montany. Obchod Costco nebyl moc daleko od naší trasy, tak jsme si to k němu rovnou zamířily. Pořád nebyl nikde vidět, ale za chvíli jsme byly u něho a vítězně vcházely dovnitř. Pán stojící u dveří nás ale hned zastavil. "Máte kartu Costco?" "Nemáme." "Tak to tady nemůžete nakupovat." Aha. Takže takhle nějak to funguje. Myslely jsme si, že s kartou to třeba bude levnější, ale ne, že bez karty nás dovnitř vůbec nepustí. Tím pádem jsme měly v centru Vancouveru splněno. 

Po takovém náročném městském výletě jsme se rozhodly druhý den ve Vancouveru strávit jen v malebném okolí Deep Cove. Ráno jsme vyrazily na zjevně hodně populární výlet nad zátoku. Na lesní pěšince jsme se potkávaly s dalšími účastníky cestovního ruchu všech ras a věkových kategorií. Protože jsme neměly mapu, nevěděly jsme přesně, kam vlastně jdeme, ale nakonec jsme se z lesa vynořily na krásné skalnaté vyhlídce. Pokračovalo odtud sice ještě několik pěšinek dál, ale protože jsme nevěděly, kam vedou, šly jsme raději s davem zpátky do Deep Cove. Tam jsme měly odpoledne ještě jeden důležitý úkol – koupit si donuty z „Honey doughnuts“, které jsou prý velice známé a spousta lidí z Vancouveru sem speciálně kvůli nim jezdí. Byly moc dobré, i když za tuhle cenu bychom si je určitě nekoupily, kdyby to nebyla jedna z posledních šancí utratit kanadské dolary.

Na středu jsme měly koupené jízdenky na autobus do Missouly v Montaně v USA. Měly jsme přestupovat v Seattlu a celá cesta trvala 15 hodin. Naši hostitelé byli tak hodní, že kvůli nám vstali ve čtyři ráno, aby nás mohli zavézt na autobusové nádraží, protože na 5:40 tam nějak nic nejelo. Bobbie se postarala o to, abychom neměly v autobuse hlad, a kromě jídla nám s sebou nabalila i plastovou lžičku na jogurt, papírové ubrousky a sáček na odpadky a na ranní cestu autem nám vtiskla do ruky čaj v termosce a banán. Prostě nic neponechala náhodě. Jenže asi nevěděla (a my jsme zapomněly), jaký mají Američané problémy s tím, když na jejich území někdo vnáší jídlo. Takže když jsme se přiblížily k hranicím, trochu jsme znervózněly a raději rychle snědly alespoň jeden sendvič s výborným vepřovým z pomalého hrnce. V USA jsme byli už v 8 ráno, takže bylo jasné, že s sebou musíme mít jídlo na cestu. Jenže je rozumné tuto informaci napsat i do dotazníku na hranicích? Zaškrtly jsme, že jídlo nemáme, a zase jsme si připadaly trochu jako kriminálníci. Naštěstí pána, u kterého jsme byly, spíš zajímalo, proč nám z batohu trčí ta hamaka, a na žádné jídlo se nás nezeptal. Takže volby zda lhát nebo hladovět, jsme byly ušetřeny.

Byly jsme docela rády, že tuhle docela dlouhou cestu absolvujeme ve dne a ne v noci, protože jsme se těšily, jak budeme přejíždět Skalnaté hory. No, americká krajina je rozhodně jiná než ta naše evropská. Ale z hor jsme zase tak moc neměly kvůli kouři. Lidi okolo nás se bavili o tom, že lesních požárů je čím dál víc a zrovna dnes je kouře v ovzduší opravdu hodně. Taky říkali, že jsou hrozná vedra a že v příštích několika dnech má teplota ještě stoupat – že prý snad má být i stovka! Takže ano, už jsme opravdu v USA, což se mimo jiné projevuje měřením teploty ve stupních Fahrenheit. Bohužel tohle je jedna z věcí, která se opravdu špatně převádí na nám srozumitelné jednotky.

Krátce po desáté hodině večerní jsme dorazily do Missouly, kde nás čekala Jenny. Protože se právě přestěhovala, měly jsme tu výjimečnou výsadu strávit s ní její úplně první noc v novém bytě.