Pouť v Missoule

Jak už bylo zmíněno, Missoula není město, kde by bylo moc co k vidění, zato je tady co dělat. Zrovna na ten týden, který jsme tam strávily, v Missoule byla pouť. Vzaly jsme si z turistických informací leták s programem a začaly si vybírat, které akce nebo představení bychom chtěly vidět. Tady v Montaně, kraji drsných farmářů a lovců, samozřejmě pouť vypadá trochu jinak než u nás, takže její součástí byly třeba přednášky o tom, jak správně chovat skot, nebo výstava ovcí. Nás nejvíc zaujalo rodeo, což sice bylo se vstupným, ale když už jsme jednou byly zde, na divokém západě, chtěly jsme využít šance podívat se na opravdové kovboje. 

Ukázalo se, že Jenny na rodeu taky nikdy nebyla a stejně jako my chtěla zažít typickou montanskou zábavu. Takže opět zorganizovala celou partu a všichni jsme se v úterý večer na rodeu setkali. Když se Jesse ptal, kdo byl kdy naposledy na rodeu, vyšlo najevo, že nejsme jediní, kdo rodeo ještě nikdy neviděl, přestože ostatní zde na „divokém západě“ už nějakou dobu bydlí.

Rodeo, na kterém jsme byli, bylo „ranch rodeo“, což asi vypadalo trochu jinak než profesionální rodeo, které bylo na programu v dalších dnech pouti. Soutěžilo několik družstev, pravděpodobně to byla vždycky skupina lidí z nějaké konkrétní farmy v okolí, samozřejmě každý v riflích a košili, s kloboukem a lasem na svém koni. Týmy měly vždy za úkol splnit nějaký úkol, který souvisel s jejich kovbojskou profesí. Jako první měli určitou krávu ze stáda chytit lasem, svázat a ošetřit. Krávy byly očíslované, takže vždycky jakmile uslyšeli číslo, mohli vyrazit. Při druhé disciplíně postupně vyčleňovali určené krávy pryč ze stáda. Následovalo nakládání krávy a koňů do vozu a jako poslední byla potřeba jednu krávu podojit. Úkoly byly časově omezené, ale zkušení honáci vše stíhali za minutu až dvě. Bylo to opravdu zábavné, ale zároveň bylo vidět, že chytání krávy do lasa pro tyhle kovboje není akrobatický kousek, ale normální součást jejich práce. Asi nejzajímavější disciplínou ovšem byla jízda na divokém koni. Z každého týmu se účastnil jeden vybraný člověk a jeho úkolem bylo udržet se na koni aspoň 8 vteřin. Potom mohl seskočit (či třeba spadnout). Nehodnotilo se ovšem jen, zda se tam udržel, ale taky celkový dojem, hlavně šlo o estetiku. Musím říct, že některé výkony byly opravdu obdivuhodné.

Následující den jsme se rozhodly také strávit kulturně, takže jsme v poledne jely do centra města na akci „out for lunch“, kde si můžete koupit něco k jídlu a najíst se za zvuku živé kapely. My jsme k obědu měly doma mexickou snídani, takže jsme si na jídlo nic nekoupily, ale na chvíli jsme si sedly a poslechly jazzovou kapelu. 

Pokračovaly jsme speciálním historickým autobusem na pouť. Tam jsme zhlédly kouzelnické vystoupení a prohlédly jsme si různé nabízené atrakce. Zastavily jsme se u stánku, kde studenti místní univerzity prováděli lingvistický výzkum. Sice jsme jim moc nepomohly, protože šlo o studii různých dialektů angličtiny na území Spojených států, zato jsme si s nimi hezky popovídaly.

Historický autobus

Další, co jsme chtěly vidět, byla soutěž ve vaření jídel různých národů. Jednalo se vlastně jen o hodnocení poroty a vyhlášení vítězů. Důležité ale bylo, že po skončení dostali všichni diváci ochutnávku. Na prvním místě byl řecký salát, druhé byly německé lasagne se zelím a třetí skončil německý bramborový salát. Všechna 3 jídla nám ale chutnala :-) 

Porota hodnotí jídla

Vypadá to, že každá církev či charitní organizace má na pouti svůj stánek s rychlým občerstvením

Kolotočů jsme žádných nevyužily, protože když jsem je všechny viděla, trochu se mi z toho točila hlava i tak a neměla jsem chuť se za několik dolarů ještě nechat svézt. Poslední, co jsme chtěly vidět, byla show skákajících králíků, ale místo toho jsme nakonec chytaly internet v obchodním centru a odpočívaly u Jenny doma. Večer jsme ale v kulturním životě pokračovaly a jely jsme se podívat do parku na koncert zdejšího dechového orchestru.