Návštěva křesťanských sborů v okolí

Ještě než jsme odjely na Cozumel, trochu jsme se dívaly na internet, jestli tady je nějaký křesťanský sbor, do kterého bychom mohly chodit. Katka zjistila, že je tu hned několik sborů Asambleas de Dios (Assemblies of God, denominace, která je blízká Apoštolské církvi v ČR) a usoudila, že nebude problém si tu najít takový, do kterého to nebudeme mít daleko. První víkend na Cozumelu jsme se snažily z internetu zjistit, kde jednotlivé sbory Asambleas de Dios jsou a kdy mají bohoslužby. Našly jsme dva sbory blízko našeho bydliště: Príncipe de paz (velmi blízko od nás) a Buen pastor (o kousek dál). Sbor Buen pastor měl podle internetu nějaké setkání v 10 hodin dopoledne a Príncipe de paz žádné časy bohoslužeb na internetu neměl. Tak jsme si říkaly, že půjdeme do Buen pastor a cestou se podíváme do Príncipe de paz, jestli tam třeba taky nemají bohoslužbu v 10.

V Príncipe de paz ale kolem 9.40 bylo prázdno, zamčeno a žádná cedule oznamující čas bohoslužby. (Hned jsem kontrolovala, jestli v Zábřehu máme aspoň u dveří vývěsku s časem bohoslužby. Je to dobré, máme tam hned dvě.) Tak jsme pokračovaly do Buen pastor. Tam jsme došly pár minut před 10. hodinou. Přivítala nás jedna paní, která bydlela v budově církve, ale jinak tam nebyl nikdo. No, byly jsme zvědavé, jak tady asi za 3 minuty začne bohoslužba. Za 3 minuty skutečně přišel jeden pán, pozdravil se s námi a z toho, co říkal, jsme pochopily, že teď bude biblické studium a bohoslužba je až v 18 hodin večer. Vzhledem k tomu, že by bylo všechno ve španělštině, řekly jsme, že kdyžtak teda přijdeme až večer. Cestou zpátky jsme se podívaly do Príncipe de paz a skutečně tam taky začali v 10 hodin, ale bylo to rovněž jen biblické studium a bohoslužbu měli až v 18 hodin večer.

Naše cesta vedla ale ještě kolem budovy presbyteriánské církve s názvem Eben-Ezer. Té jsme si všimly hned první den, co jsme na Cozumel přijely. Byla v hlavní ulici a měla velkou vývěsku s nápisy, v kolik hodin je jaká bohoslužba nebo skupinka. Měli tam napsané i bohoslužby v angličtině každou neděli od 9 hodin. První neděli jsme to už nestihly, ale rozhodly jsme se, že se tam příště podíváme.

V Príncipe de paz jsme zatím byly jednou na celé nedělní bohoslužbě a jednou asi na polovině, protože jsme se večer ještě chtěly podívat na vystoupení spojené s cozumelským karnevalem. Chvály měli hodně tradiční. Vpředu sice stály bicí i plátno na promítání textů, ale hned na začátku plátno srolovali a začali hrát a zpívat chvály s jednou kytarou. Nutno podotknout, že asi po 20 minutách přišel kluk, co hrál na bicí, a plynule se k chválicí skupině přidal. Všichni lidé se zapojili do chval a nahlas zpívali. Nicméně pro nás, které ve španělštině přece jenom zas tak dobře nerozumíme a neměly jsme před sebou žádné texty, bylo skoro nemožné se k tomuto stylu chval připojit. Kázání trvalo hodinu a čtvrt, což se nám zdálo dost na to, že bylo celé ve španělštině :-) Ale hlavní myšlenky jsme pochopily. Manželka kazatele se s námi po skončení dala do řeči, ukázala nám sborovou budovu a zjistily jsme, že v tomto sboru dokonce mají Royal Rangers (jen pro kluky, pro holky mají zase jiný oddíl). Po skončení nás pozvali na tacos, které nejspíš vždycky v neděli mívají jako společnou večeři. Anglicky tam teda nikdo neuměl, ale docela dobře jsme si popovídali ve španělštině.

Do sboru Buen pastor jsme zamířily na jednu bohoslužbu, která byla v průběhu týdne. V obou těchto sborech Asambleas de Dios mají hlavní bohoslužbu v neděli večer a v průběhu týdne mají ještě asi 3 další večerní shromáždění. Mají třeba rozdělené, kterou bohoslužbu kdo zajišťuje (muži, ženy, mládež). My jsme šly na bohoslužbu, kterou zajišťovaly ženy ze sboru. Po první návštěvě sboru Príncipe de paz nám ještě nedošlo, že musíme na zdejší bohoslužby chodit aspoň o 10 minut později, tak jsme zase trapně přišly jako první, jediné včas. Ve sborové budově to vypadalo velmi prázdně, jak už jsme to tam znaly z minulé neděle. Ale zanedlouho opravdu začala bohoslužba. Jedna paní si stoupla dopředu a vedla chvály a asi i celé shromáždění. Nepotřebovala k tomu žádný hudební nástroj, zpívaly se staré kancionály a tleskalo se k tomu. Jiná paní potom kázala. Na konci byly modlitby a velmi zvláštní sbírka, při které se vyvolávalo dopředu, kdo má přijít. Ten potom přišel a dal buď do kasičky nebo na stůl nějaké peníze. Vůbec jsme nepochopily, o co šlo a jak to fungovalo. Po této návštěvě jsme si řekly, že to asi nedáme. Nedokázaly jsme si představit, že tady půl roku budeme chodit do takhle tradičního sboru, kde ženy nosí krajkové oblečení, zpívají se staré písně a kázání se skládá z několika veršů z Bible, o kterých se dlouze mluví.

Sbor Buen pastor (foceno 3 minuty před začátkem, kdy tam ještě nikdo kromě nás nebyl)

V Buen pastor - Katka a za ní nástěnky s fotkami misionářů, které sbor podporuje

Další neděli jsme se na 9 hodin ráno vydaly do anglicky mluvícího mezidenominačního sboru v Eben-Ezer. Přišly jsme pět minut před devátou a byly jsme mezi posledními příchozími. Takže tady se chodí včas. Tenhle sbor byl vyloženě zaměřený na hosty. Každý dostal nálepku, na kterou si napsal své jméno, abychom se mohli seznamovat. Taky jsme dostali program bohoslužby a zpěvník chval. Při zběžném pohledu jsme zajásaly, že jsme tu dobře, protože aspoň některé chvály známe. Konkrétně v tu neděli se z toho, co znám, zpívalo Come, now is the time (Pojď, teď je ten čas) a Amazing Grace. Bohoslužba byla stručná a jasná a trvala 40 minut. Nebyly tam ani dlouhé chvály ani dlouhé kázání, ale kousek od všeho. Návštěvníky této církve byly téměř výhradně americké manželské páry, které na Cozumelu tráví důchod. V Mexiku je bez víz možné být maximálně 6 měsíců (takhle jsme tu i my), takže spousta Američanů a Kanaďanů si tu na důchod koupí dům a vždycky po 6 měsících jedou domů navštívit rodinu, nebo (asi častěji) tady bývají půl roku během zimy a přes léto se vrací do USA či Kanady. Právě tito lidé z různých křesťanských denominací se přes neděle na Cozumelu schází zde. Byly jsme mezi nimi jediné dvě, co neměly angličtinu za svůj mateřský jazyk. No, bylo dost divné říkat jim všem, že tady učíme angličtinu, a hned v další větě se ptát, jestli nám to můžou zopakovat, že nerozumíme. Ale nakonec jsme zhodnotily, že to byla první bohoslužba, kde jsme se cítily trochu „jako doma“. Takže bylo jasné, že příští neděli tam jdeme zase.

V anglicky mluvícím sboru; vlevo výborný flétnista a klavíristka

Kříž z mušlí, to můžou mít asi jenom na Cozumelu :-)

To byl ovšem jenom začátek našich kontaktů s Američany tady. Od první návštěvy sboru jsme se s těmito lidmi začaly všude potkávat. Já bych samozřejmě nikoho z nich nepoznala, ale oni si nás pamatovali. Na pláži kousek od domu, kde jsme šnorchlovaly, nás najednou někdo zdraví a ptá se, jestli zítra jdeme na tu společnou večeři do sboru. Ve městě na hlavní třídě se s námi dají do řeči a zajímá je, jak se nám daří. V pekárně, kam jdeme v sobotu na snídani, sedí 4 američtí křesťané a baví se s námi. V nákupním centru jdou kolem a ptají se, jestli rozumím tomu španělskému hlášení. Ve venkovní restauraci, kde večeříme, se zastaví na kousek řeči, když prochází kolem. Možná je to dáno i tím, že vlastně bydlíme jen kousek od sborové budovy. Ale od první návštěvy je prostě potkáváme všude.

Kromě toho jsme s nimi byly na té večeři ve sboru, jak nám připomněl pán, co nás potkal na pláži. Asi bychom tam jinak nešly, ale když nás takhle osobně pozval, rozhodly jsme se, že půjdeme. Sešlo se tam asi 30 lidí ze sboru (samozřejmě samí američtí důchodci a my), zazpívali jsme společně křesťanské písně a pak jsme měli výbornou večeři, na kterou každý něco přinesl. Ne, že by si každý vybral jídlo, které si dá nebo se nějak domluvili, co kdo vezme. Prostě každý si vzal talíř a z každého jídla, co bylo na stole, si nabral trochu. Takže jsme ochutnaly nejroztodivnější jídla ve všech kombinacích. Na této večeři jsme se samozřejmě seznámily zase s dalším manželským párem a představili nám i místní mexickou pastorku Albu, která tento anglicky mluvící sbor zaštiťuje.

Další neděli jsme do tohoto sboru samozřejmě opět šly. U dveří stál pán, co nás potkal na té pláži, a to zrovna ve chvíli, kdy se mi v moři ztratil čudlík, kterým se šnorchl přidělává k brýlím. Hned nás zdravil a podával mi nový čudlík, ať se mi dobře šnorchluje. Po skončení bohoslužby jsme se daly do řeči s manželi Merill a Georgem z Colorada. Hned se nás ptali, co máme v plánu a jestli nechceme s nimi jít na snídani. Protože jsme žádné velké plány na nedělní dopoledne neměly, rády jsme souhlasily. Tam bylo celkem asi 16 lidí z tohoto sboru u dvou velkých stolů. My jsme seděly u stolu s manželi, co nás pozvali, Albou a místní lékařkou. Usoudily jsme, že jsme tu správně, protože právě v této společnosti chtěli mluvit o tom, jak je možné pomoct lidem na Cozumelu, kteří žijí v bídě nebo mají jiné problémy. Pokud se nám podaří se nějak i do takovéto služby zapojit, budeme moc rády.

Snídaně s lidmi ze sboru - naproti Katce George, vedle něho Alba a Merill

A aby toho nebylo málo, Merill a George nás pozvali k sobě na večeři ve středu večer. Vůbec jsme nevěděly, co nás čeká, ale usmažily jsme bramboráky, ať přispějeme nějakým aspoň trochu českým jídlem. (Mimochodem, bramboráky je hrozně legrační název, všimli jste si toho někdy?) Merill nás k nim domů přivezla autem, a jak jsme zjistily, byla to asi taková V.I.P. večeře, kde kromě našich hostitelů a nás dvou byla jen pastorka Alba a ještě jedna 84letá americká pastorka. A jenom pro představu: předkrm venku na zahradě s bazénem – krekry s lososovou pomazánkou, hlavní jídlo: smažená ryba, lilkové závitky, celerový salát s jablky a naše bramboráky. Ale hlavně to byla večeře ve velmi příjemné společnosti. George měl humor asi jako náš tatínek, když je na dovolené :-) a cítily jsme se s nimi opravdu skvěle. Jen škoda, že tito manželé zrovna odlétají zpět do Ameriky, takže se s nimi už pravděpodobně neuvidíme (pokud je nenavštívíme tam).

Ještě musím dodat, že Bobbie, žena, se kterou jsme se seznámily hned ze začátku, zpívá v chválicí skupině a hned na společné sborové večeři se nás ptala, jestli některá z nás nezpívá. Já jsem řekla, že zpívám, tak mě hned zkontaktovala s vedoucí chval Susan a pozvaly mě do chval. Ve čtvrtek jsem poprvé byla na jejich zkoušce chval na neděli a dneska (26.2.) jsem s nimi poprvé zpívala.

No, takže asi je jasné, že tito Američané a Kanaďané, ačkoliv jsou všichni o generaci starší než my a navíc mluví anglicky o hodně líp než my, jsou nám velmi blízcí a nacházíme mezi nimi tak trochu svůj domov.

Rozhodly jsme se ale, že zkusíme ještě chodit i do nějakého mexického sboru Asambleas de Dios. Poslední neděli jsme byly na bohoslužbě v Buen pastor a musím říct, že nám z toho zůstal o hodně lepší dojem, než když jsme tam byly na nějakém čtvrtečním sesterském shromáždění. Teď v neděli byly chvály trochu víc pojaté tak, jak jsme zvyklé, ve chválicí skupině se hrálo na kytaru, klávesy a bicí a sice se zpívaly i kancionály, ale nějaký pán nám půjčil zpěvník, tak jsme před sebou měly slova, a zpívalo se i několik modernějších chval. Bylo to asi zatím nejbližší našemu vnímání toho, že nejenom odzpíváme písně, ale zároveň se nějak ponoříme do Boží blízkosti. Kromě toho i kázání mělo hlavu a patu a dokonce i 3 body! :-) Pamatovaly jsme tentokrát i na to, že pokud na sebe nechceme upozornit, musíme přijít asi o čtvrt hodiny později, takže jsme tam na začátku trapně nepostávaly, ale přišly jsme, až když už bohoslužba probíhala. A po skončení se s námi dal do řeči nějaký kluk, co uměl dobře anglicky! Takže musím říct, že náš dojem z tohoto shromáždění se velmi zlepšil a plánujeme tam jít i dnes večer. Jsme rády, že i tady na Cozumelu nacházíme lidi, se kterými si i v duchovní oblasti rozumíme.

Jak jsme volily krále karnevalu

Že se Cozumel chystá na karneval, to bylo vidět, už když jsme před měsícem vystoupily z trajektu. Zídka, která lemuje celé pobřeží ve městě, je ozdobená podivnými barevnými a třpytivými sochami ryb a různých dalších zvířat. Říkala jsem si, že to vypadá trochu zvláštně, ale pak jsem se naštěstí dozvěděla, že to tady není pořád, ale jen teď, kvůli karnevalu. Ten oficiálně začal 22. 2., ale už celý měsíc probíhaly velké přípravy. Dole ve městě je speciální karnevalové pódium a okolo spousta stánků s karnevalovým občerstvením, hračkami a pouťovými atrakcemi. Zašly jsme se tam podívat na kousek jednoho vystoupení a ochutnaly jsme "marquesitas", tradiční karnevalovou pochoutku, o které nám řekli Xavier a Rodrigo, ale nemohli se shodnout, jestli je to sladké nebo slané. To jsme hned pochopily, protože se jednalo o stočenou sladkou oplatku naplněnou strouhaným sýrem.

Karneval na Cozumelu prý patří k jedněm z největších na celém Yucatánu a lidi ho tu berou velmi vážně. Děti se třeba omlouvají ze školy, když se připravují na karneval, a státní školy mají i několik dní karnevalového volna. Trochu víc jsme do toho mohly nahlédnout, když nám minulou sobotu Rodrigo nabídl dva lístky na karnevalový večer v sále Moby Dick. Sliboval, že něco takového jsme ještě nikdy neviděly. To měl pravdu.

Pro lístky jsme si zašly do domu naproti k jeho švagrové. Na lístcích bylo napsáno 9:00. Ptaly jsme se, jestli to tedy začíná v devět, ale bylo nám řečeno, že to rozhodně ne, ať přijdeme tak v deset nebo o půl desáté. Ptaly jsme se ještě, jestli se tam dá dojet na kole. Řekli nám, že neví, jestli se tam dá někde kolo zaparkovat, ať jedeme radši taxíkem. Doma jsme koukly na internet, zhodnotily vzdálenost a samozřejmě jsme se rozhodly jet na kole. Na lístku ale bylo napsáno číslo stolu, u kterého sedíme. Z toho jsme usoudily, že se bude jednat o společenštější akci, takže jsme na sebe navlékly to nejlepší, co jsme měly (já jsem měla docela dobré šaty a Lenka docela dobré boty), v deset jsme sedly na kola a vyrazily jsme. Moc nám to slušelo, nejden kolemjedoucí motocyklista málem spadl z motorky a jeden na nás dokonce štěkal.

(Tady si dovolím malou vsuvku - ačkoli jsme psaly, že Mexičané jsou gentlemani a otevírají nám dveře, zároveň se nám kvůli našemu nemexickému vzhledu dostává až příliš pozornosti. Při obyčejné procházce či projížďce po městě na nás snad každý druhý Mexičan mužského rodu volá: "Hello, beautiful ladies, what's your name, I love you" a podobné komplimenty.)

Když jsme dojely na místo, k našemu překvapení jsme tu potkaly Rodrigovu švagrovou, což nám připadalo trochu trapné, protože se nás hned ptala, jak jsme přijely, že by nás mohli hodit domů, takže jsme musely přiznat, že jsme přes jejich doporučení přijely na kole. Seděly jsme u stolu s ní, jejím manželem a nějakými jejich přáteli. O této společnosti jsme se toho moc za celý večer nedozvěděly, protože neustále hrála strašně hlasitá hudba, takže se nedalo povídat, už vůbec ne v cizím jazyce. Ale byly jsme rády, že jsme se patřičně vyfikly, protože náš stůl byl přímo u tanečního parketu a navíc hned u vedlejšího stolu seděly dvě dámy, které moderátor na začátku přišel speciálně pozdravit, protože se jednalo o prezidentku ostrova (tedy asi něco jako starostku) a ještě nějakou prezidentku (čeho jsme nepostřehly). Navíc paní prezidentka ostrova přišla se svou malou dcerou, která je jednou z mých žaček ve školce (aj, to jsem asi nechtěla vědět). Nevíme, jak se na takovou akci daly sehnat lístky. Možná se dostávaly jen nějak protekčně. Zdálo se nám totiž, že jsme tu byly jediné dvě cizinky.

Lenka u našeho VIP stolu

No a co že se to na tom společenském večeru vlastně dělo? Zpočátku jsme samy moc nevěděly, co máme čekat. Dozvěděly jsme se, že půjde o představení a volbu kandidátů na krále a královnu karnevalu v mládežnické kategorii. A kdo bude volit? No přece publikum. Takže i my! Ještě že jsme to věděly předem, abychom mohly vystoupení poctivě sledovat a zodpovědně se rozhodnout.

Karnevalové vystoupení je pro nás něco naprosto vzdáleného a nepochopitelného. Kandidát na krále karnevalu do něj investuje obrovské úsilí, energii, čas a také spoustu peněz. Nejen že na parketu on sám v latinskoamerickém rytmu tančí v extravagantním kostýmu (co nejvíce barev, lesku a ozdob na hlavě), ale s ním přijde i tým asi dvaceti lidí v jiném kostýmu, kteří mu dělají křoví. V průběhu vystoupení se pak hlavní tanečník nenápadně ztratí do zákulisí, aby se za chvíli znovu objevil v ještě barevnějším, lesklejším a větším kostýmu. A s ním další skupina tanečníků, která vystřídá tu první. Celkem doprovází každého kandidáta na krále asi 50 lidí. Vystoupení trvá dvacet minut a každý kandidát na něm vystřídá tři nebo čtyři kostýmy. Po celé vystoupení se samozřejmě usmívá od ucha k uchu, a to i když se snaží uklánět s obrovským sedmikilovým kostýmem a nespadnout u toho. A teď si představte, že to nakonec třeba nevyhraje! Jenže Mexičani si to zjevně prostě užívají. My jsme se shodly, že asi neznáme žádného kluka, který by si na sebe dobrovolně oblékl růžový obleček s flitry a ještě v tom před někým tančil, ale tady to všichni dělali, jako by to byla ta nejlepší věc na světě. Karneval je pro všechny, takže nikdo zjevně ani moc neřeší, jak kdo vypadá a jak kdo tančí. Kostýmy sice připomínaly obrázky z karnevalu v Riu, ale velká část tancujících holek měla postavou do modelky daleko.

Gabriel, jeden z kandidátů, s kostýmem, který mu ale nakonec k vítězství nepomohl

 

Vystoupení začaly asi v půl dvanácté v noci, takže jsme byly docela rády, že byly jenom tři. Kandidátka na královnu byla jen jedna. Nejspíš prý proto, že jde opravdu o drahou zábavu. Vemte si, kolik se ušije složitých kostýmů jen kvůli pár vystoupením. Kandidáti na krále byli dva a my jsme musely rozhodnout, kdo byl lepší. Volily jsme každá někoho jiného. Výsledky byly celkem vyrovnané, nakonec vyhrál Antonio, kterého jsem volila já, před Gabrielem, kterého volila Lenka. Mezitím, co se počítaly hlasy, stále hrála hlasitá hudba a lidé na parketu tancovali, kandidáti dávali rozhovory do televize a fotili se se svými fanoušky. Jeden z Lenčiných dojmů z karnevalu byl, že jí chybí chytrý mobil. Koukání do mobilu je totiž taková hlavní činnost, co se dá dělat, když netancujete a nemáte šanci si pro hluk povídat se svými spolusedícími. Alespoň zbytek osazenstva našeho stolu to tak dělal. Před druhou hodinou ranní se konečně vyhlásily výsledky a přestože zábava na parketu dál pokračovala, my jsme se vydaly domů. Přece jen jsme byly na kolech.

To hlavní z karnevalu nás ale teprve čeká. V sobotu, v neděli a v úterý bude městem procházet karnevalový průvod, tak jsme zvědavé, jaké to bude.

Kterak se z nás stali plážoví povaleči a znalci Cozumelu

Možná jste to věděli. My teda před cestou do Mexika ne. Hamaky (houpací sítě) jsou vynález Mayů! Takže by byla rozhodně škoda si tady jednu nepořídit, zvlášť když teď máme tolik času relaxovat a číst si, jako asi už nikdy v životě mít nebudeme.

Po dobré zkušenosti se šnorchlováním z minulého týdne jsme koupily druhý šnorchl a brýle a jedno odpoledne jsme vyrazily na pláž, která je jen kousek od našeho domu. Není to žádný krásný bílý písek a lehátka, je to na okraji města, ale je to tam příjemné, neplatí se za vstup a není tam moc lidí (alespoň přes týden ne). Taky se tam samozřejmě moc lidí nekoupe, protože přístup do vody není zase tak příjemný. Ale zato při šnorchlování tam uvidíte korálové útesy se spoustou rybiček. Taky s mořskými ježky, což si na vlastní kůži omylem vyzkoušela Lenka, když okolo jednoho útesu plavala. Na břehu to není moc na ležení na ručníku, ale zato je tam takový palmový háj právě na zavěšení hamaky.

Ve větších serióznách obchodech jsme hamaky neviděly. Ale zato jsme viděly v jižní části města tržnici se stánky, kde se prodávaly všelijaké suvenýry včetně hamak. Vyrazily jsme proto tam. Musím říct, že to bylo alespoň pro mě velice náročné nakupování. Stejně jako když procházíte centrem města, všichni vás zvou do svých stánků, takže se snažíte radši se u žádného ani nezastavit, protože by vám hned prodávali všechno, na co byste se zadívali déle než vteřinu. Ale zase když se nezastavíte, tak samozřejmě ani nic nekoupíte. Hned u prvního stánku jsme se ptali jestli mají sukně (zajímavé, že normální sukně jsme totiž v žádném obchodě nenašly a vlastně jsme je ani neviděly na žádných Mexičankách). Paní nám řekla, že sukně nemá, ale hned nás zavedla do jiného stánku. Když jsme z něj vyšly s nepořízenou, hned si nás zase všimla a poslala nás jinam. Tam jsme se poptaly na hamaky a několik dalších věcí. A hned nás zase odchytila jiná paní, že ona má sukně, které nikde jinde nenajdeme. Prošly jsme několik stánků, kde jsme se ptaly na hamaky, a bylo to psychicky velice vyčerpávající, protože vždycky, když jsme poděkovaly za předvedení hamaky a chtěly stánek opustit s tím, že se podíváme i jinde a když tak se vrátíme, prodejce začal slevovat a potom se nám začal ptát, kolik bychom za to chtěly zaplatit. Což jsme nevěděly, protože hamakám nerozumíme a ani netušíme, kolik je jejich normální cena. Nakonec jsme ale z tržiště odešly s dle našeho názoru hezkou, poměrně kvalitní a i nepříliš drahou hamakou a taky se sukní, osuškou a pár dalšími drobnostmi.

Hned druhý den jsme se vydaly vyzkoušet hamaku přivázat na strom a cestou jsme si ještě koupily čerstvý kokos, aby to na fotce dobře vypadalo. Prodejce nás ujišťoval, že se do sítě klidně vejdeme dvě, což měl pravdu, ale pro jednu by to bylo určitě pohodlnější.

Z pláže jsme pak rychle jely do planetária. A to fakt hodně rychle, protože jsme zjistily, že planetárium je strašně daleko. Google tvrdil, že na kole je to 21 minut, ale to samozřejmě neměl naše kolo. Nechápu, jak Lenka dokázala dosáhnout na tom pomalém kole takové rychlosti, my jsme tam s největším vypětím sil dojely za 27 minut. Minutu před začátkem 3D filmu o korálových útesech. Což nám zase trochu přiblížilo, kde se to teď vlastně nacházíme a co tu můžeme vidět. Film nebyl moc dlouhý a po něm jsme chtěly ještě zůstat na noční pozorování Venuše, když už jsme ujely takovou dálku, ale bohužel se kvůli oblačnosti nekonalo.

Druhý den byla sobota a to jsme měly v plánu několik věcí. První z nich byla vstát, až se probudíme. To se nám povedlo, ale potom to vypadalo, že už nemůžeme stihnout ty další naplánované věci. Další věc na programu byla vyrazit na snídani do malé pekárny v centru, kde mají dobré pečivo, mléčnou rýži, kafe a podobně. Přišly jsme tam někdy před desátou, ale snídaně to byla výborná. Odtud jsme pokračovaly do Muzea Cozumelu. Což bylo super, protože tady jsme zjistily všechno možné o přírodě na Cozumelu i ve vodě kolem a taky o dějinách a současnosti ostrova.

Dole ve vitríně je místní pták guan (nebo tak nějak)

Ukázka mangrovového porostu

To, co moc nejde vidět vzadu, je model korálového útesu

Modely dvou španělských galeon; na podobné jako je ta vlevo obeplul Francis Drake svět, ale nenechte se zmást - nebyl to žádný hrdina, byl to pirát, který obeplul Ameriku jen proto, aby mohl loupit v přístavech v západním Mexiku

Model mayského domu

Mapa předkolumbovského osídlení Yucatánu, v pozadí mayské sochy z Cozumelu

V muzeu je zároveň i restaurace, kam jsme si zašly na oběd. Byla to naše první návštěva opravdové restaurace, protože jinak jsme vždycky byly jen v rychlých občerstveních nebo taqueríích (tam mají většinou jen quesadilly a tacos). Daly jsme si krevetové fajitas...

... a "Combo museo" - trocha z různých mexických dobrot

V restauraci v muzeu to bylo fajn, je to přímo na hlavní ulici s krásným výhledem na moře. Jen tam byla trochu pomalejší obsluha, takže když jsme odcházely, byly už skoro tři hodiny odpoledne. A to jsme přitom ještě měly v plánu jet na pláž na druhou stranu ostrova! Dozvěděly jsme se od Verči a Pavla, že tam má jezdit nějaký speciální mikrobus, kterým stojí za to jet už jenom kvůli zážitku z cesty. Nevěděly jsme ale, kdy a jak přesně jezdí. A jestli vůbec takhle pozdě odpoledne ještě nějaký pojede tam a hlavně jestli se pak ještě dostaneme zpátky (protože se stmívá už v sedm). Šly jsme k supermarketu Chedraui, odkud odjíždějí Colectivos, místní mikrobusová MHD (něco jako ruské maršrutky), a ptaly jsme se u toho, který zrovna přijel, jestli jede na druhou stranu ostrova. Řekli nám že jo, tak jsme nastoupily, ale jisté jsme si tím nebyly. Zamířil sice na správnou stranu města, ale potom v jednu chvíli autobus zastavil a řidič nám řekl, že na pláž se dostaneme tudy. Cože? No, na pláž přece jede támhle ten mikrobus.

Žlutý Sponge Bob s okny bez skel, doprava na druhou stranu ostrova

Bohužel u mikrobusu nikdo nebyl, ani žádné informace. Vedle ve stánku se zeleninou nám řekli, že řidič se šel asi někam najíst, a že mikrobus odjíždí, až se naplní. Tak to nám nedávalo velkou naději. Jak se v půl čtvrté odpoledne asi naplní? Široko daleko nikdo. A pak se najednou odněkud zjevili čtyři mladí mexičtí cestovatelé z Méridy, domluvili se s řidičem, která pláž je nejlepší, a mohli jsme všichni nasednout.

Jupí, jedeme na pláž!

Naši mexičtí spolucestující

Druhá strana ostrova nás překvapila. Tohle byl najednou oceán! Žádná zkrocená voda v přístavu, divoké vlny jedna za druhou. Hned jsme pochopily, proč všude píšou, že to tam není moc na plavání. Měly jsme sice jen hodinu a půl, než Sponge Bob pojede zase zpátky, ale na procházku po pobřežních útesech a skákání ve vlnách to v pohodě stačilo.

Ty vlny se samozřejmě nedají zachytit foťákem, ale aspoň ochutnávka

 

Katka na útesu

 Divoký oceán

 

 

Z vln jde respekt, odvážily jsme se jen tam, kde jsme dobře dosáhly

A cestou zpátky jsme pochopily, proč jen samotná cesta může být dost velkým zážitkem. Večer je samozřejmě potřeba z pláže odvézt všechny lidi, které jste tam přes den navezli. Uvnitř dodávky jsou jen lavičky po obvodu a cestou tam nám to plně stačilo. Teď jsme byly rády, že jsme kvůli lehké nervozitě, abychom tu nezůstaly přes noc, přišly na parkoviště asi o 10 minut dřív, takže jsme si v pohodě sedly. Pak totiž začaly přicházet rodiny s dětmi a když už byly lavičky plné, doprostřed se začala stavět plastová sedátka. Celkem se nás tak dovnitř nacpalo 21 a řidič, který zapnul naplno hudbu a vyrazil zpět do města.

 

Tak jsme šťastně dojely až domů. Zhodnotily jsme, že to byl velmi úspěšný den, protože jsme stihly strašně moc věcí. A to jsme ještě nevěděly, že tím pro nás den neskončil, protože Rodrigo nám napsal, jestli se večer (v noci) nechceme jít podívat na karneval. Ale o tom se dozvíte zase z jiného článku.

Z naší školy a školky...

Musím přiznat, že učit ve školce a v první třídě po skoro pěti letech na druhém stupni je pro mě velká výzva. Člověk si už zvykl na naprostý nezájem, kyselé obličeje a drzé poznámky a najednou místo toho řeší, kdo si rozbil kolínko, kdo musí na záchod a kdo si chce hrát s domečkem. A jak se vlastně učí angličtina u dětí, které neumí číst a psát a pořádně ještě neumí ani svůj vlastní jazyk?

Z mnoha stran mi bylo doporučeno, že máme hlavně zpívat spoustu písniček. Neumím zpívat. Naštěstí to děti snad nepoznaly a navíc máme youtube. Škoda ale, že písnička nám z těch 50 minut angličtiny zabere jen asi 3.

Ve školce učíme každá jednu hodnou a jednu zlobivou skupinu. Zlobivá skupina se dá hůř udržet na místě. Ale zase na druhou stranu často reaguje mnohem aktivněji. Tenhle týden jsme dětem třeba pouštěly video Hickory Dickory Dock. Zlobivé skupiny řičely smíchem a nadšením a vyžadovaly video několikrát opakovat. Hodné skupiny video shlédly bez hnutí brvou.

Některé děti ze školky hned pochopily, že jim nerozumím, když na mě mluví španělsky, a důležitě tuto informaci sdělily ostatním. Při příští příležitosti na mě ale hned švitořily svou rodnou řečí v nějaké veledůležité záležitosti (např. "Lucian říká, že on je sova, ale sova jsem já!"). Španělsky toho díky svým hodinám angličtiny umím čím dál víc. Člověk se hned naučí důležité a často používané věty jako "Můžu jít na záchod?" "Můžu si jít pro vodu?" "Můžeme si malovat, co chceme?" nebo "Tohle je písnička pro mimina."

Učit děti, které nemluví mým jazykem, je pro mě druhou velkou výzvou. Skládám poklonu všem rodilým mluvčím, kteří učí jen ve svém jazyce. I když něco málo ze španělštiny umím a dneska mě Lenka pochválila, že mě v mé hodině angličtiny slyšela mluvit v celých větách, na ukočírování třídy to stejně úplně nestačí. No jasně, hlavní smysl asi řeknu, ale než děti pochopí instrukci typu "Já myslím slovo, vy ptáš: Co je? Já mluvím: Ano, ne," uběhne tolik času, že jejich spolužáci už mezitím odhodili kamarádovi pouzdro, podlezli stůl, vyndali tři knížky z knihovny a polepili si učebnici ukradenými nálepkami. Vysvětlit tímto způsobem gramatiku? Ve svých prvních hodinách jsem to zkoušela. Teď už to ani nezkouším.

Mimochodem, děti z první a druhé třídy už číst a psát (alespoň trochu) umí. Ale narazily jsme na nečekaný problém. Sice moc nesledují, co mají dělat, a vše, co napíšeme na tabuli, bezmyšlenkovitě opisují do sešitu, ale vždycky si všimnou, když napíšeme špatně t. Některá psací písmenka se tady holt píšou jinak.

Některé děti mi opravdu nerozumí ani slovo (to se pozná z toho, když je výjimečně dokážu nějakou aktivitou zaujmout natolik, že běží za spolužákem a ptají se, co říkám). Některé další ale podezřívám, že jen dělají, že mi nerozumí, když se jim prostě nechce poslechnout (rozuměj: skoro pořád). Třeba dnes Mateo, na angličtinu docela šikovný kluk, zahlásil, že má dokončené cvičení, a šel si odnést knížky. Na můj pokyn, že si má okamžitě sednout zpátky na židli, otevřít si pracovní sešit a ukázat mi to udělané cvičení, jen pootočil hlavu a optal se: "Cože, mám si odnést ty knížky a vybrat si z knihovny nějakou, kterou si budu prohlížet?" Ale když jsem včera říkala kolegovi Xavierovi, že děti naschvál dělají, že mi nerozumí, řekl mi, že mu to dělají taky. A to je Mexičan.

Pár dětí ze školky i ze školy je bilingvních. Mluví stejně dobře španělsky jako anglicky. Alespoň s nimi si člověk může popovídat, i když ne vždy je jim dobře rozumět. Jedna holčička původem z Anglie se mi na první hodině představila jako "Kuysteu Mauy". Zvláštní jméno, ale zvláštní jména tady děti mají, takže jsem to po ní zkusila zopakovat. Naštěstí mi ostatní děti řekly, že se jmenuje Crystel. Prostě jen neumí říkat r a navíc se jí trochu pletou jazyky dohromady, takže většinou moc nevím, co mi povídá. Bilingvní děti by se daly využít jako překladatelé, ale bohužel jsem zatím neměla úspěch s tím, když jsem je žádala, aby třídě přeložily něco, co jsem řekla anglicky. Jen na mě nechápavě zíraly. Jediný, kdo se mi jednou nabídl jako překladatel, byl jeden kluk z mé nejzlobivější skupiny prvňáků. Samozřejmě ve zcela nevhodný okamžik. Naštěstí vím, že zrovna tenhle kluk mi rozumí, když mu něco říkám anglicky, i když mě stejně neposlouchá. Co taky můžete čekat od kluka, pro kterého si rodiče zvolili jméno Legend. Lence ve dvou ze čtyř skupin překladatelé docela fungují. Jenom má obavy, aby malého Juliana děti nevyčlenily z kolektivu, když jim neustále překládá podmínková souvětí typu: "Když budeš dál zlobit, půjdeš zpátky do třídy."

V prvních dvou týdnech jsme s Lenkou každé odpoledne přehodnocovaly smysl naší výuky. Nakonec jsme došly k úplně novým cílům, než jsme měly na začátku. Já bych se třeba chtěla co nejvíc naučit španělsky. Taky jsme se rozhodly, že se budeme snažit do každé hodiny zařadit alespoň jednu zábavnou aktivitu, i když se u ní třeba vůbec nebude mluvit anglicky. Máme dojem, že se totiž děti z angličtiny stejně nic nenaučí, tak ať to aspoň není nuda. Lence se to rozhodně u její skupiny druháků povedlo s hrou, kde si místa v kruhu vymění děti, které mají rády stejnou věc (např. čokoládu, Spidermana a podobně). Když jsem se v knihovně chystala na druhý den a dva kluci z její skupiny tu čekali na hodinu, vzali si dvě židle a asi deset minut tuhle hru hráli jen sami ve dvojici. A dokonce u toho používali anglickou větu "Do you like..."

Lenčini druháci

Naše první šnorchlování

Když se blížila druhá sobota na Cozumelu, přemýšlely jsme, jak ji nejlépe strávit. Turistických možností je tady spoustu, většina se ovšem platí za drahé dolary. Počítáme s tím, že si občas zaplatíme vstup do nějakých parků, turistických atrakcí a možná i na nějaké potápění. Ale chtěly jsme začít postupně, takže jsme si v pátek pořídily jedno vybavení na šnorchlování (šnorchl + brýle), v sobotu jsme sedly na kola a jely jsme na místo, které mělo být na šnorchlování velmi příznivé. Bylo to u pláže s naprosto neromantickým názvem Money Bar. Chtěla jsem ráno vyrazit dřív, abychom nejely ve vedru, ale vyrazily jsme úplně stejně jako předchozí sobotu (v 9.45), kdy už bylo teplo. Ukázalo se ale, že to vůbec nevadilo. Cíl naší cesty byl totiž tentokrát podstatně blíž, jen asi 45 minut jízdy.

Doteď nevíme, jestli posezení na pláži u Money Baru je placené nebo ne, ale každopádně když jsme si zabraly dvě lehátka přímo u moře, nikdo po nás nic nechtěl a v klidu nás tam nechali. Protože jsme měly jenom jedno šnorchlovací vybavení, musely jsme se v koupání střídat. Mělo to tu výhodu, že jsme si ani nemusely platit skříňku, protože jedna vždycky na břehu hlídala věci. Jako první se odhodlala Katka. Nasadila si brýle a šnorchl a za chvíli už koukala pod hladinu. Když se vrátila, hlásila mi, že je to úplně super, kolik jde vidět ryb a všeho dalšího. Došla řada na mě. Nejdřív jsem myslela, že se šnorchlování vůbec nenaučím, protože nemám ráda slanou vodu, ze šnorchlu v puse se mi chtělo zvracet a bála jsem se, že mi poteče do brýlí. Katka mi ale dala krátké instrukce, jak se to podařilo jí, a tak jsem i já za chvilku plavala kolem dokola s hlavou pod vodou. Během dne jsme se ještě ve šnorchlování vystřídaly a musím říct, že mě to úplně uchvátilo. Když jsem byla šnorchlovat naposledy, strávila jsem ve vodě trochu delší čas, než jsme plánovaly, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Těžko se to píše ve slovech, protože na to, co všechno šlo kousek od břehu vidět pod hladinou, by byl potřeba dobrý foťák do vody. I pět metrů od břehu v půlmetrové hloubce byly vidět velké ryby. Čím dál od břehu jsme plavaly, tím toho samozřejmě bylo vidět víc. Hejna duhových a „průhledných“ ryb, velké jasně žluté, černé nebo fialové ryby, mořské dno a řasy, malé rybičky a dokonce nějaký rejnok. Stačilo se opravdu ponořit a objevily jsme úplně nový svět. Nikdy jsme se o mořský svět ani ryby nezajímaly, ale pochopily jsme, že teď budeme muset začít. Je to nádhera. Už se těšíme na další šnorchlování a snad někdy i potápění.

Jako poděkování Money Baru, že nás tam nechali celý den zadarmo šnorchlovat, využívat zadarmo služeb toalet a převlékáren a válet se na jejich lehátkách při čtení knížek, jsme si potom v jejich restauraci objednaly dva džusy a polévku z limy. No, ve skutečnosti to bylo hlavně proto, že začalo pršet a my jsme se šly schovat pod slunečník, aby nám nezmokly ty knížky. Každopádně tyto služby Money Baru nám vyhovovaly a snad jich budeme moct takto levně využít i při příštím šnorchlování. 

Celý den se válíme na pláži a čteme knížky

Katka jako drsná šnorchlistka (první zkouška vybavení na sucho)

Zkouška vybavení na mokro

Nakonec se ke šnorchlování odhodlala i Lenka

Prostě pohoda...

Polévka z limy - podle vysvětlení z internetu: lima je lima (ale asi je to nějaký citrus)

Posledních pár dnů teď čekáme, jestli dostaneme ze školy první výplatu. Zatím nic. Takže si každý den říkáme, co budeme dělat, když nemáme peníze. Ne ovšem, že bychom neměly peníze. Nemáme jen pesa. Takže trávíme odpoledne třeba nákupy ve velkých obchodech s oblečením a supermarketech, kde se dá platit kartou. Včera jsme si v supermarketu dokonce koupily mixér, abychom si mohly dělat smoothies ze zdejšího ovoce. Dnes jsme oslavily Valentýna shlédnutím romantického filmu La la land v kině, kde se taky dalo zaplatit kartou. No, celkově na to, že "nemáme peníze" si tady žijeme docela dobře.

Smažené banány s cukrem - ze začátku jsme se bály, ať nekoupíme tento druh banánu, když jsme si chtěly jenom dát banán na svačinu. Ale poté, co jsme banán "platano macho" na zkoušku koupily, už nám nezbylo, než ho osmažit, protože čerstvý není tak dobrý.

Naše první smoothies společně s guacamole a tortilla chipsy

O průzkumné výpravě skoro až na nejsevernější bod ostrova

Jedno odpoledne jsme se rozhodly, že se pojedeme projet na kolech směrem k severu. Naším cílem bylo dojet až k nejzazšímu cípu ostrova zvanému Punta Norte. Tímhle směrem jsme se zatím dostaly jenom kousek, a to během bloudění při hledání školy Montessori hned po příjezdu na ostrov. Teď, když jsme měly kola, nás překvapilo, jak rychle jsme se dostaly ven z města. Jely jsme pořád jedním směrem, až skončila silnice. Pokračovala ale nezpevněná cesta se spoustou děr, po které se na kole dalo taky celkem obstojně jet. Vyhýbaly jsme se dírám a pokračovaly jsme po ní. Potkávaly jsme jen džípy a motorky. Logicky, po takovéhle cestě by asi žádné normální auto neprojelo. Z jednoho džípu nás Mexičani zdravili a ptali se, kam jedeme. „No, to by měli vědět spíš oni, kam jedeme, my jsme tam ještě nebyly,“ pomyslely jsme si. Potom jsme asi tu otázku pochopily. Dojely jsme k nějaké továrně, kde to strašně smrdělo. Takže nevíme, co se tam zpracovávalo, ale odhadovaly jsme, že to bude asi centrum kanalizace celého ostrova. Cesta zahýbala doleva a my jsme po ní chtěly jet dál, ale na cestě byla velká louže. Zrovna jel proti nám nějaký džíp, tak jsme sledovaly, jak to projede – jak je ta kaluž hluboká. Byla tak hluboká, že jsme se rozhodly ji na kole neprojíždět. Otočily jsme to a jely jsme zpátky. Punta Norte nedosažena.

Kaluž, kterou jsme na kole nepřejely

Továrna, která smrděla

Ještě před návratem na asfaltku bylo z naší cesty několik odboček na ještě horší polňačku, směrem doprava (k moři). Rozhodly jsme se jednu z nich zkusit, ale zjevně nikam nevedla, a hlavně se po ní jelo tak špatně, že jsme se zase vrátily. Pak byla ovšem ještě jedna odbočka, širší než ty předchozí, a u ní i cedule, že vede k nějakému „Adventure Beach Barracuda“. Tak jsme ji zkusily. Opravdu jsme dojely k místu, které vypadalo trochu jako placená pláž. Nikdo už tam ale nebyl, protože bylo po zavíračce. Jenom jeden týpek seděl u vchodu a čekal, až ho vystřídá nějaký hlídač, a on bude moct jít domů. Udělaly jsme na něho asi hned na začátku dojem, protože jsme promluvily španělsky. Ptaly jsme se, jestli se můžeme jít jenom podívat k moři, tak říkal, že klidně, akorát už je zavřeno, tak tam nic zajímavého nenajdeme. Tak jsme šly a vychutnávaly jsme si pohled na moře. Při cestě zpátky jsme se s ním daly ještě do řeči (nebo on s námi). Zjistily jsme, že se jmenuje Eric, a řekl nám spoustu zajímavých věcí o tom, co v tom Barracuda centru dělají, že lidé, kteří si to zaplatí, se můžou projet na člunu, sami ho řídit, potápět se, projet se na čtyřkolkách džunglí, atd. Znělo to tak lákavě, že možná to někdy vyzkoušíme. Ale jak nám doporučil, nejradši když bude teplo a úplně klidné moře. Strávily jsme tam s ním asi třičtvrtě hodiny v zavřeném baru kousek od pobřeží a hezky jsme si popovídaly. Tak když už jsme nedosáhly Punty Norte, aspoň nám bylo společně fajn.

Modré moře a palmy

Stylový květináč

Cestou zpátky jsme si ještě chvilku poseděly na lavičce s výhledem na moře a prošly jsme se po přístavu malých lodí, ale hlavně jsme píchly jedno kolo, takže nás čekal pochod s píchlým kolem domů. Naštěstí to nebylo až tak daleko, tak jsme i pěšky ještě došly za světla. Jedna paní z Chicaga když nás viděla, jak se snažíme nandat duši zpátky na kolo, ať můžeme s tím kolem aspoň nějak dojít, nám nabídla, že nám přinese pumpičku. Opravdu ji za chvíli donesla, ale nešlo to nafouknout, protože kolo bylo opravdu píchlé. Tak jsme si ho druhý den nechaly spravit s opravně, kde nám předtím dávali i nové pláště.

Lavička s výhledem na moře

Moře tvoří ve vápenci u pobřeží úplné jeskyně

Střípky z Cozumelu II

Leguáni

Na našem prvním výletě na kolách jsme se docela lekly, když jsme najednou vedle cesty uviděly asi metrového leguána! Jen tak se tam vyhříval na sluníčku a když jsme projely kolem, zalezl pod kámen, takže se nám pak podařilo vyfotit už jen jeho ocas. Nedlouho na to jsme ale v lese uviděly dalšího a ten večer na pláži ještě jednoho. A postupně jsme zjistily, že leguán je tady prostě něco naprosto normálního, co klidně zahlédnete třeba utíkat po chodníku ve městě. A Lenka by mohla vyprávět, jak se učí angličtina ve školce, když se najednou na školní zahradě objeví velký leguán a po něm ještě želva.

Tohohle leguána jsme potkali na jednom z výletů na kole

A tenhle bydlí na zídce u nás v zahradě

Hmyz

Otravný hmyz se tu taky najde, ale naštěstí opravdu nežijeme v džungli a zatím jsme se s žádnými problémy s hmyzem nemusely potýkat, ani komárů jsme mnoho nepotkaly. Všechna okna a dveře od našeho bytu jsou zadělaná síťkou, takže by se sem ani hmyz dostat neměl. Až na malé broučky, kteří ale zase vlezou všude. Kvůli nim schováváme většinu jídla stále do ledničky, protože tam jedině se nedostanou.

Hygiena

Přímo ve školních třídách jsou většinou záchody pro děti v prostoru odděleném od zbytku třídy závěsem. To může někomu připadat trošku zvláštní, ale tady to asi opravdu nic zvláštního není, protože úplně stejně to máme i doma. V naší malé koupelničce je i umyvadlo a sprcha. Bohužel zatím všechny sprchy, které jsme tady v Mexiku potkaly, jsou takové ty přímo přidělané na zeď. To není úplně ideální zvlášť tady, kde nám mezi sprchou a záchodem chybí závěs. O závěs jsme žádaly a dostalo se nám odpovědi, že se na tom pracuje. Už se na tom pracuje dlouho, na podlaze vzniká menší bazének, ale naštěstí je dost teplo, takže do dalšího sprchování vždy z velké části vyschne. Další zajímavost místních sprch a také umyvadel je to, že se nedá regulovat teplota a moc ani množství vody, které teče. U sprchy je jeden kohoutek (tedy, jsou tam tři, ale dva jsou jen na ozdobu a nedají se otáčet), kterým se dá otočit jen asi tak o čtvrtkruh. To potom teče voda tak, že s trochou snahy se v ní dá osprchovat a dokonce i umýt si vlasy. Zpočátku stačilo pár minut počkat a pak začala voda být i teplá. Posledních několik dní jsme se ale teplé už nedočkaly. Alespoň nás to donutí se otužit. U dřezu máme kohoutky dva. Taky jdou otočit o čtvrtkruh, z obou teče studená voda a když plně otevřete oba dva současně, teče dostatečný proud, se kterým trvá naplnit hrnec vodou jen asi minutu.

Náš záchod a sprcha. Všimněte si splachovadla záchodu, taková tu mají všude. Tohle je stará fotka, protože když nám jednou začal protíkat záchod, chtěla Lenka trochu zahýbat splachovadlem a ono upadlo. Chceme to říct domácím, až nám budou dávat ten závěs do sprchy.

Američani

V Evropě jsme zvyklí, že potkáváme turisty z Německa a z Holandska, starší manželské páry s karavanem. Tady jsou tihle "Holanďani" z USA. Lenka je stále překvapená, že kolem sebe slyší tolik nefalšované angličtiny, protože je zvyklá, že každý mluví svým jazykem a angličtina se používá jen na dorozumění mezi sebou. Spousta Američanů je tu jen na skok - každý den tu přistávají obrovské turistické lodě na své okružní jízdě Karibikem a na den tu vyplivnou své pasažéry. Kromě toho se sem ale hodně Američanů stěhuje na důchod. Málokdo z nich má mexické občanství nebo nějaké vízum, ale stačí jim jednou za půl roku zajet navštívit rodinu v USA a jinak můžou trávit všechen čas tady.

Gentlemani

Před příjezdem sem jsme se dočetly, že Mexičani jsou gentlemani, a to musíme tedy potvrdit. Nikdy předtím se nám nestalo, že by nám třeba někdo otevřel dveře od auta apod.

Trumpova zeď

Příspěvky na Velkou Trumpovu zeď (v Burritos gorditos)

 Drogy!

Neboj, mami, tohle znamená jenom lékárna

Světelná fontána
Takhle to vypadá každý večer u fontány na hlavní náměstí:

Na kolech k jihu ostrova

V sobotu jsme měly první celý volný den na ostrově, tak jsme se rozhodly, že konečně správně mexicky „vamos a la playa“ (půjdeme na pláž). K moři to máme kousek, ale v našem městě (San Miguel) moc pláží není. Takže bylo potřeba vyrazit někam dál. Tenhle problém jsme vyřešily tím, že jsme si koupily kola. Takže jsme ráno nasedly a jely jsme. Počasí nám přálo, bylo teplo, ale naštěstí se občas sluníčko schovalo za mraky. Zamířily jsme k jihu a chtěly jsme dojet k mayským ruinám u El Cedral, což je asi jediná malá vesnička na Cozumelu. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme se po jednosměrkách vymotaly z města, ale potom už jsme najely na velkou dvouproudou silnici lemující pobřeží. K naší radosti se u výjezdu z města z této hlavní silnice odpojila menší silnice určená převážně cyklistům. Obě cesty vedly paralelně, ale naše cyklostezka byla ještě blíž k pobřeží. Když už jsme byly dávno za městem, potkávaly jsme stále různé hotelové komplexy, placené pláže, venkovní restaurace, parkoviště, ale taky sem tam pěkný volný přístup k moři.

Zastávku na svačinu jsme si udělaly u jednoho pěkného hotelu, kde nás sice nenechali jít na pláž, když jsme si nechtěly nic koupit, ale nevadilo jim, když jsme si se svou svačinou sedly na zídku vedle. Dokonce nám snad poradili, že to takhle můžeme udělat. (Poznatek z této cesty: Mexičané se nám sice snaží prodat svoje výrobky a služby, ale když jim řekneme, že to nekoupíme, klidně nám poradí, jak nebo kde můžeme podobnou věc získat zdarma, a ještě si s námi pěkně popovídají.)

To moře je opravdu modré!

Na břehu moře je tolik mušlí a šneků, že vůbec nemá cenu je sbírat

Během cesty jsme zjistily, že obě kola jsou sice funkční, ale každé z nich má své mušky, ba mouchy. U jednoho kola se nám na začátku vždycky „giglají“ řídítka, ale pak už jede dobře. Druhé kolo, které na pohled vypadá o něco líp, zase o hodně hůř jede. Jednak má hrozně tlusté pneumatiky, takže jede ztěžka, a taky má sedlo níž, než bychom potřebovaly. Takže poté, co jsme si kola jednou prohodily a zjistily jsme si, jak se na nich obou jede, jsme se rozhodly, že si ty kola budeme spravedlivě střídat, ať jedna z nás nedojede úplně vysílená.

Po asi 15 km podél pobřeží jsme odbočily směrem od pobřeží a dorazily jsme do vesnice El Cedral. Tam ale nic na mayské ruiny neukazovalo, tak jsme jely pořád dál, až jsme dojely k nějakému parku. Zaparkovaly jsme si kola a chtěly jsme si park projít, ale bohužel přišel nějaký Mexičan a řekl nám, že bychom musely zaplatit za vstup asi 25 dolarů. Tak jsme se ho ptaly, kde můžeme zadarmo navštívit ty mayské ruiny, jak to psali v našem průvodci. Poradil nám, že jednak když pojedeme dál, dojedeme ke studni zvané cenote, která byla vždy zásadním zdrojem pitné vody na Cozumelu, a jednak že když se vrátíme do vesnice, najdeme tam mayské ruiny taky přístupné bez vstupného.

Vstup do placeného parku

Vybírám vstupné v palapě (nikdo tam zrovna nebyl a byla tam židle vhodná k odpočinku; jinak palapa je slovo pro dřevěný přístřešek se střechou z palmových listů)

Jely jsme tedy nejdřív k cenote. Byl to takový jeskynní amfiteátr naplněný vodou. Sice se jedná o sladkou vodu, ale nechtěly bychom ji pít ani se v ní koupat.

Všechno to černé kolem dokola toho velkého stalagtitu jsou netopýři

Potom jsme navštívily vesnici El Cedral a nutno říct, že mayské ruiny nás trochu zklamaly. Už asi chápeme, proč jsou to jediné mayské památky s volným vstupem. Ruina chrámu stojí uprostřed náměstí plného stánků s prodejci suvenýrů a když jsme šly poprvé kolem, ani jsme si jí nevšimly, takže jsme se musely někoho zeptat, kde ji najdeme.

Jediná ruina něčeho, co snad možná někdy mohl být mayský chrám

Turisté mají možnost se zde vyfotit s posledním žijícím Mayem :-)

Vedle mayské ruiny stojí tento kostel (nejspíš katolický)

Já se sochami prvních osadníků ostrova, kteří znovuosídlili Cozumel v r. 1848; v pozadí obrovská palapa

Katka s modrou agáve, ze které se dělá tequila (v muzeu tequily)

Ukázka toho, jak se agáve drtí

Pak se dává do pece

A nakonec se uskladňuje v sudech

A tady už je několik druhů hotové tequily

Cestou zpátky jsme se stavily na pláži San Francisco u moře. Normálně se tady za vstup platí, ale nejspíš proto, že už bylo odpoledne, nás tam pustili zdarma. Sice nám tam jeden číšník říkal, že na lehátko si můžeme lehnout, jen když si něco koupíme (např. 3 dl vody za 60 pesos), ale když dlouho nešel, tak jsme se zatím vykoupaly, a než stihl něco přinést, tak už jsme byly zase na cestě domů.

Skluzavku vlevo na fotce a pár dalších atrakcí jsme si vyzkoušely

Zpátky jsme stihly dojet ještě za světla, unavené, ale šťastné. Myslím, že první zkoumání ostrova se dá nazvat úspěšným.