Jak jsme unikly vedru

Na Cozumelu začínalo být opravdu horko. První týden v dubnu jsme už i párkrát spaly se zapnutými větráky, abychom vůbec usnuly. (Ony ty naše větráky nejsou nic moc, ale přece jenom to aspoň trochu pomůže.) A věděly jsme, že jsou před námi ještě skoro 3 měsíce v Mexiku a největší vedro má teprve nastat! Už jsme si plánovaly, že když se v našem bytě nebude dát spát, vezmeme hamaky a vyrazíme na volně přístupnou pláž Las Casitas, kde v nich budeme spát. Nicméně takových horkých dnů bylo jen několik před tím, než nám začaly velikonoční prázdniny, o kterých jsme se chystaly cestovat do chladnějších částí Mexika.

Katka našla superlevné letenky z Cancúnu do Ciudad de México se společností Vivaaerobus. Domluvily jsme si přespání u couchsurferky Liliany v Playa del Carmen. S Lilianou bylo jako obvykle trochu náročné se domluvit, kdy a jak se potkáme. Ale když už jsme se nakonec setkaly, měly jsme spolu pěkný večer. A ani jí nevadilo, že musí ráno vstávat ve 4, aby nám otevřela. Letadlo bychom stihly i o hodinu pozdějším autobusem, ale nechtěly jsme riskovat. Cesta proběhla bez komplikací a kolem 10. ranní hodiny jsme už byly v Ciudad de México.

První věc, která nás překvapila, byla ta, že se oproti Cozumelu nezměnil čas. To bylo divné, protože v Méridě, která je jenom kousek, se čas mění. Ze začátku jsme pořád nevěděly, kolik tedy je vlastně hodin, ale pak nám náš couchsurfer Art vysvětlil, že v hlavním městě je sice o hodinu jinak než na Cozumelu, ale asi před týdnem se změnil čas na letní, zatímco na Cozumelu zůstává čas celý rok stejný. Takže proto jsme si nemusely ani přetáčet hodinky po celou dobu cestování středním Mexikem.

Hned z letiště jsme vyrazily na metro a následně právě k Artovi, kterého jsem již zmínila. A tu mě překvapila další věc. Požádala jsem paní v okénku o 4 lístky a ona mi řekla, že to bude stát 20 pesos. To není možné! Věděla jsem sice předem, že jízdenka na metro v Ciudad de México stojí jenom 5 pesos, ale stejně jsem tomu nemohla uvěřit, když mi to takhle ta paní řekla. Kromě toho za těch 5 pesos (cca 6 Kč) můžete jet, jak dlouho chcete. Ale jenom metrem teda, neplatí to na jiné dopravní prostředky.

Vsuvka: Metro v Ciudad de México

Po přečtení článku o metru na blogu Mnoho tváří Mexika a shlédnutí následujícího videa o nastupování do něj jsme se mexického metra trošku bály.

Hlavně jsme se hned ze začátku snažily vyhnout té pověstné dopravní špičce (ale právě jsme ani nevěděly, kolik je hodin a jestli teda zrovna ta špička je nebo není). Ale nakonec se ukázalo, že metro je vlastně super. Aspoň tedy z našich zážitků, a možná proto, že jsme v Ciudad de México byly o prázdninách, kdy je tam prý "vylidněno", protože v tu dobu jsou pryč studenti. Ne že by mělo metro jízdní řád, tak daleko to zase nesahá. Ale všechny zastávky metra byly jasně označené, na zdech podchodů se dala najít mapa, ze které bylo jasné, jakým způsobem se kam dostaneme, a i přestupy na jiné linky byly značené velmi přehledně. Tak jsme nakonec měly pocit, že to je nejpřehlednější dopravní prostředek v Mexiku vůbec.

Ani jednou se nám nestalo, že bychom kvůli davu lidí nemohly vystoupit nebo nastoupit na zastávce, kde jsme chtěly. Ale samozřejmě to bylo jednak tím, že opravdu o prázdninách asi bylo v Ciudad de México méně lidí, jednak jsme nejspíš tedy nejezdiliy v těch nejfrekventovanějších úsecích ve špičce, ale hlavně jsme předem četly výše zmíněný Kristýnin blog, díky kterému jsme nečekaly, až lidé vystoupí, ale rovnou jsme se cpaly dovnitř; už zastávku předem jsme si hlídaly, jestli máme otevřený průchod ke dveřím, a podobně.

Jen jednou jsme opravdu jely v tak nacpaném metru, že jsem pochopila, že první 3 vagony každé soupravy jsou oddělené jen pro ženy proto, aby se zabránilo osahávání. Opravdu si dovedu představit, že jsou lidé, kteří by takhle nacpaného metra využili ke svým zájmům. Nicméně i tehdy se nám podařilo včas vystoupit. Asi to bylo proto, že na dané přestupní stanici vystupovalo i hodně dalších lidí. 

Orientační cedulka v mexickém metru - každá stanice má svůj piktogram, což se původně zavedlo proto, aby se tu vyznali i negramotní

Davy na nástupišti, když dlouho nejede metro

Průchod chodbami metra se považovat za kulturní zážitek, protože tam potkáte různé kulturní, umělecké či naučné výstavy, dokonce jednou jsme tam viděly i šachový turnaj

Přehledná mapa tras metra

Metrem jsme se tedy dostaly k Artovi, což byl náš první hostitel. Měly jsme u něho strávit celkem 5 dní a 6 nocí. Art byl moc fajn kluk. Kromě toho nám vždycky dal přesný popis, jak se dostat na místa, která jsme chtěly vidět, a ještě pro nás zorganizoval výlet na Nevado de Toluca.

První den po příjezdu jsme si u Arta nechaly zavazadla a vydaly jsme se do centra. Prošly jsme si náměstí (Zócalo) a hlavní památky v okolí. Nenašly jsme žádné turistické informační centrum, což nás trošku mrzelo, ale první odpoledne jsme všechno viděly poprvé, tak nám to zatím stačilo i bez dalších informací. Akorát nám trochu chyběla mapa - viděly jsme sice mapu metra, kterou prodávali jako pohlednici, ale pořád jsme si myslely, že se nám někde podaří sehnat normální turistickou mapu zdarma, tak jsme ji nekoupily.

V podloubí hlavního náměstí nás spousta obchodníků lákala do svých restaurací, které se nacházely ve vyšších patrech okolních budov. Někteří nám dali do ruky i leták s cenami, a když jsme viděly, že to není příliš drahé, rozhodly jsme se, že v jedné z těch restaurací se najíme. Katka se nejvíc těšila na výhled na celé Zócalo z horního patra a já jsem se hlavně už chtěla najíst. Když jsme se tvářily, že do jedné z těch restaurací půjdeme, ochotný nabízeč se nás hned ujal a zavedl nás až dovnitř. My jsme se samozřejmě chtěly jenom podívat a pak se samy rozhodnout, jestli tam půjdeme. Ale to je těžké, když vám to tak nabízí, že vás přivedou až dovnitř.

No, tak nás zavedl do prvního patra, kde bylo těch restaurací hned několik. Ale všechny to byly spíš takové fast-foody a výhled na Zócalo žádný. Tak to nebylo úplně to, co jsme chtěly. Ale nakonec jsme byly rády, že nás tam zavedl, protože přes těch několik obchodů a chodeb bychom tam fakt nemusely trefit. Řekly jsme mu, že jsme chtěly i ten výhled, tak nás poslal do 6. patra, že tam je restaurace s výhledem. Můžeme jet výtahem nebo jít po schodech. Zvolily jsme tedy schody. Ve 4. poschodí jsme nahlédly do patra, jestli tam třeba taky není nějaká restaurace. Ta tam nebyla. Ale byli tam dva sekuriťáci, kteří se nás hned ptali, co potřebujeme, a málem nám rovnou přivolali výtah. Tak jsme řekly, že jdeme do restaurace a že půjdeme dál po schodech. V pátém patře ale dál po schodech nešlo jít, byla tam zábrana.

Tak jsme si přece jenom samy přivolaly výtah a jely do šestky. Tam jsme otevřely dveře a ocitly jsme se rovnou ve velmi luxusní restauraci, kde nám hned po vystoupení z výtahu paní nabízela jídelní lístek. Bylo nám jasné, že to asi to levné místo nebude, ač to bude s krásným výhledem. Mrkly jsme do jídelního lístku a pak na sebe navzájem, že tady tedy radši ne. Zmizely jsme zase ve výtahu. Dojely jsme do 1. patra, kde ale ještě nebyly ty levné restaurace (ty byly v přízemí), ale opět tam byli sekuriťáci, kteří se nás ptali, co chceme. Řekly jsme, že chceme levnou restauraci a odkráčely jsme do přízemí. Já jsem si myslela, že se teda jdeme konečně najíst, ale Katka chtěla ten výhled. V přízemí se nás hned ujal jeden ochotný restauratér a už nám chystal židle. Řekly jsme mu, že ale hledáme levnou restauraci s výhledem. Poslal nás tedy do třetího patra, že tam to prý najdeme.

Tak jsme se vydaly opět nahoru. Šly jsme zase po schodech a v 1. patře jsme potkaly zase ty naše sekuriťáky, kteří se nás zase ptali, co chceme. Tak jsme jim také sdělily, že chceme nějakou levnější restauraci, ale s výhledem. Sekuriťáci okamžitě vytáhli vysílačky a už nám domlouvali někoho, kdo nás tam dovede (když tady tak bloudíme). Marné jim vysvětlovat, že nic takového nepotřebujeme, že si to tady klidně prozkoumáme samy. Do deseti sekund se objevili přivolaní další dva pánové a ten, co měl přes rameno velkou pušku, vykročil rovnou k nám a když viděl náš úlek, řekl, ať se vůbec nebojíme ("Don't worry"). Potom přivolali výtah a společně s námi oba nastoupili. Katka říká: "Teď zavřou dveře a zastřelí nás." No, musím říct, že měla v tu chvíli ještě horší myšlenky než já, což mě překvapilo.

Nicméně jsme společně s nimi dojeli do 3. patra, ten bez pušky odešel a ten s puškou s námi šel až do restaurace, kde nám rovnou přistavil stůl a židle až k oknu. Tak bylo jasno. Odtud už neutečeme. Naštěstí měli menu za 70 nebo 90 pesos, což nebylo tak zlé. Takže to jsme si samozřejmě objednaly - každá jiné, ať můžeme vyzkoušet všechno. Akorát nás ošidili, když nám donesli nabídku zmrzlin a my jsme si objednaly poháry v přesvědčení, že to je zákusek, který je zahrnutý v menu (bylo tam totiž napsané, že to zahrnuje i zákusek). Pak nám to tedy pěkně naúčtovali. Ale uhádaly jsme aspoň to, že zaplatíme jenom jeden, když to bylo něco, co jsme vlastně nechtěly a opravdu od nich nebylo hezké, že nás takhle napálili. 

Do šestého patra se po schodech nedalo jít

Restaurace s výhledem na hlavní náměstí (Zócalo)

Naše zmrzlinové zákusky - které byly zjevně čerstvě vyndané z mrazáku a úplně zmrzlé, takže nám trvalo pěkně dlouho, než jsme je snědly

A takhle se v Mexiku v restauraci žádá o účet. Opravdu všichni Mexičani takhle píšou rukou ve vzduchu, když chtějí zaplatit :-)

Po zvládnutí tohoto složitého oběda jsme se ještě trochu prošly po centru k mrakodrapu Torre Latinoamericana a budově Bellas Artes. Cestou nás zastavili nějací školáci, kteří s námi chtěli udělat rozhovor - prý domácí úkol. Jako učitelky angličtiny jsme souhlasily a odpověděly jim na pár anglických otázek. Takových studentů jsme během naší návštěvy Ciudad de México potkaly ještě několik. Někteří uměli anglicky opravdu jen trochu, ale my jsme se snažily nikdy jim to nedat zadarmo. Za pozornost stojí skupinka studentek, které nás jeden den oslovily na Zócalu. Hned se nás ptaly, jestli umíme španělsky. Když jsme odpověděly, že ano, zajásaly a konstatovaly, že to je dobře, protože ony neumí anglicky a mají za úkol s námi udělat rozhovor. To jsme samozřejmě hned zabrzdily, oznámily jsme jim, že jsme učitelky angličtiny a že takhle se domácí úkoly nedělají. Nakonec jsme se spíš snažily udělat rozhovor my s nimi než ony s námi, ale když nám řekly pár slov anglicky, nechaly jsme se od nich vyfotit, tím ony asi měly splněno, a šly jsme.

Za mnou mrakodrap Torre Latinoamericana

Aztécké vykopávky za (respektive pod) Zócalem

Stylová kavárnička - jak málo místa stačí :-)

Katedrála na Zócalu

Varhany

První "casa azulejos" - dům s kachličkami, co jsme v Ciudad de México viděly. Chcete-li vidět i opravdickou slavnou casu azulejos, čtěte další články :-)

Budova Bellas artes

Nějaký kostel - všimněte si, jak se levá část naklání. Proč? Sledujte další články!

Po prohlédnutí centra Ciudad de México jsme sedly na metro (nějakou dobu nám trvalo najít vchod, ale nakonec nám někdo poradil) a jely jsme zpět k Artovi. Když jsme došly k brance, Katce přišla zpráva, že musel ještě k zubaři a vrátí se až o půl desáté. Ach jo, tolik jsme se těšily do postele! Tak to vypadalo na další 2,5 hodinky v parku na lavičce nebo třeba v nějaké místní kavárně. Naštěstí jsme rovnou zamířily do parku - a tam Art! Venčil tam svého psa Momo a potom teprve se chystal k zubaři. Takže nám mezitím otevřel, abychom mohly dovnitř.

Kromě sprchy a klidného zalehnutí jsme ještě večer pro jistotu šly na nákup, abychom měly dost potravin na případný zítřejší výlet. Jedním z našich cílů během pobytu v Ciudad de México totiž byl národní park Nevado de Toluca - sopečný kráter s jezery, který se vypíná až do výšky 4680 m n. m., což z něj činí čtvrtou nejvyšší horu Mexika a samozřejmě mnohem vyšší horu, než na které jsme kdy v životě byly. Když se o našich plánech dozvěděl Art, řekl, že na Nevado de Toluca ještě nebyl a že by tam chtěl někdy vzít svého psa, takže zorganizoval celou výpravu ve dvou autech i s dalšími kamarády. Večer ale ještě musel všechny kamarády kontaktovat, aby zjistil, jak kdo z nich může, a podle toho rozhodnout, jestli se pojede v sobotu nebo v neděli. Protože se jedna dvojice (a to zásadní, protože měli auto) neozývala, musel to řešit až pozdě v noci, kdy my už jsme klidně spaly s tím, že ráno se dozvíme, jestli se jede nebo ne.

Ráno nás probudilo bušení na dveře. Taky Artovi zvonil budík, ale Art nevstával. Nicméně jsme vytušily, že asi jedeme na výlet dnes. A taky že ano. První dva kamarádi (Edgar a Regina, právě ta dvojice, co až do noci nedala vědět, jestli pojede) už o půl sedmé dorazili, že jsou nachystaní. Zatímco my s Artem jsme vstávali a chystali se, dojeli další 3 kamarádi (Diana, David a Iván) a krátce po sedmé jsme už seděli ve dvou autech a mířili k Nevado de Toluca.

Cesta autem trvala asi 3 hodiny. Hora je sice od Ciudad de México vzdálená kolem 80 km, ale jelikož jde o jedno z největších měst na světě, tak trvá docela dlouho jen z něj vyjet. Cestou jsme navíc hned dvakrát zastavovali, abychom si mohli koupit něco k jídlu. Tak se to tady asi prostě dělá. Ale my dvě už jsme holt měly nakoupené z předchozího dne, tak jsme nic dalšího nepotřebovaly. Druhé místo, kde jsme zastavovali na jídlo, byla už poměrně vysoko položená vesnička. Když naši kamarádi, studenti z hlavního města, uviděli muže, který tam sekal dřevo, prohlásili o něm, že tohle je "verdadero hombre de montaña", čili "opravdový horský muž". To nám přišlo opravdu vtipné.

Poslední hodinu cesty jsme jeli po hrbolaté nezpevněné cestě a stoupali jsme k horám. Zaparkovali jsme někde ve výšce kolem 4000 m a chtěli jsme se vydat vzhůru k vrcholům Nevado de Toluca a k Měsíčnímu a Slunečnímu jezírku. U vchodu do parku však byli nějací lidé, kteří to hlídali, a řekli, že pes tam nesmí. Jedni z našich kamarádů namítali, že tam byli před měsícem a bylo tam spousta psů. Od toho se to ale prý změnilo a teď už tam psi (a koně) nesmí. Přitom Art tam jel hlavně proto, aby pořádně vyvenčil svého psa! Co teď? Nakonec se naše parta domluvila tak, že Edgar s Reginou, protože jediní už na Nevado de Toluca jednou byli, zůstanou se psem dole na parkovišti, a ostatní půjdou nahoru. 

Ze začátku vedla cesta nahoru a bylo opravdu znát, že jsme velmi vysoko nad mořem. Museli jsme se pořád zastavovat, protože jsme nemohli popadnout dech. Poté, co jsme vystoupali do sedla, sešli jsme dolů k jezerům. Tam bylo moc hezky. U Slunečního jezera byly velké balvany, na kterých si samozřejmě kluci potřebovali trochu zaskákat. Nakonec jsme se ale ke kamenům vydaly i my, holky, abychom se na jednom velkém šutru, který koukal z vody, mohli všichni vyfotit. 

Chata Posada, kde se měla původně konat Katčina oslava narozenin

U Měsíčního jezera

Potkali jsme jednu výpravu vybavenou helmami. Nevím teda, co tam s těmi helmami dělali, ale vypadali drsně.

Celé Sluneční jezero

A fotky na kamenech...

Art nás na tomhle místě opustil a šel zpátky dolů vystřídat se v hlídání psa s kamarády. Já s Katkou jsme samozřejmě ještě nechtěly jít zpátky, ale nevěděly jsme, jak se rozhodnou ostatní. Naštěstí taky chtěli pokračovat nahoru. Čili měli stejné odhodlání jako my. Zároveň jsme z jejich hlubokých nádechů a výdechů pochopili, že to jsou správní parťáci pro nás, protože v této nadmořské výšce půjdeme zhruba stejným tempem. Den předtím jsme vyrážely od hladiny moře a následující den jsme se šplhaly nad 4000 metrů nad mořem. Po dvou měsících na Cozumelu jsme zase zažily zimu! Dokonce jsme se musely oblékat. Konečně jsme se zase cítily trochu jako u nás na chladných horách. Opravdu náhlá změna klimatu.

Vyrazili jsme k prvnímu (ač ne nejvyššímu) vrcholu. Postupovali jsme vždycky zhruba po deseti metrech a pak jsme dlouho fotili okolní krajinu, abychom to "rozdýchali". Po mnoha krátkých úsecích cesty jsme takto dorazili až k vrcholu, na který jsme šplhali. Tam jsme si poseděli, pokochali se a nasvačili. 

Odpočinek na cestě nahoru

Focení krajiny co 10 metrů byla prostě nutnost

Ale ty výhledy byly krásné, to musíte uznat

Dosažení sedla pod vrcholem

Dobytí vrcholu

Výhled na Sluneční i Měsíční jezero

Stateční, kteří na vrchol došli

Zpátky jsme šli zase kolem Měsíčního jezera a přes sedlo zpět dolů k parkovišti. Tam už jsme se setkali všichni, včetně psa Momo. Výlet jsme zakončili na večeři v taqueríi (rychlé občerstvení) v Ciudad de México. Celá akce se konala 8. dubna, což bylo datum narozenin Vlasti a zároveň plánované oslavy Katčiných narozenin. Tak myslím, že jsme to oslavili moc hezky.

Cesta příkře dolů

Návrat k parkovišti